Struktura studijního materiálu

Předkládaný studijní materiál má tři části. Nejdříve si představíme hlavní teze, které Benjamin formuloval v eseji Umělecké dílo v době své technické reprodukovatelnosti (1936). Zaměříme se především na ty myšlenky, které se vztahují k povaze uměleckého díla v době mechanické reprodukce, s vědomím, že myšlenkový potenciál Benjaminovy studie je mnohem bohatší. V následujících kapitolách si na třech vybraných studiích ukážeme, jakým způsobem jsou Benjaminovy teze a pojmy transformovány do debaty o povaze vztahu mezi uměleckou tvorbou a novými, digitálními médii. Společným jmenovatelem vybraných textů je zaměření na pojmenování postupů umělecké tvorby s využitím počítače a povahy novomediálního uměleckého díla. Výběr studií má především poukazovat k různým způsobům a šíři, v jaké jsou Benjaminovy koncepty v novomediálním diskurzu zahrnuty. Prostřednictvím konfrontace Benjaminovy studie a vybraných textů, které na ni navazují, můžeme dobře rozpoznat, k jakým změnám v souvislosti s rozšířením nových, digitálních médií jako prostředků umělecké tvorby dochází. Případně, pokusit se odpovědět na otázku, co je skutečně nového na nových médiích.

Bill Nichols (Nichols 1988) ve své studii srovnává kybernetické systémy, jejichž zástupcem je počítač, s médii reprodukce, reprezentovanými fotografickou nebo filmovou kamerou, které analyzoval Walter Benjamin. Popisuje přechod od fotografické reprodukce světa k simulakrům kybernetických systémů, které svět mimo své hranice zastírají. Předkládá analýzu fungování kybernetických systémů ve službách konzervativních tendencí, ale naznačuje rovněž transformativní schopnosti informačních technologií, které spatřuje v jejich potenciálu stát se platformou transcedence tradičních pojetí autorství a identity, vtělených do konceptu kyborga.

Roger F. Malina (Malina 1990) své teze o počítačovém umění staví do protikladu k umění doby mechanické reprodukce, o kterém psal Benjamin. Věk mechanické reprodukce a věk počítačové post-reprodukce, nebo také generativní reprodukce, jsou podle něj vzájemně nesouměřitelná období, protože jde o dva rozdílné způsoby produkce. Zatímco technologie mechanické reprodukce pouze zmnožuje umělecká díla v jejich kopiích, počítač tvoří nové umělecké objekty, generované ve škále variací sdílejících společný software. Dochází proto k závěru, že počítač jako kreativní umělecký prostředek má být chápán v kontextu oboru umělý život a nikoli v rámci teorie médií. Malina navazuje na Benjamina svým zájmem o technologii, počítač, z perspektivy způsobů jeho přivlastnění společností a kulturou. Klade při tom důraz na potenciál nových technologií přispět k radikálním změnám našeho vidění a vnímání světa (Kuhn 1992, Foucault 2002).

Douglas Davis (Davis 1995) ve svém textu obrací pozornost k Benjaminovu pojmu aura. Zajímá jej, jestli v situaci, kdy se v prostředí digitálních médií rozestup mezi originálem a jeho kopií zhroutil, zmizela také aura uměleckého díla, Benjaminem spojovaná s konceptem uměleckého originálu. Davis je přesvědčen, že aura uměleckého díla se v protikladu k Benjaminovým proroctvím nevytratila, ale transformovala se a stala se součástí nové umělecké praxe. V této souvislosti se zaměřuje především na umělecké formy zprostředkované internetem a světovou počítačovou sítí.

Výše uvedené studie otevírají tři oblasti novomediálního diskurzu. Malinova studie otevírá debatu započatou pionýry počítačového umění v 60. letech, jejichž tvorbu spojovala snaha prozkoumat počítač jako kreativní médium s potenciálem k autonomní tvorbě, ke kterému poukazovaly postupy vycházející z možnosti generování obrazů na základě algoritmů. Davis se zajímá především o umění nových médií přibližně 90. let, kdy se počítače propojily ve světové počítačové síti a vzniklo tak prostředí pro tvůrčí spolupráci a interakci všech zúčastněných, které má svůj předobraz v uměleckých happeninzích a živém umění. Pro tuto tvorbu je typický důraz na otevřenou událost a neukončený proces tvorby, který ilustruje Davisovo dílo The World's First Collaborative Sentence (1994), jež je současně prvním internetovým dílem zakoupeným galerií. Nichols chápe počítač a světovou počítačovou síť především jako symptom a model fungování současné informační společnosti. Poukazuje na tendenci využít technologii jako nenápadný nástroj k upevnění moci a kontroly, ale současně připomíná potenciál počítačů a počítačové sítě jako nástrojů oslabení a narušení trajektorií mocenských sil, který spočívá v jejich uvědomělém, subverzivním užívání jednotlivci.

Důležitou součástí předkládaného studijního materiálu je heslář, který je hypertextově propojen s hlavním textem, je možné jej však pročítat i samostatně. Vypracovaná hesla obsahují informace vysvětlující základní pojmy, které se v textu objevují. Heslář má evokovat nehierarchizovanou síť základních pojmů, která propojuje novomediální diskurz. Výběr pojmů je dán zaměřením předkládaného textu na transformaci Benjaminových myšlenek do debaty o povaze uměleckého díla v době nových, digitálních médií. Budeme sledovat především vliv reprodukce na status uměleckého díla (v její analogové a digitální podobě) a vliv možnosti šíření uměleckých děl (obrazů) na způsob, jakým novomediální dílo vzniká, na jeho povahu, funkci a způsob, jakým je vnímáno. Zaměříme se na přechod od fotografie k postfotografickému obrazu v jeho různých podobách, které zahrnují jak směřování k autonomnímu technickému obrazu (simulakrum), rušícímu vztah se svým předobrazem v ´realitě´ jak ji známe, tak i chápání novomediálního uměleckého díla jako dynamického a vždy jedinečného díla-události.