Fonetika

Nauka o zvukové stránce lidské řeči a o funkci při mluvení. Zabývá se tvořením hlásek, jejich vnímáním a jejich užitím ve zvukové stavbě jazyka.

Popisuje zvuky ze tří hledisek:

1. jak se zvuk tvoří
2. jaká je akustická podstata zvuku
3. jak je vnímán při komunikaci zvuk řeči

Ortofonie = nauka o správném tvoření a správném znění hlásek spisovného jazyka

Ortoepie = nauka o spisovném užívání spisovně tvořených hlásek

Fonologie = studuje soustavu zvukových prostředků jazyka a jeho systém fonemů, zkoumá funkce hlásek, jejich schopnost rozlišovat slova

Dělení hlásek:

• samohlásky (vokály)
• souhlásky (konsonanty)

Rozdíl mezi nimi – dvě hlediska:

1. artikulační hledisko
   • vokály – výdechový proud prochází rezonančními dutinami volné (někdy více někdy méně), ústa jsou úzce či méně otevřená
   • konsonanty – výdechový proud musí překonat určitou překážku, ústa jsou přivřená nebo zavřená
2. akustické hledisko
   • vokály – zní jako tóny (typická tónovost)
   • konsonanty – dochází k určitým šumům (typická šumovost)

U některých hlásek se objevuje nosovost (m, n, ň).

Tvoření samohlásek

Systém českých samohlásek je tvořen pěti samohláskami (jedna z nich má dva grafémy: i a y). Tvoření jazykem lze znázornit v tzv. vokalickém trojúhelníku (viz tabulka níže), podle svislé polohy jazyka (vysoké, středové, nízké) a podle vodorovné polohy jazyka (přední, střední, zadní).

Postavení jazyka při tvorbě vokálů v RTG obraze

Tvoření souhlásek

Českých souhlásek (konsonant) je 25 (a k nim musíme připočítat ještě 6 variant a „ráz“) Souhlásky můžeme řadit podle několik hledisek:

1. zda zní nebo ne:
   • znělé (hlasové) – b,d,z,ž
   • neznělé (nehlasové) – p,t,s,š
2. podle správné artikulace:
   • závěrové (okluzívy) – („m“, „n“, „ň“) dle sluchového dojmu je nazýváme výbuchové (explozívy)
   • úžinové (konstriktivy) – dle sl. dojmu třené (frikativy)
   • polozávěrové (semiokluzívy) – dle sluchového dojmu polotřené (afrikáty)
3. • obouretné (bilabiální) tvořené oběma rty: p, b, m
   • retrozubné (labiodentální) tvořené překážkou, kterou vytvořil spodní ret a horní řezáky: f, v
   • dásňové (alveolární) tvořen překážkou, kterou tvoří hrot jazyka na horní dásni. Předodásňové (prealveolární): t, d, n, c, s, z, l, r, ř. Zadodásňové (postalveolární): č, š, ž
   • tvrdopatrové (palatální, předopatrové) přiblížení hřbetu jazyka k tvrdému patru (palatu), které pro sluchový dojem nazýváme měkké): ť, ď, ň, j
   • měkkopatrové (velární, zadopatrové), souhlásky tvořené na měkkém patře (velu): k, g, ch
   • hrtanové (laryngální), přímo v hrtanu (laryngu) je tvořena hláska h