V diplomové práci se chci zaměřit na téma supervize jako důležitého nástroje podpory terénních sociálních pracovníků, především ve vztahu k prevenci syndromu vyhoření. Supervize bývá vnímána jako prostor pro odborný rozvoj, sebereflexi a psychohygienu – tedy aspekty, které jsou při dlouhodobém výkonu náročné profese klíčové. Pracovníkům může pomoci lépe zvládat psychickou zátěž, posilovat profesní jistotu a získávat oporu při řešení každodenních i etických dilemat. Cílem práce je zjistit, jak terénní sociální pracovníci supervizi skutečně vnímají a prožívají. Pozornost bude věnována postojům pracovníků ve třech základních rovinách – kognitivní (jak o supervizi přemýšlejí), emoční (jak ji prožívají) a konativní (jak ji využívají v praxi). Hlavní výzkumná otázka proto zní: Jaké postoje mají terénní sociální pracovníci k supervizi jako nástroji prevence syndromu vyhoření? Výsledky výzkumu mohou přispět k lepšímu pochopení toho, jakou roli supervize v praxi skutečně hraje, a co pracovníkům přináší, případně kde naráží na limity. Výzkum také může nabídnout inspiraci pro poskytovatele sociálních služeb, kteří hledají způsoby, jak podpořit kvalitu práce i duševní pohodu svých zaměstnanců. Výzkum bude veden kvalitativně, s cílem porozumět zkušenostem a významům, které pracovníci supervizi přisuzují.