Obsah kapitoly

---

3.3.7 Vytváření a modifikace her

Nová hra často nevzniká převratným objevem, ale usilovnou mravenčí prací, při které se snažíme kombinovat známé prvky, a herní aktivity komponovat podle jasně ohraničených dramaturgických linií, které mají vazbu k cílům a poslání kurzu (tábora, vyučovací hodiny apod.).

Existují názory, že zcela novou hru už se nikdy vymyslet nepodaří, protože všechny základní herní principy už byly vyčerpány, a tak jediné, k čemu jsme odkázáni, je hledat nové kombinace herních principů a pravidel s novými legendami tak, aby výsledek alespoň připomínal nový produkt. Je to jako by někdo řekl, že už se nikdy nepodaří složit mistrovské hudební dílo, nahrát novou píseň, protože všechny noty a tóny už jsou známé.

Každá hra by se měla rodit ze základního herního mechanismu, a ten by měl navazovat na náš edukativní záměr. Nikdy ne opačně; nesmíme se nechat unést perfektním propracováním produkční stránky hry i když nás její finální vnější slupka třeba ke vzniku motivovala. Představme si, že jsme na půdě po dědečkovi objevili spoustu různých svršků – kožichy, námořnická trička, perfektní klobouky, a dokonce i exotické kousky z jeho cest. A pak jsme si vzpomněli na strýčkovu sbírku gramofonových desek s hudbou z různých koutů světa. A najednou se urodil nápad na hru „Pozdravy národů“, při níž účastníci v několikaminutových sekvencích zdraví své spoluhráče gestem typickým pro danou zemi – mohutným objímáním a poplácáváním v ruském stylu, jemnou hubičkou na tvář po francouzsku nebo třením nosů po eskymácku. K tomu jsou motivováni tematickou hudbou a dvojicí instruktorů neustále se převlékajících do patřičných kostýmů – Rusa v beranici, Francouze v baretu nebo Eskymáka v kožešině. V takovém případě se forma (převleky a hudba) staly předlohou pro vznik hry, ale vymýšlet ji bylo třeba ne od kostýmů, ale od záměru. To první, co si pedagog při vymýšlení hry řekne, tedy nebude „chceme se převlékat“, ale např.  „chceme odbourat zábrany v osobním kontaktu“.

Ke vzniku her nás kromě harampádí z půdy obvykle navede i reálný nebo smyšlený příběh – např. v knižní nebo filmové předloze (např. Křídla slávy, Den trifidů apod.). Mohou to být i reálné procesy, které ve společnosti existují (Pozdravy národů, Zelená karta), nebo třeba transformace stolních her do terénní podoby (Pexeso, Puzzle, Člověče nezlob se apod.).

Tím se dostáváme k tomu, že nemusíme jen vymýšlet nové hry, ale můžeme našemu účelu také přizpůsobit hry již existující. Rozumíme-li dobře principu vrstvení jednotlivých složek hry, je nám jasné, že změnou legendy jsme schopni otevřít úplně jiné téma, v jehož rozboru pak můžeme pokračovat během reflexe po skončení hry. Zásadnější změny charakteru hry pak docílíme i drobnou změnou, kterou provedeme ve struktuře pravidel. Představme si, že bychom do obyčejných pravidel „Člověče nezlob se“ přidali povinnost určit jiného hráče, který si může nasadit figurku, pokud sami hodíme šestku. Mohli bychom o takovém pravidle přemýšlet, pokud bychom chtěli do hry vnést např. téma prosociálního chování. Reflexe by pak musela následovat.