Dvě konkurenční morální tradice a lidská důstojnost

BAROŠ, Jiří. Dvě konkurenční morální tradice a lidská důstojnost. In Pavel Dufek a Jiří Baroš. Liberální demokracie v době krize. Perspektiva politické filosofie. 1. vyd. Praha – Brno: Sociologické nakladatelství – Masarykova univerzita, 2019, s. 195-215. Edice studie, sv. 136. ISBN 978-80-7419-277-7.

Základní údaje

• Originální název: Dvě konkurenční morální tradice a lidská důstojnost
• Název anglicky: Two Rival Versions of Moral Enquiry and Human Dignity
• Autoři: BAROŠ, Jiří.
• Vydání: 1. vyd. Praha – Brno, Liberální demokracie v době krize. Perspektiva politické filosofie, od s. 195-215, 21 s. Edice studie, sv. 136, 2019.
• Nakladatel: Sociologické nakladatelství – Masarykova univerzita

Další údaje

• Originální jazyk: čeština
• Typ výsledku: Kapitola resp. kapitoly v odborné knize
• Obor: 50600 5.6 Political science
• Stát vydavatele: Česká republika
• Utajení: není předmětem státního či obchodního tajemství
• Forma vydání: tištěná verze "print"
• WWW: Info na stránkách nakladatele
• Organizační jednotka: Fakulta sociálních studií
• ISBN: 978-80-7419-277-7
• Klíčová slova česky: autonomie; liberalismus; lidská důstojnost; lidská práva; morální tradice; ústavní teorie
• Klíčová slova anglicky: autonomy; constitutional theory; human dignity; human rights; liberalism; moral traditions
• Příznaky: Recenzováno

Anotace

. Jiří Baroš se v deváté kapitole z jiného úhlu pohledu zaměřuje na úlohu konstitucionalismu v liberálních demokraciích, kterou rozvíjel již v kapitole čtvrté. Poválečný konstitucionalismus byl založen na hodnotovém konsensu svébytných morálních a politických tradic – především liberální, socialistické a křesťansko-demokratické/konzervativní –, a to v důsledku zkušenosti s komunismem a především nacismem. Mezi těmito základními hodnotami hrála v ústavní dogmatice ústřední roli lidská důstojnost, chápaná ovšem nikoliv nutně v individualistických termínech, nýbrž personalisticky, skrze zakotvenost jedince v sociálních vztazích (k tomuto viz též téma identity rozebírané v desáté kapitole). Po dlouhém období tacitního konsensu a jistém nezájmu ze strany politických a právních teoretiků se koncept lidské důstojnosti v poslední době opět dostal do centra jejich pozornosti, a to kvůli obavě, že tento konsensus se postupně rozpadá – což je potenciálně problematické pro lidská práva, jež jsou v mnoha zemích (ČR nevyjímaje) v dignitaristické doktríně zakotveny. Baroš se proto ve svém příspěvku zaměřuje na aktuální úvahy o tom, jak lidskou důstojnost chápat a filosoficky zdůvodnit, a ukazuje, jaké neshody stran chápání a zdůvodnění lidské důstojnosti se v současných debatách vyskytují. Důraz klade na ty spory, které kopírují straussiánské štěpení mezi „starými“ a „moderními“: Zatímco ti druzí kladou do centra uvažování o lidské důstojnosti hodnotu individuální autonomie, ti první chápou autonomie jen jako součást širšího pojetí důstojnosti člověka. Výklad v kapitole je veden fundamentální otázkou, zdali mají liberální demokracie k dispozici vnitřní zdroje ke znovuuchopení nějaké nové verze konsensu na této klíčové hodnotě ústavního pořádku, a to tváří v tvář pluralitě soupeřících morálních a politických tradic, které formovaly zrod moderních lidskoprávních dokumentů.

Anotace anglicky

In the ninth chapter, Jiří Baroš takes another look at the role of constitutionalism in liberal democracies. Post-war constitutionalism was based on a value consensus of distinct moral and political traditions, one motivated by fresh experience with the horrors of communism and especially Nazism. Among these fundamental values, it was human dignity which was assigned the central place in constitutional dogmatic. However, dignity came to be understood in personalist rather that individualist terms – that is, through embeddedness of the individual in the wider social relations (this topic is also broached in the tenth chapter). After a (longish) period of “tacit consensus” and certain disinterest on the part of political and legal theorists, the concept of human dignity has recently returned to the forefront of their attention – the reason being, again, the seeming erosion of the consensus. If real, this could spell doom for human rights themselves which are oftentimes normatively grounded in the dignitarian constitutional doctrine (Germany or the Czech Republic being two examples). Baroš then overviews current debates and controversies over interpretation and philosophical justification of human dignity. He is especially interested in the Straussian distinction between “ancients” and moderns”: While the latter group, overlapping to a large extent with the liberal tradition of political thought, posits individual autonomy as the decisive criterion for dignity-based considerations, the former (exemplified by the Aristotelian-Thomistic tradition) construes autonomy as merely a part of a richer conception of human dignity. The explication in this chapter is motivated by the crucial question whether liberal democracies have the internal resources to articulate some revised version of consensus over this fundamental principle of their constitutional orders. The main challenge, of course, is plurality of competing moral and political traditions which, although having partaken in the very conception of modern human rights documents, may be again sliding towards a new form of “cultural wars”.

Návaznosti

• GA16-13980S, projekt VaV: Název: Liberální demokracie v době krize

Investor: Grantová agentura ČR, Liberální demokracie v době krize