V 1. pol. 2. tisíciletí př. n. l. se na jihu a východě helladského prostoru začíná rozvíjet mykénská civilizace, jejímiž nositeli jsou již zcela jistě Řekové, označovaní jako Achajové. Mykénská palácová centra a sídliště vznikají na řecké pevnině, zejména na Peloponésu (Mykény, Tyrins, Pylos ad.), ale i severněji, doklady mykénské kultury byly nalezeny na některých egejských ostrovech i na ostrově Kréta (mykénské centrum vzniklo i v někdejším minojském Knóssu). K největšímu rozkvětu mykénské civilizace dochází v 16.–12. st. př. n. l.
Ke konci 13. či během 12. st. mykénská civilizace zaniká. Její pád je někdy dáván do souvislosti s příchodem dalšího řeckého kmene ze severní části řeckého prostoru – Dórů, v poslední době však převládá názor, že se Dórové dostávají do jižnějších částí Řecka až po pádu mykénských center. Jiným důvodem zániku mykénské civilizace mohly být tzv. mořské národy, které zřejmě způsobily zánik i jiných středomořských civilizací.
S pádem mykénské civilizace mizí jednotící prvky pozdně helladské společnosti, a to v oblasti společenské, hospodářské i kulturní. Následují tzv. temná staletí (11.–9. st. př. n. l.), během nichž dochází k velkým migračním posunům. V době kolem přelomu letopočtu řecké kmeny Iónů, Aiolů a Dórů osídlují egejské ostrovy a západní pobřeží Malé Asie, Achajové osídlují Kypr. S těmito přesuny souvisí také významné změny v oblasti jazyka, řečtina se postupně diferencuje do několika skupin v návaznosti na starší vývoj i nové historické události.
V archaickém období (8.–6. st. př. n. l.) dochází k dalším přesunům řeckého obyvatelstva, řecké kolonie vznikají po celém Středomoří včetně západních oblastí, severoafrického pobřeží, ale také jižního pobřeží Černého moře. Tento proces je označován jako velká řecká kolonizace.
Expanze Řeků ve Středomoří v archaickém období souvisí s dynamickým rozmachem Řecka, kmenové uspořádání bylo překonáno, rozvíjí se typ městského státu zvaný polis. Hospodářský rozmach dále souvisí s rychlým nárůstem počtu obyvatelstva, což je jeden z důvodů řeckých kolonizačních aktivit.
V 1. polovině 5. st. př. n. l. probíhají řecko-perské války, v čele odporu proti perské invazi stojí Atény. Po vítězném zakončení první fáze válek r. 479 v bitvě u Platají je r. 477 založen délský (aténský) námořní spolek, který sdružoval velkou část řeckých obcí a v jehož čele stanuly právě Atény.
Dochází k obrovskému politickému, ale i kulturnímu rozmachu města. V tomto zlatém věku aténské historie vznikají světoznámé stavby na Akropoli dochované do současnosti, divadelní hry Aischyla, Sofokla, Euripida apod. Současně se však stupňuje napětí mezi Aténami a dalším mocným městským státem Spartou, která stála v čele peloponéského spolku. R. 431 př. n. l. propuká tzv. peloponéská válka, jež s přestávkami trvá až do r. 404, kdy Atéňané po devítiměsíčním obléhání Spartou kapitulovali.
Dlouhotrvající válečné konflikty mezi řeckými městskými státy, které pokračovaly i v 1. pol. 4. st., řecká města vyčerpaly, a umožnily tak jejich porážku vojsky Filipa Makedonského r. 338 př. n. l. v bitvě u Chairóneie. Rok 338 či rok 336, kdy umírá Filip Makedonský a na trůn nastupuje jeho syn Alexandr III. Veliký, případně rok 323, kdy Alexandr nečekaně umírá, jsou v řeckých dějinách označovány jako konec doby klasické a počátek helénistického období.