Vzhledem k nedostatku dochovaných písemných dokladů živého mluveného jazyka byzantského období, zejména mezi 7. a 12. st., není možné řadu jevů a změn ve vývoji jazyka přesněji časově zařadit. V raném období a „období temna“ byly dokončeny některé procesy započaté již v pozdním starověku. Změny doložené v textech 12. st. a pozdějších byly s největší pravděpodobností zahájeny o několik století dříve.
Je završen proces jotacismu, vzniká tak vokalický systém pěti samohlásek /a, e, i, o, u/, tak jak jej známe z moderní řečtiny.
Jedním z nejvýznamnějších nových jevů v oblasti fonologie řečtiny doby byzantské je synizése. Dochází k ní v případě výskytu vokalických spojení /ea, eo, ia, io, iu/, kdy se přízvuk přesunuje na druhou samohlásku, vokalická skupina se vyslovuje jednoslabičně a současně dochází k palatalizaci předchozí souhlásky (φωλιά). Babiniotis datuje synizési do doby před 13. st., slova přejatá z cizích jazyků po 13. st. nejsou synizésí „postižena“.
Dalším charakteristickým rysem je mizení nepřízvučných náslovných samohlásek: ἐλευθερία → λευτεριά, ὀψάρι(ν) → ψάρι, oὐδέν → δεν ad.
Ustupuje výskyt koncového n, o čemž svědčí také rozkolísanost v jeho užívání, kterou můžeme pozorovat u řady textů. Výsledkem celého procesu je používání koncového n odpovídající téměř situaci v novořečtině.
K dalším změnám dochází v konsonantických skupinách tvořených dvěma frikativami, dvěma okluzívami či kombinací hlásky /s/ a frikativy, kde dochází k následujícím změnám: κτ a χθ → χτ, πτ a φθ → φτ, σθ → στ, σχ → σκ.
Pokračuje vývoj řeckého deklinačního systému směrem k jednoduššímu systému moderní řečtiny.
Ve slovesném systému může být oproti staré řečtině čas vyjádřen pouze ve slovesném způsobu oznamovacím, tedy indikativu. V konjunktivu, imperativu a tvarech, které vychází ze starořeckého infinitivu, značí rozdíl v kmeni prézentu či aoristu pouze rozdíl ve slovesném vidu.
Opisné futurum má stále řadu podob: ἔχω + infinitiv (zřídka), ἔχω + konjunktiv (oba tvary se vyskytují i v rámci jednoho textu) a zejména θέλω + infinitiv nebo ἵνα/νὰ + konjunktiv. Následují varianty s θὲ νά nebo θὰ νά a konečně varianta θά + konjunktiv (ta se stabilizuje až v pobyzantském období).
Pomocné sloveso ἔχω postupně přestává být užíváno pro vytvoření futura a používá se pro vyjádření plusquamperfekta nebo perfekta v kombinaci s infinitivem.
Dále v tomto období zaznamenáváme ve slovesné morfologii koexistenci starořeckých koncovek s novými typy, které se v novořečtině prosadily, např. v prézentu -ουσι vedle -ουν apod.
Pokračuje ústup dativu (z živého mluveného jazyka definitivně mizí snad kolem 10. st.) a částečně také genitivu. S ústupem dativu a genitivu souvisí změna valencí sloves, předložky původně genitivní a dativní se pojí s akuzativem. Další jev, který započal již v helénistické koiné a pokračuje v byzantském období, je ústup infinitivu. V textech pozdního byzantského období psaných jazykem blízkým živé řečtině se setkáváme s infinitivem v opisných konstrukcích a výjimečně např. po slovesech subjektové kontroly.
Dlouholetá koexistence latiny a řečtiny zanechala stopy ve slovní zásobě řečtiny, zejména v oblasti soudnictví a armády: κελλ(ίον) ← cella, κάστρο ← castrum, καβαλλάρης ← καβαλλάριος ← caballarius.
Od 6. st. pronikali na území byzantské říše Slované, od 7. st. se na území říše, obvykle v hornatých či jiných hůře dostupných oblastech, usazovali. Brzy přijali křesťanství a postupně se asimilovali. Do řeckého jazyka pronikly zejména slovanské názvy rostlin a zvířat, slova související s lidskou povahou (ντόμπρος, srov. dobrý), slova související se zemědělským a nomádským způsobem života, stravováním, odíváním (ρούχο, srov. roucho) a také některá toponyma (Aράχωβα – srov. ořech, ořechová) ad.
Dalším národem, se kterým v době středověku přicházeli Byzantinci do styku, byli Arabové. Vliv arabštiny na řečtinu byl však omezený, jedná se o některé termíny náboženské, názvy hudebních nástrojů (λαούτο ← al-ut), některá toponyma apod.
Nejvýznamnější vliv na řecký jazyk v oblasti lexika měla vzhledem k historickému vývoji italština, především benátský dialekt, jedná se o slova přejatá z okruhu kultury (καντάδα ← cantada) a námořnictví (γολέτα ← goleta), názvy větrů (μαΐστρο – severozápadní vítr ← maistro), řada vlastních jmen (Κοραής ← Corradin), stejně jako toponym (Σπέτσες ← spezie).
Vedle italštiny je třeba zmínit i další románské jazyky. V dílech, která vznikla na území Peloponésu, poté co jej obsadili Francouzi, najdeme řadu výpůjček z francouzštiny. Jsou to zejména slova týkající se státní správy a feudálního systému (κουρτεσία ← provens. courtesia).
V 11. st. se na východě byzantské říše objevují první turecké kmeny. První doklady vlivu turečtiny na řečtinu se objevují v dílech popisujících pád Konstantinopole. Kontakt řečtiny s turečtinou je intenzivní zejména po pádu Konstantinopole, vlivem turečtiny na řecký jazyk se budeme zabývat v následujících kapitolách.