Vliv římského práva na evropské právní myšlení – pocta Valentinu Urfusovi
Právnická fakulta Masarykovy univerzity
doc. JUDr. Michaela Židlická, Dr., Mgr. et Ing. Tomáš Ciprovský, JUDr. Petr Dostalík, Ph.D

Hledání efektivního státu

Zatímco právněhistorický vývoj přivedl evropské země k přijetí ústav, zaručujících demokracii a ochranu lidských práv, tématem diskuzí a hledání cest se zaměřuje na efektivní výkon státní moci. Na počátku takového zkoumání stojí dvě mimořádné osobnosti. Proto závěrem našeho semináře nabízíme seznámení s Adamem Smithem a Fridrichem Augustem von Hayekem.

Adam Smith

Adam Smith (obrázek č. 64) je všeobecně znám jako zakladatel moderní ekonomie, zastánce svobodné tržní ekonomiky a autor výroku o „neviditelné ruce trhu“. Přesnější by ale bylo o něm hovořit jako o morálním filosofovi a také o průkopníkovi směru, který se v tehdejší době označoval jako politická ekonomie. Jednalo se o disciplínu, jejíž podstatou bylo zkoumání zákonitostí, kterými se řídí obchod a výroba zboží. Jednou z nejdůležitějších oblastí zájmu „politických ekonomů“ byl vliv právní regulace, cel a jiných vládních zásahů na výkonnost ekonomiky. Pojďme se nyní s politickou ekonomií i s osobou Adama Smithe blíže seznámit.

Jestliže se pokoušíme analyzovat dílo kteréhokoliv autora, musíme, chceme-li správně pochopit jeho myšlenkový odkaz, nahlížet na jeho dílo v kontextu jeho světa – doby, ve které tvořil a okolností, které formovaly jeho životní postoje. Přenesme se tedy do skotského přístavního města Kirkcaldy, do domu advokáta Adama Smithe, kde se v létě roku 1723 narodil jeho stejnojmenný syn. Svého otce však nikdy nepoznal, protože zemřel o několik měsíců dříve, než malý Adam přišel na svět – Adam tak vyrůstal pouze se svou matkou. Projevil se jako talentovaný student a ve čtrnácti letech byl přijat na univerzitu v Glasgow (tehdy to byl normální věk), kde se zabýval studiem morální filosofie (práva, náboženství a etiky) pod vedením profesora Francise Hutchesona, jednoho ze zakladatelů skotského osvícenství. O tři roky později se mu podařilo získat stipendium pro studium na Balliolově koleji Oxfordské univerzity; podmínkou pro přiznání stipendia byl závazek, že se po skončení studia stane knězem anglikánské církve. Adam Smith strávil v Oxfordu šest let, nicméně studium zde jej zcela neuspokojovalo a necítil se být povolán pro církevní kariéru. Proto v roce 1746 svůj pobyt na univerzitě předčasně ukončil a vrátil se do rodného Skotska. Rozhodování mu usnadnil rozsudek anglických soudů, které v rámci soudního sporu vedeného Smithovými staršími spolužáky, že podmínky stipendia nejsou závazné, tzn. student nemusí v případě jejich nedodržení stipendium vracet. Smith poté zakotvil v Edinburghu, kde s pomocí svých přátel organizoval úspěšné veřejné přednášky na jednotlivá témata z morální filosofie a rétoriky, což mu posléze umožnilo získat místo profesora na univerzitě v Glasgow, kde nejprve vyučoval logiku a posléze morální filosofii.

Univerzitní působení Adama Smithe trvalo necelých třináct let a právě v jeho průběhu vytvořil první ze svých dvou děl, jimiž se proslavil (za dobu svého života vydal Adam Smith jen dvě knihy, další vyšly po jeho smrti). Jednalo se o spis Teorie mravních citů (The Theory of Moral Sentiments, 1759), v němž se zabýval problematikou původu mravního soudu, tzn. otázkou, z čeho jsou odvozena morální pravidla a jak člověk rozliší, jestli je určité chování „dobré“ nebo „zlé“. Za tímto účelem formuloval Smith teorii sympatie – sympatie ve Smithově pojetí znamená soucítění s druhým člověkem a z toho odvozený souhlas s jeho jednáním. Nejde tedy o jakousi náklonnost, což je obvyklý význam slova „sympatie“, ale o schopnost vcítit se do situace druhého člověka a pohlédnout na situaci jeho očima (dnes bychom to označili jako empatii). Jednání druhých pak posuzujeme podle toho, jestli bychom se na jejich místě zachovali stejně nebo ne. V prvním případě získává jednající náš souhlas, nebo-li – ve Smithově terminologii – sympatii, ve druhém nikoliv. Obdobným způsobem pak dokážeme hodnotit i správnost vlastního jednání, a to tak, že si sami sebe představíme v roli nezúčastněného pozorovatele, který nás sleduje, a zodpovíme si otázku, jestli by takový od emocí oproštěný pozorovatel naše jednání schválil. Je ovšem třeba připomenout, že nemusíme mít vždy k dispozici všechny potřebné informace, abychom mohli jednání druhých správně posoudit. Například jestliže uvidíme, jak jeden člověk na druhého křičí, tak takové jednání budeme považovat za nesprávné a naše sympatie budou na straně oběti. Kdybychom ovšem věděli, co konfliktu předcházelo, např. že „oběť“ předtím druhou osobu hrubě urážela, mohli bychom dospět ke zcela odlišným závěrům. Může se tedy stát, že skutek, který byl ve skutečnosti šlechetný, tak vnímán nebude, protože ostatní lidé nebudou mít k dispozici všechna relevantní fakta. V takovém případě Adam Smith kladl důraz na svědomí člověka, tzn. na jeho vnitřní pocit ohledně správnosti jeho jednání, který by měl mít vždy přednost před tím, než jak jeho činy uvidí druzí, všech okolností neznalí, lidé. Zevšeobecněním pocitů, které mají jednotliví lidé ve vztahu k určitému jednání, pak vzniká systém pravidel, která se označují jako morálka.

Teorie mravních citů získala Smithovi obrovskou popularitu a vedla nakonec k tomu, že v roce 1763 získal místo vychovatele mladého vévody z Buccleuch (jeho otčímem byl vlivný britský politik Charles Townshend). Následující tři roky společně s ním cestoval po Evropě, navštívil mimo jiné Ženevu či Paříž a při té příležitosti se setkal s řadou vynikajících osobností tehdejší doby, např. s jedním z „otců zakladatelů“ Spojených států amerických Benjaminem Franklinem, s filosofem a básníkem Voltairem či s ekonomy Turgotem a Francois Quesnayem. V roce 1766 se Adam Smith vrátil zpět do Kirkcaldy, kde věnoval dalších deset let života sepisu svého stěžejního díla, které publikoval v roce 1776. Jednalo se o slavné Pojednání o podstatě a původu bohatství národů (An Inquiry into the Nature and Causes of the Wealth of Nations, 1776).

Podstatou tohoto díla je zamyšlení nad tím, jakým způsobem vzniká bohatství a jak lze dosáhnout blahobytu. Smithe především fascinovala otázka, proč obchod, který byl mimořádně rozvinutý v dobách Římské říše, na celé tisíciletí upadl a pak došlo postupně k jeho znovuvzkříšení. Smith se ptal, co bylo tím rozhodujícím činitelem; jaké okolnosti zapříčinily, že se obchodní aktivity pozvedly na úroveň, jaké nebylo dosaženo nikdy předtím (nacházíme se v osmnáctém století, tedy na počátku průmyslové revoluce)?

Celé dílo je rozděleno do pěti knih – první kniha se zabývá příčinami zvyšování produktivní síly práce a pravidly rozdělování jejího výsledku mezi jednotlivé vrstvy společnosti. Smith hned v úvodu konstatuje, že rozhodujícím faktorem, který se podílí na zvýšení objemu výroby a tedy i nárůstu bohatství, je dělba práce. Je tomu tak proto, že specialista vykonává práci obratněji, ušetří čas, který by jinak ztrácel přecházením od jedné úlohy ke druhé, a je schopen lépe vymyslet, jak by se dal postup ještě vylepšit. Dělba práce je mnohem důležitější v průmyslu než v zemědělství, proto mají bohaté národy před ostatními náskok především v průmyslových odvětvích. Smith ve svém díle často vyjadřoval soucit s postavením chudých a zdůrazňoval, že právě dělba práce a z ní plynoucí zvýšení bohatství země povede ke zlepšení postavení i těch, kteří jsou na tom nejhůře:

Dělba práce se dle Smithe nevyvinula vědomě, za účelem zvýšení produkce, nýbrž jde o projev přirozeného lidského sklonu k obchodování a směňování věcí. Každý má totiž vlohy pro nějakou jinou činnost a zjistí, že když se na ni specializuje, může výměnou získat více, než kdyby sám vykonával i to, co tolik neumí. Ze vzájemného obchodu tak profitují obě zainteresované strany (Smith ovšem podotýká, že v moderní době není specializace až tak determinována nadáním, jako spíše osvojením si konkrétních dovedností nezbytných pro výkon určité profese). Stěžejní Smithovou myšlenkou zde je, že sklon k obchodování je člověku vrozený a že obchod představuje činnost, která je lidmi vykonávána zcela přirozeně, aniž by ji musela nějaká autorita nařizovat. Ačkoliv to Smith nevyslovuje, je zřejmé, že vychází z předpokladu, že každý člověk sleduje především svůj vlastní prospěch (směnou výrobků chce zlepšit své postavení). To však není nijak na škodu, naopak – je-li ekonomika ušetřena vnějších zásahů, pak díky přirozenému sklonu lidí k obchodování vzkvétá. Podle Smithe hraje velmi důležitou roli také velikost trhu – čím větší trh, tím větší je prostor pro dělbu práce; proto se také staly nejbohatšími nejprve národy ve Středomoří, které mohly pro obchod využívat námořních cest. Smith tím také vysvětluje průvodní jev počátku průmyslové revoluce, tzn. populační explozi a rozvoj měst; tento jev totiž vede ke zvětšování trhu, čímž vytváří prostor pro další růst. Historicky sehrál významnou roli rovněž vznik peněz, jakožto prostředku směny, protože bez nich by bylo obtížné nalézt někoho, kdo by vyměnil zboží, které potřebujeme, za konkrétní zboží, které nabízíme.

Smith dále přistoupil k definování reálné a nominální ceny zboží – klade si otázku, proč například voda, kterou lidé nutně potřebují k přežití, má mnohem nižší hodnotu než drahé kamení, které je z hlediska přežití zcela nedůležité. Tento rozpor vysvětluje tak, že:

Protože porovnání hodnoty práce, které je třeba vynaložit na získání různých statků, je komplikované (do hodnoty práce Smith zahrnuje nejen její náročnost a čas potřebný na zhotovení věci, ale také čas, který bylo třeba vynaložit v minulosti, aby dotyčný získal potřebnou zručnost) a zboží je obvykle vyměňováno za jiné zboží, spíše než za práci, považuje Smith za vhodnější stanovit hodnotu zboží jeho směnnou hodnotou, tedy cenou v penězích (nominální cena). Tato cena se stanoví jako součet pozemkové renty (platby za pozemky použité k výrobě), mezd dělníků a zisku, který představuje odměnu podnikatele za to, že dává v sázku svůj kapitál. V každé zemi existuje určitá běžná míra výše renty, mezd a zisku; cena zboží, která odpovídá těmto hodnotám, představuje tzv. přirozenou cenu. Vedle toho existuje cena tržní, což je cena, za níž se zboží reálně prodává a která se utváří na trhu prostřednictvím střetu nabídky a poptávky. Smith popisuje, jak pomocí tržního mechanismu dochází k nastolení rovnovážného stavu – např. v případě dlouhodobého převisu poptávky nad nabídkou budou do odvětví vstupovat další výrobci, dokud nabídka nevyrovná poptávku. Neplatí to ovšem zcela bezvýjimečně, např. má-li někdo na výrobu určitého zboží monopol, může udržovat trvalý nedostatek zboží na trhu, aby tak zvyšoval svůj zisk. Smith se dále zaobírá způsobem, jímž se určuje výše mezd, zisku a pozemkové renty; dovozuje přitom, že tyto tři výrobní faktory se vzájemně ovlivňují. Výše mezd se utváří na základě střetu mezi nabídkou práce a poptávkou po ní. Smith vyjadřuje myšlenku, že mzdy rostou tehdy, jestliže je k dispozici velké množství kapitálu a pracovníci tedy nemusí soutěžit o pozice, protože je jich nadbytek. K růstu mezd tedy typicky dochází v rostoucí ekonomice; jestliže hospodářství stagnuje, pak i v bohaté zemi budou pracující beznadějně chudí. V této souvislosti je zajímavé, že se Smith zastával odborů, které byly tehdy obecně považovány za škůdce a ostře postihovány. Smith poukazoval na to, že zaměstnavatelé jsou také organizováni, i když se o tom nemluví, a jejich spolupráce je efektivnější, protože jich je méně a snáze se dohodnou. Pokud jde o výši zisku, tato je determinována mírou konkurence v tom kterém odvětví – čím více soutěžitelů, tím nižší mají zisky; naopak mzdy v takovém odvětví obvykle rostou (kvůli nedostatku pracovních sil). Rovněž výše pozemkové renty je dána střetem mezi vlastníkem půdy a jejím nájemcem (výrobcem). Silnější postavení má vlastník půdy (typicky šlechtic, který drží zděděný majetek), který obvykle bude požadovat maximum, jež je ještě únosné pro nájemce, aby byl schopen pokrýt své náklady. Smithovi se tato monopolizace zisku ze strany vlastníků půdy nelíbila, a to zejména z toho důvodu, že jim majetek a tedy i zisk spadl do klína bez jakéhokoliv úsilí či zásluh.

Vůdčí myšlenkou celé první knihy i celého Bohatství národů je ovšem fakt, že je-li trh ponechán sám sobě, směřuje samovolně k rovnováze a zajistí optimální distribuci zboží. Smith proto obecně považoval vládní zásahy do tohoto mechanismu (např. v podobě necitlivého omezování úrokové míry či omezování volného přístupu do některých odvětví) za škodlivé. Neplatilo to ovšem bezvýhradně – v některých případech naopak podporoval aktivní roli státu, jak si ještě ukážeme.

Druhá kniha se nazývá „Podstata, hromadění a použití kapitálu“. Smith vysvětluje, že pokud někdo vlastní statky, které mu sotva vystačí na pokrytí životních potřeb několika příštích dnů, tak bude tyto statky spotřebovávat co nejpomaleji a pokusí se co nejrychleji získat další. Jestliže však má člověk k dispozici statky, které vystačí na několik měsíců či let, tak se pokusí z té jejich části, kterou momentálně nepotřebuje, získat určitý příjem. Tato „nadbytečná“ část statků se nazývá kapitálem. Příjem lze získat tak, že se kapitál investuje, a to buď přímo do výroby zboží, které se následně prodá (oběžný kapitál) nebo do strojů, budov atd. (fixní kapitál). Tímto způsobem investované prostředky pomohou vytvořit ještě větší přebytky, které lze opět investovat a kapitál takto průběžně narůstá, čímž se zvyšuje bohatství země a zlepšuje se situace všech jejích obyvatel. Smith ukazuje, jak se určí množství kapitálu v zemi v daný okamžik a upozorňuje, že množství peněz samo o sobě nevypovídá o bohatství země – peníze několikrát za rok změní majitele a reprezentují tak majetek mnoha jednotlivců. Důležité je to, co za peníze bylo pořízeno (nakoupeno, vyrobeno, opraveno). Smith se také věnuje roli bank, jejichž služby (vyplácení úroků z vkladů, poskytování úvěrů) považoval za velmi prospěšné. Pod vlivem bankovní krize roku 1772, která vedla ke krachu několika anglických, skotských a nizozemských bank, Smith doporučoval, aby množství jimi vydávaných papírových bankovek, které tehdy byly relativní novinkou, nepřekročilo množství drahého kovu v zemi. V tomto ohledu připouštěl možnost regulace bankovní činnosti ze strany státu.

Smith rozlišuje mezi produktivní a neproduktivní prací – kritériem je, zda daná práce vede k vytváření přebytků (kapitálu) či zda naopak přebytky spotřebovává. Například řemeslník či zemědělec vykonává produktivní práci, zatímco sluha, herec, voják nebo úředník práci neproduktivní. Smith nemíní „neproduktivní“ povolání nijak hanět, i jejich existence je pro chod společnosti důležitá. Klade nicméně na srdce vládám, aby nevynakládali příliš vysoké výdaje na neproduktivní složky, jinak jim zbude málo na složky produktivní a společnost pak nebude v dlouhodobém horizontu schopna ekonomického růstu. Zatímco jednotlivec je schopen si ve vlastním zájmu tyto výdaje ohlídat, neboť chápe, že nemůže vše spotřebovat a část příjmu musí reinvestovat, vlády většinou jednají na základě okamžitých potřeb a do budoucna příliš nehledí. Smithovy vývody představují rovněž kritiku životního stylu šlechty, jejíž životní styl způsobuje nadbytek „neproduktivních“ profesí; Smith tak předpovídá, kdo bude v budoucnu muset změnit způsob života.

Ve druhé knize se Smith mimo jiné zabývá rovněž problematikou lichvy a vyjadřuje svůj vztah ohledně možnosti její právní regulace. Můžeme si prostřednictvím této problematiky ukázat, že ačkoliv Smith bývá označován za propagátora laissez-faire, tedy ekonomiky prosté vládního vměšování, je toto tvrzení značně zjednodušující. Smith v řadě případů právní regulaci ekonomických otázek neodmítal a naopak ji považoval za prospěšnou. Pokud jde o lichvu, Smith nejprve vyjádřil myšlenku, že směřuje-li právní úprava proti přirozenému ekonomickému chování lidí, může se prosadit jen velmi obtížně, resp. neprosadí se vůbec:

Smith také ukazuje, jaké následky má zákonné stanovení maximální dovolené úrokové míry – je-li tato nastavena příliš nízko, působí to stejně jako kdyby bylo půjčování na úrok vůbec zakázáno. Pokud je nastavena příliš vysoko, nahrává to spekulantům. Vhodně nastavená maximální úroková míra působí ovšem blahodárně, neboť vyřadí ze hry spekulanty a kapitál se tak dostane do rukou seriózním lidem, kteří jej vhodně investují. Smith tedy nijak neoponuje vládnímu vměšování, je-li provedeno citlivě a s přihlédnutím k podmínkám panujícím na trhu.

Jádrem třetí knihy je zamyšlení nad tím, jakým způsobem vzrůstá blahobyt v různých zemích. Smith se zde nejprve zabývá vztahem venkova a měst, kdy zdůrazňuje, že se jedná o vzájemně prospěšnou symbiózu. Venkov dodává městu životní potřeby a město odčerpává přebytky, které by jinak venkov neměl kde udat. Smith vyslovuje tezi, že přirozený růst blahobytu země by měl logicky vypadat tak, že se většina kapitálu nejprve soustředí na venkově (protože jde o nejjistější investici) a z této základny se postupně budou rozvíjet města (zabývající se primárně řemesly a obchodem, což je vzhledem k nebezpečí spojenému s cestováním investice mnohem riskantnější). V Evropě nicméně došlo po pádu Římské říše k odlišnému vývoji. Smith zde opět kritizuje feudální systém, v němž prvorozený syn šlechtice dědil veškerý majetek. Smith tvrdil, že velcí vlastníci půdy nebyli příliš úspěšní, pokud jde o zvelebování svého hospodářství; jejich výdaje často převyšovaly příjmy a do panství se nic neinvestovalo. Nevolníci, kteří na panstvích žili, nebyli též nijak motivováni k vylepšení hospodaření, protože oni sami neměli z případné vyšší produkce žádný užitek – vše připadlo jejich lennímu pánovi. Vzhledem k neschopnosti zemědělství produkovat přebytky, připadla tato role městům, jejichž obyvatelé se, na rozdíl od venkova, těšili relativní svobodě. Feudální pán jim sice pronajímal půdu, na níž města stála, ale činil tak za pevně stanovenou částku. Pokud se tedy podařilo vyprodukovat přebytek, zůstával měšťanům. Růst bohatství měst často vyvolával závist šlechty; města se nebyla schopna sama bránit, proto se často dovolávala ochrany panovníka. Panovník spatřoval v podpoře měst způsob, jak podlomit moc šlechty, proto jim poskytoval pomoc a různá privilegia. Města se tak stávala více nezávislá, schopná samostatné obrany. Měla také své vlastní právo a byla obecně mnohem lépe spravována než venkov, který byl neustále vystaven svévoli, chaosu a násilí. Proto v Evropě docházelo k opačnému postupu než v případě většiny zemí a došlo nejprve k rozvoji měst a teprve poté ke kultivaci venkova (k níž města přispívala například tím, že měšťané zakupovali půdu, kterou spravovali obecně lépe než šlechta nebo tím, že rozšiřovala řád a bezpečí i na přilehlé oblasti). Feudální systém s privilegovaným postavením šlechty byl posléze nahrazen systémem, v němž jsou si lidé rovni, což bylo spojeno s oddělením zákonodárné moci a vznikem nezávislého soudnictví. Smith zdůraznil, že kvalitní a funkční právní řád je nezbytnou podmínkou pro rozvoj kapitalismu, neboť investor bude aktivní pouze tehdy, má-li dostatečnou záruku, že jeho majetek bude ochráněn.

Čtvrtá kniha nazvaná „O soustavách politické ekonomie“ představuje tvrdou kritiku merkantilistického přístupu k ekonomice. Merkantilismus byl první ucelený ekonomický směr v historii; vznikl na konci 16. století a byl založen na přesvědčení, že stát je tím bohatší, čím více je v zemi drahých kovů (zlata, stříbra). Aby tedy stát prosperoval, je třeba, aby se množství drahých kovů v zemi zvyšovalo. Toho lze docílit prostřednictvím aktivní obchodní bilance, protože při vývozu zboží bohatství do země přitéká (obchodník prodá zboží v zahraničí a dostane za něj zlato), zatímco dovozem zboží ze země odchází. Merkantilisté tedy kladli důraz na to, aby omezili dovoz a podpořili vývoz – toho dosahovali jednak zavedením systému cel, který bránil dovozu zahraničního zboží, a jednak uplatňováním státních subvencí, jimiž podporovali vývoz.

Smith dokazoval, že merkantilismus je vystavěn na nesprávných premisách. Peníze totiž nepředstavují měřítko bohatství, nýbrž jsou pouze nástrojem, který usnadňuje směnu zboží. Jejich optimální množství v ekonomice podléhá stejným pravidlům jako všechny ostatní statky, tzn. mělo by být určeno nabídkou a poptávkou. Navíc dovoz zboží nemusí nutně znamenat odliv peněz ze země, pokud je zboží vylepšeno a následně znovu vyvezeno, znamená to naopak přísun peněz. Ohledně dovozních cel pak platí, že zbytečně omezují velikost trhu a tím i růst bohatství – kdyby nebylo jich, bylo by možné vyvézt ze země zboží, jehož je nadbytek a dovézt zboží, kterého je nedostatek. Pokud takovou transakci nelze uskutečnit, má nadprodukce v dané zemi nulovou hodnotu, protože jí není za co směnit. Smith připouští, že ze zavedení cel mohou profitovat domácí výrobci, kteří tak získávají monopol, nicméně užitek takového uspořádání pro společnost jako celek je přinejmenším sporný.

Právě v této části práce Smith vyslovuje stěžejní tezi, podle níž se každý jednotlivec vždy snaží nalézt co nejlepší uplatnění pro svůj kapitál.

Tato snaha ovšem mimoděk vede k tomu, že člověk nasměruje kapitál tam, kde to nejvíce prospívá celé společnosti. Smith zde vychází z předpokladu, že jsou-li obě možnosti stejně výhodné, každý se raději rozhodne uplatnit svůj kapitál co nejblíže k domovu.

Smith zdůrazňuje, že je-li člověku v tomto ohledu ponechána volnost jednání, prospěje to celé společnosti. Je proto zbytečné, aby se do těchto záležitostí zákonodárce pokoušel zasahovat; taková aktivita totiž nemůže ničemu prospět a je schopna situaci leda tak zhoršit. I v tomto ohledu Smith ovšem neodmítá zásahy státu bezvýhradně, neboť uvádí příklady, kdy může být taková regulace s ohledem na vyšší zájem nezbytná (např. v otázkách zboží, které může mít dopady na národní bezpečnost, nebo pokud je na domácí zboží uvalena daň a dovážené zboží by jinak proti němu bylo zvýhodněno). Smith se dále zaobírá různými opatřeními podporujícími export, pro která obvykle horují vlivné zájmové skupiny. Smith poukazuje na škodlivost takových opatření, resp. na skutečnost, že taková zvýhodnění jsou vždy vykoupena újmou na straně těch, kteří se na nich nepodílejí. Například jestliže dvě země uzavřou dohodu, že jedna z nich bude dovážet určitou komoditu pouze z druhé země, projeví se tato skutečnost (monopol) ve vyšších cenách v zemi, kam je zboží dováženo. Smith se rovněž zamýšlí nad důvody pro kolonizaci nových území a nad důsledky takového počínání. Na rozdíl od starověku novodobé kolonie v Americe a v Západní Indii nevznikaly z nezbytnosti (kvůli nedostatku půdy), přesto se ukázaly být velice prospěšnými, neboť se tak „mateřským“ zemím otevřel nový trh. Smith na základě již dříve představených principů dokazoval, že kolonie přinesou největší užitek tehdy, bude-li jim poskytnuta volnost v obchodních věcech; dlouhodobě udržovaný monopol (v případě Ameriky se jednalo například o vývoz tabáku, který byl možný pouze do Británie) je škodlivý. Smith ovšem vyjádřil pochybnost, zda bude někdy vláda ochotna vzdát se svého vlivu na kolonie; je ostatně přirozenou tendencí vlády podržet si svůj vliv, a to i přesto, že kdyby tohoto vlivu nebylo, prospělo by to ekonomice i všem lidem.

Konečně pátá kniha „O důchodu panovníka nebo republiky“ pojednává o veřejných výdajích. Smith principiálně zastával názor, že soukromé financování služeb zpravidla zajistí jejich fungování lépe než financování veřejné, neboť soukromý poskytovatel bude motivován snahou docílit zisku. Vláda pak má zajišťovat produkci takových veřejných statků, které by se na principu ziskovosti nemohly vyplatit žádnému jednotlivci. Mezi služby, které by měl zajišťovat stát, Smith řadil především obranu, zajištění vnitřního řádu a bezpečnosti (tzn. justiční systém, zajištění dodržování smluv) atd., výstavbu infrastruktury, ale také například poskytnutí vzdělání těm, kteří si nemohou dovolit platit za soukromé školy (Smith vycházel z toho, že vzdělaní lidé znamenají lepší a výkonnější společnost). Ačkoliv Smith nebyl přílišným zastáncem právní regulace ekonomických činností, jak jsme si již ukázali, v odůvodněných případech ji neodmítal. Kromě již zmíněných případů (bankovní regulace, cla na dovážené zboží, aby se tak vyrovnalo vnitřní zdanění) například zastával názor, že začínající průmyslová odvětví by měla být podpořena cestou právně garantovaného monopolu, aby získala náležitý prostor pro své rozvinutí. V poslední kapitole pak Smith hovoří o příjmech státu a o ideálním daňovém systému; varuje především před tím, že nesprávně nastavený systém může zkreslovat ceny a narušit samoregulační působení tržního mechanismu.

Kniha Bohatství národů se okamžitě stala bestsellerem a je čtena a vydávána dodnes. Adam Smith prožil zbytek života ve Skotsku, jako uznávaný vědec a vážený občan. Zemřel v roce 1790.

V souvislosti s jeho odkazem existuje jeden zásadní problém, který nemůžeme pominout – jak sladit morální podstatu jednání člověka, plynoucí z Teorie mravních citů, s tvrzeními obsaženými v Bohatství národů, že člověk jedná výlučně ve vlastním zájmu? Jaká je tedy motivace lidského jednání? Můžeme narazit na názor, že Adam Smith, alespoň pokud jde o ekonomické vztahy, přehodnotil své postoje a v zásadě dospěl k závěru, že morálka do kapitalismu nepatří. Taková interpretace by však byla hrubým zkreslením autorova poselství. Nezapomeňme, že Adam Smith vycházel z teze, že sleduje‑li člověk v hospodářských věcech svůj vlastní zájem, prospívá tím celé společnosti. Na takové celospolečenské jednání je jistě možno nahlížet jako na „sympatické“, tedy jako na jednání, které je v souladu s morálkou. Naopak vměšování různých zájmových skupin, majících za cíl vytvoření monopolů apod., Adam Smith v Bohatství národů odsuzoval jako škodlivé, přestože se také jednalo o entity sledující vlastní prospěch. Myšlenky Adama Smithe tedy nelze zneužívat k obhajobě bezohledného prosazování vlastních zájmů, nýbrž je třeba jej respektovat nejen jako ekonoma, ale rovněž morálního filosofa. I jednání kapitalisty je proto vždy nutno poměřovat morálními standardy.

Fridrich August von Hayek

Pojďme si nyní představit ještě jednu významnou osobnost světových dějin – člověka, který svým vědeckým přístupem předběhl svou dobu; člověka, který se dovedl povznést nad hranice jednotlivých společenských disciplín a ve svém díle propojil svět ekonomie, práva, politiky a filosofie. Touto osobností je jeden z myšlenkových velikánů dvacátého století – Fridrich August von Hayek.

Fridrich August von Hayek (obrázek č. 65, 66) se narodil 8. 5. 1899 ve Vídni. Jeho nejbližší příbuzní byli vědecky založení, což mělo nepochybný vliv na jeho budoucí profesní směřování. Otec, August von Hayek, byl lékařem a přednášel na vídeňské univerzitě botaniku. Dědeček z matčiny strany, Franz von Juraschek byl znám jako jeden z předních ekonomů Rakousko-Uherska a dědeček z otcovy strany, Gustav Edler von Hayek, vyučoval přírodovědu na gymnáziu. Rodina byla po materiální stránce dobře zajištěna, a to i díky matce, která zdědila rozsáhlý nemovitý majetek. Příslušníci širší rodiny von Hayeků vlastnili ve druhé polovině devatenáctého století Dům pánů z Lipé na náměstí Svobody v Brně.

Fridrich August již v dětství projevoval studijní nadání a na doporučení svého otce četl vybrané filosofické a přírodovědecké spisy. Ještě jako gymnazista se v řadách rakousko-uherské armády aktivně zúčastnil první světové války; většinu času strávil na italské frontě jako pozorovatel v letounu korigujícím dělostřeleckou palbu. Nesmírné utrpení vojáků bojujících armád, které měl možnost sledovat z bezprostřední blízkosti, na F. A. Hayeka silně zapůsobilo. Zařekl se, že své vědecké úsilí věnuje tomu, aby bylo možno se příště podobných chyb, které vedly k válce, vyvarovat.

Po návratu domů absolvoval F. A. Hayek studium na vídeňské univerzitě, kde získal nejprve doktorát v oboru práva (1921) a poté v oboru politických věd (1923). Zajímal se ovšem i o další obory, jmenovitě o ekonomii, filosofii a psychologii. Podstatný vliv na něj v tomto období měl jeho učitel a pozdější přítel Ludwig von Mises, který právě v té době formuloval svou kritiku socialismu a centrálního plánování. Von Hayek, kterému zpočátku nebyly sociálně-demokratické ideály zcela cizí, se pod dojmem von Misesových tezí přiklonil k liberalismu a toto pojetí pak celý život rozvíjel a hájil. Kromě von Misese udělali na mladého F. A. Hayeka velký dojem také další pedagogové patřící do tzv. rakouské ekonomické školy, a to zejména Carl Menger a Fridrich von Wieser.

Do svého prvního zaměstnání nastoupil F. A. Hayek právě u von Misese, který si jej vyžádal, aby mu asistoval při jednání o ekonomicko-právních aspektech St. Germainské mírové smlouvy, kterou v té době Rakousko uzavíralo s vítěznými dohodovými mocnostmi. F. A. Hayek poté strávil rok na studijním pobytu ve Spojených státech a po návratu do Rakouska byl zaměstnán jako státní úředník. V roce 1927 zakládá společně s Ludwigem von Mises Rakouský ústav pro ekonomický výzkum a stává se jeho ředitelem. V tomto období vydává dílo Peněžní teorie obchodního cyklu (Monetary Theory and the Trade Cycle, 1929), v němž se zabýval otázkou, proč v ekonomice dochází k cyklickému vývoji, tzn. proč po období expanze a blahobytu následuje deprese a krize. F. A. Hayek vyslovil tezi, že obchodní cykly jsou způsobovány úvěrovou expanzí, která vzniká v důsledku monetární politiky, umožňující bankám „vytvářet“ nové peníze, jež nejsou kryty úsporami vkladatelů. Díky dostupnosti peněz klesá úroková míra, která umožňuje realizovat i takové investice, u kterých by se to jinak nevyplatilo. Rostou tedy investice a současně stoupá i spotřeba, protože se domácnostem při nízké úrokové míře nevyplatí spořit. Toto období zdánlivé prosperity v sobě nevyhnutelně nese zárodek následné deprese. Snadná dostupnost peněz, ve spojení s růstem investic a spotřeby, vede k růstu cen, tzn. k inflaci. Inflace má za následek snížení zisku z investic, čímž utrpí nejvíce ty investice, které byly už na počátku nejméně ziskové, což jsou právě ony nové projekty, které by bez předchozí „konjunktury“ nevznikly. Tyto investiční záměry se dostanou do ztráty, což vede ke krachu jednotlivých projektů, poklesu cen akcií a komodit; tento proces může být doprovázen i panikou na burze. Hayek měl ovšem za to, že taková krize je prospěšná, protože jejím prostřednictvím dochází k opravám chybných investičních rozhodnutí, ke kterým došlo v důsledku úvěrové expanze. Trh se vyčistí od neperspektivních podnikatelských záměrů a na trhu zůstanou pouze efektivní výrobci. Jestliže tedy krize nastala, nemá smysl snažit se ji „léčit“, protože jde o proces, jímž se ekonomika ozdravuje.

Tyto teze vyvolaly velkou pozornost a postupně si získaly velké množství přívrženců; až do druhé poloviny třicátých let se považovaly za nejlepší vysvětlení příčin velké světové krize z let 1929-1933.

V roce 1929 se F. A. Hayek habilitoval a na základě své habilitační přednášky získal pozvání na London School of Economics, kde začíná přednášet v roce 1930. O rok později odchází do Anglie natrvalo a stává se zde jedním z nejuznávanějších ekonomických badatelů. Zde vydává dílo Ceny a výroba (Prices and Production, 1931), v němž svou teorii dále rozvádí. Ve třicátých letech byl hlavním oponentem ekonoma Johna Maynarda Keynese, který spatřoval lék na krizi ve zvýšení vládních výdajů, což bylo úspěšně aplikováno v Británii i ve Spojených státech. Tzv. keynesiánství se pak stalo na dlouhou dobu vedoucím ekonomickým směrem. F. A. Hayek vládním zásahům do ekonomiky, doporučovaným keynesiánci, oponoval a tvrdil, že takové řešení může fungovat pouze krátkodobě a v dlouhodobém horizontu ne. V této souvislosti bývá někdy citován Keynesův výrok „v dlouhodobém horizontu budeme stejně všichni mrtví“ (In the long run, we are all dead), který, vytržen z kontextu, budí nesprávný dojem, že Keynes vyznával okřídlené rčení „po nás potopa“. Tak tomu ovšem nebylo; fundamentální rozpor mezi ním a Hayekem nespočíval v názoru na předvídatelnost budoucího vývoje ekonomiky (oba měli za to, že to nelze), nýbrž v tom, že Hayek doporučoval nechat krizi proběhnout, aby došlo k vyčištění ekonomiky, zatímco Keynes měl za to, že když stejně nevíme, jak se bude nadále ekonomika vyvíjet, tak proč alespoň nezkusit něco podniknout. Průvodní projevy krize, jako byla vysoká nezaměstnanost, na Keynese hluboce doléhali a považoval za morálně nepřijatelné zůstat v takové situaci nečinný.

Zatímco probíhaly teoretické diskuze, nad Evropou se podruhé v krátké době stahovala temná mračna. Po anšlusu Rakouska a jeho připojení k Německu v březnu 1938 se F. A. Hayek vzdává myšlenky na návrat do Rakouska a žádá o britské občanství, které je mu téhož roku uděleno. Další léta svého života (1940-1944) zasvětil práci na knize Cesta do otroctví (Road to Serfdom), jež se stala jeho nejznámějším dílem. Hayekovým záměrem bylo varovat britskou veřejnost před příklonem k socialistickým idejím, které tehdy získávaly v Anglii na popularitě. Hayek dokazoval, že socialismus a fašismus vychází ze společných základů; jejich jednotícím principem je omezení svobody jednotlivce ve prospěch dosažení vyšších celospolečenských cílů. Hayek považoval byť i jen částečnou socialistických ideálů za velmi nebezpečnou a naprosto ji odmítal. Na příkladu Německa, Ruska a Itálie čtenáře přesvědčoval, že se jedná o jistou cestu k diktatuře.

Hayek byl zastánce liberalismu, tedy politicko-filosofického směru, jehož ústředním tématem je svoboda, tradičně spojovaná s minimalizací zásahů státu do života jednotlivců a s nedotknutelností soukromého vlastnictví. Socialismus, vystavěný na přednosti kolektivních zájmů před individuálními a na postupném omezování soukromého vlastnictví, byl něčím, co se nacházelo v přímém protikladu s jeho představami o správném fungování společnosti. Hayek pociťoval, že hodnoty, které považoval za nezbytné pro zdravý vývoj společnosti, se nachází v ohrožení, a snažil se na toto nebezpečí upozornit. Kniha Cesta do otroctví tedy, ačkoliv nepomíjí ani ekonomické aspekty, má na rozdíl od předchozích Hayekových prací, charakter spíše politický, což někteří Hayekovi kolegové nelibě nesli a přestali jej kvůli tomu považovat za pravověrného ekonoma. Dlužno poznamenat, že tento úzkoprsý náhled byl již dávno překonán. Skutečnost, že Hayek dokázal ve svých tezích propojit úvahy o právu, ekonomii, politice a filosofii, dává jeho dílu přidanou hodnotu, kterou by nikdy nezískalo, kdyby zůstal svázán limity jedné jediné disciplíny. Právě to byl jeden z největších přínosů jeho celoživotního díla.

Nebezpečí, které Hayeka znepokojovalo a které jej přimělo k sepsání Cesty do otroctví, spočívalo v tom, že ve vývoji anglické společnosti pozoroval určité rysy, které se shodovaly s vývojem v Německu před nástupem fašismu k moci. Hayek se snažil vyburcovat čtenáře, aby nepodléhali klamnému pocitu, že fašismus je důsledkem německé národní povahy a že v Anglii k něčemu takovému dojít nemůže; v Německu by si také před deseti či patnácti lety nebyl nikdo schopen představit, kam až může vše zajít, a přece se to stalo. Podle Hayeka to byli právě socialisté, kteří, vedeni ušlechtilými pohnutkami, svou politikou umetli diktátorům cestu k moci. Jejich víra, že ekonomika by měla být vědomě řízena a že tržní mechanismus lze efektivně nahradit centrálním plánováním, je omylem, který nakonec přivodí pravý opak toho, než o co v dobré víře usilovali.

Podle Hayeka vzniká v případě centrálního plánování ekonomiky nevyhnutelný rozpor mezi potřebou plánovačů prosazovat svá opatření a mezi demokracií, která chrání svobodu jednotlivce jednat podle svých potřeb. Někteří socialisté se naivně domnívají, že když zbaví vlastníky jejich majetku, tak tím zabrání tomu, aby bohatí utlačovali chudé. Co si ovšem neuvědomují je, že moc, o kterou přijdou soukromí vlastníci, nezmizí, ale soustředí se v rukou státu, a to v tak velkém rozsahu, že umožní takovou míru útisku jako nikdy předtím. V zemi s tržní ekonomikou má i milionář nesrovnatelně menší moc nad ostatními lidmi než ten nejposlednější úředník v zemi s centrálním řízením, který má za sebou sílu celého státního aparátu a který může druhým lidem určovat, jak mají žít a pracovat. I špatně placený dělník v Anglii se má v konečném důsledku lépe než leckterý německý nebo ruský vedoucí pracovník, protože mu nikdo nemůže přikazovat, kde má bydlet či kde má být zaměstnán, nikdo mu nebrání projevit víru či politický názor. Je pravdou, že bohatství může být nástrojem útisku, ale nachází-li se v soukromých rukou, nemá tento útisk nikdy povahu totální kontroly nad životem člověka. Pokud je ekonomická síla soustředěna v rukou státu, vytváří to takovou míru závislosti člověka na státu, že je to srovnatelné s otroctvím. Hayek v této souvislosti cituje L. Trockého:

Hayek konstatuje, že právě díky individualismu, který, na rozdíl od socialismu, ponechává každému jednotlivci prostor, aby rozvinul své jedinečné schopnosti, došlo v posledních sto padesáti letech k tak výraznému technickému pokroku. Tento trend by mohl dále pokračovat, je proto velkou chybou od liberálních principů ustoupit. Přesto v poslední době platí, že místo abychom přemýšleli, jak využít spontánní tvořivou sílu svobodné společnosti, snažíme se ekonomickou aktivitu pod vlivem socialistických myšlenek organizovat či dokonce plánovat. To byl případ Německa, ve kterém byl liberalismus nahrazen řízenou ekonomikou už v devatenáctém století, tedy dávno před nástupem Hitlera k moci. Nebyl to tedy Hitler, kdo zničil německý liberalismus, ale socialističtí experimentátoři. V myslích většiny občanů západního světa přetrvává utopická představa, že může existovat něco jako demokratický socialismus, tedy že lze zavést socialismus a přesto neztratit svobodu. Taková úvaha je mylná a, jak se ukázalo v Německu, cenou za pokus o zavedení takového systému je vždy v konečné instanci ztráta svobody.

Liberalismus samozřejmě nezavrhuje plánování jako takové, ale liší se v pohledu na to, na jaké úrovni se má toto plánování odehrávat. Hayek nespatřuje poslání státu v tom, aby direktivně určoval, kdo má co vyrábět a v jakém množství, ale aby vytvořil co nejlepší podmínky pro svobodné rozhodování jednotlivců, resp. svobodnou soutěž. Hayek doslova říká:

Hayek uznává, že v některých oblastech je právní regulace prospěšná – to platí například pro stanovení maximální pracovní doby, hygienické předpisy, pravidla pro nakládání s nebezpečnými látkami atd. Regulace v těchto oblastech nijak nenarušuje hospodářskou soutěž, platí-li stejná pravidla pro všechny. Některé oblasti pak vůbec není možné ponechat volnému působení trhu – třeba pokud jde o škodlivé účinky průmyslových zplodin z továren na okolí. Právo by také mělo bránit dalším škodlivým jevům, které rozvrací hospodářskou soutěž, tedy mělo by poskytovat soutěžitelům ochranu před podvodným jednáním a před vznikem monopolů. Skutečnost, že ne všechny oblasti mohou být podrobeny volné soutěži, neznamená, že by volná soutěž neměla být zavedena všude tam, kde je to možné. Ještě jednou zopakujme, že plánování na centrální úrovni má podle Hayeka význam ve smyslu vytvoření legislativního rámce, který co nejlépe zajistí svobodnou soutěž – můžeme to zjednodušeně nazvat plánováním soutěže.

Hayek připomíná, že socialismus byl ve svých počátcích striktně autoritářský. První socialisté jako např. Saint-Simon si uvědomovali, že jejich ideje může uvést do praxe pouze diktatura. Hayek v této souvislosti cituje Saint-Simonův výrok, že s těmi, kdo se nepodrobí plánovaným opatřením, „bude zacházeno jako s dobytkem“. Socialisté poté svou rétoriku přehodnotili a začlenili do svého politického slovníku nabídku „svobody“, přičemž ale pozměnili význam tohoto slova. Nemínili tím svobodu ve smyslu oproštění se od vlivu jiných, ale ekonomickou svobodu, tzn. zajištění materiálních potřeb. Argumentovali přitom, že politická svoboda je bez ekonomické svobody bezcenná. Moderní angličtí socialisté to nepochybně myslí s příslibem svobody upřímně, nicméně názory, že plánovaná ekonomika dosáhne lepších hospodářských výsledků, se ukázaly v praxi jako nereálné. Lidé tedy obětují svou politickou svobodu vizi lepšího světa, která se však nenaplní. Hayek zde cituje Petera Druckera, který v roce 1939 napsal:

Pokouší-li se demokracie zavést socialismus, vede to pouze k tomu, že se role parlamentu postupně omezí na rozhodování o tom, komu má být svěřena veškerá moc, protože odsouhlasovat podrobnosti nezbytné pro centrální řízení ekonomiky cestou parlamentního konsensu není možné. Celý systém se tak transformuje v diktaturu, v níž bude osoba diktátora čas od času potvrzena všelidovým hlasováním, jehož kladný výsledek si diktátor zajistí. Hayek má za to, že tento systém také ze své podstaty tíhne k tomu, že na vrchol se dostanou lidé bez morálních zábran. Demokratický vůdce, který chce zavést centrální plánování, si bude muset dříve nebo později vybrat: buď se stane diktátorem a začne prosazovat svůj program silou, protože jinak centrální plánování zavést nelze, nebo se svých plánů bude muset vzdát. Může tedy volit mezi neúspěchem a opuštěním morálních hodnot, kvůli nimž chtěl program v prvé řadě uvést v život. Proto se totalitními vůdci stávají lidé bez skrupulí, kteří jsou obklopeni lidmi podobného charakteru. Princip, že účel světí prostředky, který je v individualistickém nahlížení považován za popření vší morálky, se v kolektivistickém systému stává nezbytností. Jediným měřítkem kolektivistické morálky je dobro celku a stojí-li tomuto dobru některý jednotlivec v cestě, nezbývá než jej odstranit.

Podle Hayeka nic nevypovídá o míře svobody země víc, než míra, ve které je respektován princip vlády práva. V právním státě platí, že stát předem stanoví „pravidla hry“ a pak je jimi sám vázán. Jednotlivec tedy může plánovat svou činnost, protože ví, jakým způsobem bude stát v budoucnu uplatňovat svou donucovací pravomoc. Socialistické plánování funguje přesně opačně, protože jednotlivá ekonomická rozhodnutí (např. kolik se má vyprodukovat určitého druhu zboží) nemohou být činěna s předstihem, ale teprve na základě konkrétní hospodářské situace. Teprve až tato situace nastane, je přijato rozhodnutí, jak se stát zachová, a toto rozhodnutí se stane zákonem. Jednání totalitního státu je proto pro jednotlivce nepředvídatelné; lze říci, že:

Je to zhruba stejný rozdíl jako mezi osázením cesty ukazateli a příkazem, kterou trasou se má člověk vydat. Vládní plánování navíc nemůže být nestranné – vláda si vybírá, čí zájmy dostanou přednost a čí potřeby budou uspokojeny. Systém vlády práva, zaručující rovnost všech před zákonem, je přesný opak této libovůle. Proto se také socialisté i nacisté snažili v rámci tzv. socializace práva rovnost před zákonem odstranit s tvrzením, že právo nemá být neutrální, ale má směřovat k tomu, aby se lidé měli lépe. Důsledkem takového přístupu je odstranění soudcovské nezávislosti a podřízení výkladu práva aktuálním potřebám vládní moci.

Zastánci plánování tvrdí, že se toto plánování omezí pouze na ekonomickou sféru, to ale není z povahy věci možné. Tím, že bude stát autoritativně rozhodovat v ekonomických záležitostech, kde zbaví jednotlivce možnosti volby, bude nutně ovlivňovat i ostatní složky jeho života. Ekonomika svázaná příkazy tedy vede ke společnosti svázané příkazy. Plánovači prostřednictvím ekonomických plánů určují, jaké zboží a jaké služby budou produkovány. Pokud se jedinec vymyká představám plánovačů, jeho potřeby nebudou uspokojeny a nezbývá mu než se s tím smířit, protože jiná alternativa neexistuje.

Hayek říká, že není důvod pro to, aby ve společnosti, která je tak rozvinutá jako naše, nebylo poskytnuto lidem, kteří to potřebují, jídlo, přístřeší a oblečení. To samé platí i o sociálním pojištění, nicméně nelze všem garantovat, že se jejich materiální postavení nezmění, jak to činí centrálně plánované ekonomiky. Toho totiž lze dosáhnout jen omezením svobodné soutěže, což je, jak již bylo vyloženo, zcela osudová chyba.

Prostřednictvím těchto argumentů tedy Hayek apeloval na britskou veřejnost, aby ve své zemi nepřipustila socialistické experimentování. Na svých názorech o škodlivosti socialismu setrval F. A. Hayek celý svůj život.

Kniha Cesta do otroctví se stala bestsellerem, i když spíše ve Spojených státech, než v Anglii, pro jejíž obyvatele byla především určena. V témže roce (1944) získává F. A. Hayek na London School of Economics doktorát v oboru ekonomie. O tři roky později (1947) se F. A. Hayek společně s von Misesem, Milton Friedmanem a dalšími stává zakladatelem Mont Pelerin Society – jedná se o sdružení vědců napříč společenskými obory, jejichž programem je podpora svobodného podnikání a dalších liberalistických myšlenek.

V roce 1950 Hayek odchází z Londýna a vydává se do Chicaga, kde působí na místní univerzitě ve výboru (Committee on Social Thought). Vedení univerzity si přálo, aby vyučoval ekonomii, ale katedra ekonomie jeho angažmá odmítla. Hayek se v té době zabýval spíše politikou než ekonomií, což mu někteří pozitivisticky ladění členové katedry měli za zlé. Od roku 1962 do roku 1968 působil na univerzitě ve Freiburgu v NSR. Právě zde začal pracovat na nové knize, kterou nazval Právo, zákonodárství a svoboda (Law, Legislation and Liberty) a toto téma také v Německu přednášel. V roce 1969 se přesunul do rakouského Salzburgu a zde také v roce 1973 vydal první díl výše zmíněné knihy (další díly následovaly s tříletým odstupem v letech 1976 a 1979). Hayek v něm vychází ze dvou zásadních tezí, a to jednak z teorie rozptýlených znalostí a jednak z teorie spontánního řádu. Podstatou prvé z uvedených tezí je úvaha, že ekonomická a společenská realita je v měřítku státu natolik komplexní, že ji nemůže žádná centrální autorita postihnout. Každý jednotlivec má přehled o situaci kolem sebe a ví, jak jí nejlépe přizpůsobit své jednání. Tyto informace jsou však dílem nepřenositelné, takže se o nich centrální autorita vůbec nedozví a ty neúplné informace, které získá, není schopna řádně vyhodit. Proto je jedinou správnou cestou ponechat jednotlivcům svobodu jednání, protože pouze tak bude dosaženo optimálního výsledku. Teze o spontánním řádu vychází z představy, že existují dvě soustavy pravidel – taxis, lidmi racionálně vytvořený řád, a kosmos, spontánní řád. Spontánní řád vzniká dlouhodobým vývojem a je založen na zkušenostech. Hayek přirovnává jeho vznik k putování hustým lesem. První člověk, který přes něj půjde, si zvolí trasu dle svého uvážení. Ačkoliv to nebyl jeho záměr, ostatní, kteří půjdou po něm, mají cestu snazší, protože mohou kráčet stezkou, kterou on prošlapal. Pokud jim prošlapaná stezka nebude vyhovovat, zkusí jinou cestu. Poté, co budou lesem procházet celé generace lidí, se na základě jejich zkušeností vytvoří optimální trasa. Takto tedy vznikají pravidla spontánního řádu. Jejich základním rysem je, že je nikdo nevymyslel ani neplánoval a užívají se proto, že se dlouhodobě osvědčila. Jsou důsledkem jednání jednotlivců, z nichž každý sledoval svůj individuální zájem, nicméně přesto společně „prošlapali“ cestu svým následovníkům. Díky svému dlouhodobému užívání je spontánní řád velmi odolný a životaschopný, narozdíl od pravidel taxis. V tomto také dle Hayeka spočívá rozdíl mezi liberálním přístupem, který ponechává prostor efektivnějšímu spontánnímu řádu, a socialistickým plánováním, které naopak klade důraz na taxis.

V roce 1974 byla Hayekovi udělena, společně se švédským ekonomem Gunnarem Myrdalem, Nobelova cena za ekonomii za „průkopnické dílo v oblasti teorie peněz a ekonomických cyklů a za pronikavou analýzu vzájemné závislosti ekonomických, sociálních a institucionálních jevů.“ Komise dospěla k závěru, že oba tito vědci kromě toho, že přispěli k rozvoji ekonomické teorie jako takové, svým interdisciplinárním přístupem obohatili tuto vědu natolik, že to zasluhuje nejvyšší ocenění.

Fridrich August von Hayek zemřel v roce 1992; dočkal se tedy ještě pádu komunistických režimů východního bloku. Přestože jeho knihy v předlistopadovém Československu oficiálně nevycházely, jeho liberální myšlenky a komplexní přístup ke společenským vědám inspirovaly řadu vědců a intelektuálů východní Evropy.