• 0. Poznámka
• 1. Úvod
• 2. Míléťané
• 3. Pýthagorejci
• 4. Hérakleitos
• 5. Eleaté
• 6. Po eleatech
• 7. Sofisté
• 8. Sókratés
• 9. Platón
• 10. Aristotelés

Dějiny filosofie I

Chceme-li ukázat vztah filosofie a mýtu jakožto jednoho z jejích zdrojů a konkurentů, musíme si aspoň v obryse naznačit, čím řecký mýtus byl a jaký měl význam pro Řeky. Začneme samotným slovem a podíváme se na jeho významy ve slovníku.

Μῦθος = „slovo“, „řeč“, „rozhovor“, „vypravování“, „mínění“, „pověst“, „událost“, „bajka“, „myšlenka“, „rada“. Podle K. Flosse¹ byl význam původně stejný jako u slova λόγος, ale časem termín μῦθος nabýval významu „vymyšlená historie“, „pověst“, „legenda“, „pohádka“; naopak λόγος byl chápán stále více jako řeč rozumová a dokazatelná, tedy jeho význam se blížil pojmům „vědecké poznání“, „věda“.

Ilustraci rozdílu těchto dvou termínů podává následující citát z Platónova dialogu Gorgiás v překladu F. Novotného:

„Nuže poslouchej ... velmi krásné vypravování, jež ty snad budeš pokládati za báji (μῦθος), ... já však za vypravování skutečnosti (λόγος)...“
Platón, Gorgiás 523a1-2

Význam a obecná charakteristika mýtů

Následující pasáže jsou zpracovány podle Kratochvíl, Z. — Bouzek, J. Od mýtu k logu. Praha: Herrmann & synové, 1994.

Tedy báje či pověsti — co však bylo jejich obsahem a k čemu měly sloužit? S určitým zjednodušením lze říci, že mýty plnily pro nejširší publikum podobné funkce, které bude mít i filosofie (ta ovšem nikdy nebude tak široce přijímána). Mýtus totiž kromě jiného odpovídal na otázku po vzniku světa a vkládal do skutečnosti řád např. prostřednictvím výkladu o generacích bohů a héroů (viz oddíl o Hésiodovi). Z toho je zřejmé, že mýtus a filosofie mohou být brány jako konkurenční výklady skutečnosti.

Mýtus však neplnil pouze poznávací funkci, ta dokonce není ani jeho hlavní funkcí. Mýtus je totiž v prvé řadě jakýmsi předlogickým uspořádáním a rámcem veškeré lidské zkušenosti. To znamená, že člověk posuzoval všechno, co prožíval a s čím se setkal, ve světle mýtických vyprávění. Řekové měli například za to, že olympští bohové, o nichž vyprávějí mýty, jsou s nimi důvěrně spojeni, a dokonce se přímo účastní lidského jednání. Mýtus vyjadřoval samozřejmě přijímanou pravdu, bez níž by se člověk vůbec nemohl ve světě orientovat, protože by vše kolem něj bylo jenom chaosem — navršením nesouvisejících, a proto nepřátelských věcí.

Z hlediska pozdějších filosofických výkladů je přitom důležité, že řecká mýtologie je naturalistická, vychází z přírody a z radostí pozemského života, jimž jsou nakloněni i bohové. Bohové mají povahy podobné lidským a mají i lidské chyby. Nejsou všemocní ani vševědoucí, Osud stojí nad nimi (podle homérské Íliady ani nejvyšší bůh Zeus nemohl v trójské válce zachránit své oblíbence, pokud jejich los na vahách osudu klesl k zemi). Právě kvůli těmto nedostatkům a slabostem olympských bohů jim filosofové záhy upřeli status principu světa a jeho řádu.

Forma mýtu

Jak mýtus „vypadá“, tedy jaká je jeho podoba, má-li plnit tyto funkce? Lze rozlišit dvě roviny:

a) Mýtus jako příběh o minulosti

Řecký mýtus vypráví o tom, co se — pro vypravěče i posluchače — skutečně kdysi odehrálo a co zároveň vytvořilo současný řád skutečnosti. (Řekové ctili tradici a to, co bylo staré, bylo také posvátné. Proto byl posvátný i řád, který byl vytvořen ději a událostmi v dávné minulosti, neustále předávanými dalším generacím v mýtických příbězích. A určitá část této posvátnosti se pak týkala i mýtu samotného.)

Jako příběh má mýtus slabou složku intelektuální, rozumovou, a proto nepodléhá rozumové kritice. Proto lze mýtus označit za „polosen mysli“.² V mýtu se totiž stejně jako ve snu nepozastavujeme před fantastickými jevy a ději. Člověk se až po probuzení diví, co všechno ve snu pozoroval a prožíval jako každodenní samozřejmost. A přitom to bylo něco zcela nereálného a naprosto nemožného. V mýtu je tomu podobně, ovšem z mýtu se člověk ráno nemůže probudit tak jako ze snu.

Na rozdíl od konkrétní teorie (např. teorie idejí) nejsou mýtické příběhy výtvorem jednoho konkrétního člověka. Vznikají anonymně, jsou dílem celého kulturního společenství. Jejich utváření se spoluúčastní každý člověk, který mýtus poslouchá, a pak sám vypráví třeba svým dětem. Mýty jsou tak předávány z generace na generaci, z otce na syna. Přitom se dětem předává i samozřejmá víra v pravdivost příběhů.

Přesto lze vyzvednout roli některých konkrétních osob při formování mýtu. Jelikož v tehdejším Řecku neexistovala kněžská kasta jako sociální vrstva, která by zajišťovala vztah k posvátnému a božskému a která by dohlížela na utváření a uchovávání mýtu, stali autoritami pro mýtická vyprávění básníci, především Homér a Hésiodos. A vzhledem k výše řečenému byli básníci autoritami také pro výklad skutečnosti.

b) Mýtus jako aktivní vykonávání kultu

Mýtus ovšem není jen vyprávěním o minulosti, nýbrž představuje i součást přítomného života. Jeho druhou základní formou totiž je náboženský kult. V kultovním rituálu se opakuje původní mýtický děj. Cílem takového opakování je zajistit si přízeň přírodních sil, jako to učinil onen děj v minulosti. Jedná se např. o kult plodnosti, který oslavuje znovuzrození přírody na jaře a který se váže k mýtu o Persefoně: Tato bohyně symbolizuje obilí a její matka Démétér zemi, z níž obilí roste. Kultovní slavnosti na jaře vítají Persefonu, která podle mýtického příběhu přichází na dvě třetiny roku z podsvětí zpět mezi živé (aby se na podzim zase vrátila do podsvětí).

Mýtus je tedy výsledkem neuvědomělé snahy člověka nekriticky porozumět přírodním dějům a zajistit si v jejich rámci příznivé podmínky pro vlastní přežití.

Filosofie a mýtus

Zdroje filosofie v mýtu

Filosofie jakožto výklad skutečnosti může navázat pochopitelně spíše na vyprávění než na kult. Ale jak vlastně na mýtus navazuje?

Především přebírá předmět výkladu. Dobře to vidíme zvláště v Xenofanově vysvětlení kosmických a meteorologických jevů: Kde mýtus nachází bohyni Isis (tj. duhu), tam je podle Xenofana jen oblak určitého typu (viz zlomek DK 21 B32). Xenofanés své vysvětlení formuluje výslovně v polemice s mýtickým výkladem. Podobně postupuje i Platón, když odmítá tradiční mýtické představy o bozích, aby mohl vypracovat filosofičtější koncepci boha (viz Euthyfrón 6a-c a zvláště druhá a třetí kniha Ústavy). Blízko k tomuto přístupu má zřejmě i Anaximenés, když bohy podřizuje přirozenému principu, jímž je pro něj vzduch

Snad se filosofie inspirovala také mýtickým hledáním počátku a zdroje všech věcí, jehož mýtickou podobu reprezentuje nejlépe Hésiodos. Hésiodovu líčení se pak blíží především poetická, ale už filosoficky koncipovaná kosmologie Parmenidova (viz zlomek DK 28 B13). Tento přístup snad vidíme v i mílétském hledání počátků všech věcí.

Hned však upozorníme také na odlišnost filosofie od mýtu: Filosofické vysvětlení je rozumově či empiricky odůvodnitelné, často vychází ze všední zkušenosti (zvláště u Míléťanů) a je založeno na dějích a silách obsažených v přírodě.

I tehdy, kdy se filosofie sama utíká k božským mocnostem (to bude v antice často, protože bude převažovat teleologický výklad skutečnosti), odmítá příliš antropomorfní bohy řeckých mýtů a konstruuje dokonalého boha filosofického (Xenofanés, Platón, Aristotelés, stoikové).

Mýtus ve filosofii

Mýty byly některými filosofy ostře kritizovány (zvláště Xenofanem a Platónem, viz ale také poznámka níže), avšak trochu překvapivě se staly také součástí některých filosofických výkladů. Filosofové využívali symbolického významu některých mýtických postav — např. Zeus či Erós (Afrodíta) se objevují ve výkladu mnoha filosofů (namátkou u Hérakleita, Parmenida, Empedoklea, Platóna).

Výjimečně pronikl mýtus do filosofie ještě hlouběji, a to — ano, u velkého kritika mýtů Platóna. Platón se často dovolává těch nejobvyklejších mýtických představ tam, kde dospívá na hranici lidského rozumu, zvláště při popisu osudů duše po jejím oddělení od těla. Pomocí obecně srozumitelného a názorného mýtu se pak snaží přesvědčit o morálních pravdách širší publikum, jež možná nedokázalo sledovat předchozí rozumové argumenty.

S jiným — racionálně-kritickým — vztahem filosofa k mýtu se můžete seznámit v knížečce Palaifatos — O neuvěřitelných příbězích, Praha: KLP 2005. Překladatelka Irena Radová v „Úvodu“ charakterizuje dvě typické interpretace mýtů — alegorickou (v níž patří mezi čelní zástupce také filosof — jeden ze spoluzakladatelů epikúreismu Métrodóros z Lampsaku) a racionalistickou, jež se pěstovala v Aristotelově škole (s. ix-xi). Mezi významné představitele racionalistického výkladu mýtů patřil právě také Aristotelův žák Palaifatos.

Útlá knížečka jistě stojí za přečtení kvůli pobavení i poučení. Pokud se do Palaifata začtete, všimněte si alespoň dvou věcí. Jednak jeho opatrného, ale i skeptického vztahu k božskému působení (viz také „Úvod“, s. xiii) a jednak jistoty, kterou připisuje svému výkladu. Srovnejte tento druhý bod s přístupem jeho velkého učitele!

Jistě znáte některé konkrétní motivy (události, postavy...) z antické (řecké) mýtologie. Popřemýšlejte, které z nich jsou z filosofického hlediska (a to z hlediska antické filosofie) nepřijatelné!

Zdroje mýtů

Abychom věděli, kde se můžeme s mýty detailně seznámit (kdybychom se chtěli pustit do detailního srovnávání s filosofií), představíme si jejich zdroje.

a) Ústní

Mýty se v prvé řadě předávaly ústním vypravováním (podobně jako se dnes vyprávějí dětem pohádky; odmysleme si ovšem dnešní vymoženosti — běžně dostupné pohádkové knihy, pohádky v rozhlase, v televizi, v kině).

Tento zdroj je pro dnešní studium samozřejmě nedostupný.

b) Písemné

Teprve časem se mýtické příběhy dostaly i do psané podoby, a to zásluhou epických (Homér, Hésiodos) a dramatických (Aischylos, Sofoklés, Eurípidés) básníků. Zvláště řecké tragédie až na výjimky zpracovávaly mýtologické náměty. Tato díla se — v případě tragédií aspoň zčásti — dochovala, a proto z nich můžeme čerpat představy o tradiční řecké mýtologii.

Výklad o mýtu zakončíme stručným představením dvou nejvýznamnějších zdrojů mýtických představ, jejichž díla se dochovala až do naší doby — Homéra a Hésioda.

¹ Úvod do řecké a latinské filozofické terminologie a četby. 1. vyd. Olomouc 1992. S. 49.

² Patočka, J. Nejstarší řecká filosofie. Praha 1981, archivní soubor prací J. Patočky, 2. vyd. S. 19.