Právnická fakulta MU
JUDr. Radim Polčák, Ph.D., Pracovní skupina pro právo a ICT Právnické fakulty MU
6 Patria ve formě „jiná provozovna“
V českém právu si pod pojmem provozovna obvykle představíme klasickou organizační složku podniku. Použití tohoto pojmu v nařízení (ES) 44/2001 i v nařízení (ES) 874/2007 je tedy v takových souvislostech mírně problematické, neboť na rozdíl od českého práva1 nezahrnuje jen standardní formy podřízených organizačních jednotek, jako jsou kanceláře nebo sklady, ale může nás vést i k extenzivní interpretaci, pod niž lze podřadit i takové formy podnikání, které nutně nesouvisejí s materiálním zázemím.
Někteří autoři v této souvislosti paušálně odmítají takovou extenzivní interpretaci, která by vedla k založení pravomoci soudů na základě kritérií jako je fyzické umístění serverů, na nichž se nacházejí příslušná data či na základě národních domén, pod nimiž jsou registrována příslušná doménová jména2. Takové paušální odmítnutí extenzivní interpretace čl. 5(5) nařízení (ES) 44/2001 resp. čl. 23(1) nařízení (ES) 874/2007 s poukazem na nedostatečnou určitost kritéria fyzického nebo virtuálního umístění dat však lze ve vztahu ke smyslu a účelu obou nařízení považovat za až příliš formalistické a tedy neadekvátní3. Při interpretaci pojmu jiné provozovny (v angl. verzi other stablishment) je totiž třeba vyjít z jeho materiální podstaty a zkoumat ad hoc splnění jeho materiálních znaků, které s postupem času formulovala ustálená judikatura Evropského soudního dvora. V judikatuře se tak sice nesetkáme s přímou odpovědí na otázku, zda může fyzické umístění dat nebo jejich virtuální lokalita (např. adresa s národní doménou první úrovně) naplnit pojem jiné provozovny, je z nich však možné abstrahovat základní znaky, které by jiná provozovna měla ve smyslu založení příslušnosti místního soudu vykazovat. Ústředním momentem je pak znak relativní trvalosti a autonomie příslušné provozovny. K němu pak přistupuje znak materiální způsobilosti provozovny vykonávat samostatně určitou činnost.
Zásadním rozhodnutím Evropského soudního dvora k pojmu jiné provozovny bylo rozhodnutí o předběžné otázce ve věci Somafer SA v Saar-Ferngas AG4. Zde soud interpretoval čl. 5(5) Bruselské úmluvy, konkrétně pak pojem jiné provozovny a jako základní znaky uvedl právě relativní autonomii a trvalost provozovny. Doslova pak soud konstatoval, že za místo jiné provozovny je možné považovat (překlad autor): „místo, které budí zdání trvalosti, tj. např. jako rozšíření domovské organizace, má vlastní management a je vybaveno k tomu, aby mohlo sjednávat obchody s třetími osobami, které přestože mohou vědět, že v případě nutnosti je založen vztah mezi nimi a domovskou organizací, jejíž orgány jsou v zahraničí, nemusejí s domovskou organizací jednat přímo ale mohou obchodovat v tomto místě.“
V otázce kritéria fyzického umístění dat můžeme tedy dojít k závěru, že skutečnost, že jsou data porušující práva či právem chráněné zájmy fyzicky umístěna v určitém státě, nezakládá per se jurisdikci místních soudů. Tuto tezi podporuje i autentická interpretace provedená expressis verbis legis v čl. 2(c) směrnice o elektronickém obchodu5. Komunikační infrastruktura však může být provozována i způsobem, který naplňuje výše uvedené znaky jiné provozovny, tzn. jedná-li se o takový provoz, který funguje s určitou mírou autonomie vzhledem k podniku jako celku. S takovou situací se můžeme běžně setkat u podnikatelů, kteří provozují relativně autonomní tzv. datové sklady, datová či serverová centra, servisní střediska, a podobně, která relativně autonomně zajišťují pro podnik provoz síťové infrastruktury. U tzv. virtualizovaných globálních podniků6 dochází často k tomu, že jsou různé činnosti provozovány z různých míst po světě – on-line obchod tedy může být usazen v některém z daňových rájů, sklady může mít rozesety dle geografických dispozic své činnosti a komunikační infrastrukturu může provozovat ze servisních středisek umístěných tak, aby byla denním provozem plynule pokryta potřeba nepřetržité údržby. Dojde-li pak činností některého ze servisních středisek k porušení právních povinností, není důvod odmítat jurisdikci soudu v místě, kde se příslušné středisko nachází7.
V porovnání s fyzickým umístěním informací je mnohem problematičtějším ale též zajímavějším kritériem virtuální či spíše logické umístění dat, respektive lokalizace informací v prostoru vymezeném logicky (nikoli fyzicky). Koncepce virtuálních hranic států vymezených logickým kritériem (v tomto případě národní doménou první úrovně8) je přitom z teoretického hlediska velmi lákavá. Reflektuje totiž již zmíněný fakt, že jakákoli delimitace působnosti práva v kyberprostoru je prakticky nezávislá na prostorových hranicích jednotlivých států9. Veškerá tradiční kritéria pro stanovení jurisdikce a rozhodného práva se tak potýkají s potřebou umělého (fiktivního) vytvoření souvislosti mezi daty komunikovanými prostřednictvím informační sítě a územím státní jurisdikce10, což v důsledku vede ke kontraproduktivní fakticitě s negativním vlivem na efektivitu práva11. Z omezení daných potřebou spojovat logické skutečnosti s fyzicky vymezenými kritérii působnosti práva pak profitují chaotické elementy kyberprostoru – noční můrou pro efektivitu práva tak v tomto směru může být například server s dětskou pornografií umístěný na skále uprostřed oceánu a připojený k internetu satelitní linkou12.
Uvedený faktický problém by s přijetím alternativního kritéria logických (nikoli fyzických) hranic aplikace práva mohl být překonán. Nejde přitom jen o problematiku alternativního hraničního určovatele „jiná provozovna,“ neboť logicky by bylo možné definovat i jiné typy hraničních určovatelů jako patria13 či locus delicti. Jedině současná definice kritéria jiné provozovny je však ve spojení se znakem národní domény první úrovně k tomuto účelu v našem právním prostředí aktuálně použitelná a tedy se jí stručně z tohoto důvodu zabýváme. Názor, že za jinou provozovnu je možné považovat usazení informací pod národní doménou první úrovně, není v tomto smyslu možné považovat jen za úlet či výstřelek vědy mezinárodního práva soukromého. Argumenty, s nimiž přichází i přední evropští experti na mezinárodní právo soukromé14 se především zakládají na subsumovatelnosti www prezentace pod národní doménou pod materiální kritéria definovaná pro jinou provozovnu Evropským soudním dvorem. On-line prezentace je totiž relativně autonomní jednotkou disponující vlastními možnostmi komunikace15.
Další zásadní materiální argument spočívá v tom, že registrací národní domény se příslušný subjekt (ať už z jakéhokoli důvodu) až na výjimky16 hlásí k příslušnosti k určitému státu. Jsou-li pak nějaké informace komunikovány pod takto registrovaným doménovým jménem, může se jejich příjemce oprávněně domnívat, že jejich původce má k příslušnému státu vztah. Registrací doménového jména pod národní doménou lze tak získat i určitou výhodu spočívající ve ztotožnění informací se sociálním, kulturním či ekonomickým zázemím příslušného státu. Není pak v této souvislosti důvod uvažovat o tom, že by snad z tohoto ztotožnění měla být vydělena souvislost právní respektive souvislost s právem příslušného státu. Irelevantní je pak v tomto směru i rozlišování toho, zda národní doménová jména registruje doménová autorita soukromá či státní.
Z teoretického hlediska nikoli evidentní avšak možnou interpretací dobrovolné registrace doménového jména s národní doménou první úrovně je srovnání takového aktu s nikoli předpokládanou ale o to zajímavější dobrovolnou identifikací subjektu se státem a s legitimačním základem státního práva tvořeným společenskou smlouvou. Registraci doménového jména není samozřejmě možné ipso suo považovat za deklaraci občanství potvrzenou příslušnou doménovou autoritou, aspekt dobrovolnosti ve spojení s momentem identifikace je však mocným argumentem použitelným dokonce i proti paušálnímu odmítnutí působnosti práva na internetu z důvodu neexistující společenské smlouvy, jehož diskusi jsme provedli v úvodu tohoto článku.
Stran praktické použitelnosti národní domény první úrovně jako identifikátoru použitelného pro hraniční určovatel místa jiné provozovny bude samozřejmě záležet především na ochotě národních soudů tuto interpretaci přijmout. Jak vyplývá z uvedené argumentace, je taková interpretace s ohledem na okolnosti de iure možná a především ve státech, jejichž soudy jsou pověstné extenzivní interpretací kolizních norem ve prospěch vlastní jurisdikce a užití vlastního rozhodného práva17, dokonce i pravděpodobná.
Tisková verze
1 Srov. § 7 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů nebo § 17 odst. 1 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů.
2 Srov. např. Sehnálek, D. Mezinárodněprávní aspekty regulace e-commerce. Disertační práce, Brno: Masarykova univerzita, 2006, str. 155.
3 Je v tomto směru nepochybné, a vyplývá to i z preambule Nařízení, že ratio legis zde přímo koresponduje s požadavkem rozumného uspořádání vztahů.
4 Viz rozhodnutí č. 33/78 ze dne 22. listopadu 1978, publ. v European Court reports 1978, str. 02183, on-line na adrese http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:61978J0033:EN:HTML.
5 Článek 2(c) in finem Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu (směrnice o elektronickém obchodu) vyjímá pouhé použití komunikační infrastruktury z rozsahu čl. 5(5) Nařízení, když stanoví, že „existence a používání technických prostředků a technologií nezbytných k poskytování služby nevytváří samy o sobě usazení poskytovatele.“
6 K pojmu virtualizace a virtualizovaného podniku viz např. monografii Lévy, P. Becoming Virtual – Reality in the Digital Age. New York: Plenum Trade, 2002.
7 V tomto případě to může být bez ohledu na kriteria legis patriae nebo legis causae.
8 Kromě národních domén první úrovně budeme jen těžko hledat jiné logické kritérium, které jednoznačně identifikuje informaci komunikovanou on-line s některým ze států.
9 Toto tvrzení lze přitom podepřít argumenty nejen technickými ale i sociologickými – srov. Bernam, P.S. The Globalization of Jurisdiction. University of Pennsylvania Law Review, číslo 151, str. 417 a násl., link na text:
http://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=304621.
10 Srov. např. Johnson, D. R., Post, D., G. Law and Borders: The Rise of Law in Cyberspace. Stanford Law Review, číslo 48, str. 1367 a násl., link na text: http://www.temple.edu/lawschool/dpost/borders.html.
11 Na tento problém reaguje i Barlow ve své deklaraci, když hovoří o rozprostření myšlenek přes území jurisdikcí i mimo ně.
12 Odstřižení takové linky přitom nepřipadá v úvahu kvůli striktním omezením odpovědnosti poskytovatelů služeb informační společnosti spočívajících v přenosu dat, tj. např. telekomunikačních společností, za obsah přenášených informací. Vzhledem k tomu, že většina vyspělých států má tyto limity upraveny obdobně jako Česká republika zákonem č. 480/2004 Sb., nelze de iure zamezit toku informací komunikačním kanálem. Jako nikoli čistě chaotický element snažící se využít chabé aktuální konstrukce internetové jurisdikce je možné označit obdobnou iniciativu serveru Pirate Bay spočívající ve snaze opatřit si možnost umístit server mimo fyzické území státní jurisdikce – viz www.buysealand.com.
13 Vizionářsky se hovoří například o on-line cestovních pasech – srov. Bernam, P.S. The Globalization of Jurisdiction. University of Pennsylvania Law Review, číslo 151, str. 378 a násl., link na text:
http://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=304621.
14 Srov. Bogdan, M. Internet and Private International Law, in Polčák R. a kol. Introduction to ICT Law (selected issues). Brno: Masarykova univerzita, 2007, str. 26 a násl.
15 Zásadním je v tomto směru existence virtuální identity způsobilé zavazovat právnickou nebo fyzickou osobu, která prezentaci provozuje. K tomu srov. např. výklad ke konstrukci a platnosti on-line smluv in Katz, A. W. (2004). Is electronic contracting different? New York: Columbia University. Dostupný on-line na adrese http://www.columbia.edu/~ak472/papers/Electronic Contracting.pdf.
16 Je třeba přiznat, že některé národní domény získaly popularitu a jsou hojně registrovány bez toho, aby registranti či uživatelé i jen uvažovali o spojení zde komunikovaných informací s příslušným státem. Takových domén je však minimum – jako příklad můžeme jmenovat národní doménu.tm, kterou sice provozuje turkmenská národní doménová autorita, její obliba je však dána tím, že zkratka „tm“ označuje ochrannou známku.
17 Z evropských států můžeme jako příklad uvést soudy francouzské.
Právnická fakulta, Masarykova univerzita |
Nahoru, návrat na úvodní stránku webu, přístupnost |
| Servisní středisko pro e-learning na MU, 2009
| Stránky střediska na Elportále