3. Pohybový program pro zvýšení kondice

Jak již bylo uvedeno pohybový program, jehož součástí je fyzický trénink, lze aplikovat v kterékoli fázi choroby. Fyzickým tréninkem se myslí cílená volnočasová aktivita provozována za účelem udržování či zlepšování fyzické kondice, která je výrazně odlišná od pracovních aktivit či domácích prací a která je provozována periodicky. Není to tedy úklid, ani péče o malé děti, případně seniory a podobně. Fyzická kondice je již obecněji popsána v kapitole 2.1. V této kapitole na to navážeme a doplníme konkrétnější informace k fyzické kondici u pacientů s hematoonkologickou malignitou.

Vytrvalostní kondice (kardiorespirační)

Jedná se o aerobní zátěž, prováděnou delší dobu. Tento typ kondice je dobře udržitelný do vysokého věku a dá se velmi dobře postupně trénovat. Vytrvalostní kondici lze trénovat kdykoliv i během onkologické terapie. Je třeba zvolit si vyhovující aktivitu, které je daný jedinec schopen a která jej baví. Pokud jsou například problémy s koleny, je vhodnější plavání či jízda na kole než například chůze nebo běh. Důležitý je i běžný pohyb, jako jsou procházky s pejskem, chůze po schodech atd. Vhodné aktivity: chůze, nordic-walking (chůze s holemi), indiánský běh (střídání rychlé chůze a běhu), běh, tanec, cyklistika (případně v zimním období jízda na rotopedu), kolečkové či klasické brusle, plavání.

Silová a kloubní kondice (muskuloskeletální)

Důležitá je síla svalů, daná objemem a hustotou svalových vláken, ale i možnost provedení pohybu daným rozsahem pohybů v kloubech, tedy flexibilitou. Maximum silových schopností, s tím související svalová hmota, kulminuje ve věku 25-30 let. Po té s věkem poměrně výrazně klesá. Úbytek silových schopností v důsledku věku je nejdříve patrný v tzv. výbušné síle (sprint, jakékoli startovací rychlé pohyby), poté dochází k úbytku absolutní síly (pokles maximální svalové síly ve zvedání břemene) a nakonec ubývá i vytrvalostní síla. Přirozený vývoj nelze zastavit, ale tréninkem lze výrazně zpomalit jeho průběh. Udržení, či zlepšení úrovně silových schopností vede ke zpomalení úbytku nejen svalové ale také kostní hmoty. Silový trénink také představuje prevenci atrofie, ochabnutí a vzniku svalových dysbalancí, neboli svalových nerovnováh. Svaly s tendencí k atrofii jsou především svaly šíje, zad, břišní stěny, paží a zadní strany stehen, ostatní svaly atrofují méně, ale zase se zkracují!

Svalová síla a flexibilita jsou důležité i z hlediska prevence úrazů způsobených především pádem nebo při zvedání těžších břemen v domácnosti.

Posilování by vždy mělo začít od středu těla, tedy od svalů dolní poloviny stěny břišní a svalů kolem páteře. Cviky s vlastní vahou těla i komplexní základní cviky lze cvičit doma samostatně. Důležité je však cviky provádět správně, respektovat své tělo a intenzitu cvičení přizpůsobit svým osobním možnostem. K rozvoji svalové síly neodmyslitelně patří také protahování svalů buď s přirozenou tendencí ke zkracování nebo svalů namáhaných v rámci tréninku. Namáhaný sval sice posiluje, ale má současně sklon ke zkracování. Pokud nemáte osobní zkušenosti s takýmto cvičením, doporučujeme začít cvičení se zkušeným lektorem, trenérem.

Vhodné aktivity: jóga, pilates, taiči, cvičení s balančními pomůckami (Bosu, Gymball, Overball), cvičení metodou Spirální Stabilizace (SM systém), cvičení se zátěží, protahovací a uvolňovací cvičení (strečink), dechová cvičení, relaxace, spontání tanec.

Poměr svalové a tukové tkáně (tělesné složení)

Pro prognózu a zdárný průběh léčby jsou klíčové stav a zachování svalové hmoty. Důležitější než číslovka hmotnosti na váze je samozřejmě to, čím je tvořena. Poměr svalové a tukové tkáně souvisí do jisté míry s oběma předchozími typy kondice. Obezita, čili nadbytek tukové tkáně je obecný rizikový faktor. Z hlediska běžného života i závažných chorob jako jsou hematologické malignity, jsou na tom lépe zpravidla jedinci, kteří bez ohledu na tukovou složku mají především zachovanou svalovou hmotu. Jedinci s nízkým a velmi nízkým BMI, čili bez tuku, ale současně s nízkým objemem svalů, dopadají při léčbě nejhůře (38).

Tělesné složení můžeme měřit přímo DXA, tedy duální emisní rentgenová absorbciometrií nebo nepřímo měřením kožní řasy kaliperem a nebo BIA, tedy bioelektrickou impedanční analýzou. Metody nepřímé jsou obecně dostupnější, levnější a snazší na provedení, ale jsou zatíženy velkou intra i inter-individuální chybou, kdy výsledek měření může být například v případě bioimpedance ovlivněn hydratací či pocením. Přímá měření se vyznačují vysokou přesností a jsou považovány za referenční, například celotělové pletysmografie či DXA (39). V praxi se využívá také antropometrických indexů. Nejrozšířenějším je metoda zjišťování parametru BMI (popsána v kapitole 2.1), která ale neinformuje o tom, zda váha pacienta je na vrub tukové či svalové tkáně. Lepší výpovědní hodnoty má v tomto případě měření poměru výška/obvod pasu či boků. Příliš nízké BMI, tedy podvýživa, je přitom u pacientů rizikovější, než menší nadváha (BMI do 29) při zachované svalové hmotě. Na druhou stranu, pacienti mají podvědomě spojeno nádorové onemocnění s hubnutím a přibírání na váze někdy považují za pozitivní znamení. Pozor, pokud je přírůstek hmotnosti dán přibýváním tukové tkáně, není zde žádný důvod k nadšení!

Z hlediska optimalizace tělesného složení je téměř jedno, jakou konkrétní tělesnou aktivitu k redukci tuku provozujeme.

Vegetativní rovnováha (sympatovagální)

Velmi zjednodušeně lze říci, že pro organismus je výhodnější základní nastavení s převahou parasympatiku. Nádorové onemocnění i jeho léčba vede typicky k poškození této rovnováhy ve prospěch trvalé převahy sympatiku, tedy stresového nastavení, které je velmi rizikové. Často vede ke vzniku dalších komplikací, jako je cukrovka, vysoký krevní tlak, zvyšení rizika infarktu, mrtvice…V běžném životě si pacienti s narušenou vegetativní rovnováhou nejvíce stěžují na sníženou výkonnost a chronickou únavou, která je způsobena nedostatečnou schopností těla přizpůsobit se zvýšeným nárokům. Tělo je trvale ve stresovém nastavení, takže pokud jsou zvýšeny požadavky na výkon, tělo se jim nedokáže přizpůsobit. Stresové nastavení je dnes považováno za samostatný rizikový faktor zkrácení života u řady chorobných stavů.

Fyzická aktivita zejména vytrvalostního charakteru je velmi účinným prostředkem k obnovení vegetativní rovnováhy s převahou parasympatiku.

Vhodně provozovaná pohybová aktivita obecně zlepšuje nejen kondici onkologických pacientů během terapie a po ní, ale druhotně snižuje počet komplikací, působí blahodárně na kvalitu života a také snižuje riziko návratu onemocnění. Bylo také potvrzeno, že racionálně provozovaná tělesná aktivita, na rozdíl od drtivé většiny léčebných prostředků, je bez jakýchkoli nežádoucích účinků. I přes tyto skutečnosti, je začlenění fyzické aktivity jako nedílné součásti léčby, velký problém. Je zde zapotřebí důsledné, dlouhodobé a aktivní spolupráce pacienta, která vyžaduje nesrovnatelně větší úsilí, než polknout tabletku či aplikovat injekci. Tato „léčebná metoda“ je také jistě časově náročnější nebo se alespoň většině lidí takto zprvu může jevit. Největším problémem fyzického tréninku u onkologicky nemocných je však konkrétní návod „jak na to“ a také obavy, zda tělesná zátěž nemůže spíše ublížit. V laické a částečně i odborné veřejnosti stále přežívá mýtus o nutnosti tělesného šetření v době nemoci. Toto tvrzení je jistě pravdivé, pokud jde o akutní stavy a infekce typu zápalu plic, ale je naopak chybou jej aplikovat na chronické choroby jakou je například nádorové onemocnění.

Pro člověka pravidelně sportujícího není obvykle žádný problém s jistými omezeními v jeho oblíbených aktivitách pokračovat dále. Nicméně takoví lidé tvoří pouze nepatrný zlomek pacientů léčených pro nádor respektive pro lymfom. Pro většinu pacientů s diagnostikovaným lymfomem je téměř nepřekonatelný problém začít cvičit, byť by měli chuť i motivaci. Pro nezkušeného člověka, jehož poslední větší fyzickou aktivitou byly hodiny tělesné výchovy ve škole, je třeba návodu a nejlépe odborné pomoci i v této oblasti. Otázek je spousta a odpovědi se hledají těžko. Lékaři, kteří se touto problematikou nezabývají, na ně také často neznají odpověď. Na internetu lze nalézt sice spoustu informací, které si ale často navzájem odporují a jejichž původ bývá často pochybný. Není divu, že pacient i jeho blízcí zůstávají v nejistotě a v obavách a raději se do fyzických aktivit nepouští. Z výše popsaných důvodů jsme se s kolegy fyzioterapeuty a sportovními lékaři rozhodli sepsat jakousi příručku, pro pacienty a jejich nejbližší, ve které se pokusíme Vás co nejlépe informovat, jednak o významu fyzické aktivity obecně, o základních principech fyzického tréninku onkologicky nemocných, ale také o konkrétních návodech JAK, KDY, A CO cvičit. Text je také doplněn ukázkami konkrétních cviků, které zvládne opravdu každý, v domácím prostředí, s minimálními náklady.