Obsah kapitoly

---

3.3.1 Edukativní význam hry

Z filozofických úvah o hře se nyní přenesme do světa praktického uvádění her. Zatímco předchozí kapitola nás zaváděla k samotným ideovým kořenům podstaty hry, kde jsme ji vnímali jako symbol světa, podstatu kultury nebo jazyka, v této kapitole budeme více pragmatičtí a s hrou pracovat jako s intencionálním výchovným prostředkem. O intencionálním pojetím hry, tedy záměrným a směřujícím k nějakému předmětu našeho zájmu (intenci), v našem případě k výchovným cílům, můžeme mluvit zejména z pohledu pedagogů.

My pedagogové hru právem považujeme za velmi účinnou a specifickou výchovnou metodu, prostřednictvím které vstupujeme (výhradně svobodně) do různých fikčních světů (světa hry, často simulovaného nejen svým prostředím, ale též procesy), ve kterých se stáváme aktivními účastníky – hráči, a to prostřednictvím často jiných rozličných rolí, které svébytným způsobem naplňujeme uvnitř jasně vymezených pravidel. Z pohledu účastníků hry, tedy dětí, ale též mladých a dospělých, stále budeme v souladu s Huizingovou definicí (viz výše), protože se bude (a nebojme se zdůraznit musí) jednat o „svobodné jednání, které je míněno ‚jen tak‘ a stojí mimo obyčejný život, ale které přesto může hráče plně zaujmout …“. Onen svobodný vstup do hry je zcela klíčový, protože v případě „musu“ by se tato radostná a účastníky velmi často libě vnímaná aktivita (metoda) stala stejně nenáviděnou jako utírání nádobí (povinná práce) nebo školní písemka. A jak pokračuje dále Huizinga, účastník hry „nepřipíná žádný materiální zájem, jímž se nedosahuje žádného užitku“. Ano, i toto konstatování je přesné, protože málokteré dítě (hráč) si řekne: „Zahraji si nyní tuto hru, abych se pocvičilo v násobilce nebo vyjmenovaných slovech.“ Je spíše vedeno silnou vnitřní motivací, ve které se snoubí přirozená touha (libost), mísená s pocity nejistoty (očekávání co bude a jaký budu), daná novým a neznámým prostředím, pravidly, spoluhráči a pochopitelně též novou a nevyzkoušenou rolí. Huizinga tedy pokračuje a říká, že to vše se „uskutečňuje ve zvlášť určeném čase a ve zvlášť určeném prostoru (pozn. to je ten fikční svět), které probíhá řádně podle určitých pravidel a vyvolává v život společenské skupiny, které se rády obklopují tajemstvím (pozn. to je též ta motivace) nebo které se vymaňují z obyčejného světa tím, že se přestrojují za jiné (pozn. a to je to vystupování v roli).“ Když tedy skloubíme onen intencionální záměr pedagoga, který de facto využívá všech efektů, jež popsal Huizinga, dostáváme se ke konceptu Edutainmentu, který je relativně nový, ale jeho princip již léty osvědčený, protože již Komenský označoval hru za metodu „libou“, přinášející nejen radost a dobrou náladu, ale také poznání.

• Huizinga, J. (2000). Homo ludens: O původu kultury ve hře. Dauphin.