Indoevropské jazyky se vyvinuly z původního prajazyka (praindoevropštiny), jehož kolébku lokalizují vědci různě. Nejčastěji je za pravlast Indoevropanů označována oblast Ukrajiny a jižního Ruska či oblast Anatolie v dnešním Turecku. Někteří badatelé za ni považují oblast mezi jižním pobřežím Baltského moře a pobřežím Černého a Kaspického moře či území v okolí Dunaje a snad i Balkánu (mimo území dnešního Řecka). Kdy se první větší skupiny Indoevropanů vydaly hledat nová místa k osídlení, a zahájily tak samostatný vývoj indoevropských jazyků či jazykových skupin, je opět předmětem vědeckých debat již řadu desetiletí. Obecně se badatelé shodují na tom, že kolem r. 2500 již jazyková diferenciace probíhá, k první velké diferenciaci zřejmě došlo kolem r. 3000.
Odkdy můžeme mluvit o řečtině jako o samostatném jazyku, opět nelze přesně stanovit. Víme však, že zhruba na přelomu 3. a 2. tisíciletí př. n. l. se na území dnešního Řecka usazuje tzv. protořecké obyvatelstvo, jehož jazyk je označován jako protořečtina. Jedná se o obyvatelstvo indoevropského původu, které se do helladského prostoru dostává nejspíš ze severu, snad od dolního Dunaje. Protořekové se dostávají do kontaktu se starším egejským obyvatelstvem, jehož kulturní úroveň byla zřejmě podstatně vyšší. Jazyk tohoto místního obyvatelstva výrazně ovlivnil jazyk nově příchozích, zejména v oblasti konsonantismu a slovní zásoby – dodnes se v řečtině setkáváme zejména s toponymy, názvy zvířat či rostlin, které jsou pravděpodobně předřeckého původu. Dialektální rozdíly v rámci řečtiny vznikají zřejmě až po usazení Protořeků v helladské oblasti.