7 Místní působnost správního práva

Zatímco trestní i soukromé právo se mají možnost při vyrovnávání se s nově nastolenými problémy internetové jurisdikce opřít o více či méně tradiční mechanismy a principy, správní právo bylo s příchodem společenských vztahů nové kvality zastiženo, obrazně řečeno, s kalhotama napůl staženýma. Normy správního práva či též jednoduchého práva státního si tak neměly až na výjimky možnost postupně zvykat na existenci vztahů, jejichž aspekty nutí státní orgány uvažovat v mezinárodním měřítku, neboť jednoduchá konstrukce takových vztahů, tj. adresát-orgán, takový postup nikdy přímo nevyžadovala. S rozvojem přeshraničních on-line vztahů se tedy musí správní právo (včetně práva finančního) potýkat s již popsanou krizí efektivity a legitimity prakticky bez předchozích zkušeností s řešením přeshraničních otázek¹.

V oboru finančního práva představují aktuálně problém především kriteria místa zdanitelného plnění a domicilu subjektů internetových transakcí. Hrozí přitom riziko, že podobně, jako mohou pachatelé trestné činnosti unikat postihu plynulým přesouváním mezi jurisdikcemi nebo svým umístěním mimo jurisdikce, lze se analogicky vyhnout i zdanění².

Kritérium místa zdanitelného plnění lze srovnat s určovatelem loci solutionis, jehož stručná diskuse byla provedena výše. U čistě internetových transakcí, tj. nikoli tam, kde internet slouží pouze ke komunikaci projevů vůle, je tak i zde locus solutionis značně problematickým určovatelem umožňujícím navíc rozsáhlé spekulace. I přes snahu správních orgánů se přitom tento problém doposud nedaří uspokojivě řešit³.

Problém určení místa plnění je přitom aktuální nejen v oboru práva finančního ale velmi aktuálně i v loterijním právu. Jako zásadní se příkladně jeví být otázka, kde nastává místo plnění v případě kursové sázky internetové sázkové kanceláře usazené pod jurisdikcí cizího státu, tzn. zda je takovou sázku třeba posuzovat jako podanou na území cizího státu (tj. v místě domicilu kanceláře) nebo zda je nutné ji řešit jako by byla poskytnuta pobočkou kanceláře na území sázejícího. Obě možnosti mají pak dalekosáhlé dopady nejen na vztah mezi kanceláří a sázejícím ale též na otázky administrativní regulace činnosti kanceláří, jejich zdanění apod.

Spory o správní jurisdikci nad sázkovými kancelářemi jsou v současné Evropě velmi časté a lze si je tak představit i jako jakýsi předvoj dalších přeshraničních administrativně-právních konfliktů. Problém zde spočívá především ve spojení principu svobody pohybu služeb a rozdílné kvality národních správních legislativ umocněném delokalizací celosvětové informační sítě. V řadě států jako například ve Francii nebo v Maďarsku je tak například loterijní a sázková činnost v určitých oblastech předmětem státního monopolu, jinde se jedná o koncesovanou, vázanou či dokonce volnou činnost. Usadí-li se pak sázková kancelář na území některého se států s mírnější administrativní regulací a začne nabízet své služby po internetu, má v porovnání s konkurenty z ostatních států mnohem výhodnější tržní pozici, přičemž díky internetu může obsáhnout i zákazníky v mnohem rigoróznějších jurisdikcích nebo i tam, kde je tato činnost předmětem státního monopolu. Státy se proti takovému jednání brání různě – české Ministerstvo financí se tak původně vydalo cestou soudní⁴ a podobné řešení přijaly k ochraně loterijních a sázkových zákonů i jiné státy jako například Francie. V Maďarsku došlo dokonce k legislativnímu řešení tohoto problému formou prostého zákazu poskytování příslušných služeb prostřednictvím internetu bez ohledu na domicil poskytovatele. Toto legislativní řešení však ještě, než mohl příslušný zákon nabýt platnosti, bude muset projít přes maďarský Ústavní soud a je velmi pravděpodobné, že jeho aktuální podoba bude shledána protiústavní a v rozporu s mezinárodními závazky Maďarska plynoucími z členství v ES⁵. Soudní řešení problému internetového sázení však, jak je možné vidět na příkladu několika již pravomocně rozhodnutých sporů, nemusí vést ke kýženému úspěchu – problémem je zde vykonatelnost příslušných soudních rozhodnutí.

Výše uvedená právní situace, kdy technické charakteristiky informační sítě společně s mezinárodněprávními závazky brání státům v ochraně trhu před internetovým sázením resp. před evropskou konkurencí, vyústila koncem roku 2008 ve faktickou rezignaci řady vrcholných správních orgánů zemí EU na další represivní postup. České ministerstvo financí tak příkladně ohlásilo dostupnost licencí pro internetové sázení. Tento krok sice nemůže omezit nebo zpřísnit podmínky pro působení zahraničních internetových sázkařských portálů na internetu, ale umožní liberalizovat postavení domácích sázkových kanceláří, které se nově budou moci účastnit dříve zapovězeného trhu internetového sázení.

Zatímco locus solutionis je typickým hraničním určovatelem v oblasti administrativní regulace poskytování služeb a finančněprávní úpravy nepřímých daní, je domicil či patria důležitým kritériem zejména pro obor přímých daní. Můžeme sice v této věci odkázat na výše provedenou diskusi možností uplatnění tohoto kriteria v oboru soukromého práva, je však třeba poukázat na zásadní odlišnost v otázce hraničního určovatele místa jiné provozovny. K úvaze o odlišné a mnohem restriktivnější interpretaci pojmu jiné provozovny pro potřeby finančního či správního práva nás přitom vede především diametrálně odlišná teleologie příslušných norem. Zatímco dominantním cílem kolizních norem soukromého práva je rozumné uspořádání vztahů rovných subjektů, můžeme v případě práva správního hovořit spíše o relevanci principů právní jistoty, ochrany adresáta nebo o zákazu svévole. Kritérium provozovny či jiné provozovny je tedy nutné posuzovat odlišně, hovoříme-li o něm v souvislosti se soukromoprávním závazkem nebo se správní povinností. Adekvátní správní interpretací tak bude taková, která vyjde z a priori jasných kriterií a v jejímž důsledku dojde jen k minimálnímu omezení autonomie příslušného subjektu. Je tedy třeba prozatím odmítnout možnost založení správní jurisdikce například na základě registrace doménového jména s určitou národní doménou první úrovně, jak byla diskutována výše¹⁰. Případná nová či nestandardní kritéria pro určení domicilu tak budou muset mít zřejmě oporu nikoli jako v případě soukromého práva v extenzivní interpretaci ale v projevené vůli státu, ať už ve formě zákona nebo mezinárodní úmluvy¹¹.

Tisková verze