Sémantické aspekty katalogizace
Filozofická fakulta Masarykovy univerzity
PhDr. Jiří Stodola

Úvod

Za motto publikace byl zvolen citát Richarda Dawkinse pocházející z knihy Slepý hodinář. Uveďme si jej v širší podobě:

S trochou nadsázky můžeme říci, že předmětem našeho kurzu bude hledání odpovědí, proč knihovníci na rozdíl od zoologů se potýkají s přechodnými články a překryvy zejména v katalogizační teorii a praxi, a také snaha ukázat, jak si s tím knihovníci umějí poradit. V této úvodní kapitole se pokusíme o nejobecnější vysvětlení uvedeného problému, na které budeme v dalších přednáškách stále narážet.

O jaké překryvy se jedná? Jednak jsou to překryvy v typologii dokumentů. Pravidla AACR2 rozlišují jednotlivé druhy dokumentů, pro které stanovují určitá pravidla popisu. K těmto dokumentům patří například tištěné knihy, pokračující zdroje (např. seriály), zvukové záznamy, videozáznamy, mapy, elektronické zdroje. Katalogizátor má zařadit dokument pod určitý druh a ke katalogizaci užít příslušnou kapitolu pravidel. Kam zařadit například elektronickou knihu, tedy dokument, který vykazuje všechny známky knihy, ale je dostupný například ve formátu pdf prostřednictvím internetu? Je to kniha nebo elektronický zdroj? Odpověď je jednoduchá: je to kniha s aspekty elektronického zdroje a pro její popis je třeba užít pravidla platná pro knihy kombinovaná s pravidly pro popis elektronických zdrojů. Vezměme si například časopis, který vychází pro potřeby nevidomých namluvený nějakým interpretem na CD. Je to časopis? Nebo je to zvukový dokument? V tomto případě platí totéž, co v případě předchozím – jde o časopis s aspekty zvukového záznamu. Co dokument formátu MP3, který vykazuje charakteristiky zvukového záznamu a elektronického zdroje? V tomto případě půjde o zvukový záznam s aspekty elektronického zdroje. Ačkoliv knihovník vždy musí zvolit hlavní druh dokumentu, zůstává pravdou, že musí zohlednit i charakteristiky platné pro jiný dokument – druhy dokumentů se překrývají.

Další překryvy nastávají ve chvíli, kdy chceme vystihnout věcný obsah dokumentu a zařadit ho určité kategorie. Vezměme si například diplomovou práci obhájenou na KISK MU "Fenomén úzkosti z knihoven v akademickém prostředí". Do jaké hlavní kategorie spadá? Do psychologie (úzkost)? Do knihovnictví (knihovny)? Do vysokoškolského vzdělávání (akademické prostředí)? V tomto případě bych si dovolil za hlavní kategorii zvolit psychologii a knihovnictví a vysokoškolské vzdělání považovat za kategorie sekundární, jakkoliv jde o práci obhájenou pro obor informační studia a knihovnictví. Máme tu tři věcné oblasti, o kterých publikace je – tyto oblasti se překrývají.

Naproti tomu v zoologii k takovýmto překryvům nedochází. Není možné zařadit jedno zvíře mezi bezobratlé a obratlovce. Proč tomu tak je?

Zkusme tedy porovnat, v čem se liší zoologie, která podle Dawkinse problémy s přechodnými články a překryvy nemá (ačkoliv méně dogmatický zoolog by si to možná tvrdit netroufal), od knihovní a informační vědy, do které spadá problematika katalogizace.

Předně je třeba říci, že jak zoologie, tak knihovní a informační věda jsou vědy. Co je věda? Je to způsob lidského poznání, který je charakteristický důrazem na metodologii, tedy důrazem na kontrolovatelnost postupů, jakými se k poznatkům dospívá. To, co je pro jakýkoliv způsob poznání typické, je to, že má subjekt-objektový charakter, že tedy můžeme odlišit toho, kdo poznává a ví, od toho, co dotyčný poznává a ví. Předpokládá se také, že je poznání sdělitelné, tedy že poznatky jednoho subjektu mohou být předány subjektu druhému. Stručně tedy nyní k tomu, kdo je poznávajícím subjektem, co je objektem, a k čemu slouží komunikace.

Richard Dawkins: Slepý hodinář

Subjekt

Subjektem je individuum, konkrétní člověk. Člověk jako jedinec pohybující se v určitém přírodním a společenském prostředí je determinován ze dvou stran. Primární determinace je determinace přirozená (biologická). Člověk dědí po svých rodičích genetickou výbavu, která podmiňuje jeho bytí jednak na obecné úrovni, jednak na úrovni individuální. Na obecné úrovni získává člověk od svých rodičů příslušnost k lidskému druhu (v aristotelském pojetí jde o absolutně neměnnou přirozenost, v evolučně ontologické interpretaci o přirozenost neměnnou relativně s ohledem na proměnlivost lidské společnosti a kultury). Na úrovni individuální dědí určité vrozené vlastnosti, které jej odlišují od jiných lidí, aniž by cokoliv ubíraly na jeho lidství. Obecná biologická determinace je esenciální (určuje člověka v jeho bytí člověkem), individuální biologická determinace je akcidentální (určuje, jakým člověkem je).

Sekundární determinace je založena na specifickém způsobu lidského poznávání a je vždy akcidentální. Člověk je formován jednak určitým přírodním prostředím, jednak společenstvím jiných lidí, ve kterém žije. Na základě této sekundární determinace si člověk osvojuje určité dovednosti, poznatky a zásady.

Na základě biologické determinace esenciální i akcidentální a sekundární determinace přírodním a společenským prostředím se vytváří jedinečný endocept každého lidského individua. Ten pak podmiňuje přístup každého jednotlivce k realitě.

Je pravděpodobné, že mezi člověkem, který se rozhodl věnovat zoologii, a tím, kdo zvolil knihovní a informační vědu, existují rozdíly. Pro knihovního a informačního vědce bude zřejmě charakteristická větší záliba v nepřímé komunikaci, a tedy i vyšší míra determinovanosti sociokulturním prostředím. Je to dáno oblastí, ve které se pohybují. Zatímco zoolog specialista podle Národní soustavy povolání "řídí a metodicky usměrňuje odborné činnosti spojené s chovem cizokrajných, ohrožených nebo vzácných zvířat v zoologických zahradách a obdobných specializovaných zařízeních (zookoutky, záchranné, zájmové a komerční chovy)", knihovník specialista "zajišťuje komplexní knihovnicko-bibliografické, referenční a informační služby uživatelům v knihovnách s celostátní působností, zpracovává celostátní koncepce, plány a programy v předmětné oblasti", knihovník specialista katalogizátor pak "vykonává náročné specializované práce v oblasti jmenné a věcné katalogizace a systémově koncipuje a koordinuje katalogizační praxi."

Proto se liší i požadavky na vzdělání těchto profesionálů. Podle Národní soustavy povolání přípravu na pozici zoologa specialisty

Požadavky na vzdělání knihovníka specialistu katalogizátora vymezuje Národní soustava povolání takto:

Národní soustava povolání

Objekt

Objekty, se kterými se člověk setkává, jsou dvojího druhu. Jednak jde o předměty, které vznikly bez zásahu člověka a lidské společnosti a které můžeme nazvat objekty přírodními, jednak jsou to předměty vytvořené člověkem, kterým můžeme říkat objekty sociokulturní. Sociokulturní objekty lze rozdělit do dvou kategorií. První kategorii tvoří předměty, které primárně slouží k jiným účelům než k lidské komunikaci a které mají znakový charakter pouze sekundárně.

Do druhé kategorie patří předměty, které mají za primární cíl informovat a které primárně fungují jako znaky.

Je třeba předeslat, že zatímco přírodní objekty mají obvykle charakter individuí, tedy celků, které jsou něčím víc než souhrnem svých částí, sociokulturní objekty jsou tzv. agregáty individuí, tedy celky, které nepřesahují souhrn svých částí. To je důležité pro pochopení toho, proč v knihovní a informační vědě dochází k přechodným článkům a překryvům.

S různými druhy objektů se člověk setkává jednak v běžném životě na předvědecké úrovni, jednak je činí předmětem specifického způsobu poznávání – vědy. Vědy se liší na základě toho, na jaké typy objektů zaměřují svoji pozornost a prostřednictvím jakých metod tak činí. Přírodními objekty se zabývají přírodovědecké disciplíny, které na základě úrovně abstrakce můžeme dělit na empirické obory (fyzika, chemie, biologie, antropologie), matematické disciplíny a metafyzické vědy (filosofie přírody, kosmologie). Sociokulturními objekty se zabývají vědy technické, humanitní, společenské a kulturní. Podle úrovně abstrakce je můžeme dělit na jedné straně na empirické a kvantitativní, na druhé straně na filosofické. Specifický okruh věd, které se zabývají sociokulturními objekty, tvoří disciplíny, které se zaměřují na objekty primárně znakového charakteru (patří k nim například sémiotika, teorie a dějiny umění nebo informační věda).

Každá věda vychází z určitých předpokladů, které souvisí jak s určitým předvědeckým poznáním, tak s určitou filosofickou koncepcí. Tyto předpoklady se pak odráží na způsobech, jakým daná věda přistupuje k předmětu svého zkoumání (na metodologii). V rámci jedné disciplíny (tedy oboru, který má stejný předmět zkoumání) se mohou vyskytovat různé směry (paradigmata), které se vzájemně neshodují v přístupu k objektu zkoumání.

Rozdíl mezi zoologií a informační vědou tedy spočívá v tom, že zatímco zoologie se zabývá objekty přírodními, knihovní a informační věda se zaměřuje na objekty sociokulturní, a to takové, které mají primárně znakový charakter.

Předmět informační vědy a informační vzdělávání

Komunikace

Komunikace je způsob, jakým si lidé sdělují své poznatky o přírodních i sociokulturních objektech na předvědecké i vědecké úrovni. Komunikace je základní faktor sociokulturní determinace člověka. Možnost komunikace je podmíněna existencí nástroje schopného přenášet informace – jazyka. Z hlediska prostoru ji můžeme dělit na přímou a nepřímou, z hlediska času na horizontální a vertikální. Horizontální komunikace může být přímá nebo nepřímá. Přímá horizontální komunikace se odehrává mezi lidmi, kteří spolu sdílí relativně stejný prostor i čas. Nepřímá horizontální komunikace předpokládá shodu v časovém horizontu, prostorová vzdálenost je překonávána prostřednictvím komunikačních médií. Vertikální komunikace je vždy nepřímá a probíhá mezi lidmi, kteří spolu nesdílí společný čas (a tedy ani prostor). To, co sdílí s jednotlivými účastníky společný prostor i čas je médium, které překonává časoprostorovou propast.

V rámci socializace je člověk vystaven nejprve účinkům přímé horizontální komunikaci (v rodině a postupně v širších společenstvích), později také komunikaci nepřímé, a to jak horizontální se současníky, tak vertikální s předky. Nepřímá komunikace probíhá prostřednictvím informačních objektů, tj. objektů znakového charakteru, které zastupují objekty jiné. Díky komunikaci si může člověk s ostatními lidmi vyměňovat informace o objektech, které zná z přímé zkušenosti, ale i o objektech, se kterými přímou zkušenost nemá.

Zoolog je vědec, který komunikuje o přírodních objektech pomocí znakových informačních objektů, a to prostřednictvím přímé i nepřímé komunikace. Knihovní a informační vědec je vědec, který komunikuje o znakových informačních objektech pomocí jiných znakových informačních objektů jak přímo, tak nepřímo. Katalogizátor vytváří znakové informační objekty o znakových informačních objektech a komunikuje nepřímo prostřednictvím bibliografických a katalogizačních záznamů.

Zoologie a knihovní a informační věda

Zoologie je přírodní věda zabývající se přírodními jsoucny, které mají charakter individuí.

Knihovní a informační věda je věda zabývající se sociokulturními jsoucny primárně znakového charakteru, které můžeme považovat za agregáty individuí.

Každý znakový objekt je zároveň materiální věcí. Pokud je agregátem individuí, znamená to, že jde o homogenní celek ve slabším slova smyslu – jeho části mohou být pojímány jako samostatné informační objekty a zároveň soubory informačních objektů mohou být pojímány jako samostatné informační objekty.

Protože má informační objekt znakový charakter, odkazuje k nějaké jiné části reality (může jít o skutečnost i fikci), může být o libovolné části reality – v jednom informačním objektu se mohou sejít odkazy na výseky reality, které se od sebe značně liší.

To je důvod, proč v knihovní a informační vědě se potýkáme s překryvy a přechodnými články, což může vést až k tomu, že knihovníci trpí žaludečními vředy

Předmět kurzu

O co nám půjde? Abychom to lépe pochopili, je možné se zamyslet nad významy slov, které tvoří název tohoto kurzu.

• Sémantický – vztahující se k sémantice, zabývající se vztahem mezi znaky a významy. (Sémantika – disciplína, která zkoumá vztahy mezi znaky a jejich významy.)
• Aspekt – hledisko, úhel pohledu.
• Katalogizace – Jmenný a věcný popis dokumentů, někdy chápaný úžeji pouze jako jmenný popis dokumentů, jindy obecněji jako tvorba katalogizačních záznamů pro různé druhy katalogů a jejich organizace. (TDKIV)

Na základě takto zjištěných významů slov můžeme předběžně konstatovat, že v našem předmětu půjde o zkoumání jmenného a věcného popisu dokumentů ze sémantického hlediska, tedy z hlediska vztahu mezi znaky a jejich významy. Bude nás zajímat, jaké objekty jsou předmětem katalogizace a jak se k nim vztahují jednotlivé údaje bibliografického záznamu. Obsahem budou základní dokumenty týkající se katalogizace různé úrovně abstrakce a budeme se rovněž zabývat některými poznatky z obecné sémantiky. Co konkrétně budeme probírat?

• Katalogizační pravidla AACR2
• Základy výměnného formátu MARC 21
• Funkční požadavky na bibliografické záznamy (FRBR)
• Základní poznatky obecné sémantiky

Seznam základní literatury vhodné k prostudování

• IFLA. Funkční požadavky na bibliografické záznamy. Překlad Ludmila Celbová. Praha: Národní knihovna České republiky, 2002. iii, 117 s. ISBN 80-7050-400-5. Dostupné také z: http://archive.ifla.org/VII/s13/frbr/frbr-cs.pdf
• IFLA. Ustanovení mezinárodních principů katalogizace [online]. 2009, [cit. 2011-09-02]. Dostupný z WWW: http://www.ifla.org/files/cataloguing/icp/icp_2009-cs.pdf
• STODOLA, Jiří. Katalogizace dokumentů pro zrakově postižené se zaměřením na elektronické knihy: (podle AACR2 a MARC 21). 1. vyd. Brno: Tribun EU, 2011. 57 s. Knihovnička.cz. ISBN 978-80-7399-251-4.

---