Po konci ikonoklastických bojů už je byzantská říše vyzrálou středověkou společností a vstupuje do svého vrcholného období, jež můžeme pro tentokrát omezit dvěma konkrétními daty: rokem 843, definitivním vítězstvím ortodoxie nad ikonoklasmem, a rokem 1204, kdy v průběhu 4. křížové výpravy je Konstantinopol poprvé dobyta cizími vojsky.
V polovině 9. st. byly tedy definitivně vyřešeny ikonoklastické spory, současně říše po období, kdy neustále čelila útokům z vnějšku a kdy ztrácela významná území na severu i východě říše, přechází sama do protiútoku a získává zpět řadu území. Postupně je překonána hospodářská krize, dochází k rozkvětu řemesel a rozvoji městského života.
Na počátku tohoto období, za vlády Michaela III. (842–867) je obnovena konstantinopolská univerzita a patriarchou se stává významný učenec Fotios. Za jeho patriarchátu jsou vysláni na Moravu soluňští bratři Konstantin Filozof (Cyril) a Metoděj a také dochází k prvnímu schismatu mezi východní a západní církví. Příčiny rozkolu byly různé: spor o papežský primát, o državy v jižní Itálii a na Sicílii, které patřily byzantské říši, a také dogmatický spor o podstatu Ducha Svatého (spor o tzv. filioque). K druhému rozkolu zvanému Kerullariovo schisma, které znamená definitivní rozluku pravoslavné a katolické církve, dochází r. 1054.
Roku 867 nastupuje na trůn Basileios I., zakladatel makedonské dynastie, která s přestávkami vládne byzantské říši až do r. 1056. Za vlády Basileia II. Bulharobijce (Bulgaroktonos, 976–1025) dochází k velkému územnímu rozmachu říše, kolem r. 1025 ovládá Byzanc jižní Itálii, Dalmácii, bulharská území, část Krymu, celou Malou Asii a oblast syrské Antiochie.
Makedonské období je také obdobím kulturního rozkvětu. „Byzantinci sami chápali toto období jako určité ,obrození‘… Měli tím na mysli renesanci antických postojů ve všech oblastech kultury a duchovní sféry, …“ (Dostálová str. 159). Vzrůst významu knih v tomto období podpořilo také zavedení minuskule v 9. st.: opisování knih i samotné čtení se stalo rychlejším.
Po smrti poslední panovnice z makedonské dynastie Theodory r. 1056 následuje čtvrtstoletí úpadku říše a také vojenských porážek. Makedonii a Thrákii plenily Pečeněhové a Uzové a na východě se objevil nový nepřítel – seldžučtí Turci. R. 1071 došlo k drtivé porážce byzantských vojsk v bitvě u Mantzikertu v jihovýchodní Arménii, poprvé v historii upadl sám byzantský císař do zajetí a Seldžukové zaplavili vnitrozemí Malé Asie.
K překonání krize dochází za vlády nové dynastie – komnenovské, první panovník z rodu Komnenů Alexios I. nastupuje na trůn r. 1081. Komnenovská dynastie vládne byzantské říši až do r. 1185, období její vlády patří opět ke skvělým epochám byzantských dějin, provází je kulturní rozkvět, který nazýváme komnenovskou renesancí. K rozvoji vzdělanosti přispělo založení filozofické a právnické fakulty v Konstantinopoli r. 1045 (ještě za vlády makedonské dynastie).
Byzanc je však v době nástupu zakladatele komnenovské dynastie Alexia I. ohrožována útoky ze všech stran a tak se císař obrátil o pomoc na západ. Aby si naklonil Benátskou republiku, umožnil jí bezcelní obchod v řadě byzantských přístavů a tím Benátčanům otevřel dveře do východního Středomoří. Obrátil se i na papeže Urbana II., který r. 1095 vyzval křesťany k 1. křížové výpravě proti bezvěrcům ovládajícím Boží hrob. Během následujících křížových výprav vzniklo na Blízkém východě několik křižáckých států včetně Jeruzalémského a Kyperského království. Roku 1202 byla zahájena 4. křížová výprava, která však místo do Svaté země zamířila na popud Benátské republiky do Konstantinopole. 13. dubna 1204 bylo hlavní město byzantské říše křižáky dobyto a následovalo třídenní drancování, za které dal Benátskou republiku dočasně do klatby i samotný papež. Byzantská říše na čas přestala existovat a na jejích troskách vzniklo Latinské císařství. Rokem 1204 končí vrcholné období byzantských dějin.
Makedonské období je jedním z vrcholů rozkvětu byzantské kultury: po stabilizaci vnitřní i zahraničněpolitické situace přichází systematizace v administrativě i kultuře (kvůli vzniku velkého počtu encyklopedických příruček bývá toto období nazýváno také encyklopedismem).×Tradičně byla v byzantské kultuře tři období označovaná jako „renesance“: pro první, „renesanci“ makedonskou v 9.–10. století je dnes spíše používá termín encyklopedismus nebo první byzantský humanismus. V 11. a 12. století následuje „renesance“ komnenovská, označovaná někdy též jako „komnenovský klasicismus“. Nejblíže tomu, jak jsme zvyklí pojem „renesance“ chápat na Západě, má pak „renesance“ palaiologovská ve 13.–15. st.
Nejvýznamnějším představitelem byzantské kultury 9. století byl teolog, polyhistor, politik a velký vzdělanec Fotios (cca 810–po 893), který se zasloužil o pěstování klasických studií, o to, aby se sbírala a opisovala díla antických a raně křesťanských autorů, působil podnětně na literární tvorbu svých žáků a jakožto konstantinopolský patriarcha byl také duchovním otcem výpravy soluňských bratří Konstantina a Metoděje na Velkou Moravu. Jeho nejvýznamnější dílo Knihovna (Βιβλιοθήκη) je ojedinělým dokladem byzantské literární kritiky. Jde o zápisky o různých knihách od antické literatury až po byzantskou (je jich téměř 400), které Fotios zřejmě v nějakém literárním kroužku studoval a hodnotil.
Další významný představitel encyklopedismu a jeden z největších vzdělanců na byzantském trůně byl Konstantinos Porfyrogennetos (905–959), který jednak sám sestavil různá encyklopedická díla (slavná je jeho kniha O ceremoniích popisující byzantský dvorský ceremoniál a jeho vývoj), jednak byl iniciátorem skupinové práce na celé řadě tematických encyklopedií, z nichž se dochovaly jen zlomky. Výsledkem encyklopedického úsilí 10. století je také obzvláště pro klasické filology důležitý slovník Suda (Σοῦδα), jednak objasňující řídká slova a gramatické formy, a jednak obsahující hesla k osobnostem a místům, dochovávající mnoho jinak neznámých informací k antické kultuře.
Tendence k systematizaci a sběratelství se promítly i do oblasti hagiografie. Podobu tohoto literárního žánru v podstatě zcela změnil Symeon Metafrastes (tedy „Překladatel“, 10. stol.), hagiograf a kronikář, který také patřil k okruhu spolupracovníků císaře Konstantina Porfyrogenneta. Sestavil kolekci životopisů svatých podle církevního kalendáře (tzv. ménologion), jež měla nahradit starší podobné sbírky, které už neodpovídaly soudobému vkusu. Z necelých 150 životů, které do svého ménologia zařadil, naprostou většinu přepracoval v klasicizujícím duchu odpovídajícím vkusu doby. Tím vytlačil lidový jazyk z žánru, který byl původně lidovým vrstvám nejbližší. Dovršil vývoj hagiografického schématu a jeho model se stal normou pro všechna pozdější hagiografická díla. Byzantskou hagiografii tak dělíme na dvě zásadně odlišná vývojová období: to před Metafrastem a po něm.
Od všeho ostatního, co v této době (ale vlastně i kdykoli jindy) v byzantské literatuře vzniklo, se liší mystická poezie Symeona Nového (Mladšího) Teologa (cca 949–1022). Jeho sbírka Lásky Božích hymnů (Τῶν θείων ὕμνων οἱ ἔρωτες) se více než typické středověké poezii blíží moderní intimní lyrice, až na to, že hlavním tématem není láska mezi lidmi, ale láska k Bohu, individuální cesta k němu a mystické vize. Jednou z mnoha Symeonových extravagancí (alespoň v kontextu byzantské literatury) je to, že považuje za božské dokonce i lidské tělo, v každé jeho části podle něj sídlí Kristus. Zdůrazňuje individualismus, osamělost člověka ve světě, zavrhuje přátelství, rodinné vztahy, odmítá hierarchii a vůbec veškeré sociální vztahy kromě poslušnosti duchovnímu otci, císaři a Bohu.
Období od konce 11. do konce 12. století je vyplněno vládou další silné dynastie, Komnenovců, a v kultuře je charakteristické inovačním duchem a také novým přístupem k antickému dědictví. Ujal se pro ně termín komnenovská renesance. Na jejím počátku stojí Michael Psellos (1018–po 1081), vzdělanec, literát i politik, aktivní účastník politického dění i obnovy vysokých škol (byl představeným nově ustavené filozofické fakulty). Jako filozof je reprezentantem dobového návratu k Platónovi, jehož vliv byl v předchozích stoletích zastíněn vlivem Aristotela. Psellos platonismus (společně s novoplatonismem) označil za předstupeň křesťanství. Z množství jeho spisů zmiňme jeho historiografické dílo Chronografia (Χρονογραφία, do češtiny bylo přeloženo dokonce dvakrát, pod názvem Chronografie vyšlo v roce 1940 a nový překlad s názvem Byzantské letopisy v roce 1982), jeden z vrcholů byzantské historické prózy. Líčí dějiny let 976–1078 a látka je zde seskupena kolem osobností jednotlivých císařů.
Nejvýraznější osobností dobové historiografie je dcera císaře Anna Komnena (1083–cca 1148). Ve svém velkolepém spisu vylíčila vládu svého otce Alexia Komnena a nazvala jej Alexias (Ἀλεξίας, český překlad: Anna Komnena, Paměti byzantské princezny, Praha 1996). Ač Anna není vždy tak zcela objektivní, jak o sobě prohlašuje, je její dílo velmi cenné jako zdroj historických informací (byla očitou svědkyní řady událostí, o nichž píše, další znala z vyprávění účastníků a také měla přístup k archivu císařského dvora), ale má též vysokou hodnotu literární především díky jednotné a i poměrně originální kompozici, která se projevuje jak v rovině jazykové, tak ve stylizaci autorky, v hlavní myšlence a také v inspiraci epickou poezií (Homér).
Pro Byzanc tragické události 4. křížové výpravy a roku 1204 vylíčil ve své klasicizující historické monografii Niketas Choniates (cca 1150–1213). Zajímavým a originálním počinem byla kronika Konstantina Manassa, líčící v souladu s pravidly žánru dějiny od počátků světa po autorovu současnost – její originalita spočívá jednak ve veršované formě (v byzantské literatuře dosud nebývalé), jednak v neobvyklé prezentaci historické látky na základě výběru a ve víceméně samostatných epizodách a jednak v gramaticky zjednodušeném, ale lexikálně velmi bohatém jazyce, díky němuž získalo dílo poměrně široký čtenářský okruh.
Pro 12. století je charakteristický na jedné straně konzervatismus a klasicismus (patrný zvlášť v historiografických dílech), na druhé straně pronikání lidového jazyka do literatury, vznik nových nebo znovuoživení dlouho mrtvých literárních žánrů (satira, romány, žebravá poezie) a zájem o folklor. Reprezentantem inovačních tendencí 12. století je Theodoros Prodromos (1098–1166), básník a vzdělanec, snad také učitel na škole při konstantinopolském patriarchátu. V jeho dílech se objevují zmínky o vlastních nuzných životních podmínkách, ale může jít – aspoň do jisté míry – o literární stylizaci. Byl velmi plodným spisovatelem a asi nejvýznačnějším představitelem byzantské satiry. Například jeho Válka koček a myší (Κατομυομαχία), báseň podle názvu odkazující k pseudohomérské Batrachomyomachii je hříčkou parodující antickou tragédii. Dialog Milovník Platóna (Φιλοπλάτων) zesměšňuje nevzdělance předstírajícího, že je nadšen dílem Platónovým. Kat neboli Lékař (Δήμιος ἢ Ἰατρός) je satira o špatném lékaři. Významným historickým pramenem jsou Prodromovy příležitostné básně na soudobé osobnosti a události.
Dalším novým či spíše obnoveným žánrem je dobrodružný milostný román vycházející z románů helénistických. Z 12. století se dochovala čtyři taková díla, jedno z nich, O Rhodantě a Dosikleovi (Τὰ κατὰ Ῥοδάνθην καὶ Δόσικλέα) je rovněž dílem Theodora Prodroma. Jeho žák Niketas Eugenianos se nechal svým učitelem inspirovat a sepsal veršovaný román Τὰ κατὰ Δροσίλλαν καὶ Χαρικλέα, který byl jako jedno z mála byzantských nehistoriografických děl přeložen i do češtiny (O lásce Drosilly a Charikla, přel. R. Mertlík, Praha 1987).
Dalším z inovačních prvků 12. století, a dalo by se snad říci i prvním krokem k literatuře novořecké, je pronikání hovorového jazyka do literatury. Jedním z z prvních literárních textů psaných jazykem blížícím se jazyku živému, je sbírka čtyř žebravých básní, líčících s větší či menší dávkou humoru a satiry nuzný život různých hrdinů od chudého učitele po mladého novice. Sbírka se traduje pod názvem Ptochoprodromika (Πτωχοπροδρομικά), odkazujícím k právě zmíněnému Theodoru Prodromovi. O pravosti jeho autorství se však stále vedou spory (srov. výbor z byzantské žebravé poezie v českém překladu pod názvem K čertu ať táhne studium, Červený Kostelec 2011).
Zhruba ze stejné doby (i když datum vzniku není v tomto případě vůbec jisté) pochází i další významné básnické dílo, jež je dokonce některými historiky literatury považováno za (spíše symbolický než faktický) počátek novořecké literatury: hrdinský epos Digenis Akritis (Διγενὴς Ἀκρίτης). Jeho stejnojmenný hrdina Digenis – tedy „dvourodý“, protože jeho matkou je Řekyně a otcem arabský emir – je akritou, „strážcem hranic“ mezi Byzancí a arabským světem. Dílo oslavující hrdinské činy tohoto reka nese zčásti i charakteristické rysy dobrodružného románu a je také silně inspirováno lidovou epickou poezií: jeho neznámý autor použil, zkompiloval a upravil vyprávění a písně šířené rapsódy. Dochovalo se několik rukopisných verzí, některé ve vyšším stylu, jiné v jazyce blížícím se jazyku hovorovému, a dosud není jasné, jakou jazykovou podobu měla původní verze eposu. Starý český překlad vyšel pod názvem Byzantské epos Basilios Digenis Akritas (Praha 1938).
Návrat ke klasické vzdělanosti je v byzantské literatuře provázen návratem k atticistickým tendencím v jazyce, což můžeme sledovat již v díle patriarchy Fotia v 9. st. a zejména pak v době komnenovské renesance v dílech významných vzdělanců a historiografů té doby Michaela Psella, princezny Anny Komneny či Nikety Choniata.
Jak jsme již uvedli, od 9. st. se tak jazyk hagiografických děl začíná vzdalovat živému jazyku. Zásadně k tomu přispěla „překladatelská“ činnost Symeona Metafrasta („Překladatele“), který v 10. st. v rámci klasicizujících tendencí převedl řadu hagiografických děl do jazyka archaizujícího.
Do středního stylu nadále řadíme kronikářská díla, např. veršovanou kroniku Konstantina Manassa (12. st.) Historický přehled (Σύνοψις Χρονική).
Dále do této jazykové roviny můžeme zařadit spisy císaře Konstantina Porfyrogenneta, jejichž jazyk je poměrně různorodý, neodpovídá však silně klasicizujícím tendencím své doby. V úvodu k těmto spisům císař neopomněl vysvětlit a „omluvit“ použití nižší jazykové roviny.
V 9. a 10. st. vznikaly epické lidové písně inspirované boji Byzantinců s Araby na východě říše. Nazývají se akritovské, neboť líčí hrdinské činy akritů, obránců východní hranice. Nejstarší dochovanou písní akritovského cyklu je Píseň o Armurisovi (Ἄσμα τοῦ Ἀρμούρη), dochovaná v rukopise z 15. st., většina lidových písní se však předávala ústně jako součást folklóru a zapsána byla až jejich podoba z 19. a 20. st. Hrdinou řady těchto písní je Digenis Akritas, na základě některých z nich vznikl zřejmě ke konci 11. st. či na začátku století 12. epos s románovými prvky Digenis Akritis (Διγενὴς Ἀκρίτης), který se dochoval v několika pozdějších verzích. Rukopis nalezený v knihovně madridského královského sídla a kláštera Escorial je v nižším stylu a obsahuje zřejmě řadu prvků živého jazyka. Druhý významný rukopis uchovávaný v knihovně kláštera v jihoitalském městě Grottaferrata patří do stylu středního. Otázka, který z těchto dvou nejvýznamnějších rukopisů je blíže původní – nedochované – verzi eposu, dosud nebyla uspokojivě zodpovězena.
Přesto, že je pro komnenovskou renesanci charakteristický klasicismus, dochází za vlády Komnenů, ve 12. st., také k nárůstu počtu děl psaných jazykem blízkým živé mluvené řečtině. Horrocks (str. 492) označuje toto období za dobu literárních experimentů podnícených kulturním rozkvětem na dvoře Komnenovců, renesancí vzdělanosti a také sílícím vlivem opět se vzmáhající a prosperující střední třídy. Svůj význam mají i kulturní styky se Západem. K nejvýznamnějším dokladům patří sbírka čtyř žebravých básní zvaná Ptochoprodromika. Její jazyk je smíšenou formou jazyka odpovídajícího střednímu stylu s řadou prvků mluvené řečtiny hlavního města říše Konstantinopole. Dalším dokladem je prosebná báseň, kterou napsal kronikář a teolog Michael Glykas (12. st.). Jedná se o literární prosbu o propuštění z vězení, adresovanou císaři Manuelovi I. (o autentičnosti situace se vedou spory). Opět se jedná o smíšený jazyk: báseň je v podstatě složena z citací a parafrází bible (střední styl) a lidových přísloví (lidový jazyk). Jak uvádí Horrocks (str. 320), literatura psaná čistě živým jazykem nebyla ještě v této době zřejmě pro byzantského čtenáře přijatelná.