Úvod do geografie venkova
Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity
RNDr. Hana Svobodová, Ph.D., doc. RNDr. Antonín Věžník, CSc.

Přístupy k vymezování venkova

Venkov versus venkovská obec

Než se pustíme k analýze přístupů k vymezování venkova, je třeba vymezit dva základní pojmy: venkovská obec a venkov resp. venkovský prostor.

Venkovská obec je nespojité vymezení jednotlivých sídel, obcí podle stanovených kritérií, které se vztahují k jednotce, obvykle se jedná o ukazatele absolutní, počet obyvatel, správní funkce apod. (dle Perlín, 2013).

Venkov je spojité území, které se skládá z volné krajiny a jednotlivých sídel, vymezuje se vždy ukazateli vztaženými k ploše (např. hustota zalidnění). Vnímání venkova může být do značné míry individuální záležitostí. Často dochází k překrývání pojmu „venkovský“ region (prostor, území) s pojmy „periferní“ (okrajový, obvodový), „marginální“ (okrajový, mezní) nebo „rurální“ (venkovský, zemědělský, rolnický) region.

Venkov zaujímá prostor mezi městy a ucelenými komplexy lesní krajiny. Tvoří celostní síť menších lidských sídel a technických děl, obklopených zemědělsky využívanou krajinou. Venkovská krajina má staré historické zázemí, přičemž počátky jejího formování spadají do období neolitu. Její dominantní funkcí je zemědělská výroba a produkce potravin, což je rozhodující faktor existence člověka a společnosti. Proto půda a území byly od dávné minulosti až po současnost předmětem hospodářského zájmu, ale i lokálních sporů i mezinárodních konfliktů.

Termínem venkovský prostor nebo venkov jsou označovány ty oblasti s malým počtem obyvatel, resp. s malou hustotou zalidnění, ve kterých převládají extenzivní formy hospodaření, extenzivní formy využívání půdy, jako zemědělství nebo lesnictví (Johnston 1994).

Vymezení venkova jako jednoznačně ohraničeného prostoru je velmi obtížné. Venkov doznal nejenom v České republice v posledních desetiletích významných změn. Jestliže se ještě v 60. a 70. letech 20. století dalo hovořit o venkovu či venkovském území jako o relativně heterogenním typu území, které se vyznačovalo relativně malou hustotou obyvatelstva a vysokým podílem zaměstnanců v zemědělství, tak v současné době tento obraz venkova neplatí.

Současný venkov také často vykazuje mnohé znaky města a mnohá města mohou mít venkovský charakter. Objektivně proto nelze vytvořit jedno univerzální vymezení, ale je možné a účelné vymezovat věcně podložené klasifikace venkovského území ve vztahu k jejich konkrétnímu využití.

Přístupy k jeho vymezování se odvíjí od jeho hlavního účelu. Můžeme potom zjednodušeně odlišit přístupy založené např. na:

• velikosti sídel s aspektem na demografii a s úzkou vazbou na prostorovou strukturu;
• charakteru krajiny, tj. jako výsledek dlouhodobé interakce lidí a přírodního prostředí, zrcadlící se v ekonomických, sociálních a ekologických funkcích krajiny;
• charakteru sídel a života v nich, tj. vnímání role sídla ve správním systému, etnografické oblasti, vybavenosti včetně pracovních příležitostí, podnikání, politice v rámci obce a navenek;
• eventuálně i jiné.

Kvalitativní znaky venkova

Účelem vymezení venkova je najít pokud možno co nejvíce odpovídající prostory jako územně souvislé regiony nebo shodou identifikačních znaků související jednotky, které můžeme nazvat venkovskými. Pro nalezení znaků venkova se musíme ztotožnit s vymezením venkova jako prostoru tvořeného venkovskými obcemi a okolní krajinou. S růzností znaků je spojena i různost rozvojové situace těchto venkovů. U venkovských obcí, resp. venkovských sídel potom můžeme z různých hledisek vymezit zejména následující znaky typické pro tradiční venkov (zpracováno s využitím Maříková (2006), Perlín (2008)):

• urbanistické znaky

   – vysoký podíl rodinných domů, málo vyvinutá uliční síť s dominantním prostorem návsi jako společenského a kulturního centra sídla, rozvolněná zástavba, vysoký podíl zeleně v sídle;

• architektonické znaky

   – nízkopodlažní zástavba, absence nájemního bydlení, domy doplněny hospodářským zázemím (integrace obytné a dalších funkcí), vymezení dvora a zahrady s výrazně oddělenými funkcemi;

• sociální znaky

   – užší sociální kontakty mezi obyvateli sídla, neformální sociální kontrola, participace, tradicionalismus, konzervatismus;

• ekonomické znaky

   – dominantní nebo rozhodující činností je zemědělství a primární výroba potravin, významný podíl ekonomicky aktivních osob vyjíždí do zaměstnání mimo toto sídlo, vyšší podíl samozásobitelství, kutilství;

• administrativní znaky

   – statut sídla (sídlo, které v minulosti či v současnosti získalo městská práva, je městem, ostatní sídla jsou vesnicemi);

Na základě uvedených znaků s výjimkou administrativních a velikostních není možné bezezbytku plošně vymezit území splňující znaky venkova. V praxi se vedle toho zpravidla užívá různých velikostních (kvantitativních) znaků.

Kvantitativní znaky venkova

Nejsnadněji zjistitelnou a dlouhodobě sledovanou charakteristikou sloužící k vymezování venkova je počet trvale bydlících v obci (počet obyvatel). Avšak velikost sídla není dostačujícím způsobem výpovědi o zařazení obce mezi venkovské a zpravidla se doplňuje dalšími údaji.

Za nejběžnější ukazatel postihující charakter osídlení a nepřímo tedy i charakter krajiny je hustota zalidnění. Pro vymezení venkova používá Evropská unie metodiku klasifikace regionů Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), založenou na kritériu hustoty osídlení a podílu populace v nižších územních jednotkách. Limitní hodnotou je hustota osídlení v obcích nižší než 150 obyvatel/km². Takto vymezené obce již můžeme považovat za venkovské. Vymezení venkovských regionů dle metodiky OECD v ČR dokládá obr. 2.4. Na úrovni regionální definice vymezuje regiony:

• výrazně městské, kde ve venkovských obcích žije méně než 15 % obyvatel regionu,
• významně venkovské, kde ve venkovských obcích žije 15–50 % obyvatel regionu,
• převážně venkovské, kde více než 50 % obyvatel regionu žije ve venkovských obcích.

Jelikož je toto vymezení velmi hrubé, přistupuje EU k vymezení venkova pomocí tzv. gridů (grid = čtverec 1x1 km; území je rozčleněno pomocí sítě gridů), a to až do úrovně obcí. Toto vymezení je zobrazeno na obr. 2.5. Blíže viz Bednářová 2013.

V České Republice je obecně za venkovskou považována obec, jejíž počet obyvatel je menší než 2 000. Venkovský prostor na základě této definice zaujímá 73,6 % rozlohy ČR, 89,8 % obcí a 26,3 % obyvatel. Ačkoli toto pojetí venkova není zcela přesné a nevypovídá o problémech a struktuře území, je nejčastěji používané.

Studie Českého statistického úřadu „Varianty vymezení venkova…“ (2008) postupuje ve vymezování venkova za hranice uvedených typologií a předkládá osm variant vymezení venkova v rámci ČR. Jednotlivé přístupy jsou založeny na kombinaci indikátorů o sídelní struktuře, počtu obyvatelstva a hustoty zalidnění (např. varianta 1: venkovským prostorem jsou všechny obce s velikostí do 2 000 obyvatel, varianta 2: venkovským prostorem jsou všechny obce s velikostí do 1 000 obyvatel a dále obce s velikostí do 3 000 obyvatel, které mají hustotu zalidnění menší než 100 obyvatel/km² atd.). Uvedené varianty jsou lehce aplikovatelné a srovnatelné v rámci ČR, hůře by se aplikovaly v jiných zemích. Problémem je také právě množství variant a nemožnost vybrat k vymezení venkovských oblastí nejvhodnější z nich.

Rámeček 2.1 – Sídelní struktura České republiky (zobrazit text)

Shrnutí

Přístupů k vymezování venkova bychom kromě výše uvedených našli celou řadu, např. Perlín a kol. 2010. Na závěr je uvedena tabulka se znaky, jež bylo možné použít k vymezení venkova v nedávné minulosti a které charakterizují současný venkov.

Oblast	Tradiční	Současný
Prostorové znaky	Jasné vymezení města a venkova	Ztráta ostrých hranic mezi městem a venkovem
	Nízká hustota zalidnění, nižší intenzita zástavby (s vysokým podílem hospodářských stavení)	Suburbanizace, urban sprawl
	Tradiční architektonické znaky – nízká zástavba, zemědělská stavení, stodoly, každý dům má dvorek s hospodářskými zvířaty	Ústup tradičních venkovských architektonických prvků, místo dvorku terasa k rekreaci, bazény (proč mít zvířata, když se dneska dá všechno koupit?)
	Množství křížů, božích muk, svatých obrázků a kapliček
	Charakteristická krajina – mozaika polí, luk, lesů

Tab. 2.1 Prostorové znaky tradičního a současného venkova
(pramen: vlastní zpracování)

---