Velké množství přirozených jazyků světa existuje ve dvou základních realizacích - mluvené a psané. Pokud jde o schopnost vyjádřit nejrůznější obsahy sdělení, různé myšlenky, jsou mluvené i psané projevy rovnocenné; v jisté míře zobecnění můžeme říci, že jednomu jazykovému systému (langue) odpovídají dva typy realizací v řeči (parole), mluvená a psaná.
Mluvená a psaná řeč se navzájem na první pohled liší v „substanci“, v materiálních prostředcích, které užívají pro vyjádření myšlenek (a jiných složek komunikátu - např. postojů ke sdělení a vztahu k adresátovi) tak, aby mohly být předány příjemci. Pro psaný projev jsou to opticky vnímatelné značky utvářené podle zvyklostí daného píšícího společenství (tvary vrypů na hliněné tabulce, značky na papyru, obrázky, hieroglyfy, malovaná, psaná nebo tištěná písmena na pergamenu, látce nebo papíře, písmena na obrazovce monitoru...). Mluvená řeč je tvořena zvukovými vlnami produkovanými mluvními orgány ve shodě se zvyklostmi určitého mluvícího společenství tak, aby ji bylo možno přijímat sluchem. Zvukové vlny lze samozřejmě generovat i jinými zdroji, než jsou lidská mluvidla, taková řeč je však jen horší nebo lepší imitací přirozené mluvy lidské.
Oba způsoby realizace konkrétního přirozeného jazyka, mluvená i psaná řeč, jsou s to plnit všechny funkce, které jazyk při komunikaci má. V některých z nich se však běžněji uplatní podoba psaná, v jiných je výraznější podíl podoby mluvené.
Připomínají se tyto funkce jazyka: referenční (též sdělná, denotativní, informativní, kognitivní, ikonická), výrazová (též emotivní, expresivní), výzvová (též konativní, apelativní, operativní, excitativní), fatická (phatická, též kontaktová), estetická (též poetická, básnická), metajazyková (jazykem mluvíme i o jazyce), jiné zdroje připomínají i funkci mentální apod. Tyto funkce, přisuzované jazyku, se projevují až v jeho konkrétním užití, v řečových projevech.
Řeč mluvená a řeč psaná užívané jedním národním společenstvím jsou většinou realizací téhož jazykového systému, téhož národního jazyka. Z historie i dneška známe sice národy, které v psaných záznamech (a také v oficiální komunikaci, tj. ve veřejných komunikátech) užívají jiného jazyka, než je jejich jazyk národní, od těchto situací však v dalších výkladech odhlédneme; např. v raném středověku byla na našem území většina psaných textů v latině; mnohé africké kmenové jazyky existují v mluvené podobě, ale v psané podobě se neužívají a oficiální texty jsou psány ve světovém jazyku.
Mluvený a psaný projev se v jediném jazyce liší v mnoha aspektech, tedy nejen ve volbě substance. V jazycích nám blízkých lze rozdíly najít zejména v těchto věcech:
V utváření celku sdělení: V mluveném projevu jde o kontinuální proud zvuku členěný až po větších úsecích, plynule v něm na sebe navazují ve spontánní mluvě nejen hlásky slabik a slabiky slova, ale i jednotlivá slova ve výpovědním úseku (pro jednoduchost - v úseku ohraničeném alespoň slabou pauzou a spojeném intonací - viz 4.1). V psaném projevu jsou tu vždy diskrétní grafické jednotky; jejich platnost je dána principem zápisu, který jazyk využívá (2.2).
Percepce mluveného projevu probíhá přijetím (slyšením) lineárního řetězce a až po přijetí určitého úseku jeho dekódováním vedoucím k porozumění, zatímco psaný projev umíme při jisté zkušenosti vnímat po úsecích "globálně", bez pracné identifikace jednotlivých elementů, tedy bez "hláskování" a "slabikování".
Oba způsoby realizace se liší způsobem osvojení: v mateřském (1.) jazyce se učíme mluvit přirozenou cestou v útlém dětství nápodobou mluvícího okolí (rodina, postupně přibývají kamarádi, kolegové...), zatímco znalosti psaní dosahujeme poněkud později a dík vědomému učení, při němž je projev i vědomě korigován. V dalším jazyce je tomu obvykle jinak: jeho mluvenou podobu se učíme dík didakticky řízené komunikaci a náš kontakt s mluvními vzory je poněkud omezený (učitel nebo lektor, několik málo přátel); psanému projevu se v cizím jazyce učíme obvykle zároveň s mluvením. V mezních případech lze ovládat cizí jazyk jen pasivně, tj. rozumět psanému textu, aniž bychom zvukovou podobu zvládli. U mateřského jazyka je to u zdravého člověka nepravděpodobné.
Jinak je tomu u přirozeně bilingvních mluvčích, ti mají vlastně "mateřské jazyky" dva, např. jazyk české matky a jazyk německého otce. Tuto problematiku - stojící mimo rámec vlastní fonetiky a fonologie - studuje především pedolingvistika, psycholingvistika a sociolingvistika.
Cílem osvojení je v prvním jazyce komunikační úspěšnost, jejíž nároky rostou s věkem dítěte, zatímco cílem zvládnutí psaného projevu je umožnění vazby ke kulturnímu dědictví. V cizím jazyce tomu může být jinak, obecným cílem je tu sice dnes také rozvoj komunikačních dovedností, ale může dominovat i jen potřeba porozumět psanému textu, popř. i jen v některé oblasti (např. potřeba pasivní znalosti latiny či staré němčiny pro studium archiválií).
Mluvený projev pokrývá především soukromou komunikační sféru a v celonárodní se uplatňuje až v posledních desetiletích; jeho minulé fáze není možno přímo pozorovat. Zdá se být "přirozený" a jeho kvality jsou proto méně uvědomovány. Psaný projev je naopak svou podstatou nadčasový a celospolečenský, můžeme jen tedy studovat i daleko do minulosti. Kvality psaného projevu byly zejména dříve v centru zájmu společnosti uživatelů, podle nich se často hodnotí úroveň vzdělanosti člověka. Teprve v poslední době se připomíná i význam kvality projevu mluveného pro prezentaci osobnosti.
Mluvený projev je místně, generačně, sociálně rozrůzněný daleko více než projev psaný. Volba výrazových prostředků mluveného projevu je dána normou, často jen lokální (tj. rozhodující je, zda nějaký způsob výslovnosti je přijímán uživateli - členy rodiny, obyvateli malé obce apod. - jako "normální", v daném prostředí obvyklý), zatímco psaný projev je v našem kulturním okruhu vázán kodifikací, ev. standardizací prvků, které se v něm pokládají za náležité; platí tu jistá pravidla, pro něž je oporou sepsání v závazných příručkách (Duden, Pravidla českého pravopisu, Webster apod.). Není vzácná situace, že lidé mluvící a vyslovující ne zcela spisovně nebo i nářečně píší spisovným, často i kvalitním a bohatým jazykem.
Jazyky se stále vyvíjejí a to platí i pro obě podoby realizace, mluvenou a psanou. V mluvených projevech se však změny dějí postupně, takže si je méně uvědomujeme, zatímco v psaném projevu dochází vždy po určité době k větším změnám zásad psaní, které si uživatelé uvědomují a zaujímají k nim stanovisko, diskutují o jejich potřebě, náležitosti atd. Záleží na celkovém postoji kulturní veřejnosti, zda se bude pravopis měnit a v jakém rozsahu: u jednotlivých jazyků je v tom situace různá a každé řešení - změny tak jako odmítnutí změn - má své výhody i nevýhody.
Produkce textu je u mluvených projevů formována především spontánností a kontaktovostí, zatímco psaný projev je v zásadě "kontaktem na dálku". Obvykle je připravený, v soukromé psané komunikaci však stále více roste podíl málo připravených psaných textů při chatu, posílání SMS zpráv atd. Sama technika mluvené řeči je velmi ovlivněna spontánností výslovnosti, jen malý okruh profesionálních mluvčích se připravuje i po výslovnostní stránce.
Členění textu a hierarchizace informace se v mluveném projevu děje (vedle proměn celkové stylizace) pomocí prozodických prostředků (7.1), psaný projev užívá prostředků grafických. Jsou navzájem jen těžko převoditelné.
Tradiční lingvistika chápala psanou realizaci jako (jediného) reprezentanta jazyka, z ní vyvozovala poznatky uložené do mluvnic a podle ní hodnotila také správnost/nesprávnost projevů. K mluvenému projevu se pak přistupovalo jako k něčemu odvozenému, dokonce mohl být chápán jako „pokažený“, v mluvě byly nacházeny "chyby" proti předepsanému spisovnému jazyku atd.
Tento pohled se v posledních desetiletích mění, neboť roste význam mluvené komunikace a rozvoj metod zkoumání umožňuje studovat autentické mluvené projevy v celé jejich složitosti a proměnlivosti. Ukázalo se, že poznání jazyka na základě pouze psané podoby je založeno na rozboru jistým způsobem „upraveného“ tvaru, který může, ale nemusí být adekvátní skutečné (mnohotvárné) realitě.
Pro studium filologie je proto nezbytná nejen empirická znalost mluvené podoby jazyka/jazyků, ale i její pochopení ve smyslu lingvistickém, schopnost její analýzy, popisu s použitím příslušné terminologie atd. Důležité je to také pro pochopení výkladů o vývoji jazyka, který se děl postupně ve zvukové podobě a do písma pronikaly, a to ještě ne vždy, až výsledky určitých jeho vývojových fází.
S růstem významu mluveného slova v dnešním světě význam takových studií dále roste. Je tedy třeba věnovat studiu zákonitostí mluveného projevu pozornost a nedoufat, že sama nápodoba mluvního vzoru stačí. Při studiu cizího jazyka je vhodné navíc počítat i s tím, že jsme si výslovnostní návyky vytvořili v útlém dětství v rodině: při osvojování nového jazyka bychom si vlastně měli vytvořit návyky nové, jasně odlišné. Někdy se to podaří prostou imitací, většinou je ale i zde vhodné vědět, kde a jak se cizí jazyk liší od mateřského (ev. kde se liší kultivovaná výslovnost mateřského jazyka od regionální), aby mohl být nácvik cílený a úspěšný.