Ptochoprodromika

Ἐν ἐπιτόμῳ τοιγαροῦν ταῦτα μοι προσειποῦσα 
πάλιν εἰσῆλθεν ἔνδοθεν, ἐκλείδωσεν, ἐκάτσεν. 

Tak asi ke mně mluvila, jak jsem teď stručně shrnul,
pak zase vešla do domu a zamknula se uvnitř.

Ἐγὼ δ’ ἀπάρας παρευθὺς τρέχω πρὸς τὸ κουβούκλιν
καὶ πίπτω εἰς τὴν κλίνην μου τὸ γεῦμα περιμένων. 
Παραπεινᾶν ἀρξάμενος ἀνῆλθον ἐκ τῆς κλίνης 
καὶ πρὸς τὸ ἀρμάριν ἐπελθὼν εὑρίσκω κλειδωμένον. 
Στραφεὶς οὖν πάλιν ἔπεσον ἐπάνω ἐπὶ τὴν κλίνην

Já jsem se tedy také zved, do své světničky kráčel,
tam na postel jsem ulehl, na oběd smutně čekal.
Když hlad mě začal přemáhat, tak zvedl jsem se z lůžka,
do spížky jsem se vypravil, však zamknutou ji našel.
Otočil jsem se tedy zas a na lůžko se vrátil,

συχνὰ περιστρεφόμενος καὶ βλέπων πρὸς τὴν θύραν.
Τοῦ γοῦν ἡλίου πρὸς δυσμὰς μέλλοντος ἤδη κλῖναι, 
βοή τις ἄφνω [ἐγείρεται] καὶ ταραχὴ μεγάλη, 
ἓν καὶ γὰρ ἐκ τῶν παίδων μου ἔπεσεν ἐκ τοῦ ὕψους, 
καὶ κροῦσαν κάτω ἔκειτο ὥσπερ νεκρόν, αὐτίκα 

neklidně jsem se obracel a zrak ke dveřím stáčel.
Když kotouč mířil sluneční k západu krvavému,
náhle se zvedl mocný křik a velké pozdvižení:
jedno z mých dětí upadlo z veliké výšky na zem,
zle potlouklo se, leželo tam skoro jako mrtvé,

συνήχθησαν αἱ γείτονες ὡς πρὸς παρηγορίαν,
αἱ μανδραγοῦραι μάλιστα καὶ πρωτοκουρκουσούραι, 
καὶ τότε ἂς εἶδες θόρυβον καὶ ταραχὴν μεγάλην. 
Ἀσχολουμένων τοιγαροῦν τῶν γυναικῶν καὶ πάντων 
τῶν συνελθόντων ἐπ’ αὐτῷ, ὡς φθάσας εἶπον ἄνω, 

hned seběhli se sousedi, začali utěšovat –
ty ježibaby proklaté a drbny nestydaté,
mluvili všichni najednou, dělali povyk hrozný.
Jak se tak všichni sousedi, sousedky, kolemjdoucí
zabývali tou nehodou, o které jsem teď mluvil,

τοῦ βρέφους τῷ συμπτώματι καὶ τοῦ παιδὸς τῷ πάθει,
κρυπτῶς ἀπῆρα τὸ κλειδὶν καὶ ἤνοιξα τὸ ἀρμάριν· 
φαγὼν εὐθύς τε καὶ πιὼν καὶ κορεσθεὶς ἐξαίφνης, 
ἐξῆλθον ἔξωθεν κἀγὼ θρηνῶν σὺν τοῖς ἑτέροις. 
Τοῦ πάθους καταπαύσαντος, τοῦ βρέφους δ’ ἀναστάντος, 

bolestí toho robátka a jeho naříkáním,
já klíče tajně zmocnil se a otevřel jsem spížku,
napil jsem se a najedl, tak nasytil se rázem,
pak i já před dům vyšel jsem, bědoval s ostatními.
	Když všechny nářky ustaly a dítě z mrtvých vstalo,

ἀπεχαιρέτησαν εὐθὺς οἱ συνδεδραμηκότες·
παραλαβοῦσα δ’ ἡ γυνὴ τοὺς ταύτης παῖδας πάντας, 
εἰσῆλθεν ἔνδον σὺν αὐτοῖς καὶ πάλιν ὑπεκρύβη. 
Ἐγὼ δὲ μόνος κοιμηθεὶς δίχα παραμυθίας 
χωρὶς δείπνου καὶ σκοτεινὰ καὶ παραπονεμένα 

celý ten zástup sousedů pomalu rozešel se,
má žena děti svolala, do domu s nimi vešla,
a přede mnou se zamknula, stejně tak jako předtím.
Tak musel jsem spát samotný, nešťastný, bez útěchy,
bez večeře a zkroušený, černých myšlenek plný.

ἠγέρθην ταχινώτερον, ἦλθον ἐπὶ τὴν κλίνην
καὶ δὴ πιάσας τῇ χειρὶ τὴν θύραν τῆς εἰσόδου, 
καὶ τὸ «κυρά μου» προσειπὼν καὶ τὸ «καλή σου ἡμέρα», 
καὶ τὸ «ψυχή, οὐκ ἀνοίγεις μοι, καρδιά, οὐ θεωρεῖς με», 
καὶ στεναγμὸν ἀπὸ ψυχῆς ἐκπέμψας ἄχρι τρίτου. 

Ráno jsem za úsvitu vstal z osamělého lůžka,
ke dveřím jsem se přišoural a za kliku brát zkouším.
Volám: „Má milá ženuško, přeju ti dobré jitro,
drahá, dveře mi otevři, srdíčko, pusť mě dovnitř,“
a nešťastně jsem zavzdychal, zarmouceně jsem čekal,

Ὡς δ’ οὐ φωνῆς ἀκήκοα οὐδέ τινος λαλίας,
οὐδὲ ψιλοῦ προσνεύματος, οὐ σμικροτάτου λόγου, 
πάλιν ὀπισθοπόδισα καὶ ἐστράφην ἐξοπίσω 
καὶ σύνδακρυς γενόμενος ἐγύρισα καὶ ἐκάτσα, 
καὶ πρὸς τὸ γεῦμα, δέσποτα, πεσὼν ἀπεκοιμήθην. 

však odezvy se nedočkal, nezaslechl jsem hlásku,
ani jediné slovíčko, ba ani tichý šelest.
Tak jsem se zase otočil a vrátil jsem se nazpět,
s pláčem zas do své ložnice a v slzách jsem tam seděl,
a před obědem, pane můj, zas na chvíli jsem usnul.

Καὶ μονοκύθρου μ’ ἔδωκε καθ’ ὕπνους μυρωδία,
καὶ παρευθὺς τὸν ὕπνον μου ῥίψας ἐκ τῶν βλεφάρων, 
ἀναπηδῶ, σηκώνομαι μετὰ σπουδῆς μεγάλης, 
παρὰ σκυλὶν λαγωνικὸν κάλλια ῥινηλατήσας, 
κυτάζω τὸ μονόκυθρον ἀπέσω εἰς τὸ κουβούκλιν. 

Pak do spánku mi pronikla silné polévky vůně,
v mžiku jsem zahnal dřímotu, hned jsem se ze sna probral,
a vyskočil jsem opřekot, rychle jsem vstával z lůžka,
hned byl jsem bdělý docela a větřil líp než ohař,
líbeznou vůni polévky z komůrky své jsem čichal.

Οἱ παῖδες ἐσυνήχθησαν, ἐκάθισαν νὰ φάγουν, 
καὶ τὸ τραπέζιν ἔστησαν μὲ τὴν ἐξόπλισίν του· 
ὡς δ’ εἶδε ταῦτ’ ὁ δοῦλος σου χαρᾶς πολλῆς ἐπλήσθην 
ἐλπίζων νὰ μὲ κράξουσι νὰ κάτσωμεν νὰ φᾶμεν. 
Ὡς δὲ παρέδραμε καιρὸς καὶ τίποτε οὐκ ἐφάνη, 

Děti se sběhly odevšad, ke stolu posedaly,
a vše, co k jídlu potřeba, pečlivě přichystaly.
Když jsem to já, tvůj sluha zřel, radoval jsem se velmi,
doufal jsem totiž, že i mě ke stolu zavolají.
Čas ale míjel pomalu a já jsem čekal marně,

εὐθὺς ἀνακαθέζομαι μετὰ σπουδῆς μεγάλης
καὶ εὑρίσκω τὸ σκλαβώνικον καὶ βάλλω το ἐπάνω, 
καὶ τῆς Τομπρίτσας τὸ μανδὶν ἐπάνω τὸ ἐντυλίχθην 
καὶ βάλλω καὶ σκαράνικον ἐπανωκαμελαύχιν, 
μακρὺν καλάμιν ἥρπασα, κινῶ πρὸς τὸ κουβούκλιν, 

tak zvedl jsem se rozhodně a v odhodlaném chvatu,
našel jsem šaty vesnické a navlékl se do nich,	
přes ně jsem hodil ženský plášť na cáry roztrhaný,
a na hlavu si nasadil vysoký bílý turban,
pak popadl jsem dlouhou hůl, ke dveřím vykročil jsem.

καὶ σφαλισμένον τὸ εὕρηκα καὶ ἀπέξωθεν ἱστάμην·
ἠρξάμην κράζειν συνεχῶς τὸ «δέμνε κυριδάτον» 
τὸ «σάμνε» καὶ τὸ «ντόμβρε» καὶ τὸ «στειροπορτέω». 
Ἔδραμον οὖν οἱ παῖδες μου μηδὲν μεμαθηκότες, 
ἀπῆραν ξύλα παρευθὺς καὶ ῥάβδους τε καὶ λίθους, 

Ty byly stále zamknuté, tak postával jsem venku
a vykřikovat začal jsem „ach ach, to zlé, já hlad mít“,
a také „slituj, milostpán, já prosit almužničku“.
Mé děti nepoznaly mě, proti mně rozběhly se,
popadly hole do rukou, kameny, různé klacky

τὴν σκάλαν μὲ ἐκατέβασαν μετὰ πολλοῦ τοῦ τάχους.
Ἡ μάννα των γνωρίσασα ἐφώνησε τοὺς παῖδας: 
«Ἀφῆτε τον, πτωχός ἐνι, καράνος, πελεγρίνος.» 
Καὶ ὡς τὸ ἤκουσα ὁ δοῦλος σου χαρᾶς πολλῆς ἐπλήσθην, 
ὅτι ἡ κοιλιά μου ηὐκαίρησεν ἀπὸ τὴν ἀφαγίαν. 

a odhánět mě začaly a hnaly mě ven z domu.
Však matka mou lest prohlédla, na děti zavolala:
„Vždyť je to chudák, nechte ho, vyhladovělý poutník.“
To když zaslechl sluha tvůj, zaradoval se velmi,
vždyť jeho břicho bylo už docela splasklé hlady.

Ἡμερωθέντων τοιγαροῦν τῶν παίδων πα[ραυτίκα],
ἀνέβηκα τὴν σκάλαν μου τῇ τούτων ὁδ[ηγίᾳ] 
καὶ εὐθὺς πηδήσας καὶ εἰσελθὼν καὶ προτραπεὶς [καθίσαι], 
τὸ πότε νὰ μὲ κράξωσι νὰ φάγω προσεδόκουν, 
καὶ μόλις εἶδον πίνακα ζωμὸν ἔχοντα πλεῖστον, 

A tak se děti konečně poněkud uklidnily
a nahoru mě dovedly, po schodech vystoupal jsem,
do domu hbitě vešel jsem, tam nabídli mi židli,
a na pozvání čekal jsem, na zavolání k jídlu.
Jakmile jsem pak spatřil stůl, na něm polévky mísu,

καὶ ὀλίγον ἀπὸ τὸ παστὸν καὶ θρύμματα μεγάλα,
καὶ δράξας εἰς τὰς χεῖρας μου ηὔφρανε ἡ καρδιά μου, 
ζωμὸν ἰδὼν τὸν περισσὸν καὶ τὰ χοντρὰ κομμάτια.

a k tomu maso solené a velké kusy chleba,
hned jsem se pustil do jídla, srdce mi poskočilo,
když viděl jsem tu polévku a další chutná jídla.