|
|
Jestliže budeme za středověk z filosofického hlediska považovat období asi od 6. do 14. století, jedná se o poměrně dlouhý
interval. Proto je pochopitelné, že během něj muselo dojít k podstatnému myšlenkovému vývoji, který nám umožňuje středověkou
filosofii dále členit, a tím se v ní lépe zorientovat.
Vývoj středověké filosofie se obvykle dělí na tři fáze:
1. Od počátku středověku až do 12. st.
Tato nejdelší fáze bývá označována jako období přípravné. Kvůli přerušení kontinuity vzdělání byli středověcí myslitelé v této době obeznámeni se starověkou vědou a filosofií jen zlomkovitě. Z Aristotela znali jen některé spisy logické (v Boëthiovu překladu), z Platóna Tímaia (a to jen v částečných překladech Cicerona a Chalcidia), některé spisy Ciceronovy a Senekovy. Zdrojem filosofického vzdělání byla především díla církevních otců - Augustinovy spisy a přeložené spisy Pseudo-Dionýsia Areopagíty. Otcové byli většinou ovlivněni platónismem nebo novoplatónismem, proto i středověká filosofie měla zpočátku augustinsko-novoplatónský ráz.
2. Přibližně od 1150 do pol. 14. st.
Dostáváme se do vrcholné fáze. Kulturním předpokladem rozmachu byly překlady dalších antických děl, pořizované z arabštiny nebo přímo z řečtiny. Především šlo o díla Aristotelova a jeho řeckých i arabských komentátorů. Aristotelés byl přitažlivý svým vědeckým zaměřením na smyslový svět. Na druhé straně v něm byly nesrovnalosti s křesťanským viděním světa (věčnost světa, smrtelnost individuální duše). To vedlo k četným zákazům šíření jeho nauky. 1277 byl postižen především latinský averroismus. Ovšem postupně se Aristotelés prosadil.
3. Během 14. st.
největší rozmach středověkého myšlení končí a začíná etapa, která je poznamenána společenskou a myšlenkovou krizí, z níž vznikly později nové filosofie.