ÚKOL 9/1:
Pokuste se nalézt filmy, které jsou podle vás vhodné nebo naopak problematické z hlediska jejich využití pro multikulturní výchovu.

V jakých filmech se obvykle setkáváme se stereotypy v zobrazení určitého národa, etnika nebo minority?



UKÁZKA 8/1 Pod vlivem úplňku (Moonstruck, 1987, Norman Jewison)
Tradiční pohled na italskou minoritu „držící při sobě“ v USA.


UKÁZKA 8/2 Dívka s pistolí (La Ragazza con la pistola, 1968, Mario Monicelli)
Italský film, který zachovává tradiční pohled na „hulákající“ Italy v kontrastu s "rezervovanými" Brity.


UKÁZKA 8/3 Moje tlustá řecká svatba (My Big Fat Greek Wedding, 2002, Joel Zwick)
Americký film ukazující v stereotypním náhledu komunitu „tlustých a dobrosrdečných“ Řeků v USA.


UKÁZKA 8/4 Rabín, kněz a krásná blondýna (Keeping the Faith, 2000, Edward Norton)
Náboženství pro 21. století z pohledu popkultury: V romantické komedii se mísí postmoderně pojaté křesťanství a židovství v USA, oproštěné od historických traumat a otevřené obapolnému a láskyplnému špičkování.

Film a multikulturní výchova

Anotace:

Rasismus, homosexualita, mezináboženský dialog a střet a spojování kultur patří k nejpalčivějším problémům dnešního světa. Přítomná lekce by měla přiblížit, jak na tyto zásadní aspekty života moderního člověka nahlíží kinematografie.

Klíčová slova:

minority, civilizace, rasismus, homosexualita, xenofobie, předsudky, klišé, kulturní stereotypy, schematická reprezentace kultur, animozita



Klasickým případem ideologického ovlivnění filmového média může být americká kinematografie 50. let, kdy vznikaly filmy vyjadřující strach z „jiného“ (v době počínající studené války byl modelovým vyjádřením nepřítele Sovětský svaz). Velmi výraznou skupinu představují filmy, jež přitakají „normálnosti“, zobrazují každodenní a bezproblémový život a s více či méně skrývanou animozitou vystupují proti nejrůznějším odchylkám. Předmětem jejich odsouzení se tak může stát řada společenských „deviací“: homosexualita, lidská individualita, „nesprávná“ rasa, méně známá subkultura nebo méněcennost ženského pohlaví. Problematika rasismu může posloužit jako modelový případ vývoje ideologického zatížení kinematografie. Nejprve vznikaly nepokrytě rasistické filmy, jež byly s postupem doby nahrazeny méně zjevným zpodobněním rasové diskriminace, poté se objevovaly snímky, v nichž začalo utlačované etnikum nebo rasa nabývat alespoň zdánlivě rovnoprávného postavení a poslední etapou tohoto procesu jsou filmy, ve kterých je důsledně uplatňována tzv. pozitivní diskriminace.

Určitou podobu pozitivní diskriminace můžeme nalézat ve filmech z poslední doby, v nichž například našel své stálé místo typ chápavého, příjemného homosexuála, který je nejlepším kamarádem hlavní hrdinky (Svatba mého nejlepšího přítele, 1997, Jsem do ní blázen, 1998).

Odpor minorit, které mohou pociťovat mainstreamový modus kinematografie jako konformní, omezující nebo přehlíživý, může vyústit v natáčení vlastních filmů, které reinterpretují náhled na členy minority nebo komunity a snaží se s ním seznámit i většinovou společnost. Pro „běžné“ nebo zainteresované diváky, filmové historiky i specialisty z řad dalších oborů tak mohou být tyto kinematografické fenomény (gay a lesbický film, blaxploitation cinema aj.) velmi osvěžující a přínosnou alternativou. Kromě zviditelnění samotných komunit tyto filmové aktivity pochopitelně poukazují především na přetrvávající nedostatky, tabu a nedorozumění v daném společenském systému.

Na multikulturní odkazy ve filmu je možné nahlížet jako na soubor reprezentací sociokulturních, hodnotových nebo duchovních systémů. Jednotlivé kultury, národy či etnika bývají často zobrazovány v reduktivním náhledu, v podobě ustálených klišé pojících se se zachycením jednotlivých „národních naturelů“. Obvykle se tak ve filmu setkáváme s hulákajícími a temperamentními Italy (Dívka s pistolí, 1968, Pod vlivem úplňku, 1987), chladnými a rezervovanými Brity (Pýcha a předsudek, 1995, 2005), tlustými a dobrosrdečnými Řeky (Moje tlustá řecká svatba, 2002) nebo s francouzskými gurmány (Zelená karta, 1990). Vždy je vhodné uvážit, do jaké míry se jedná o schematizovaný a předsudečný obraz dané sociální skupiny nebo společnosti. Méně častá je snaha tvůrců o kulturně podmíněnou jazykovou diverzitu filmového díla. Tento přístup, typický pro tvorbu Jean-Luc Godarda, nacházíme např. ve filmu Pohrdání, v němž se po celou dobu kombinuje francouzština, italština, němčina a angličtina, přičemž řada informací je několikrát (pře)tlumočena do dalších jazyků.