Jak jsme již uvedli v kapitole 3, zvukovou rovinou jazyka se zabývají dvě jazykovědné disciplíny: fonetika, zkoumající materiální stránku jazyka na nezobecněné úrovni i na prvním stupni zobecnění, a fonologie, nauka o způsobech využívání zvukového materiálu v jazyce. Zatímco fonetika popisuje všechny zvuky, které se v řeči užívají, event. s omezením na typy zvukových prostředků konkrétního jazyka, fonologie se zabývá jen těmi, které slouží rozlišování významu, tj. těmi, které mají distinktivní funkci. Její pohled je tedy daleko obecnější než u fonetiky, v některých fonologických školách se dokonce materiální stránka prvků, jimiž se zabývají, ani nesleduje.
Distinktivní (rozlišovací) funkce se uplatňuje jednak v rámci minimálních významových jednotek (morfémů), jednak v rámci větších celků vyjádření (slov, výpovědních úseků, výpovědí). Základem fonologických zkoumání je zkoumání prvků rozlišujících morfémy, minimální jednotky jazyka, které mají v neemotivním vyjádření konkrétního jazyka určitou formu i význam - lexikální, gramatický; z nich se vyšší jednotky skládají. Na prvcích spojujících se do morfémů lze nejlépe vysvětlit podstatu problematiky.
---
V následujícím výkladu potřebujeme užívat vedle fonetické transkripce i transkripci fonologickou . Zaznamenává se mezi šikmé závorky a zapisuje sled segmentů schopných rozlišovat význam, fonémů. Vzhledem k tomu, že samo vymezení fonémů se může v jednotlivých fonologických školách lišit, nemusejí být principy transkripce ve všech pracích, s nimiž se setkáte, totožné. (Zodpovědný autor své zásady přepisu objasňuje, např. odkazem na některou reprezentativní publikaci.) Není také zcela ustálen tvar značek, v pracích určených pro mezinárodní příjemce se však preferuje využití grafémů IPA (neznamenají tu „hlásku“, ale foném). Této zásady se držíme i zde, pro orientaci připojujeme českou psanou podobu.
Počítejte s tím, že česká pravopisná podoba slova nebo celé výpovědi může vypadat jako zápis sledu fonémů, ale je to jen náhoda, protože český princip psaní je fonografický a princip pravopisu v zásadě fonologický – viz kap. 2. U většiny cizích jazyků nás taková vazba nenapadne, protože mají pravopis velmi historický, mezi písmeny nebo jejich seskupeními a odpovídajícími fonémy není jednoduchá paralela. Fonologickou stavbu mají všechny jazyky světa, i ty užívajícího zápisů ideografických, a funguje nejen pro lidi znalé psaní, ale např. i pro malé dítě – které evidentně psát neumí, ale velmi rychle se naučí rozumět mluvě okolí, neboť zobecňuje ze slyšeného prvky, které jsou významotvorné; tento aspekt je jedním z předmětů zájmu pedolingvistiky, oboru zabývajícího se vývojem řeči jedince.
Fonologický přepis zachycuje také signály členění sledu fonémů: # – terminální předěl, tj. hranice výpovědi, výpovědního úseku; + vnější předěl, přibližně hranice slova jako pojmenovávací jednotky; = vnitřní předěl, uživateli uvědomovaná hranice utváření slova, např. mezi předponou a slovním základem. K předělům blíže 8.5.
Když má člověk jen jedny hodinky, ví vždycky, kolik je hodin. Když má člověk dvoje hodinky, nemůže si nikdy být jistý.
Fonologická transkripce
/#kdiʃ+maː+ʧlovjek+jen+jedni hoɟinki →# viː+vʒdiʦki →#kolik+je+hoɟɪn ↓# kdɪʃ+maː+ʧlovjek +dvoje+hoɟinki →#ne=muːʒe+si+biːt+ɲi=kdi+jistiː ↓#/
Totéž fonetickou transkripcí (ve spisovné realizaci)
//¹gdɪʃmaː¹ʧlovjekjen¹jednɪ¹hoɟɪŋkɪ →/viː¹vʒdɪʦkɪ →/¹kolɪkje¹hoɟɪn ↓// ¹gdɪʃmaː¹ʧlovjek¹dvoje¹hoɟɪŋkɪ →/¹nemuːʒesɪbiːt¹ɲɪgdɪ¹jɪstiː ↓//]
Totéž ve zjednodušené „české“ transkripci
[//¹gdišmá¹človjekjen¹jedni¹hoďiŋki →/ví¹vždicki→/¹kolikje¹hoďin ↓// ¹gdišmá¹človjek¹dvoje¹hoďiŋki →/¹nemúžesibít¹ňigdi¹jistí ↓//]