Požadavek na posuzování, resp. schvalování etické přijatelnosti výzkumných projektů za účasti lidského subjektu nezávislým grémiem byl poprvé formulován jako součást textu tzv. Helsinské deklarace (angl. WMA Declaration of Helsinki: Ethical Principles for Medical Research Involving Human Subjects – viz část 5 Etické standardy ve výzkumu) v rámci její revize z roku 1975. Debaty o nutnosti reflektovat etickou stránku profesní činnosti a výzkumu jsou však podstatně starší – např. American Psychological Association vydala první verzi svého etického kodexu v roce 1953 po desetiletích hledání shody. Od té doby se etické komise pro výzkum postupně staly standardní součástí kultivovaného vědeckého prostředí nejen v oblasti biomedicínského výzkumu, ale jejich důležitost a opodstatněnost narůstá i ve společenskovědních oborech.

Z terminologického hlediska je zapotřebí upřesnit, že v evropském prostředí je pro tyto komise zavedeným označením výraz Research Ethics Committees (RECs) a v souladu s tímto názvem se příslušné komise zabývají výlučně etickými aspekty posuzovaných projektů. Naproti tomu v USA jsou za toto posuzování zodpovědné tzv. Institutional Review Boards (IRBs), u nichž je etická relevance posuzována v kontextu vědecké kvality a právních náležitostí projektu.

Ještě je však nutné doplnit, že v České republice se termín „etické komise“ (bez přívlastku) začal poněkud nešťastně používat i pro komise zabývající se akademickou, resp. vědeckou integritou, což často vede ke zmatení pojmů a nejasnostem, kdo je za co zodpovědný a kdo je kompetentní se k čemu vyjadřovat. Etické komise zabývající se akademickou integritou zpravidla jednají ex post, tedy zpětně posuzují, zda dané jednání bylo ve shodě s etickým kodexem dané instituce. Naproti tomu etické komise zabývající se etickou přijatelností výzkumných projektů za účasti lidského subjektu posuzují tyto výzkumné projekty ex ante, tedy před započetím jejich řešení.

Samotné posuzování etických aspektů výzkumných projektů začalo být v českém prostředí řešeno s počátkem 90. let 20. století, kdy po sametové revoluci rychle vznikaly zejména v nemocnicích a na lékařských fakultách první etické komise – tehdy s mnohem širší agendou v různých oblastech klinické etiky, která nebyla zaměřená primárně na výzkum. Fungování těchto komisí v prostředí zdravotnických zařízení se však postupně přesunulo téměř výlučně ke schvalování projektů klinických hodnocení, čemuž byly uzpůsobeny i jejich jednací řády a byla vytvořena odpovídající legislativa, která činnost těchto nemocničních komisí provázala s regulatorními aktivitami Státního ústavu pro kontrolu léčiv. Samotné komise založily v roce 2005 vlastní organizaci s názvem Fórum českých etických komisí, z.s. (FoEK), které má zastřešovat edukační a další aktivity etických komisí posuzujících klinická hodnocení a jejich členů.

Naproti tomu posuzování etických aspektů veškerého ostatního výzkumu za účasti lidského subjektu – tedy výzkumu mimo oblast klinických hodnocení – zůstává v ČR i více než třicet let po sametové revoluci stále neregulováno a systematicky neošetřeno. Hlavní odpovědnost na sebe spontánně přebírají jednotlivé instituce zabývající se výzkumem a zakládají své vlastní etické komise pro posuzování výzkumných projektů, neboť je zcela zřejmé, že etickou relevanci mají i výzkumné projekty mimo oblast klinických hodnocení a že požadavky na etickou neproblematičnost realizovaného výzkumu se nově objevují jak na „vstupu“ (grantové agentury jako poskytovatelé finančních prostředků), tak na „výstupu“ (vydavatelství odborné literatury a odborných časopisů). Kromě toho je posuzování etiky výzkumných projektů nad rámec klinických hodnocení vyžadováno i některými právními závazky ČR, konkrétně Úmluvou o lidských právech a biomedicíně ETS 164 a jejím Dodatkovým protokolem o biomedicínském výzkumu CETS 195.

S ohledem na zřejmou absenci jakéhokoliv právního či edukačního rámce pro etické komise posuzující výzkumné projekty s lidskými účastníky zejména v akademickém prostředí bychom rádi nabídli členům etických komisí pro výzkum tyto guidelines jako základní pomůcku pro konzistentní a současně nezávislé fungování.