00 Úvod
Přibližně od začátku dvacátého prvního století můžeme v rámci studií nových médií sledovat intenzivní aktivity směřující k formulaci nových výzkumných metod, které vycházejí z analýzy vlastností zkoumaného média, jeho materiality, a současně reflektují jeho místo/funkci ve společnosti. Jedním z významných symptomů této tendence ve vývoji oboru jsou softwarová studia (Software studies, dále také SWS). V rámci softwarových studií jsou nová média, ve smyslu digitálních a síťových technologií,1 definována především jako programovaná média, software je nahlížen jako kulturní objekt a softwarové systémy jsou chápány jako mocný (spolu)hráč s bezprostředním sociálním a kulturním vlivem.
Cílem předkládané publikace je zmapovat proces vzniku softwarových studií a artikulovat hlavní výzkumné metody, které je definují. Softwarová studia jsou představena jako symptom obecnější tendence k definici studií nových médií na základě preference určitých výzkumných metod spíše než na základě společného předmětu zájmu. Zvýšená aktivita teoretiků nových médií na poli metodologie je výrazem sebe-reflexivních procesů přispívajících k etablování studií nových médií jako svébytné vědecké disciplíny.
00.01 O slonovi
Diskurz studií nových médií můžeme popsat prostřednictvím podobenství o šesti slepcích a slonovi.2 Každý slepec ohmatává jinou část zvířete a přináší jiný příměr. Pro jednoho je slon jako zeď, pro druhého jako kopí, další jej popisuje jako hada, jiní zase jako strom, palmový list nebo lano. Všichni jsou přesvědčeni, že právě oni mají pravdu, neboť jejich poznání vychází z empirické zkušenosti. Vždyť se dotýkali objektu svého výzkumu vlastníma rukama! Svým způsobem má každý z nich svoji, částečnou, pravdu. Ale současně se všichni mýlí. Sledujeme nekonečnou disputaci o tom, jaký je slon, ve které se každý snaží prosadit svůj názor, ale slona ve skutečnosti nikdo neviděl.
V podobné situaci se nacházejí vědci participující v diskurzu studií nových médií. Předmětem jejich výzkumu je totiž stvoření, které je ve své komplexnosti pro nás neviditelné. Dokonce o něm můžeme říci, že je všudypřítomné a údajně i všemocné. Vždyť kdo zná celý rozsah, veškerý obsah a všechny účinky digitálních a síťových technologií? Kdo může říci, že zmapoval celou světovou počítačovou síť (WWW), zná skutečnou velikost internetu nebo mobilních sítí? Kolik vědců je schopných provádět expertní analýzu jdoucí napříč problematikou sociálních sítí, japonského fenoménu psaní románů v mobilních telefonech, hardwarových algoritmů a databází?3 Neboli: Je vůbec možné vytvořit celkový, globální, obraz nových médií?
Esence slona
| . .. .. O#8D###8:,::,#,,:::::D. ….8##?:::::::::7#.. .. I##Z+:::::D:::::::::::::::::::::::::::::::::,:::::::::::#$. 8~,::::::::8:::::::::::::::,8::::::::::::::::,:::#D::::::::,#O #,:::::::::,::::++:::::::::::,::::::::::::::::::::::::,$8::::::#. .D::::::::::::::::::::::::::::::8:::::::::::,:8D::::~#:::::::,::::O. . .~,::::::::::::,D,::::::::::::::::7:::::::::+::::::::::::::::::::::::7 .#::::::::::::::::::::::::::::::8#::::$,::::::::::::::::::::::::::::::8. ?::::,#:::::::::::::::::::::::::~:,::::::::::::::::::::::::::::::::::::8. #:::=##:::::::::::::::::::::::::#::::::,::::::::::::::::::::::::::::::::D . .:::,::::::::::::::::::::::::::#8::::::::$:::::::::::::::::::::::::::::::,. . D::,::::::::::,::::::::::::::$#::::::::::::::::::::::::::::::::?::::::::::# D:::::::::::::,7::::::::::::#::::::::::::::::::::::::::::::::::D::::::::::#.. ..:::::::::::::::D:::::::::##::::::::::::,::::::::::::::::::::::D,::::::::::##.. 8,::::::::,::::,#::::,::#$:::::::::::::::::::::::::::::::::::,D::::::::::::#+Z. .#,,::8::::D?,:8#DD::::#::::::,:::::::::::::::::::::::::::::::#:,::::::::::~#:# .~:O:8..8:+,DD.. .##:::::O:,::::::::+:::::::::::::::::::::#:::::::::::::#D::D ::?,D.. ##:#. .#:::+:,::::::::::8:::::::::::::::::::::::::::::::::::#.D,D. . #::#…##…. .#:::::::::::::::#::::::::::::::::::::Z,::::::::::::~…#,#. .#O:, ..#. .D::::::::::::,,#::::::::::::::::::::#::::::::::::::#. ..#:# ..# D…D:#. .:::::::::::::#,::::::::::::::::::::#:+:::::::::::I++ #,#. #..#O .8,::#. +:::::::,I:::8#,:::::::::::::::::::~8,,,:::::::::,#,# .#:D. #7D.8..8D:::,Z 8:::::::,::::I.##:::::::::::::::::::D::::::::::::#,:# .Z,D. .,D..#.#,::::. .#:::::7::::,D 8#::::,:::::::::::#::::::::::::$::# .#:O… ##D.. #::::D. .#::::::::::D. . …DDD##########8,::::::::::#:::# .######D #:::,#. .#:::::::::#, . ……7~::::::::::#::::#. .####?.. #:::,# .:::::::::8# #::::::::::D::::::. ….D,.. #::::D. .#I:::::::~#. .#:::::::::8D:::::D# .. #:::?:. #=:,:::::#=. .O::::::::~#::::::::#. .#:::8. $8,::::D#:: #::::::::,O#,::::::::. #:::# .$::::::#,# #::::::::D .#:::::::,#. .#:::# .#::::::#8#. O:::::::::I ..D::D::::#. .#:::# #::::::8:# #,::::+::# .~::7,::8 #:::# I,:::::D#8. . #,:::::::+ D::::::~. D:::# .::::::Z:,D. ..D:::::::O. .OI,::::. .:::# #:::::::::# .D::::::::8. #:::::::D. .$::D,. .~8::::::::#. 7::::::::#. #:::::::::. O#:::=. .#:#::::::::#. .##::::::::#. .7::#:#:::::… ..#$:::8. .#8:,#:::::8,D ##::D:::,:::. ..D##,#DD#8 =8D. .#:8,D#DD:D#:#. .##::::,:::#. .. .O#:##::::##.. …8####D… .. . .I=.. . ….. . |
V reakci na tyto obtíže se řada teoretiků odvrátila od výzkumu specifických mediálních obsahů a technologií. Ve snaze najít nějaký společný jmenovatel různorodé směsi, z níž je jejich „slon“ stvořen, se zaměřili na to, co považují za esenci tohoto stvoření. Tou je software. Software, tedy elektronicky zaznamenané počítačové instrukce a data, je totiž základem všech mediálních objektů a procesů v prostředí digitálních médií. Můžeme také říci, že veškerá produkce digitálních médií je redukovatelná na software. Software proto můžeme přirovnat k DNA slona. Je neviditelný, ale současně generuje veškeré jeho smyslově vnímatelné aspekty. Prostřednictvím manipulace se softwarem můžeme manipulovat s virtuálními objekty, které jej tvoří. Dokonce se zdá, že na základě analýzy softwaru můžeme uchopit celkovou podstatu tohoto stvoření.4
Zredukování výzkumu nových médií na software jako koncept, který nezahrnuje praxi programování a práci programů, můžeme interpretovat jako výraz práce základního principu moderní vědy, kterým je očišťování.5 Princip očišťování se uplatňuje všude tam, kde si vědci kladou za cíl zbavit zkoumané jevy veškerých zvláštností, spontaneit a nepřesností, aby tak v procesu podobném destilaci stvořili očištěné jevy. Po tomto procesu již nová média nemusí být nejasně (nevědecky) definována výčtem konkrétních aplikací digitálních a síťových technologií, jako třeba počítačových her, sociálních sítí, nových systémů zobrazení, nových literárních žánrů, hudebních stylů, nových kulturních praxí, nových forem politického aktivismu, nebo jejich uplatnění ve zvláštních efektech hollywoodských filmů. To vše je v procesu očišťování odsunuto před závorku a před zraky vědce se vynoří nová média ve své laboratorní podobě, jako software o sobě. Práci očišťování vyjadřuje imperativ Marshalla McLuhana, „the medium is the message“.6
Postmoderní slon
Teze Marshalla McLuhana „médium je poselství“ je výzvou k zaměření pozornosti k médiu nebo technickému aparátu o sobě.7 V případě nových médií je výzvou ke zkoumání těch vlastností, které můžeme odvodit z jejich konstanty, tedy softwaru. Pod tímto úhlem pohledu se nová média jeví jako soubor znaků a pravidel, nebo počítačových programů zapsaných v programovacích jazycích. Nové médium může být potom nahlíženo jako jazyk, přesněji jako model jazyka, především v té podobě, jak byl definován strukturalistickou lingvistikou a následně rozpracován poststrukturalisty.
Leitmotivem poststrukturalistických teorií je práce na zpochybnění představy, že jazyk je „transparentní mezičlánek, který umožňuje subjektu styk s přírodním světem“8. S tím se pojí propracovávání teorie jazyka jako autonomní sféry smyslu, nezávislé na přírodě i na společnosti.
Poststrukturalistické teorie silně rezonovaly v diskurzu nových médií.9 Nápadné korespondence mezi strukturou nových médií a poststrukturalistickými teoriemi reflektovali teoretici zejména na konci minulého století. Georg P. Landow například psal:
„Vyjádření teoretiků literárních a teoretiků zabývajících se počítači vykazují nápadně shodné rysy. […] Posun paradigmatu se podle mého názoru začal uskutečňovat v pracích Jacquese Derridy a Theodora Nelsona, Rolanda Barthese a Andriese van Dama. […] Zájemci o počítače budou dobře znát práce Nelsona a Dama, čtenáři s orientací na literární a kulturní teorii budou stejně dobře znát myšlenky Derridy a Barthese.”10
Landow i Bolter ve svých textech směřují k ustavení vztahu subordinace nových médií vůči teoriím poststrukturalistů. Nová média explicitně popisují jako laboratoř, tedy jakési sterilní prostředí očištěné od vnějších vlivů, které by případně mohly ovlivňovat průběh experimentu. Nová média nazývají laboratoří kritické teorie.11
Jestliže budeme chápat nová média jako model jazyka, a současně přijmeme tezi, že není nic mimo jazyk,12 a tedy nejsme schopni myslet nic mimo tento znakový systém, potom, aplikováno na nová média, logika reprezentace nových médií zcela determinuje naše chování i myšlení. Jako jejich uživatelé tedy nejsme schopni myslet nic, co není těmito médii zprostředkováno.
Toto tvrzení je stále více pravdivé. Přesvědčuje nás o tom všeobecné spoléhání se na nová média v různých oblastech lidské činnosti, viz expertní systémy, systémy řízení a kontroly, byrokratický aparát, sociální vztahy, kulturní produkce, vizualizace dat a podobně.
Promýšlení vlastností nových médií skrze metaforu jazyka významně přispělo k etablování studií nových médií v akademickém diskurzu. Má však i své stinné stránky. Slabinou poststrukturalistických teorií je, že izolují jazyk od mluvčího i kontextu. Jazyková metafora aplikovaná na nová média evokuje představu (oploceného) hřiště, na němž probíhá nekonečný remix obrazů, textů, zvuků, které se množí, mutují a šíří nezávisle na subjektech jako producentech významu i kontextu (přírody, společnosti). Podle Latoura: „Je opravdu těžké si dlouhodobě představovat, že jsme text, který se sám píše, diskurz, který se úplně sám promlouvá, hra označujících bez označovaných.“13 Proto se domnívá, že je dlouhodobě neudržitelné myslet přirozený jazyk, a můžeme dodat, i nová média, bez toho, aby tyto úvahy nebyly napojeny na subjekty (společnost), které skrze ně formulují své promluvy, a na přírodu, o které vypovídají (kterou modelují). Latour píše:
„[…] ‚Postmoderní situace‘ se vyznačovala tím, že tři velké repertoáry kritiky, přírodu, společnost a diskurz, oddělovala a stavěla proti sobě. Pokud jsou udržované odděleně a odloučené od práce hybridizace, poskytují modernímu světu dost hrozivý obraz: úplně hladká příroda a technika, společnost vytvořená výlučně z odrazů, přetvářek a iluzí, diskurz konstituovaný pouze efekty smyslu, odtrženými od všeho. Dost důvodů pustit si kulku do hlavy.“14
Slon jako hybrid
Latour odmítá umělé oddělování přírody a společnosti (základ moderní vědy) a nesouhlasí ani s dělením na sféry přírody, společnosti a diskurzu (základ postmoderního myšlení). Poukazuje přitom na stále větší množství jevů, které je třeba zkoumat, ale které jsou poznatelné pouze v průniku všech tří oblastí, tedy přírody, společnosti a diskurzu. Tyto jevy nazývá hybridy nebo také kvaziobjekty15 (podle Michela Serrese) a upozorňuje na jejich všeobecné bujení: „kvaziobjekty, tato monstra první, druhé, třetí revoluce, tyto socializované fakty, tyto zpřírodněné lidské bytosti, ustavičně bují.“16
Hybridy tvoří podle něj jakousi novou přírodu, která vyšla z laboratoří a potom se proměnila v naše prostředí tvořené kolektivy lidských a nelidských jsoucen. Řadí mezi ně „zmražená embrya, expertní systémy, digitální stroje, roboty, psychotropní látky na recept, velryby s vysílačkami, syntetizátor genů, analyzátory sledovanosti atd.“ A dodává: „[K]dyž naše noviny před námi předvádějí tato monstra na celých stranách, a když se ani jedno z těchto monster nechce usadit ani na stranu objektů, ani na stranu subjektů, ani do středu, potom je třeba něco udělat.“17
Hybridy, neboli kvaziobjekty, jsou takové jevy, které jsou zároveň součástí kultury, neboť jsou dílem člověka, jsou přírodní, protože je člověk nevytvořil, a současně jsou produkty diskurzu. Jsou tedy zároveň reálné, diskurzivní i sociální.18
Moderní věda vytlačovala hybridy ze svého zorného pole jako výjimky potvrzující pravidlo. Postmoderní věda na ni navázala, ale abstraktní pojmy moderní vědy obohatila o kategorii diskurzu, která připravila prostor pro myšlení hybridů. Latour přiznává postmoderním teoriím podporujícím myšlenku autonomie jazyka zásadní roli při osidlování meziprostoru mezi řádem přírodním a společenským. Do tohoto meziprostoru však situuje hybridy, tedy entity, které nejsou redukovatelné ani na přírodní objekty, ani na produkty lidské, ale ani na diskurz.
Abychom mohli myslet hybridy, musíme podle Latoura přejít od moderního a postmoderního myšlení k myšlení nemodernímu. Nemoderní myšlení je takové, které pracuje nejen skrze rozvíjení horizontální roviny očišťování, třídění, klasifikace atd., která dominovala moderní vědě, ale také skrze vertikálu zprostředkování, kterou moderní věda dlouhodobě umlčovala. Domnívá se, že tímto způsobem můžeme hybridy umístit na mapy našeho myšlení: „rozvíjení obou dimenzí nám snad umožní přijmout hybridy a poskytnout jim místo, jméno, dům, filozofii, ontologii a, […] novou ústavu.“19
Nemoderní myšlení přirovnává k myšlení přírodních národů, které analyzoval strukturalistický antropolog Claude Lévi-Strauss.20 Ten ukázal, že způsob uchopování světa přírodních národů a myšlení příslušníků moderních společností se od sebe na strukturální úrovni vlastně neliší. V obou případech můžeme na úrovni struktury odhalit stejné principy, stejnou logiku myšlení. Myšlení, které skrze jazyk, znakový systém fungující na principu binárních opozic (například lidské – nelidské), dovoluje vytvářet společenské vztahy a rozlišovat a třídit naše okolí. Současně však aktivně pracuje s vertikálou myšlení, tedy s prostředníky udržujícími vztah mezi oběma řády.
Lévi-Strauss aplikoval myšlení přírodních národů na člověka jedoucího v automobilu:
„Exotický pozorovatel by bezpochyby usoudil, že automobilová jízda v centru velkého města nebo na dálnici překračuje lidské schopnosti; a ona je opravdu překračuje, protože nestaví proti sobě ani lidi, ani přírodní zákony, ale systémy přírodních sil humanizovaných záměry řidičů a lidí proměněných v přírodní síly fyzikální energií, kterou zprostředkují. Nejde již o úkon nějakého aktéra uskutečňovaný na inertním objektu, ani o opačnou činnost, kterou objekt, povýšený do role aktéra, vykonává na nějakém subjektu, který se bez nároku na náhradu vzdal všeho v jeho prospěch, tj. nejde o situaci, kde na jedné nebo druhé straně nacházíme jistou dávku pasivity: tato jsoucna se konfrontují jako subjekty i jako objekty; a v kódu, který používají, má obyčejná změna vzdálenosti mezi nimi sílu němého spiknutí.“21
S odkazem na poznatky Lévi-Strausse Latour ukázal, že výjev „člověk jedoucí v autě“ lépe pochopíme skrze nemoderní myšlení, které nám umožňuje překonávat limity moderní vědy, jejíž poznání je založené na očišťování. Zatímco moderní věda by nám nabídla výklad založený na výčtu izolovaných prvků, tedy člověka a stroje. Nemoderní myšlení tutéž scénu poznává jako hybrid tvořený vzájemným působením lidských a strojových aktérů.
Nemoderní myšlení, ve smyslu myšlení hybridů, se vzdává čistých, abstraktních, pojmů moderní vědy, ale nechce být ani pouhým prostředkovatelem.22 Hybridy, neboli kvaziobjekty, jsou sice stejně jako jazyk umístěny v Říši středu, mezi sociálními a přírodními fenomény, ale nejsou podrobeny práci očišťování od sítě vztahů, naopak, jsou propojeny s diskurzem, společností i přírodou.23
V případě obratu teoretiků nových médií k softwaru můžeme rovněž rozpoznat odklon od práce očišťování, tedy odvrácení se od modernistického přístupu směřujícího k destilaci esence „zvířete“ (viz podobenství o slonovi). Naopak jsme svědky rekurzivního pohybu, který popsal Latour. Představitelé softwarových studií staví proti práci očišťování nových médií směřující k esencialismu aktivitu zahušťování a zasazení softwaru do sítě vztahů, které jím procházejí. Jinými slovy, software je nahlížen jako hybrid, kvaziobjekt. „Vědecké objekty“ a software mezi ně můžeme počítat, totiž „cirkulují zároveň jako subjekty, objekty a diskurzy. Sítě jsou plné bytí. Stroje jsou zatížené subjekty a kolektivy.“24
00.02 Software jako hybrid: Softwarová studia jako nemoderní disciplína
Software byl dosud nejčastěji nahlížen prizmatem moderní vědy jako objekt náležející do sféry čisté funkcionality, případně jako autonomní znakový systém v pojetí poststrukturalistů. Tento abstraktní koncept softwaru zpochybnil Friedrich Kittler, když popisoval vztahy mezi lidskými a nelidskými jsoucny (tedy wetwarem a hardwarem) a jejich prostředníkem (softwarem), který v sobě nese intence lidských aktérů a současně se zhmotňuje skrze práci strojů. Upozornil, že software jako abstraktní entita existuje pouze jako teorie. Avšak studium softwaru vyžaduje, abychom zkoumali jeho práci v síti tvořené intencemi lidských aktérů a aktivitami strojů, skrze které software jedná.
„Svět, ve kterém jsme žili posledních čtyřicet let se již nedělí na kameny, rostliny a zvířata, ale na nesvatou trojici hardware, software a wetware. Vzhledem k tomu, že výpočetní technika (dle kacířských slov jejího vynálezce), se nachází v bodu ‚převzetí kontroly‘, termín hardware se již nevztahuje na budovy a zahradnické nářadí, ale na opakování, milionkrát za sebou, malých křemíkových tranzistorů. Wetware, je potom to, co zbyde z lidské rasy, když hardware neúprosně odhalí všechna naše selhání, chyby a nepřesnosti. Miliardový obchod zvaný software není nic víc než to, co wetware odvozuje (make out of) z hardwaru: logická abstrakce, která teoreticky, ale jen teoreticky, zásadně nebere v úvahu časoprostorový rámec strojů, aby jim mohla vládnout.“25
Software je obvykle chápán jako výsledek práce očišťování skrze zapisování jednotlivých kroků procesů do algoritmů existujících jakoby mimo čas a prostor (viz Kittler výše). Současně je však interpretován jako jazyk, ve smyslu nástroje překladu mezi sférami objektů a společností. Software však můžeme nahlížet také jako hybrid nebo kvaziobjekt, jak jsme ukázali. O to se snaží softwarová studia.
Praxe softwaru má performativní charakter. Jinými slovy, software se nechová jako text určený ke čtení, software něco dělá. Přirovnání nových médií k jazyku potom odhalí, že nová média jsou ve skutečnosti teritoriem rozbujelých výjimek, „řečových aktů“,26 vymykajících se základní definici jazyka jako znakového systému, který nemá bezprostřední vztah k vnějším jevům. Jinými slovy, nová média jako „rozbujelé semeniště výjimek“ můžeme pochopit pouze skrze jejich nemoderní promýšlení jako hybridů, kvaziobjektů.
Softwarová studia jsou tedy nemoderní disciplínou v Latourově smyslu. Předmět výzkumu, software, je zkoumán nikoli jako abstraktní entita, ale především ve svých různých podobách, které nabývá jako součást praxe. Jedině tak se nám dá poznat ve své komplexnosti. Představitelé softwarových studií „hovoří o oblasti kultury jako o heterogenním sociálním poli, v němž je software tvořen a užíván, v němž působí, a v němž je rozvíjen. Softwarový,environmentʻ, tato ekologie, je samozřejmě technický, avšak tím, že je technický, je současně i sociální a politický – ve výrobních cyklech, stejně jako v oblastech své aplikace.“27
Software jako předmět výzkumu softwarových studií tedy není abstrahovaným záznamem jednotlivých kroků práce stroje, ale je to hybrid, kvaziobjekt, tvořený komplexní sítí vztahů, v níž dochází k vyjednávání o ohniscích moci, kontroly a smyslu.
00.03 Softwarová studia a postdigitální paradigma
Vývoj studií nových médií směrem k softwarovým studiím souvisí se změnou v myšlení vyjádřenou přechodem k postdigitálnímu28 paradigmatu. Tato změna je výsledkem pohybu podobného tomu, který se odehrál v posunu od historické avantgardy k neoavantgardě29 nebo od moderny k postmoderně.30 Zatímco teorie nových médií produkovala myšlení založené na představě, že digitalita znamená radikální rozluku s předchozí kulturou a nese s sebou revoluční změny vyjádřené vizí novosti nových médií. postdigitální paradigma umožňuje reflektovat samotné okolnosti a možnosti vypovídání o digitálních médiích: způsoby, jakými myslíme digitální média, jakým způsobem mění naše estetické a uživatelské preference, místa vypovídání o nich a trajektorie účinků působení digitálních médií ve společnosti.
Přívlastek postdigitální poukazuje rovněž k současné situaci technických médií, procházejících všeobecnou digitalizací, která způsobuje, že rozlišování mezi digitálními a analogovými médii ztrácí smysl.31 Postdigitální tedy znamená překonání paradigmatu „digitální revoluce“32 rozvíjejícího logiku „zapnuto / vypnuto“ a „nula / jedna“, projevující se myšlením v dichotomiích, technologickým determinismem nebo redukcionismem.33 postdigitální paradigma ustavuje nový konceptuální rámec umožňující myslet kontinuum mezi uměním, programováním, filozofií a exaktními vědami.34
Posun od digitální k postdigitální estetice vyjádřil Florian Cramer terminologií sémiotiky: „digitální estetika dává přednost symbolům (abstraktním kódům), postdigitální estetika upřednostňuje indexy (stopy a kontextové znaky).“35
Čtení softwaru jako indexu se však v souvislosti s kritickou analýzou softwaru v rámci SWS uplatňuje i v mimouměleckých sférách. Fenomény spjaté s užíváním digitálních médií totiž nemůžeme redukovat na jednoduchý vztah kauzality, kdy vlastnosti média poukazují k účinkům projevujícím se ve způsobech jejich užívání.36 Software je třeba myslet spíše jako výraz určitých ideologických preferencí a způsobů chování příslušníků komunit, které jej využívají.37
Software je v rámci softwarových studií pojímán jako index poukazující k poznání teoretické informatiky, logiky, statistiky, stejně jako k ekonomickým zájmům, ideologickým a estetickým preferencím programátorů i uživatelů.
1 Nová média je obecně akceptovaný termín označující digitální a síťové technologie ve smyslu: a) nástrojů shromažďování, reprezentace, manipulace a distribuce dat, b) ve smyslu komunikačních technologií.
2 Indické podobenství O slepcích a slonovi je rozšířené v řadě zemí. V euroamerickém prostředí je známá jeho přebásněná verze od Johna Godfreye Saxeho (1872). Příměr sloužil k vyjádření pošetilosti sporů vedených falešnými představami o absolutní platnosti partikulárních poznatků a pravd. Užívá se také při charakteristice poznání vědních disciplín jako je teologie, fyzika nebo biologie, tedy takových, které se musejí vyrovnávat s obtížně přístupným předmětem výzkumu (Bůh, dualita částice a vlnění). Wendy Chun je aplikovala na situaci studií nových médií. Její příměr dále rozvádím v následujících podkapitolách.
CHUN, Wendy Hui Kyong. Programmed Visions: Software and Memory. Cambridge, Mass.: MIT, 2011.
3 Ibidem, s. 1.
4 Viz definice pěti principů nových médií od Lva Manoviche. MANOVICH, Lev. The Language of New Media. Cambridge, Mass.: MIT, 2001.
5 Viz pojetí moderní vědy, jak je popisuje Bruno Latour.
LATOUR, Bruno. Nikdy jsme neboli moderní: esej o symetrickej antropológii. Bratislava: Kalligram, 2003.
6 McLUHAN, Marshall. Understanding Media: The Extensions of Man. New York: New American Library, 1966 (česky 1991).
7 McLuhan řadí mezi média sdělovací prostředky, stejně jako jazyk, žárovku, automobil nebo jiné kulturní techniky. Píše: „‚Poselstvím‘ každého média nebo technologie je změna měřítka, tempa nebo modelu, které zavádí do lidských záležitostí“. McLUHAN, Marshall. Jak rozumět médiím: extenze člověka. Praha: Odeon 1991, s. 20.
8 LATOUR, Bruno. Nikdy jsme neboli moderní, op. cit., s. 83.
9 Viz například publikace:
BOLTER, Jay D. Writing space: computers, hypertext, and the remediation of print. Mahwah: Lawrence Erlbaum Associates, Publishers, 2001.
LANDOW, George, P. Hypertext. The Convergence of Contemporary Critical Theory & Technology. Baltimore: Parallax, 1992.
10 LANDOW, George P. Hypertextový Derrida, poststrukturalista Nelson? Biograph. Magazín pro film a nová média. 1998, č. 6, s. 11 (10–21).
11 Ibidem, s. 11.
12 Viz slavná teze Jacquese Lacana, že nevědomí je strukturováno jako jazyk.
13 LATOUR, Bruno. Nikdy jsme neboli moderní, op. cit., s. 85.
14 Ibidem, s. 86.
15 Kvaziobjekty: takové jevy, které nejsou v postavení objektů, ani subjektů. Nacházejí se v Říši středu, kterou obývají směsi, které jsou současně přírodními věcmi a sociálními symboly. Ibidem, s. 73.
16 Ibidem, s. 78.
17 Ibidem, s. 72.
18 Ibidem, s. 86.
19 Ibidem, s. 75.
20 Claude Lévi-Strauss navázal na Saussurovu strukturální lingvistiku. Při analýze myšlení přírodních (předmoderních) národů vycházel z teorie, že myslíme v binárních opozicích a že smysl můžeme poznat spíše skrze analýzu vztahů mezi prvky než skrze interpretaci prvků samotných.
21 LÉVI-STRAUSS, Claude. La pensée sauvage. Paris: Plon, 1962, s. 294. Cit. podle LATOUR, op. cit., s. 73–74. Česky: Myšlení přírodních národů. Liberec: Dauphin, 1996.
22 LATOUR, op. cit., s. 102.
23 Ibidem, s. 71.
24 Ibidem, s. 88.
25 KITTLER, Friedrich. On the Implementation of Knowledge – Toward a Theory of Hardware. Nettime, 1999. Reprinted in Readme! (nettime): ASCII culture and the revenge of knowledge, ed. Josephine Bosma, New York: Autonomedia, 1999, p. 60–68. Dostupné z: <http://hydra.humanities.uci.edu/kittler/implement.html >. [cit.: 30. 10. 2013].
26 Zakladatelem teorie řečových aktů, řečových promluv nebo také mluvních aktů je John L. Austin, který si všiml, že v jazykovém systému existuje zvláštní typ promluv, které nemají charakter popisu/reprezentace reality, ale aktivně do ní zasahují a proměňují ji. Příkladem takového užití jazyka je „Prohlašuji vás mužem a ženou.“, „Odsuzuji Vás k smrti.“ Výzkum řečových aktů musí brát v úvahu konkrétní situaci, v níž je věta vyslovena, a konkrétní záměr mluvčího.
Viz AUSTIN, John L.. Jak udělat něco slovy. Praha: Filosofia, 2000.
27 BROECKMANN, Andreas. Notes on the cultural dimensions of software and art. (rukopis přednášky, 25. 9. 2003). Ars Electronica 2003, CODE, Software and Art 2. Dostupné z: <http://www.nettime.org/Lists-Archives/nettime-l-0309/msg00121.html>. [cit. 30. 10. 2013].
28 Termín „postdigitální“ pravděpodobně poprvé užil: CASCONE, Kim. The Aesthetics of Failure, „Post-Digital” Tendencies in Contemporary Computer Music. Computer Music Journal, Volume 24 Issue 4, December 2000, pp 12–18. Dostupné z: <http://subsol.c3.hu/subsol_2/contributors3/casconetext.html> [cit. 30. 10. 2013]. postdigitální použil jako přívlastek označující umění nových médií, které odmítá estetiku digitální revoluce, ve smyslu dokonale bezchybných obrazů, zvuků, přesných kopií, ve prospěch práce s chybou, glitchem a šumem. postdigitální poukazuje k přechodu od avantgardního k postmodernímu étosu digitálního umění, pro který je charakteristické oceňování opomíjených aspektů digitální produkce: Pozornost se obrací k tomu, co bylo dříve považováno za vedlejší efekty práce médií. V této kapitole budeme vycházet z obecnější charakteristiky postdigitálního paradigmatu, překrývající se s postmodernismem, jak je pojímán Lyotardem nebo Fosterem (viz odkaz níže). postdigitální, postmoderní dobu tedy chápeme jako dobu návratů k myšlenkám (digitální) avantgardy za účelem jejich přehodnocení a transformace. Pojem postdigitální nebudeme omezovat na estetické preference, ale budeme jej chápat šířeji jako součást paradigmatické změny v přístupu k novým médiím. Vycházíme přitom z:
PEPPERELL, Robert – PUNT, Michael. The Postdigital Membrane: Imagination, Technology and Desire. University of Chicago Press: 2000;
CRAMER, Florian. New Media Art, Interview. Neural 44: Special issue on Post-Digital Print. 2013, p. 38–42. Dostupné z: <http://monoskop.org/images/f/f4/Florian_Cramer_Interview_Neural_2013.pdf> [cit. 30. 10. 2013].
29 FOSTER, Hal. The return of the real: the avant-garde at the end of the century. Cambridge: MIT Press, 1996.
30 LYOTARD, Jean-Francois. O postmodernismu: postmoderno vysvětlované dětem: postmoderní situace. Vyd. 1. Praha: Filosofia, 1993.
31 Viz například: MANOVICH, Lev. Post-Media Aesthetics. (Dis)Locations, ed. Astrid Sommer. Karslruhe: ZKM, 2001. Dostupné z: <http://www.manovich.net/articles.php> [cit. 30. 10. 2013]; WEIBEL, Peter. Synthetic Times. Synthetic Times, katalog, eds. Fan Di‘an and Zhang Ga. Cambridge, MA – London, UK: MIT, 2009, p. 112–142.
32 Výrokem Nicholase Negroponteho „digitální revoluce je za námi“ (Negroponte, Nicholas. „Beyond Digital.“ Wired 6 (12), 1998) otevírá Kim Cascone svoji studii o postdigitální estetice. Viz CASCONE, Kim. The Aesthetics of Failure, 2000.
33 CRAMER, Florian. New Media Art, Interview, 2013, s. 42.
34 PEPPEREL, Robert – PUNT, Michael. The Postdigital Membrane. 2000, s. 2.
35 CRAMER, Florian. New Media Art, Interview, op. cit., s. 42.
36 Srovnej s Manovichovou kritikou ideologie interaktivity. MANOVICH, Lev. On Totalitarian Interactivity. Art, Power, and Communication. Rhizome Digest, 10 October 1996. Dostupné z: <http://rhizome.org/discuss/view/28875/#c261>. [cit. 30. 10. 2013].
37 CRAMER, Florian. New Media Art, Interview, op. cit.
Ústav hudební vědy, Filozofická fakulta, Masarykova univerzita |
Návrat na úvodní stránku webu, přístupnost |
| Servisní středisko pro e-learning na MU
| Fakulta informatiky Masarykovy univerzity, 2014
Centrum interaktivních a multimediálních studijních opor pro inovaci výuky a efektivní učení | CZ.1.07/2.2.00/28.0041
