1. Úvod
  2. Sebevražedné chování
  3. Fakta aneb Statistické údaje
  4. Kdo je ohrožen a jak rozpoznat riziko sebevraždy
  5. Duševní onemocnění s vysokým rizikem sebevraždy
  6. Ringelův presuicidální syndrom
  7. Pöldingerův suicidální rozvoj
  8. Pöldingerův dotazník - nástroj k rozpoznávání závažnosti suicidálního rizika
  9. Úkol 1    
  10. Mapa suicidality Edwina S. Shneidmana
  11. Úkol 2 
  12. Filmografie s tématikou suicidálního jednání
  13. Otázky k zamyšlení a ověření pochopení probírané kapitoly​

Úkol 1

Přečtěte si dvě kazuistiky týkající se mladistvých se suicidálním pokusem. Tato kazuistiky ilustrují suicidální chování jako multifaktoriálně podmíněný proces. Pokuste se detekovat všechny faktory, které lze považovat v anamnéze obou dospívajících jako rizikové (z hlediska spáchání sebevraždy).

Patnáct a půl roku stará dívka byla přijata na dětskou psychiatrickou kliniku na doporučení dětské kliniky, kde byla krátce hospitalizována po požití léků. Dívka žila od předškolního věku po rozvodu rodičů sama s matkou, s otcem se vídala sporadicky, vztah mezi rodiči byl stále potenciálně konfliktní. Dívka měla v raném věku problémy ve školním zařazení, byla vyšetřována v pedagogicko-psychologické poradně pro specifické školní potíže (dyslexie, dysgrafie). Mívala konflikty se spolužačkami, které však nebyly nijak řešeny. V deváté třídě se začala stýkat více se staršími kamarády, kteří měli partu, začala kouřit, experimentovala s marihuanou, občas pila alkohol. Měla opakované sexuální zkušenosti. Zhoršil se její školní prospěch a na střední školu se dostala až po odvolání. O prázdninách řekla, že bude přes víkend u spolužačky, a byla s chlapcem. Poté, co se to dozvěděli rodiče a sáhli k represivním výchovným opatřením, snědla dívka večer, když byla v bytě přítomnai matka, několik tablet léků, které měli v domácí lékárničce. Matka zavolala RZ a dívka byla odvezena do nemocnice. Uvedla, že nechtěla zemřít, ale spíše uniknout ze situace, kterou nedokázala řešit. Z vyšetření vyplynulo, že jde o dívku s průměrnou inteligencí, která by sice chtěla, ale nedokáže naplnit aspirace vysokoškolsky vzdělaných rodičů. V klinickém obraze byly patrny známky deprese. Její osobnost byla slabě strukturovaná, spíše závislá a hledající momentální splnění přání, vývojově hůře sociálně adaptovaná. Bylo přítomno experimentování s marihuanou. Na klinice byla zařazena do programu skupinové i individuální psychoterapie, probíhaly rozhovory s matkou, opakovaně byl pozván i otec. Dívka neužívala žádné léky. Byla doporučena další terapie ambulantní formou. (Kocourková, Koutek, 2004)

Sedmnáctiletý chlapec byl přeložen na dětskou psychiatrickou kliniku z oddělení ARO, kam byl převezen po požití většího množství medikamentů. Na psychiatrické oddělení šel nerad, zdůrazňoval od počátku, že „není blázen“. Chlapec pocházel z dysfunkční rodiny, kdy se rodiče opakovaně rozváděli, matka byla léčena pro deprese, otec zvýšeně požíval alkohol. Chlapec byl jedináček. V raném i školním věku byl vcelku dobře adaptovaný, dobře se učil, neměl problémy v chování. Neměl žádné obtíže ve zdravotní oblasti. S nastupujícím dospíváním se objevily problémy v sociální oblasti, hůře vycházel s vrstevníky i autoritami, byl stále s něčím nespokojený. Jeho introvertní povahové zaměření se prohloubilo, cítil se „jakoby mimo“, měl pocit, že ho ostatní neberou, přehlížejí, nerespektují. Nekouřil, s drogami neměl zkušenost, občas vypil se spolužáky několik piv. V poslední době se seznámil se šestnáctiletou středoškolačkou, která ho chápala, navázal s ní i intimní vztah. Měl pocit, že se změnil jeho život, cítil se šťastný, že má přítelkyni, trávili spolu prakticky všechen volný čas. Půjčil si peníze, dívce nakupoval různé věci. Po několika měsících se vztah začal kazit, dívka s ním nechtěla být sama, pak došlo k tomu, že se s ním chtěla rozejít. Prožil to jako šok, řekl, že se kvůli ní zabije, zdálo se mu, že to nebrala vážně. Chlapec řekl, že se zabít nechtěl, ale počítal s tím, že by se to mohlo stát. I nyní by si přál, aby se dívka vrátila. V průběhu hospitalizace bylo zpočátku obtížné navázat s ním kvalitní kontakt, postupně se spolupráce zlepšovala. Z vyšetření bylo patrné, že jde o nadprůměrně inteligentního, introvertovaného, dlouhodobě nespokojeného chlapce, který idealizoval svůj romantický vztah a traumaticky prožíval jeho ukončení. V klinickém obraze známky deprese spolu s pohotovostí k hostilním afektům, aktuálně pod vlivem traumatického zážitku. Vývoj osobnosti s problémy v sociální adaptaci. Byla indikována individuální psychoterapie a rodinná terapie, užíval antidepresiva SSRI. Po skončení hospitalizace byla doporučena ambulantní terapie. (Kocourková, Koutek, 2004)