4 Locus delicti

Dojde-li na internetu k zásahu do subjektivního soukromého práva, nejčastěji pak do některého z práv absolutních¹, lze vedle obecného soudu rušitele alternativně žalovat i u soudu v místě, kde došlo nebo mohlo dojít k výskytu škodlivého následku. Slovy čl. 5(3) nařízení (ES) č. 44/2001 je tedy možné žalovat „ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události.“ Ať už se žalobce rozhodne pro obecné nebo alternativní fórum, bude příslušný soud rozhodovat zpravidla podle práva místa, kde škoda vznikla – Nařízení (ES) č. 864/2007 tak jako rozhodné právo u civilních deliktů označuje „právo země, kde škoda vznikla, bez ohledu na to, ve které zemi došlo ke skutečnosti, jež vedla ke vzniku škody, a bez ohledu na to, ve které zemi nebo kterých zemích se projevily nepřímé následky této skutečnosti.“

Dojde-li ke škodní události na internetu, vyvstává zásadní otázka, jak ve smyslu uvedených ustanovení uvést jeho internetovou lokaci do souvislosti s jurisdikcí soudu určitého státu. Tento skutkový problém je přitom nejen zásadně důležitý pro určení fóra a rozhodného práva ale též mimořádně obtížný tam, kde škodlivý následek nastal na některém z právem chráněných objektů informačního charakteru nebo tam, kde byla dominantním prostředkem k jeho dosažení některá ze služeb informační společnosti. Za místo škodní události se přitom navíc nemusí považovat jen místo, kde se škoda projevila, ale též místo, kde došlo k jednání nebo opomenutí, které škodní událost založilo².

Vztah loci delicti k území určitého státu je v takových případech poznamenán výše nastíněným fenoménem delokalizace, především pak v tom směru, že je zde prakticky lhostejné, kde fyzicky došlo k nastoupení dominantního důvodu ke vzniku závazku ex delictu, tj. na území kterého státu došlo k protiprávnímu jednání nebo výskytu protiprávního stavu. Přenos informace jako důvodu ke vzniku deliktního závazku v informační síti mezi různými státy je totiž triviálně jednoduchý a tam, kde závazek vzniká protiprávním jednáním, je dokonce zcela otázkou libovůle škůdce.

Stejně problematické je i kriterium umístění projevu škodlivého následku, tj. místa nastoupení škodní události. Je-li tak příkladně poškozena reputace uživatele mezi jeho spoluhráči na internetovém pokerovém serveru, vyvstává otázka, ve kterém státě byl vlastně dotyčný subjekt poškozen – nabízí se v tomto případě hned několik relevancí víceméně vyrovnaných interpretací od domicilu poškozeného přes umístění serveru až po domicil většiny pohoršených uživatelů.

Z výše uvedených důvodů se stal locus delicti pravděpodobně nejproblematičtějším ze všech hraničních určovatelů. V praxi můžeme zatím nalézt tři dominantní přístupy, a to:

• Extenzivní přístup
• Analytický přístup
• Restriktivní přístup

Přístup extenzivní považuje za místo internetové škodní události libovolné místo, kde se informace mohou stát způsobilými škodit. Touto interpretací tak lze, a to nejen u ohrožovacích deliktů, založit pravomoc prakticky jakéhokoli civilního soudu na základě konstatování, že se v obvodu tohoto soudu (resp. na území státu) lze připojit k internetu. Obdobně pak lze prakticky libovolně konstatovat i působnost hmotného práva. Poněkud umírněnější variantou tohoto přístupu je doktrína dominantního efektu, kde je k výše uvedenému ještě třeba prokázat, že na určitém místě došlo k nejzávažnějšímu poškození práva nebo právem chráněného zájmu.

Podobě jako u subjektivních práv osobnostních stojí otázka příslušnosti soudu a rozhodného práva i v ostatních případech deliktní odpovědnosti. Kromě osobnostních práv se přitom nejčastěji setkáváme se zásahy do práva vlastnického, na internetu pak konkrétně s porušováním různých typů práv duševního vlastnictví.

Evropské soudy řeší problém místa výskytu škodní události podobně jako je tomu v Austrálii či Kanadě⁴. Poškozený pak má možnost vybírat mezi celou řadou jurisdikcí a tehdy, pokud má možnost uplatnit více nároků současně (např. nárok z titulu ochranné známky, ochrany osobnosti a k tomu ještě postih nekalé soutěže), může dokonce různé nároky adresovat různým soudům podle toho, ve kterých státech je pro něj příznivější právní situace. Jedna škodní událost se tak dokonce může stát předmětem řízení ve více státech současně⁵. Oproti interpretační doktríně založené rozhodnutím Gutnick však mají v některých případech evropské soudy dokonce tendenci vůbec nepřihlížet k materiálnímu kritériu nejzávažnějšího projevu škodlivého následku a na základě formálního kriteria dostupnosti internetu aplikují extenzivní přístup prakticky bez jakýchkoli korektivů.

Jak je vidět, výše popsaný extenzivní přístup ke stanovení jurisdikce je sice možný a v Evropě i zámoří relativně oblíbený, problémy s uznáním a výkonem příslušného soudního rozhodnutí jej však činí pro praxi značně problematickým – to i v prostředí, kde jsou jednotlivé jurisdikce vzájemné propojeny delimitačními a transferovými pravidly jako je tomu v případě zemí EU⁷. Významným argumentem proti jeho aplikaci zejména na otázky ochrany osobnosti je pak reductione ad absurdum vyložený praktický dopad této koncepce – může-li totiž být škodním místem území státu, kde lze informace stáhnout do počítače a posléze zobrazit, znamená to, že takovým místem je potenciálně každý stát světa. Jakákoli internetová publikace by tedy vzato ad absurdum musela být v souladu s právními řády všech států světa, což by však na původce publikace kladlo poněkud nepřiměřené nároky. Zejména s tímto argumentem proti extenzivnímu stanovení jurisdikce pak vystupují novináři a obecně publicisté. Jejich argument neúměrným zatížením svobody slova⁸ se přitom, alespoň co se týče soukromoprávní ochrany osobnosti, zdá být rozumný a odůvodněný.

Neúměrné rozšiřování počtu jurisdikcí, do nichž může spadat zásah do subjektivního práva na internetu, vedl k vytvoření přístupu, který můžeme označit jako analytický. Tato koncepce je založena na analýze příslušného právního vztahu, respektive formy, jíž byl na internetu založen. Místo škodní události je tedy určeno nikoli jen ve vztahu k samotné škodě či újmě ale i s ohledem na způsob, kterým k nim došlo nebo mohlo dojít. Nejznámější z analytických klasifikací míst škodních událostí je takzvaná škála Zippo. Svůj název dostala po často citovaném americkém případu známém jako případ Zippo.

Škála Zippo se stala základem pro posuzování případů tzv. internetové jurisdikce zejména v USA. V porovnání s evropským přístupem se toto řešení jeví být poněkud restriktivní, jeho nesporným kladem je však ochrana internetových publicistů před neúměrnou zátěží svobody slova nutností znát právní úpravy všech států, kam se příslušný informační obsah může prostřednictvím internetu dostat. I nadále však zjišťujeme, že většina složitých případů spadá do druhého stupně škály, tzn. je třeba hodnotit jejich vztah k území jednotlivých dotčených jurisdikcí ad hoc. I z tohoto důvodu se stále množí případy, kdy precedenční rozhodnutí Zippo nelze použít jako základ pro argumentaci¹⁰. Lze tedy v této otázce poněkud pesimisticky uzavřít, že univerzálně použitelná teorie určení loci delicti v současné době schází a pravděpodobně ještě nějakou dobu scházet bude¹¹.

Příklady známkových sporů, sporů z práv na ochranu osobnosti a další případy sporného zásahu do subjektivních práv na internetu ukazují, že i relativně jednoduchá škodní událost může znamenat co do určení jurisdikce a rozhodného práva obtížný právní problém. Za stávající situace se však jediným řešením jeví být postupná harmonizace v činnosti civilních soudů pod vlivem mezinárodní doktríny. Někteří autoři se sice pokoušejí prosadit pro konkrétní otázky řešení formou přímo použitelných mnohostranných mezinárodních úmluv¹², je však třeba s politováním konstatovat, že k úspěchu podobných iniciativ stále schází elementární politická vůle na straně jednotlivých států.

Tisková verze