2.1 Fyzická kondice a její parametry

Fyzická kondice je schopnost jednotlivce provozovat denní aktivity s optimálním výkonem, vytrvalostí a silou a také zvládat stres, únavu a onemocnění (23). Fyzickou kondici lze rozdělit na čtyři hlavní oblasti, které se vzájemně doplňují a obvykle se při každém cvičení v různém poměru rozvíjejí. Pro běžné denní činnosti je důležité rozvíjení všech těchto složek. Každá složka je užívána pod různými synonymy, které v přehledu také uvádíme.

Složky fyzické kondice:

• Kardiorespirační (oběhově dechová) kondice – vytrvalostní kondice
• Muskuloskeletální kondice – sílová a kloubní kondice (flexibilita)
• Tělesné složení – poměr svalové a tukové tkáně
• Sympatovagální rovnováha – vegetativní rovnováha

Kardiorespirační (oběhově dechová) kondice – vytrvalostní kondice

Je charakterizována tolerancí vytrvalostní, aerobní zátěže, která obnáší zapojení velkých a středních svalových skupin po delší dobu, například chůze, běh, jízda na kole. Tento typ kondice je dobře udržitelný do vysokého věku a také je dobře trénovatelný napříč různými věkovými i výkonnostními skupinami.

K měření kardiorespirační zdatnosti se standardně využívá stanovení spotřeby kyslíku (VO₂max) zátěžovou spiroergometrií. Vyšetření na bicyklovém ergometru však naráží na řadu potíží, jež jsou reprezentovány jak kontraindikacemi zátěžových vyšetření obecně, tak individuálními limitacemi danými komorbiditami pacienta. Zásadní ovlivnění může být v důsledku projevů základního hematologického onemocnění, jako je těžká anémie, celková slabost nebo kloubních potíží, neuropatie apod. Při nemožnosti provést spiroergometrii lze využít tzv. 6minutový „walking test“, kdy se hodnotí vzdálenost dosažená za 6 minut chůze. Tento test je dobře použitelný u pacientů hospitalizovaných, geriatrických či osob s neurologickým postižením (24, 25).

Intenzita a tolerance aerobní zátěže se nejčastěji stanovuje měřením tepové frekvence (TF). Pásma tepové frekvence vyjadřují rozmezí, pro které je typický způsob hrazení energie potřebné pro svalovou kontrakci. Aerobní zóna (vytrvalostní) odpovídá cca 60–85% maximální tepové frekvence (TF_max). TF_max lze přímo měřit, nebo vypočítat (například TF_max=220– věk). Variabilita této hodnoty je však v populaci vysoká (±cca 20 tepů/min, ±2 SD), navíc hodnota závisí na typu zátěže, může být ovlivněna medikací (betablokátory), anémií (26, 27). K měření intenzity kardiorespirační zátěže lze využít i subjektivní hodnocení tzv. 20stupňové Borgovy škály, jejíž výhodou je jednoduchost a dostupnost, přičemž hodnocení dobře koreluje s objektivními výsledky získanými na ergometru (28).

Muskuloskeletální kondice – sílová a kloubní kondice (flexibilita)

Zjednodušeně hovoříme o svalové síle, čili schopnosti svalů vyvinout napětí po určitou dobu, což vyžaduje nejen objem a hustotu svalové hmoty, ale také rozsah pohybu jednotlivých kloubů (flexibilitu). Tento typ kondice je nezbytný při zvedání břemen, ale také při rychlé reakci svalů například při uklouznutí apod. Trénink svalové síly vyžaduje cvičení proti velkému odporu, tedy s velkou zátěží, obvykle po krátkou dobu. V posledních letech je trénink zaměřený na rozvoj svalové síly populární jak ve sportu, tak i v běžné populaci. Tento typ cvičení má svá omezení, neboť s věkem rychle ubývá flexibility kloubů a vazů a to již od čtařicátého roku věku a dochází tak fyziologicky ke svalové atrofii. Silový trénink je zpravidla časově náročnější, neboť je nutné nejprve zvládnutí správné techniky, teprve pak je možno přejít k větším zátěžím. Rovněž stanovení maximální síly je obtížnější, zvláště pak u osob s například kloubním či nervovým postižením.

Svalová síla je ovlivněna celou řadu demografických faktorů, proto je vhodné získané hodnoty vyjadřovat v percentilu vztaženému k normativním hodnotám pro danou věkovou kategorii a pohlaví. Sledování svalové síly může být zatíženo poměrně výraznou chybou, k získání relevantních výsledků, je proto vhodné využít více metod, eventuálně doplnit rovněž o EMG (29, 30). V praxi se používají tzv. svalové testy či dynamometry. Jedním z nejčastěji používaných je tzv. Jamarův Hand Grip Test, což je test síly stisku ruky (31, 32, 33). Sílu dolních končetin lze měřit pomocí izokinetického dynamometru se zaměřením na extenzory a flexory kolenního kloubu, při daných úhlových rychlostech. Zejména u starších pacientů při silovém tréninku málo kdy dochází k signifikantnímu zlepšení svalové síly horních končetin, nicméně zlepšuje se jejich celková kondice a síla dolních končetin, která je pro kvalitu života klíčová. Síla dolních končetin je nezbytná pro stabilitu, prevenci pádu a samozřejmě i stupeň sebeobsluhy pacienta (34).

Alternativně lze sílu svalů dolních končetin hodnotit testem maximální rychlosti chůze či TUG testem (timed up and go test), v němž se měří čas nutný k následujícím úkonům: vstát ze židle, chůze 3 metry, otočit se a opět se posadit (35). V STS (sit-to-stand) testu se měří doba, za kterou pacient zvládne 5x vstát a opětovně si sednout na židli o definované výšce (36, 37).

Tělesné složení – poměr svalové a tukové tkáně

Tělesné složení tzn. poměr složek tukové a netukové, tedy svalové tkáně, lze dnes různě stanovit s velkou přesností. Populární a zejména v laické veřejnosti oblíbený parameter BMI, body mass index, který nám však tyto informace není schopen poskytnout. Zkratka BMI označuje index tělesné hmotnosti a používá se jako měřítko obezity. Tento index se vypočítá vydělením tělesné hmotnosti v kilogramech a výšky daného člověka v metrech umocněné na druhou.

Tabulka 1: Vyhodnocení výpočtu BMI

BMI	Kategorie	Zdravotní rizika
méně než 18,5	podváha	vysoká
18,5 – 24,9	norma	minimální
25,0 – 29,9	nadváha	nízká až lehce vyšší
30,0 – 34,9	obezita 1. stupně	zvýšená
35,0 – 39,9	obezita 2. stupně (závažná)	vysoká
40,0 a více	obezita 3. stupně (těžká)	velmi vysoká

Rozložení tělesného tuku se u mužů a žen liší. Pro ženy je typické uložení tuků v oblasti stehen a hýždí, tedy typ hruška. U mužů se tuky ukládají především v oblasti břicha, typ jablko. Tato lokace ukládání tuků u mužů bohužel významně zvyšuje riziko vysokého krevního tlaku, cukrovky, infarktu, mozkových příhod a dalších onemocnění.

Podle světové zdravotnické organizace je obvod pasu:

pro muže	rizikový > 94 cm	velmi rizikový > 102 cm
pro ženu	rizikový > 80 cm	velmi rizikový > 88 cm

Měří se v polovině vzdálenosti mezi okrajem dolního žebra a hranou lopaty kosti kyčelní při výdechu.

K získání přesnějších výsledků lze využít přístrojového vyšetření v některých sportovních zařízeních či nutričních terapeutů např. přístrojem In-Body, jež využíváme i na našem pracovišti.

Sympatovagální rovnováha – vegetativní rovnováha

V našem těle musí být dynamická rovnováha a koordinace mezi vnitřními orgány. Tuto souhru zajišťuje zvláštní část nervového systému, který se označuje jako „vegetativní“ nebo také „autonomní“, sympatovagální. Vegetativní nervový systém má dvě části, které se navzájem doplňují. Sympatikus, který zajišťuje zvládnutí akutní tzv. „stresové reakce“ (reakce v přírodě útěk nebo útok) a parasympatikus, ten naopak ladí klidové, úsporné nastavení těla. Význam funkční nerovnováhy vegetativního, autonomního nervového systému, tedy poměr sympatiku a parasympatiku pro kardiovaskulární morbiditu a mortalitu je znám již poměrně dlouho (40). Poškození autonomní regulace, tedy převaha sympatiku, je spojeno s vyšším rizikem úmrtí náhlé smrti, maligních arytmií po infarktu myokardu (HR:4,6:95% Cl:1.62-13.02). Vliv autonomní nerovnováhy se uplatňuje i při vzniku glukozové intolerance, inzulinové rezistence, funkcí hypotalamo-hypofyzo-adrenální dráhy, i jako důležitý hráč při regulaci zánětu, jako je zvýšená aktivita zánětlivých cytokinů (41, 42). Autonomní dysregulace je negativní prediktivní faktor také u pacientů s nádorovými chorobami (43, 44, 45). Autonomní dysregulace negativně ovlivňuje kvalitu života pacientů, jelikož sinusový uzel není schopen přizpůsobit frekvenci tvorby vzruchů požadavkům organismu. Neadekvátní variabilita srdeční frekvence se pak u pacientů projevuje pocity na omdlení, či dokonce synkopami, únavou a palpitacemi. Vegetativní, autonomní rovnováhu lze velmi dobře stanovit tzv. spektrální analýzou srdeční frekvence (46,47). Její zhodnocení slouží primárně k optimalizaci tréninkové zátěže u sportovců (40). Aerobní trénink vede k výraznému zlepšení autonomní dysregulace, jež se projevuje nárůstem variability srdeční frekvence, což bylo potvrzeno studiemi u pacientů po terapii nádorových onemocnění i u pacientů s diabetem, jež mají rovněž narušenou sympatovagální rovnováhu (43, 46, 48).