Evropské mezinárodní právo soukromé
Právnická fakulta
JUDr. Klára Svobodová – vedoucí kolektivu autorů
JUDr. Petra Bohůnová, JUDr. Mgr. Martin Crha, JUDr. Jana Herboczková, JUDr. Veronika Hradilová, JUDr. Radka Chlebcová,
Mgr. Roman Kališ, Mgr. Tereza Kyselovská, Mgr. Zdeněk Nový, Mgr. Martin Orgoník

Nařízení Brusel I – mezinárodní pravomoc

Autoři:

• Jana Herboczková

1. Vývoj

Nařízení Brusel I má svého předchůdce v Bruselské úmluvě o pravomoci soudů a výkonu rozhodnutí ve věcech civilních a obchodních, která byla podepsána šesti zakládajícími členy Evropských společenství v roce 1968.

Po vstupu v platnost Amsterodamské úmluvy byla část kompetencí 2. a 3. pilíře, které se týkají otázek justice, přenesena do komunitárního, tedy prvního, pilíře Evropské unie. Nebylo tak už nutné používat jako nástroj pro úpravu civilních otázek mezinárodní smlouvu, ale nástroj komunitární, tedy nařízení. Bruselská úmluva byla tedy transformována do nařízení č. 44/2001 (ES), tzv. nařízení Brusel I, které platí ve vztazích mezi členskými státy EU s výjimkou Dánska.

Nařízení Brusel I reguluje dva okruhy otázek: zaprvé, stanovení mezinárodní pravomoci soudů členských států EU, a zadruhé, uznání a výkon rozhodnutí soudů jednoho členského státu v jiném členském státě. V této kapitole se dále budeme věnovat problematice stanovení pravomocí. Nejprve však vymezíme věcnou, časovou a personální působnost nařízení.

2. Věcná působnost

Nařízení v článku 1 stanoví, že nařízení se vztahuje na věci občanské a obchodní bez ohledu na druh soudu.

Negativně je pak věcná působnost vymezena tak, že se nařízení nevztahuje na věci daňové, celní a správní. V odstavci druhém článku 1 nařízení dále taxativně stanoví, že se nevztahuje na:

• věci osobního stavu, způsobilosti fyzické osoby k právům a právním úkonům, majetkové vztahy mezi manželi a dědění, včetně dědění ze závěti (a to z důvodu, že některé z těchto otázek jsou částečně upraveny nařízením Brusel II a u některých otázek, jako jdou např. otázky způsobilosti, nelze zatím očekávat dosažení konsenzu mezi členskými státy);
• konkurzy, vyrovnání a podobná řízení (okruh těchto otázek spadá pod dosah nařízení č. 1346/2000 (ES), o úpadkových řízeních);
• sociální zabezpečení (tento okruh otázek je výslovně vyloučen z dosahu nařízení proto, že v některých členských státech spadá do oblasti soukromoprávní a v některý zas do oblasti veřejnoprávní);
• rozhodčí řízení (z judikatury ESD vyplývá, že z rozsahu nařízení není vyloučeno jen samotné rozhodčí řízení, ale také otázka platnosti rozhodčí doložky, řízení p zrušení rozhodčího nálezu, doplnění, uznání a výkon rozhodčího nálezu, jmenování či vyloučení rozhodců, určení místa rozhodování a další otázky ¹).

První podmínkou, kterou musí situace splňovat, aby spadala pod dosah nařízení je, že se musí jednat o věci občanské a obchodní. Evropský soudní dvůr (dále jen „ESD“) tento termín mnohokrát interpretoval s tím, že mu musí být dána autonomní definice, tedy taková definice, která není ovlivněna národním právem žádného z členských států (viz rozhodnutí 29/76 LTU v. Eurocontrol). Autonomní definice nicméně neznamená, že je nutné, aby došlo k jednotě na průsečíku všech právních řádů členských států ², situace tedy nemusí být považována za občanskou nebo obchodní právními řády všech členských států.

3. Časová působnost

Nařízení Brusel I se mezi původními 15 členskými státy EU stalo platným od 1. března 2002. Pro nově přistoupivší státy, včetně České republiky, pak od 1. května 2004.

V souvislosti s časovou působností nařízení je nutné se podívat do přechodných ustanovení, konkrétně článek 66, který stanoví, že nařízení Brusel I se vztahuje pouze na řízení zahájená a veřejné listiny vypracované po vstupu tohoto nařízení v platnost.

Pokud bylo řízení zahájeno v jednom členském státě přede dnem vstupu nařízení v platnost, ale rozhodnutí bylo vydáno po dni vstupu nařízení v platnost, bude toto rozhodnutí uznáno a vykonáno v jiném členském státě podle kapitoly III nařízení (ustanovení o vykonatelnosti), pokud

• mezi státem původu a státem výkonu v době zahájení řízení platila Bruselská nebo Lučanská úmluva o pravomoci soudů a vykonatelnosti soudních rozhodnutí,
• nebo tam, kde pravomoc soudů byla založena na základě norem, které se shodují s normami obsaženými v nařízení nebo na základě dohody mezi členským státem původu a členským státem výkonu platné v době zahájení řízení (článek 66).

4. Personální působnost

Pro určení personální působnosti nařízení je rozhodující domicil žalovaného, který musí být pro účely nařízení lokalizován na území některého z členských států ES (výjimky jsou pak výslovně stanoveny v článku 4, 9 odst. 2, 13 odst. 4, 15 odst.2, 22 a 23). V případě článku 23, tedy prorogace pravomoci soudů některého členského státu, postačí má-li domicil v členském státě EU alespoň jedna strana.

Naopak domicil žalující strany je z pohledu nařízení irelevantní. Strana žalující tak může mít domicil i ve třetím, nečlenském státě ³.

5. Druhy mezinárodních pravomocí ⁴ podle nařízení Brusel I

Pravomoci, které upravuje nařízení Brusel I lez rozdělit následovně:

• Základní pravomoc, která je založena na domicilu žalovaného. Upravuje ji článek 2 nařízení.
• Alternativní pravomoc I, upravená článkem 5 nařízení, která je alternativou k základní pravomoci a žalobci umožňuje žalovat ve státě, se kterým má projednávaní věc bližší vztah.
• Alternativní pravomoc II, upravená články 6 a 7 nařízení, která představuje alternativu jak k základní pravomoci, tak k alternativní pravomoci II, a upravuje některé procesní otázky, kvůli nimž je vhodnější žalovat u soudu jiného státu.
• Speciální pravomoci pro otázky pojištění, spotřebitelských smluv a individuálních pracovních smluv, jejichž účelem je ochrana slabší strany vztahu. Tyto pravomoci jsou upraveny v článcích 8 až 21 a mají přednost před pravomocí základní i před pravomocemi alternativními.
• Výlučná pravomoc daná nařízením (článkem 22), která má přednost před všemi ostatními pravomocemi.
• Dohodnutí pravomoc (článek 23), která se uplatní přednostně před všemi jinými pravomocemi podle nařízení s výjimkou výlučné pravomoci podle článku 22.
• Za zvláštní pravomoc lze považovat pravomoc založenou podřízením se zahájenému řízení (článek 24).

6. Základní pravomoc

Základem pro stanovení mezinárodní pravomoci soudu členského státy EU je domicil žalovaného. Vzhledem k volnému pohybu osob v EU nařízení upustilo od kritéria státní příslušnosti, které je pro potřeby stanovení pravomoci zcela nerozhodující.

Pokud tedy nařízení nestanoví jinak, osoby které mají v jednom členském státě zároveň domicil a zároveň jsou příslušníky tohoto státu, musí být žalovány u soudu svého domicilu (s výjimkami danými články 5 až 24, viz dále).

Na osoby, které nejsou státními příslušníky členského státu, v němž mají bydliště, se použijí pravidla pro určení příslušnosti, která se použijí pro jeho vlastní příslušníky. Obdobně jako u předchozího odstavce tedy platí, že i tyto osoby budou žalovány bez ohledu na svou státní příslušnost ve státě svého domicilu.

Nařízení stanoví, kdy lze žalovaného žalovat i v jiném členském státě, než ve kterém má domicil. Tato pravidla nařízení stanoví v oddílech 2-7 kapitoly II nařízení (tato pravidla budou dále rozebrána v rámci jiných pravomocí).

Pokud ale žalovaný nemá domicil na území některého členského státu, nařízení se neaplikuje a pro určení pravomoci se postupuje podle mezinárodních úmluv nebo norem vnitrostátního původu. Výjimku k tomuto pravidlu představují články 22 a 23, kdy je pravomoc daná jako výlučná nařízením nebo dohodou stran a pravomoc soudů některého členského státu je dána, i když žalovaný nemá domicil na území EU. V případě článku 22 postačí věcný kontakt s územím EU (např. nemovitost na území EU) a v případě článku 23 postačí domicil alespoň jedné ze stran, tedy i žalujícího.

V ostatních případech musí mít žalovaný vždy domicil na území některého členského státu (u článků 5 a 6 je stále podmínkou domicil žalovaného na území členského státu, ačkoliv žalovaný může být žalován i v jiném členském státě). Naproti tomu je domicil žalující strany nerozhodný, může se tedy jednat i o subjekt ze třetího nečlenského státu.

Na závěr je ještě nutné dodat, že nařízení nedopadá na situace, kdy neexistuje v daném vztahu mezinárodní prvek (ať už personální nebo věcný) ⁵.

6. 1. Domicil

Na tomto místě je rovněž vhodné si ujasnit, co chápeme pod termínem „domicil“. Nařízení tento termín upravuje v článcích 59 a 60, a to zvlášť pro fyzické a zvlášť pro právnické osoby.

Má-li fyzická osoba domicil na území členského státu, u jeho soudů byl podán návrh, a který má tedy o dané věci rozhodovat, použije se pro posouzení domicilu osoby právní řád státu sídla soudu (lex fori). Pokud ale osoba nemá domicil ve státě sídla soud, který má o dané věci rozhodovat, použije se právní řád státu předpokládaného domicilu osoby.

Domicilem právnické osoby je místo, kde má tato osoba své sídlo, ústředí nebo hlavní provozovnu (odstavec 2 a 3 článku 60 pak definuje sídlo pro účely Spojeného království a Irska a sídlo trustu).

7. Alternativní pravomoc I

Článek 5 upravuje alternativní pravomoc k základní pravomoci podle článku 2 nařízení. Podmínkou pro určení takovéto pravomoci stále zůstává skutečnost, že žalovaný musí mít domicil na území některého členského státu EU, ale tohoto je možné žalovat i v jiném členském státě (podle pravidel stanovených nařízením). Tato pravomoc je vyjádřením toho, že nařízení zohledňuje, že některé rozhodné skutečnosti mohou mít blíž k jinému soudu členského státu, než k soudu domicilu žalovaného.

Nařízení stanoví tyto alternativy:

• Pokud předmět sporu tvoří smlouva a nároky z ní, může být žalovaný žalován i ve státě, v němž závazek byl nebo měl být splněn. V prvé řadě si mohou strany místo plnění dohodnout. Pokud tak neučiní, nařízení stanoví, že místem plnění je v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam zboží bylo nebo mělo být dodáno, a v případě poskytování služeb je místem plnění místo na území členského státu, kde služby byly nebo měly být poskytnuty.
• Pokud předmět sporu tvoří výživné, může oprávněná osoba podat žalobu u soudu místa svého domicilu nebo obvyklého pobytu. Pokud je řízení o výživném vedlejší věci v řízení týkajícím se osobního stavu, může oprávněná osoba žalovat i u soudu, který rozhoduje o osobním stavu. Termín „výživné“ je i zde nutno interpretovat autonomně ⁶.
• Ve věcech týkajících se protiprávního jednání (deliktu) či jednání, které je postaveno na roveň protiprávním jednání (kvazidelktu), může žalobce podat žalobu u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události. Podle názoru ESD ⁷ může žalovat jak v místě protiprávního jednání, které vedlo ke vzniku škody, tak v místě, kde skutečná škoda vznikla. Výběr je ponechá žalujícímu. Podle názoru ESD ⁸ pro aplikaci článku 5 odst. 3 postačí i jen nebezpečí vzniku škody, není tedy nutné, aby škoda skutečně vznikla.
• Žalobce může podat žalobu na náhradu škody nebo žalobu o uvedení do původního stavu, pokud byla škoda způsobena trestným činem, i u soudu, který o tomto trestném činu rozhoduje. Jedná se zde o tzv. adhezní řízení.
• Pokud se jedná o spor vyplývající z provozování pobočky, zastoupení nebo jiné provozovny, lze žalobu podat i u soudu místa, kde se tato složky nacházejí.
• Odstavce 6 a 7 článku 5 pak upravují pravomoci v případě trustů a sporů o zaplacení odměny za pomoc nebo záchrany nákladu nebo zboží.

8. Alternativní pravomoc II

Alternativní pravomoc upravená v článcích 6 a 7 nařízení je alternativou jak k článku 2 (základní pravomoc), tak k článku 5 (alternativní pravomoc I). Cílem tohoto ustanovení je soustředit více řízení, která spolu úzce souvisí k jednomu soudu. Důvodem k tomu je jednak procení ekonomie, a jednak snaha o zamezení různých, či protichůdných, rozhodnutí soudů různých států v souvisejících věcech ⁹.

Tak osoba, která má domicil na území některého členského státu, může být též žalována u soudu místa, v němž má domicil některý z dalších žalovaných, je-li žalováno více osob společně a pokud právní nároky spolu úzce souvisí. Taktéž platí u zajišťovacích, intervenčních nebo vzájemných žalob, které lze podat u soudu, kde byla podána původní žaloba. Pokud žaloba může být spojena s žalobou týkající se věcných práv k nemovitostem proti témuž žalovanému, lze ji podat u soudu členského státu, na jehož území se nemovitost nachází.

Přípustnost těchto žalob musí být dána procesním právem fora.

9. Speciální pravomoci

Speciální pravidla pro určování pravomoci byla přijata pro tři okruhy právních vztahů, a to pro smlouvy pojišťovací, spotřebitelské a individuální pracovní. Důvodem tohoto odlišného režimu je snaha o ochranu slabší strany vztahu, tedy pojištěnce, spotřebitele a zaměstnance, u nichž se v zásadě předpokládá nižší znalost práva, a tudíž schopnost obrany proti silnějšímu partnerovi. U všech tří okruhů právních vztahů je ochrana slabší strany zajišťována buď omezením možnosti zvolit si sudiště (prorogace) nebo stanovením pravomoci soudů ve prospěch slabší strany ¹⁰.

Tato speciální pravidla mají přednost před ustanovením článku 2, 5, 6 a 7, ale použijí se jen za předpokladu, že žalovaný má domicil na území některého členského státu.

9. 1. Pojišťovací smlouvy

Stanovení pravomoci ve věcech pojišťovacích upravuje nařízení v článcích 8 až 14. Nerozlišuje přitom, zda se jedná o pojištění dobrovolné nebo povinnost sjednat pojištění je stanovena zákonem. Musí se však vždy jednat o pojištění, jehož základem je smlouva (vychází to ze dopadu nařízení na věci občanské a obchodní). Může se tak jednat o pojištění nemovitostí, odpovědnosti, zdraví, života či nehod ¹¹. Podle článku 1 odst. 2 písm. c) sem nespadají otázky sociálního zabezpečení.

Podle těchto ustanovení může být pojistitel žalován jednak u soudů státu svého domicilu, a jednak u soudů ve státě domicilu žalobce, je-li tímto žalobcem pojistník, pojištěný nebo oprávněná osoba (zde je patrné ustanovení ve prospěch slabší strany).

Pokud jde o pojištění odpovědnosti nebo nemovitosti může být pojistitel kromě výše uvedených pravidel žalován i u soudu místa, v němž nastala škodná událost.

Pokud by ale žalobu podával pojistitel, může tak učinit pouze u soudu ve státě domicilu žalovaného, ať už by žalovaným byl pojistník, pojištěný nebo oprávněná osoba (opět ustanovení ve prospěch slabší strany).

Možnost uzavřít prorogační smlouvu je na rozdíl od článku 23 omezen, a to tak, že ji lze uzavřít až po vzniku sporu, jen ve prospěch pojistníka, pojištěného nebo osoby oprávněné v pozici žalobce, a má-li pojistitel i druhá strana domicil v témže členském státě, může být sjednána pravomoc jen soudů tohoto státu.

9. 2. Spotřebitelské smlouvy

Články 15 až 17 nařízení regulují další oblast vztahu, kde je nutné chránit slabší stranu. Neregulují však všechny spotřebitelské smlouvy, ale jen některé z nich. Pro aplikaci speciálních ustanovení nařízení je nutné, (i) aby se jednalo o koupi movitých věcí na splátky, (ii) aby se jednalo o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě movitých věcí, (iii) nebo aby se jednalo o jiné smlouvy, ve kterých jedna strana jedná v rámci své podnikatelské nebo profesionální činnosti v členském státě, na jehož území má spotřebitel bydliště.

Je důležité zdůraznit, že z dosahu nařízení byly vyloučeny přepravní smlouvy, kromě případů, kdy smlouva poskytuje kombinaci dopravy a ubytování, a že nařízení dopadá pouze na tzv. pasivního spotřebitele (spotřebitele, který za účelem koupě zboží či poskytnutí služeb nevyjíždí mimo stát svého domicilu¹²).

Základní pravidla pro určení pravomoci ve věcech spotřebitelských jsou stanovena v článku 16 nařízení. Spotřebitel může podat žalobu proti smluvnímu partnerovi buď u soudů členského státu, na jehož území má tento smluvní partner domicil, nebo u soudu místa, kde má domicil spotřebitel.

Naproti tomu smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, na jehož území má spotřebitel domicil.

Tato pravila se však nedotýkají práva podat vzájemnou žalobu u soudu, u něhož byla podána původní žaloba.

Interpretační problém zde činí už samotný pojem „spotřebitel“. Tento je opět nutné vykládat autonomně (viz rozhodnutí LTU v. Eurocontrol). Podle názoru ESD musí jít o činnost stojící zcela mimo podnikatelský účel¹³. Jestliže smlouva sleduje částečně soukromý a částečně podnikatelský účel, nejedná se o spotřebitelskou věc, ledaže by podnikatelský účel byl zanedbatelný.

Spotřebitel je nařízením chráněn i v oblasti možné prorogace pravomoci, která, podobně jako u pojišťovacích smluv, je omezená tam, že takovouto dohodu lze sjednat až po vzniku sporu a jen ve prospěch spotřebitele. Dohoda může stanovit pravomoc soudů státu, ve kterém má domicil jak spotřebitel, tak jeho smluvní partner, pokud to není v rozporu s právem tohoto státu.

9. 3. Individuální pracovní smlouvy

Stanovení pravomoci v oblasti individuálních pracovních smluv upravuje nařízení ve článcích 18 – 21. Základní pravidlo je uvedeno v článku 19, který stanoví, že zaměstnavatel, který má domicil na území některého členského státu může být žalován buď u soudů členského státu, v němž má domicil, nebo v jiném členském státě (a zde se opět projevují ustanoven na ochranu slabší strany právního vztahu):

• u soudu místa, kde zaměstnanec obvykle vykonává svou práci, popř. u soudu místa, kde svou práci obvykle vykonával naposledy, nebo
• jestliže zaměstnanec obvykle nevykonává nebo nevykonával svou práci v jediné zemi, u soudu místa, kde se nachází nebo nacházela provozovna, která zaměstnance přijala do zaměstnání.

Na druhou stranu zaměstnavatel může podat žalobu proti zaměstnanci pouze u soudů členského státu, na jehož území má zaměstnanec domicil. Opět zde není dotčen právo podat vzájemnou žalobu u soudu,u něho byla podána původní žaloba.

Na tomto místě je nutné upozornit na skutečnost, že na rozdíl od pojišťovacích a spotřebitelských smluv, není nedodržení těchto pravidel o pravomoci v oblasti individuálních pracovních smluv důvodem k odepření uznání takového rozhodnutí na území jiného členského státu (článek 35 odst. 1).

Podobně jako u pojišťovacích a spotřebitelských smluv je i v případě individuálních pracovních smluv omezena možnost uzavřít prorogační dohodu, a to tak, že ji lze uzavřít až po vzniku sporu a jen ve prospěch zaměstnance.

10. Výlučná pravomoc

Pro vymezení termínu „výlučná pravomoc“ využijeme definici prof. Rozehnalové¹⁴: jedná se o takové situace, kdy je konstatováno státem, že určité věci mohou být rozhodovány jen jeho soudy. Je- li dána výlučná pravomoc soudů jednoho státu, nelze uznat rozhodnutí v téže věci vydané soudem jiného státu. Současně ale řízení zahájené v dané věci v cizině nemá žádný vliv na řízení ve státě, jehož soudy mají výlučnou pravomoc¹⁵.

Podle nařízení Brusel I můžeme rozlišovat výlučnou pravomoc založenou přímo nařízením, a to v článku 22, nebo výlučnou pravomoc založenou dohodou stran, podle článku 23 nařízení (viz dále „dohodnutá pravomoc“).

Výlučná pravomoc podle článku 22 je dána bez ohledu na domicil žalovaného či žalujícího. Tato pravomoc je založena na jiných, věcných prvcích (např. poloha nemovitosti, sídlo právnické osoby, místo vedení veřejných rejstříků atd.), které zajišťují kontakt s územím členských států.

Výlučná pravomoc má přednost před všemi ostatními druhy pravomocí podle nařízení. Je-li dána, nelze ani založit pravomoc podřízením se zahájenému řízení podle článku 24.

U jiných pravomocí je soud povinen zkoumat svou pravomoc jen na námitku strany. Podle článku 25 nařízení ale u výlučné pravomoci má soud povinnost zkoumat svou pravomoc ex offo. Pokud tedy soud jednoho členského státu zjistí, že u něj bylo zahájeno řízení ve věci, v níž má výlučnou pravomoc soud jiného členského státu, bez návrhu prohlásí, že je nepříslušný. Rovněž v případě, že je dána výlučná pravomoc více soudů, prohlásí se za nepříslušné ty z nich, u nichž bylo řízení zahájeno později ve prospěch soudu, u něhož bylo řízení zahájeno jako první (článek 29).

Ve fázi uznání a výkonu rozhodnutí má nerespektování pravidel o výlučné pravomoci podle článku 22 nařízení za následek neuznání tohoto rozhodnutí v jiném členském státě (článek 35, resp. 45). Jednotlivé případy výlučných pravomocí jsou upraveny následovně:

• bez ohledu a domicil mají výlučnou pravomoc pro řízení, jejich předmětem jsou věcná práva k nemovitostem a nájem nemovitostí, soudy členského státu, na jehož území se nemovitost nachází. ESD se v minulosti mnohokrát zabýval interpretací termínů „věcná práva“, „nemovitost“ a „nájem“. Zde opět platí pravidlo autonomního výkladu. Navíc se ESD kloní k názoru, že výlučná pravomoc je výjimkou k jiným pravomocem podle nařízení a proto tyto termíny interpretuje spíše restriktivně¹⁶. Nestačí, aby žaloba souvisela s věcnými právy, ale musí být na nich postavena.
• Nařízení obsahuje zvláštní úpravu pro řízení týkající se krátkodobých nájmů nemovitostí, když stanoví, že při splnění tří podmínek (musí být splněny kumulativně):
  • účelem tohoto nájmu je dočasné soukromé užívání na dobu nejvýše šesti po sobě následujících měsíců,
  • nájemcem je fyzická osoba a
  • pronajímatel i nájemce mají bydliště na území téhož členského státu,
  je dána pravomoc soudu členského státu, v němž má žalovaný domicil.
• Pro řízení, jejichž předmětem je platnost založení, nulita nebo zrušení společnosti nebo jiných právnických osob, je dána výlučná pravomoc soudů ve státě jejich sídla.
• Pro řízení, jejich předmětem je platnost zápisu do veřejných rejstříků, je dána výlučná pravomoc soudů členského státu, na jehož území jsou rejstříky vedeny.
• Pro řízení o platnosti nebo zápisu patentů, ochranných známek a průmyslových vzorů nebo jiných podobných práv, je dána pravomoc soudů státu, na jeho území bylo požádáno o udělení nebo zápis.
• Pro řízení o výkonu rozhodnutí mají výlučnou pravomoc soudy členského státu, na jehož území výkon rozhodnutí byl nebo má být proveden.

11. Pravomoc dohodnutá

Strany se mohou dohodnout, že založí pravomoc soudu nebo soudů jiného členského státu, než stanoví nařízení. Nicméně jejich smluvní volnost v této oblasti je omezena jednak článkem 1 (podle něhož mohou prorogační dohodu uzavřít jen ve věcech občanských a obchodních), dále nutností existence mezinárodního prvku, článkem 13, 17 a 21 (omezení u pojišťovacích, spotřebitelských a individuálních pracovních smluv) a článkem 22 (výlučná pravomoc).

Pro založení pravomoci dohodou stran postačuje, aby alespoň jedna strana (žalobce nebo žalovaný) měla domicil na území členského státu. Pokud je pravomoc soudů členského státu prorogována stranami, z nichž žádná nemá domicil na území členského státu, nařízení nedopadá a takto založenou pravomoc je nutné zhodnotit z pohledu národního práva.

Pokud se strany nedohodnou jinak, je takto založená pravomoc výlučná. Nicméně v tomto případě, na rozdíl od výlučné pravomoci založené článkem 22, neexistuje povinnosti soudu zkoumat takto danou pravomoc (tedy zkoumat platnost prorogační doložky) ex offo, a rovněž nedodržení dohodnuté pravomoci nemá za následek neuznání rozhodnutí v jiném členském státě.

Podle nařízení musí být prorogační dohoda uzavřena:

• Písemně nebo ústně s písemným potvrzením (písemné formě jsou rovnocenná veškerá sdělení elektronickými prostředky) nebo
• Ve formě, která odpovídá praktikám zavedeným mezi těmito stranami
• V mezinárodním obchodě, ve formě, která odpovídá obchodním zvyklostem, které strany znaly nebo musely znát a které strany smluv tohoto druhu v daném odvětví obchodu obecně znají a pravidelně se jimi řídí.

12. Založení pravomoci podřízením se zahájenému řízení

Tato pravomoc je upravena článkem 24, někdy je poněkud nepřesně nazývána „tichou prorogací“. Podle tohoto pravidla není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný dostaví k jednání k tomuto soudu. Podmínkou pro aplikaci tohoto ustanovení je:

• žalovaný, který má domicil v jednom členském státě, je žalován ve státě jiném,
• je dána jinak pravomoc soudu členského státu podle pravidel nařízení,
• je žalováno před soudem členského státu¹⁷.

To neplatí, pokud se žalovaný dostaví proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 22 výlučně příslušný.