Evropské mezinárodní právo soukromé
Právnická fakulta
JUDr. Klára Svobodová – vedoucí kolektivu autorů
JUDr. Petra Bohůnová, JUDr. Mgr. Martin Crha, JUDr. Jana Herboczková, JUDr. Veronika Hradilová, JUDr. Radka Chlebcová,
Mgr. Roman Kališ, Mgr. Tereza Kyselovská, Mgr. Zdeněk Nový, Mgr. Martin Orgoník

Evropský justiční prostor

Autoři:

• Klára Svobodová

1. Pojem a význam

Evropská společenství ¹ (dále jen ES) byla založena s cílem ekonomické integrace, která se v průběhu let prohlubovala. Na počátku 90.let minulého století vznikl mezi členskými státy jednotný vnitřní trh, který bývá charakterizován jako prostor bez vnitřních hranic, kde je zajištěn volný pohyb:

• zboží
• osob
• služeb
• kapitálu

Vytvoření jednotného vnitřního trhu překročilo hranice pouhé ekonomické integrace, a ta tak musela být doplněna integrací v dalších oblastech.

Vytvoření jednotného vnitřního trhu primárně spočívá v odstraňování administrativních a legislativních překážek mezi členskými státy, tedy v oblasti práva veřejného. Čtyři základní svobody jsou však fakticky realizovány prostřednictvím právních vztahů mezi subjekty z členských států.

Režim volného pohybu zboží dopadá na oblast výroby, obchodu i spotřeby. V evropském prostoru tak vzniká velké množství vztahů s mezinárodním prvkem, především závazkových. ² Nejjednodušším příkladem může být uzavření běžné kupní smlouvy mezi dvěma osobami z různých členských států. Zboží, které je předmětem smlouvy, se může bez komplikací dostat z jednoho členského státu do druhého.

Volný pohyb osob má rovněž za následek množství vztahů s mezinárodním prvkem. Lidé bez překážek přejíždějí z jednoho členského státu do druhého. Jako spotřebitelé kupují zboží, kupují a pronajímají si nemovitosti, vstupují do pracovněprávních vztahů, uzavírají manželství, zakládají rodiny, umírají a zanechávají dědictví. Také poskytování služeb na území jednoho členského státu subjektem z jiného členského státu se stalo již běžnou záležitostí. ³

Jednotný vnitřní trh nabývá stále více charakteru národního trhu. Členské státy však existují dál. Každý má stále svůj právní řád a svoji justici. Vzniká tak rozpor mezi charakterem vnitřního trhu a právní úpravou vztahů, které na něm vznikají.

Soukromoprávní vztahy s mezinárodním prvkem jsou v zásadě nadále upraveny národními právními řády. Rozdíly v hmotněprávní úpravě lze odstraňovat dvojím způsobem. Prvním z nich je sbližování či přímo unifikace právní úpravy. Tato cesta je však přijatelná jen pro určité zvláštní oblasti úpravy. Druhý způsob spočívající v unifikaci kolizních norem je méně ambiciózní. Respektuje různost hmotněprávních úprav v jednotlivých státech, ale snaží se o to, aby bylo aplikováno vždy hmotné právo téhož státu bez ohledu na to, kde probíhá řízení. ⁴

K uplatnění a vymáhání práv ze soukromoprávních vztahů s mezinárodním prvkem dochází soudní cestou. Soudy jsou orgány členských států. Justiční soustavy členských jsou samostatné, řízení před soudy má teritoriální charakter a účinky soudních rozhodnutí jsou teritoriálně omezené. Myšlenka evropské justice je sice lákává, ale momentálně nereálná. Evropskou justici je možné si představit dvojím způsobem. Za prvé jako souhrn justičních orgánů členských států, které by se staly evropskými. Toto řešení by vyžadovalo rozsáhlé předání pravomocí členských států Společenství. Místo mezinárodní pravomoci by se určovala jen místní příslušnost a problém uznání a výkonu rozhodnutí by vůbec nenastal. Druhou možností by byla soustava evropských soudů existujících vedle soudů národních. ⁵

K překonání teritoriálního omezení justice lze ale dospět i realističtějším způsobem. Stanovením jednotných pravidel pro jasné rozhraničení mezinárodní pravomoci soudů členských států a pravidel, která maximálně zjednoduší uznání a výkon rozhodnutí.

Vzhledem k výše uvedenému lze konstatovat, že existence jednotného vnitřního trhu vyžaduje v oblasti mezinárodního práva soukromého řešení těchto otázek:

• unifikace kolizních norem (jednotné nakládání s právem)
• společná pravidla pro určení mezinárodní pravomoci soudů (zajištění jednotného přístupu k soudům)
• hladké uznání a výkon rozhodnutí
• úprava otázek z oblasti tzv.mezinárodní právní pomoci (např. doručování, dokazování atd.)

Evropský justiční prostor tak představuje oblast, která je doprovodným jevem ekonomické integrace a lze ho stručně vymezit jako souhrn právních norem obsažených:

• v právu ES
• v mezinárodních smlouvách uzavřených výhradně mezi členskými státy
• ve vnitrostátních právních řádech jako důsledek provedení práva ES

které upravují některou ze čtyř otázek vymezených v předchozím odstavci.

2. Historický vývoj

2.1 Článek 220 (293) SES

Již v době zakládání Evropských společenství bylo jasné, že ekonomická integrace se projeví i v oblasti soukromoprávní. Pravomoci Společenství však nebyly koncipovány tak široce. Proto byl do Smlouvy o založení ES (dále jen SES) včleněn článek 220 (dnes 293), který umožnil členským států upravit některou z otázek, které dnes řadíme do oblasti evropského justičního prostoru. Jediným možným pramenem úpravy však byla mezinárodní smlouva. Článek 220 (293) SES se dá považovat za prvotní stupeň vytváření evropského justičního prostoru. V roce 1968 podepsaly členské státy Úmluvu o příslušnosti soudů a uznání a výkonu rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních (Bruselskou úmluvu). V roce 1980 byla mezi členskými státy podepsána Úmluva o právu rozhodném pro závazky ze smluv (Římská úmluva). ⁶

2.2. Luganská úmluva

V 80. letech minulého století již byly známy úspěchy Bruselské úmluvy. Obdobná úprava se stala velmi žádoucí i pro další státy ekonomicky propojené s ES, zejména pro státy Evropského sdružení volného obchodu (ESVO). Bruselská úmluva však byla koncipována jako uzavřená, tedy omezená pouze na členské státy ES. Proto byly zahájeny práce na úmluvě obdobného znění, která by upravila otázky mezinárodní pravomoci a uznání a výkonu rozhodnutí ve vztahu států ES a ESVO. ⁷

V roce 1988 tak byla sjednána Luganská úmluva o příslušnosti soudů a uznání a výkonu rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních. Jejími smluvními státy se staly tehdejší členové ES a státy ESVO, přesněji Švýcarsko, Norsko, Island, Švédsko a Finsko. V roce 2000 se smluvním státem této úmluvy stalo také Polsko. Z členských států ES tedy smluvními státy Luganské úmluvy nejsou Česká republika, Slovensko, Maďarsko, Slovinsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Kypr a Malta. Naopak smluvními státy Luganské úmluvy, které nejsou členy ES, zůstávají pouze Švýcarsko, Norsko a Island.

30.10.2007 byla podepsána mezi ES a Dánskem na jedné straně a Švýcarskem, Norskem a Islandem na straně druhé nová Luganská úmluva. ESD přiznal ES výlučnou pravomoc ke sjednání nové Luganské úmluvy. ⁸

2.3. Jednotný evropský akt

V roce 1986 byl přijat tzv. Jednotný evropský akt, který přinesl koncepci jednotného vnitřního trhu. Jednotný evropský akt počítal s tím, že vytvoření jednotného vnitřního trhu značně překračuje rámec pouhé hospodářské spolupráce, a tak ekonomická integrace musí být nutně doplněna integrací politickou. Faktické vymizení státních hranic přináší problémy v oblasti sociální i veřejnoprávní, objevuje se potřeba společné zahraniční a bezpečnostní politiky a v neposlední řadě i spolupráce, která by překonala územní omezenost justice a vnitřní bezpečnosti. ⁹

2.4. Maastrichtská smlouva

V roce 1992 byla podepsána Maastrichtská smlouva o Evropské unii ¹⁰ (vstoupila v platnost až 1. listopadu 1993). Maastrichtská smlouva vůbec poprvé označila otázku policejní a soudní spolupráce mezi členskými státy jako záležitost tzv. společného zájmu. Tato spolupráce byla zahrnuta do tzv. třetího pilíře a jako její cíl Maastrichtská smlouva stanovila velmi obecně: „Rozvíjet úzkou spolupráci v oblasti justice a vnitřních věcí.“

2.5. Amsterdamská smlouva

Důležitým mezníkem v této oblasti se stalo přijetí Amsterdamské smlouvy ¹¹v roce 1997 (vstup v platnost roku 1999). Amsterdamská smlouva vytváří tzv. prostor svobody, bezpečnosti a práva, který zahrnuje dvě složky – soukromoprávní, představovanou spoluprací v oblasti přistěhovalectví, azylu, víz a civilního soudnictví, a složku veřejnoprávní, tzn. činnost v oblasti policejní a soudní spolupráce v trestních věcech. Zatímco veřejnoprávní složka nadále zůstala ve třetím mezivládním pilíři, složka soukromoprávní byla přenesena do prvního, tedy komunitárního pilíře. Do SES byla přidána hlava IV (články 61 – 69) nazvaná Vízová, azylová a přistěhovalecká politika a jiné politiky týkající se volného pohybu osob.

Soudní spolupráce v civilních věcech byla upravena v článku 65 SES. Tato spolupráce představuje základní stupeň vytváření evropského právního prostoru. Má usnadnit právní podmínky života občanů Unie zejména bezproblémovým určením pravomoci soudů, jasným stanovením použitelného práva, dostupností rychlého a spravedlivého řízení a účinnými postupy při výkonu rozhodnutí. ¹²

V důsledku přesunu oblasti soudní spolupráce v civilních věcech do prvního pilíře získaly orgány ES pravomoc vydávat akty sekundárního práva.

2.6. Vídeňský akční plán

Vídeňský akční plán ¹³ je dokument připravený Radou EU a Evropskou komisí, který byl přijat na summitu Evropské rady ve Vídni v prosinci 1998. Jeho smyslem bylo stanovit, jak nejlépe provést ustanovení Amsterdamské smlouvy o vytvoření prostoru svobody, bezpečnosti a práva. Tento prostor měl být podle plánu vytvořen do 5-ti let od vstupu Amsterdamské smlouvy v platnost. Jako obecný cíl soudní spolupráce v civilních věcech plán stanovil zlepšení spolupráce mezi orgány členských států, čímž se usnadní život občanům Unie. Konkrétní cíle pak byly vymezeny následovně: modernizace existujících úmluv (Bruselská, Římská, Luganská), vytvoření nástroje úpravy rozhodného práva pro mimosmluvní závazky, vytvoření Evropské justiční sítě, vytvoření nástroje úpravy práva rozhodného pro rozvody a úpravy pravomoci a rozhodného práva pro majetkové vztahy mezi manželi a dědění, podpora slučitelnosti civilních procesů, úprava přeshraničních sporů a rozvoj mediace.

2.7. Tampere

V říjnu roku 1999 se konal summit Evropské rady v Tampere. Hlavní náplní summitu bylo zpřesnění a zintenzivnění opatření k vytváření prostoru svobody, bezpečnosti a práva. Pro oblast soudní spolupráce v civilních věcech byly stanoveny tři priority: lepší přístup ke spravedlnosti v Evropě, vzájemné uznávání soudních rozhodnutí a větší podobnost v civilním právu.

Na základě závěrů z Tampere přijala Rada v prosinci roku 2000 Program opatření pro provádění zásady vzájemného uznávání rozhodnutí, ¹⁴ který obsahuje cíle a časový sled prací, jež je nutné v rámci Unie v následujících letech udělat, aby bylo dosaženo plné realizace zásady vzájemného uznávání rozhodnutí. Kromě samotného uznání a výkonu rozhodnutí je nutné upravit otázku pravomoci soudů, rozhodného práva i další oblasti (provádění důkazů, doručování, zavedení minimálních standardů pro civilní procesy, vytvoření Evropské soudní sítě pro občanské a obchodní věci atd.). 5.11.2004 byl Evropskou radou přijat Haagský program, ¹⁵ který stanoví 10 priorit, jejichž realizace je nezbytná pro posílení oblasti svobody, bezpečnosti a práva.

3. Prameny Evropského justičního prostoru

3.1. Primární právo

Jak již bylo řečeno výše, Amsterdamská smlouva přidala do SES novou hlavu nazvanou Vízová, azylová a přistěhovalecká politika a jiné politiky týkající se volného pohybu osob. Pro soudní spolupráci jsou významné především články 61, 65 – 69. Článek 61 považuje soudní spolupráci v civilních věcech za součást vytváření prostoru svobody, bezpečnosti a práva.

Článek 65 ¹⁶ můžeme označit za právní základ evropského justičního prostoru. Toto ustanovení vymezuje, jaké otázky spadají do této oblasti, tedy otázky, u nichž je dána pravomoc orgánů ES vydávat akty sekundárního práva. Článek 65 upravuje pouze soudní spolupráci v soukromoprávních věcech s mezinárodním prvkem. Orgány ES mohou přijímat opatření, která spadají do některé z této kategorií:

• zlepšení a zjednodušení v oblasti mezinárodní právní pomoci (doručování soudních a mimosoudních písemností, provádění důkazů)
• zlepšení a zjednodušení uznání a výkonu rozhodnutí
• podpora slučitelnosti kolizních norem v členských státech
• podpora slučitelnosti norem určujících mezinárodní pravomoc
• odstraňování překážek řádného průběhu civilního řízení

Orgány ES však mohou opatření přijímat pouze za předpokladu, že jsou nezbytná k řádnému fungování jednotného vnitřního trhu. Z důvodových zpráv jednotlivých přepisů přijatých na základě článku 65 je zjevné, že pojem “nezbytné k řádnému fungování” je vykládán velmi široce.

Samotný legislativní postup příjímání opatření podle článku 65 SES je upraven v článku 67. Článek 68 zakotvuje speciální úpravu prejudiciálního řízení (viz jednotná interpretace).

3.2. Sekundární právo

Článek 249 SES vypočítává, jaké druhy aktů ¹⁷ mohou orgány ES obecně vydávat. Tradičně nejvýznamnější jsou nařízení a směrnice. Nařízení je obecně závazným normativním aktem jak na úrovni Společenství, tak na úrovni členských států. Nařízení má přímou použitelnost, nevyžaduje tedy zásadně provedení pomocí vnitrostátního práva. Naopak směrnice zavazuje pouze subjekty, kterým je určena, tedy členské státy. Směrnice stanoví výsledek, kterého má být dosaženo. Jeho realizace pak leží v rukou členských států. Na rozdíl od nařízení je tak provedení směrnice vnitrostátním právem nezbytné.

3.3. Mezinárodní smlouvy

Poslední skupinu pramenů v oblasti evropského justičního prostou tvoří mezinárodní smlouvy. Jsou to jednak tzv. subsidiární smlouvy, tzn. mezinárodní smlouvy uzavírané pouze mezi členskými státy ES. Sjednáváni subsidiárních smluv je výslovně předvídáno již zmiňovaným článkem 293 SES.

Na tomto místě je vhodné poznamenat, že soudní spolupráce v civilních věcech se účastní všechny členské státy kromě Dánska, ¹⁸ na které automaticky nedopadají opatření přijatá podle článku 65 SES. Některé úpravy však Dánsko přijalo, a to v podobě mezinárodních smluv uzavřených mezi ním na straně jedné a ES na straně druhé. ¹⁹

Posudek ESD o pravomoci ke sjednání nové Luganské úmluvy z roku 2006 vnesl do sféry evropského justičního prostoru ještě další dimenzi. Posudek přiznal ES pravomoc uzavřít novou Luganskou úmluvu, tzn. mezinárodní smlouvu se třetími státy. Podle ESD tato pravomoc implicitně vyplývá z článku 65. I když se posudek vztahuje pouze na konkrétní případ Luganské úmluvy, lze v něm vystopovat tendenci, kdy by ES mělo pravomoc uzavírat mezinárodní smlouvy se třetími státy o otázkách spadajících do rozsahu článku 65. Tím by došlo k výraznému posílení pravomoci ES na úkor členských států.

4. Jednotná interpretace v oblasti EJP

4.1. Nutnost jednotné interpretace

Právo ES aplikují nejen orgány Společenství, ale rovněž orgány členských států (soudy, jiné orgány). Totéž samozřejmě platí i o součástech evropského justičního prostoru. Při aplikaci předpisů z oblasti evropského justičního prostoru jsou národní orgány, především soudy ovlivněny vlastními interpretačními pravidly a metodami. Existuje tak sice jednotný text předpisů platný ve všech členských státech, ²⁰ ale v důsledku rozdílné interpretace mohou být v různých státech aplikovány jinak. Aby měla unifikace, kterou přinášejí, smysl, musí být zajištěna nejen na úrovni legislativní, ale i aplikační, resp. interpretační. ²¹

Problematika jednotného výkladu v rámci ES se štěpí do dvou oblastí. První se týká druhu výkladu a druhá institucionálního zajištění jednotného výkladu.

Pokud má být výklad jednotný pro všechny členské státy, nelze ho pojímat jako výklad prováděný v rámci právního řádu některého členského státu. Různost obsahu pojmů v jednotlivých členských státech vyžaduje výklad, který lze označit jako autonomní (nadstátní, nezávislý na právních řádech členských států). Autonomní výklad je druhem výkladu, nikoliv metodou. Metodou, která nejlépe odpovídá potřebám autonomního výkladu, je bezpochyby metoda teleologická. Autonomní výklad může být ovšem prováděn jen orgánem, autoritou, která je schopna ho vnutit národním soudům. V rámci ES je takovým orgánem Soudní dvůr ES neboli Evropský soudní dvůr (dále jen ESD). ²²

4.2. Prejudiciální řízení

Pro zajišťování jednotného výkladu má právo ES specifický právní institut, kterým je řízení o předběžné otázce neboli prejudiciální řízení. Řízení o předběžné otázce představuje formu spolupráce mezi soudy členských států a ESD a jeho smyslem je zajistit jednotnou interpretaci a potažmo aplikaci komunitárního práva před národními soudy. Obecně je prejudiciální řízení upraveno v článku 234 SES, který je pro oblast soudní spolupráce v civilních věcech modifikován článkem 68 SES. ²³

Prejudiciální řízení se použije v situaci, kdy je v řízení před národním soudem nutné aplikovat normu komunitárního práva a soud má pochybnost o správnosti interpretace této normy. Za těchto okolností se může obrátit na ESD s dotazem na výklad (eventuálně platnost) normy práva ES. Pro zjištění, kdy lze využít prejudiciální řízení podle článku 68, je nutné zodpovědět následující otázky.

1) Kdo může vznést dotaz?

Podle článku 68 se na ESD může obrátit soud členského státu, jehož rozhodnutí již neůže být napadeno opravnými prostředky podle vnitrostátního práva. Podle ESD ²⁴ je soudem každý organ, který splňuje tato kritéria:

• vznik podle práva
• trvalá povaha
• obligatorní pravomoc (pravomoc daná pro určité spory zákonem)
• rozhodování sporů podle práva
• členové ustanovováni státním orgánem
• nezávislost

V rámci ČR tato kriteria bezpochyby splňují civilní soudy, pokud řeší spory, ²⁵ trestní i správní soudy. Soudem je i Ústavní soud. Za soudy naopak nelze považovat správní orgány (nesplňují podmínku nezávislosti a navíc se počítá s přezkoumatelnosí jejich rozhodnutí ve správním soudnictví) a rozhodčí soudy (chybí požadavky obligatorní pravomoci, rozhodování sporů podle práva a vazba personálního obsazení na stát). Podle ESD jsou soudním orgánem i profesní komory, pokud rozhodují o právech a povinnostech svých členů. ²⁶

Dotaz může vznést pouze soud, proti jehož rozhodnutí již nelze podat opravný prostředek podle vnitrostátního práva. ESD se kloní k tzv. konkrétní teorii, tzn. že je rozhodující, zda v konkrétním případě není přípustný opravný prostředek. Za opravný prostředek lze považovat takový opravný prostředek, který může strana kdykoli podat. V dosahu českého práva opravným prostředkem ve smyslu článku 68 zcela jistě není milost prezidenta republiky, ústavní stížnost, žaloba k Evropskému soudu pro lidská práva, obnova řízení, žaloba pro zmatečnost, stížnost pro porušení zákona. Diskutabilní je dovolání. To je sice mimořádným opravným prostředkem, ale běžně používaným. Z výše uvedeného vyplývá, že pro účely článku 68 lze za soud tam uvedený vždy považovat Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud, Ústavní soud. ²⁷

2) Na co se soud může ptát?

Podle článku 68 se může národní soud ESD dotázat na:

• interpretaci některého ustanovení hlavy IV SES (v případě evropského justičního prostoru přichází v úvahu hlavně článek 65)
• interpretaci kteréhokoli aktu vydaného orgány ES na základě hlavy IV SES
• platnost kteréhokoli aktu vydaného orgány ES na základě hlavy IV SES

3) Za jakých okolností se má soud ptát?

Soud se na ESD obrátí v případě, že v řízení před ním vznikl reálný interpretační problém, jehož vyřešení považuje za nezbytné pro vydání rozhodnutí v daném případě. Otázka, kterou národní soud předkládá, nesmí být obecná či hypoteticky formulovaná, musí se týkat projednávané věci. Projednávaná věc musí souviset s ustanovením, jehož interpretace je požadována. Jinými slovy, v dané věci je skutečně nutné aplikovat komunitární normu. Nikdy se nelze tázat na soulad národního práva s právem ES. ²⁸

4) Kdy ESD odmítne dotaz národního soudu?

ESD odmítne dotaz jako nepřípustný za těchto okolností: ²⁹

• národní soud nedodal všechny potřebné informace (ESD musí znát právní rámec, v němž má být výklad proveden – skutkový stav, příslušnou vnitrostátní úpravu)
• položené otázky zjevně nemají souvislost s národním řízením
• interpretační dotaz je formulován obecně (hypoteticky)