Snahy reprodukovat a udržet kontinuitu „islámského vědění“, mohou ve smíšených, česko-muslimských (potažmo arabských) rodinách přinášet řadu výzev, a to zejména dětem z těchto rodin. Jednak jsou muslimové v České republice minoritou (nezřídka marginalizovanou a stigmatizovanou), což představuje zásadní faktor při (náboženské) socializaci, která je nejvýznamnějším aspektem při transmisi tradic a kontinuitě kolektivních pamětí. A jednak tyto děti běžně interagují s muslimy, ale i nemuslimy, a tím jsou vystavování působení různorodých společenských očekávání. Adolescenti tedy dospívají v kulturně i nábožensky heterogenním (jakkoli sekularizovaném) prostředí české společnosti, což se signifikantně projevuje i v komplexnosti procesu formování jejich identit. Tyto děti, se mnohdy mohou cítit na rozhraní různých sebeidentifikací jak náboženských, kulturních, tak i etnických (Češi, Arabové, muslimové, nemuslimové aj.) a vystává v jejich životech komplikovaná situace, v níž jsou konfrontováni s mnohočetným napětím a různými tlaky při vyjednávání a utváření vlastních „Já“. Řešením takové souborné situace a jejích důsledků může být „přizpůsobování“ si paměti a její kontinuity, kterou jim rodiče předávají, aby byla kompatibilní na straně jedné s nemuslimským okolím (zejména vrstevníků), přesvědčením jejich rodičů, ale současně se světem, který obývají. A přesně tuto komplexní, dynamickou trajektorii formování identit muslimů-adolescentů a její důsledky pro povahu a způsob kontinuity paměti českých muslimů má výzkum v ambici prozkoumat.

Cílem této případové studie je zodpovědět výzkumné otázky: „Co konstituuje „islámskou tradici“ coby předmět mezigenerační transmise? Jakým způsobem je v procesu náboženské socializace formována identita adolescentů ve smíšených muslimských rodinách a jak její formování ovlivňují interakce s nemuslimským okolím?“. Data pro tuto práci budou získávána narativně-(auto)biografickou metodou, prostřednictvím rozhovorů s pěti dětmi/adolescenty (ve věku do cca 20 let), vyrůstajícími v česko-muslimské rodině a žijícími v české společnost. Práce chce tímto přispět do rozvíjejících se diskusí nad předáváním kolektivních pamětí, identit a mezigeneračním přenosu tradic (v kontextu práce, tj. islám). Zároveň si práce klade za cíl popsat, co se pod mezigeneračně předávaným fenoménem druhogeneračního „českého“ islámu rozumí, a jak česká společnost spoluutváří identity druhé generace jedinců ze smíšených rodin. A v neposlední řadě se text bude dotýkat problematiky mnohočetných identit na rozhraních.