II.4 Řecký jazyk v době helénistické a římské

Vzhledem k politickému a kulturnímu rozmachu Atén v době klasické není nijak překvapující, že attičtina postupně proniká i do oblastí mimo Attiku, působí na ostatní dialekty a je jimi ovlivňována (zejména iónskými) a prosazuje se v řecké próze (dějepisectví, řečnictví, filozofie a lékařství). V helénistickém období, kdy Alexandr Makedonský buduje svou rozlehlou říši, proniká i za hranice řeckého světa, neboť právě tento dialekt se stal za vlády Filipa II. oficiálním jazykem makedonského státu,×Badatelé nejsou zcela jednotní v otázce charakteru původního makedonského jazyka – hypotézy se pohybují od názoru, že šlo o severní dialekt řečtiny příbuzný s aiolštinou či dórštinou, přes samostatný jazyk příbuzný řečtině až po dialekt ilyrštiny s řeckými vlivy. a s výboji jeho syna Alexandra proniká do oblastí Blízkého východu. Pro attičtinu 3. st. př. n. l. a následujících staletí proto používáme již jiný název – helénistická (alexandrijská) koiné (obecný jazyk),×Podle Babiniotise (str. 113) existovaly v dějinách řeckého jazyka tři skutečně obecné jazyky – koiné: protořečtina, helénistická (alexandrijská) koiné a obecná novořečtina. která se stává dorozumívacím jazykem, v písemném i ústním projevu, oblastí pod řeckou nadvládou, jazykem mezinárodního obchodu ve východním Středomoří a částečně i jazykem literatury, kterým psali i autoři jiného původu než řeckého.

Označení helénistická koiné používáme pro řečtinu helénistického, římského a obvykle i raně byzantského období (někteří badatelé uvádějí jako časový mezník rok 300 n. l. či data spojovaná s počátkem byzantského období, dále pak mluví o řečtině byzantské, jiní používají označení helénistická koiné až do 6. st. n. l.).

Helénistická koiné však neměla jednotnou formu, zahrnovala různé jazykové vrstvy a styly. Řadu staletí ji užívali mluvčí různých společenských vrstev na rozsáhlém území, přičemž jednotlivé oblasti byly od sebe v některých případech značně vzdálené. Je zřejmé, že alespoň částečně se odlišoval jazyk Atéňana od jazyka obyvatele Peloponésu, Makedonie, Malé Asie či helénizovaného Žida. I u psané koiné existovaly rozdíly, nebyly však tak výrazné.

Ve zmiňované době proběhly v řeckém jazyce zásadní změny v oblasti fonologické, morfologické, syntaktické i v oblasti lexika. Řada jevů, které známe z obecné novořečtiny, se ustálila či alespoň začala prosazovat právě v tomto období. Z tohoto pohledu je helénistická koiné považována za předchůdce moderní řečtiny. Tyto změny byly jednak pokračováním předchozího vývoje (např. jotacismus), nebo se jedná o tendence nové, které měly vést např. ke zjednodušení deklinačního systému.

S rozšířením helénistické koiné byl završen vývoj starořeckých dialektů, které byly tímto obecným jazykem nahrazeny. Nemůžeme však říct, že zmizely beze stopy. Více či méně se na formování koiné podílely a jejich pozůstatky částečně napomohly pozdější diferenciaci řečtiny na dialekty novořecké.

nahoru

II.4.1 Literární koiné a atticismus

Literární doklady helénistické koiné nejsou tak početné jako doklady řečtiny předchozích období. V helénistickém období je poezie psána archaizujícím jazykem, autoři (např. významní básníci 3. st. př. n. l. Kallimachos (cca 310–240 př. n. l.), Apollónios Rhodský (poč. 3. st. př. n. l. – ?) a Theokritos (cca 300–260 př. n. l.) se snaží nadále používat prvky dialektů charakteristické pro daný druh, eposy jsou např. psány v homérské řečtině, epigramy obsahují prvky iónštiny tak, jak tomu bylo i v předchozím období. Jak uvádí Horrocks (str. 141), díla těchto autorů byla určena vzdělaným čtenářům, kteří se během vzdělávacího procesu seznamovali s díly starých autorů a dobře rozuměli jejich jazyku. Proto si autoři helénistického i pozdějších období mohli dovolit používat archaizující formy jazyka a proto také se tyto formy zejména od 1. st. př. n. l. prosazují i v próze (viz níže atticismus).

Z autorů, kteří psali helénistickou koiné, je třeba jmenovat historiky Polybia (asi 200–120 př. n. l.) či Diodóra Sicilského (1. st. př. n. l.), jazyk jejich děl se však lišil od živého mluveného jazyka té doby, a je proto někdy označován jako literární koiné. Obsahuje řadu archaismů odkazujících ke klasické řečtině (např. užívání optativu), ale ve značně omezenější míře než jazyk jiných soudobých autorů. Touto formou jazyka byla psána zejména díla informativní (historiografie) a užitková (státní výnosy, různé návody apod.).

V 1. st. př. n. l. vzniká hnutí nazývané atticismus, jehož představitelé prosazují návrat k attičtině klasického období nezávisle na přirozeném vývoji jazyka. Soudobá řečtina (koiné) je podle atticistů projevem úpadku jazyka. Atticismus vzniká původně na půdě rétoriky, brzy však ovlivňuje celou prozaickou tvorbu, atticistická řečtina×Používáme termín atticistická či archaizující řečtina, neboť autoři nejsou schopni používat klasickou attičtinu v její čisté podobě. Jedná se spíše o využívání prvků klasické řečtiny, a to u různých autorů v různé míře. proniká i do vzdělávání. Užívání archaizujícího jazyka se postupně stává ukazatelem společenské příslušnosti pisatele. Autoři sami však často vedou spory o tom, jaká má být podoba jazyka literatury. Někteří, jako např. Héródés Attikos (101/102–177/178 n. l.), se snažili zcela vyhnout užívání živého jazyka, tedy koiné. Jejich úporné snahy napodobit klasickou attičtinu však vedly ke vzniku řady tzv. pseudoatticismů, tvarů, které se v attičtině ve skutečnosti neužívaly, tedy vlastně chyb, z nichž některé se staly charakteristickými prvky archaizujícího jazyka. Lukianos (cca 120 – po 180? n. l.) patří sice mezi atticisty, ale sám zesměšňuje přemrštěné snahy některých svých kolegů v tomto směru. Jazyk Plutarchova díla (cca 46–120 n. l.) můžeme označit spíše za archaizující koiné. Císař Marcus Aurelius (121–180) se v dopisech své matce omlouvá za chybné užívání správného, tedy archaizujícího jazyka, ale Hovory k sobě (Tὰ εἰς ἑαυτόν), které nebyly určeny ke zveřejnění, píše v literární koiné.

Důsledkem rozmachu atticistického hnutí je odtržení živého vyvíjejícího se jazyka užívaného nižšími nevzdělanými vrstvami obyvatelstva a také těmi vzdělanými při běžném mluveném, případně písemném projevu, od jazyka větší části literatury. Atticismus tedy stojí na počátku řecké diglosie, jevu, se kterým se setkáváme po celý následující vývoj řečtiny a který v 19. st. vedl ke vzniku tzv. jazykové otázky, tedy sporu o to, která z forem řečtiny bude jazykem nového řeckého státu, jazykem vzdělávání a literatury. Diglosie je považována za překonanou až ke konci 20. století.

nahoru

II.4.2 Helénistická koiné – „živá“ řečtina

V koiné jsou i poté, co se v literatuře a vzdělávání prosadily atticistické tendence, psány dokumenty státní správy, většina běžné komunikace – dopisy apod. Hlavním zdrojem informací o vývoji živého jazyka v době helénistické a římské je však Septuaginta, tedy překlad Starého zákona do řečtiny, novozákonní texty a také texty na papyrech nalezených v Egyptě.

Septuaginta je významným dokladem řeckého jazyka doby helénistické. Podle antické tradice povolal egyptský vládce Ptolemaios II. Filadelfos×Otec Ptolemaia II., Ptolemaios I. Sótér, byl jedním z diadochů, kteří po Alexandrově smrti soupeřili o nadvládu nad jeho říší. Je zakladatelem silného státu zahrnujícího Egypt, Palestinu a část jižní Sýrie. Sídlem panovníka se stala egyptská Alexandrie. na počátku 3. st. př. n. l. z Jeruzaléma 72 židovských učenců, aby přeložili do řečtiny Pentateuch, prvních pět knih židovské Bible. Překlad vznikl v egyptské Alexandrii během 72 dnů a podle počtu překladatelů byl nazván Septuaginta×septuaginta = lat. sedmdesát. Tento název se časem rozšířil na celý překlad Starého zákona do řečtiny. Badatelé však předpokládají, že ve skutečnosti byla motivací pro překlad Pentateuchu do řečtiny skutečnost, že židovská komunita v Alexandrii již neovládala dostatečně dobře hebrejštinu, a bylo tak třeba přeložit Bibli do jazyka, kterým se v Alexandrii běžně mluvilo, tedy řečtiny. Jak víme, řečtina byla prvním jazykem židovské diaspory v Egyptě. Zda se jedná o jednotný překlad knih či více postupně pořízených překladů, není jisté. Jazyk překladů je označován jako „egyptská koiné“ a obsahuje hebraismy převzaté z originálního textu.

O tom, že se řečtina postupně stala hlavním literárním jazykem Židů i v jejich domovině, tedy Palestině, svědčí samotný Nový zákon, sepsaný židovskými autory v helénistické řečtině. Jazyk textů Nového zákona je nejednotný, autoři pocházejí z různých společenských vrstev a dostalo se jim různé úrovně vzdělání. Rozdíly jsou patrné i v jazyce tzv. synoptických evangelií.×Termínem synoptická evangelia jsou nazývána první tři evangelia Nového zákona, Matoušovo, Markovo a Lukášovo, která si do velké míry odpovídají obsahem i strukturou textů. Autor Evangelia podle Lukáše používá ve srovnání s autory dalších dvou evangelií řečtinu vyššího stylu, je schopen nahrazovat semitské výrazy řeckými, v textech se objevují i některé prvky archaizující řečtiny, což svědčí o tom, že se mu dostalo dobrého klasického vzdělání. Přes všechny rozdíly je však obecně jazyk textů Nového zákona považován za jeden z nejlepších dokladů živého jazyka své doby.

Křesťanští autoři prvních staletí našeho letopočtu následovali tradici Nového zákona. Obraceli se na široké vrstvy obyvatelstva, kterým se nedostalo vyššího vzdělání a archaizujícímu jazyku vzdělanců by těžko rozuměly. Jazyk raných křesťanských textů je tedy helénistickou koiné užívanou pro běžný písemný projev. Dalo by se předpokládat, že s šířením křesťanství se rozšíří i použití koiné v psaném projevu a diglosie bude časem překonána. Avšak křesťanští autoři se začali postupně obracet i na pohanské vzdělané obyvatelstvo, a museli tedy začít psát a kázat v jazyce pro tyto vrstvy přijatelném. A tak se od 2. st. n. l. setkáváme i s křesťanskými autory, kteří používají archaizující řečtinu. Církevní otcové 4. st., Ioannes Chrysostomos a tzv. kapadočtí otcové Basileios Veliký, Řehoř z Nyssy a Řehoř z Nazianzu, patřili k vyšším vrstvám společnosti a dostalo se jim klasického vzdělání. Jazyk, který používali, tedy archaizující forma řečtiny vzdálená živé mluvené řečtině té doby, se stává postupně oficiálním jazykem křesťanské církve.×I tito autoři však v textech, ve kterých se obracejí k širokému posluchačstvu (např. kázání), používají jazyk jednodušší, podstatně bližší tehdejší živé mluvené řečtině.

Papyry nalezené v Egyptě pokrývají období od 4. st. př. n. l. až po 8. st. n. l. Jedná se o administrativní texty, ale také soukromé dopisy, pozvánky, prosby apod. Zejména texty soukromého charakteru, jejichž autory jsou lidé s nižším vzděláním, jsou významným dokladem živé mluvené řečtiny v dané oblasti a dokladem vývoje řeckého jazyka v helénistickém a římském období. Na papyrech objevených v Egyptě byly nalezeny také části děl komického básníka Menandra (342/1–293/2 př. n. l.), hlavního představitele nové attické komedie. Tyto texty jsou dobrým dokladem živého mluveného jazyka 2. poloviny 4. st. př. n. l. v oblasti Attiky.

nahoru

II.4.3 Helénistická koiné – změny v jazyce

Fonologie

Během dlouhých staletí vývoje helénistické koiné postihla fonologii, morfologii, syntax i lexikum tohoto jazyka řada výrazných změn. Ve vokalickém systému je třeba zmínit:

konec rozlišování dlouhých a krátkých samohlásek
monoftongizaci diftongů
jotacismus – proces, kdy se výslovnost řady samohlásek a některých diftongů mění v /i/

Tyto procesy probíhaly řadu staletí, některé byly završeny až v 10. st. n. l. V současné době tak řečtina používá pro označení některých souhlásek více různých znaků, případně digrafů:×Mluvíme o tzv. historickém pravopisu, který respektuje historický způsob zápisu, přestože ten současnému hláskovému systému řečtiny neodpovídá.

ι, η, υ, ει, οι, υι → /i/
ο, ω → /o/
ε, αι → /e/

I v konsonantickém systému proběhla řada změn. Znělé okluzívy /b, d, g/ zapisované β, δ a γ se mění ve znělé frikativy /v, ð, γ/. Okluzívy s dyšným přídechem (aspirované souhlásky) /p^h, t^h, k^h/ zapisované φ, θ α χ se mění ve frikativy, tak jak je známe z nové řečtiny: /f, θ, x/. Zřejmě v posledních staletích vývoje helénistické koiné se objevuje řada nových znělých okluzív.

Přízvuk

Stará řečtina měla melodický (hudební) přízvuk, tedy přízvuk, který mění intonaci slabiky (v případě staré řečtiny intonace stoupavá, klesavá či stoupavě-klesavá). Melodický přízvuk řečtiny se pak během prvních staletí po Kristu mění v přízvuk dynamický, kterým disponuje i současná nová řečtina.

Morfologie

Jak jsme zmínili v úvodu, řecký jazyk stejně jako ostatní indoevropské jazyky postupně typologicky směřuje od syntetičnosti k analytičnosti. Velmi dobře patrná je tato tendence právě v době velkých změn v helénistické koiné. Charakteristický je nástup řady perifrastických (opisných, složených) tvarů, zejména ve slovesném systému, a současně snaha o zjednodušení a sjednocení celého systému.

V deklinačním systému je zřejmá tendence k omezení komplikované morfologie a množství výjimek. Velké změny v morfologii řeckých jmen začínají právě v době helénistické koiné, ale často pokračují a jsou završeny až v době byzantské.

Mizí užívání duálu (ten ustupoval již v předchozím období, déle se udržel pouze v attičtině). Substantiva 3. deklinace (atematické) jsou v některých případech nahrazena jiným slovem patřícím do deklinace 1. (ὕδωρ → νηρόν) či postupně přecházejí do deklinace 1. (παῖς → παιδίον).

Ve stupňování adjektiv se objevují morfémy -τερος a -τατος, jak je známe z nové řečtiny.

Ve slovesném systému se mění formální prostředky pro vyjádření některých časů a způsobů, objevují se již zmíněné perifrastické tvary. Tak se attické perfektum γέγραφα začíná objevovat v podobě ἔχω + infinitiv aoristu (ἔχω γράψαι). Z tohoto tvaru se pak vyvíjí novořecké perfektum έχω γράψει. Při vytváření perifrastických tvarů se používají pomocná slovesa εἰμὶ (jsem) a ἔχω (mám), dále pak např. θέλω (chci) ad. Během dlouhého vývoje perifrastických konstrukcí se často po určitou dobu paralelně užívají dva či více tvarů, než se jeden z nich prosadí. Tak je tomu např. u futura, kde existuje velké množství tvarů (ἔχω + infinitiv aoristu, θέλω + infinitiv aoristu), současně se však vlivem atticistických tendencí objevuje v textech nadále i klasický tvar. Postupně se prosazuje konstrukce θέλω/θέλει ἵνα + konjunktiv, ze které se v pobyzantském období vyvíjí tvar θα + konjunktiv.

Naopak tendence ke zjednodušení a sjednocení celého slovesného systému můžeme pozorovat např. v postupném vytváření jednotného systému koncovek minulých časů či v postupném morfologickém sjednocování tvarů media a pasiva. V novořečtině jsou formální prostředky pro vyjádření media i pasiva shodné (mediopasivum), ve staré řečtině byly některé tvary media odlišné od tvarů pasiva (např. v aoristu).

Co se týče slovesných způsobů, je zřejmý ústup užívání optativu. Babiniotis (str. 140) vysvětluje tento jev skutečností, že v helénistickém období je řecký jazyk užíván i mluvčími „neřeckého“ původu, pro něž řečtina nebyla rodným jazykem, a právě optativ jako způsob, který vyjadřuje osobní postoj mluvčího, vyžaduje velmi dobrou znalost jazyka. Začíná tak být nahrazován jinými slovesnými způsoby z repertoáru řeckého slovesa.

Konjunktiv naopak postihly fonologické změny v řeckém jazyce, ve výslovnosti již nebyl odlišitelný od jiných způsobů, bylo tedy třeba doplnit jej nějakým prvkem. Tím se stala původně starořecká spojka ἳνα, jež se postupně změnila v částici να (ἵνα → ἱνά → να).

Omezuje se také užívání infinitivu (tvar infinitivu se však stále objevuje v perifrastických tvarech, zvyšuje se také užívání infinitivu se členem).

Postupně, během dlouhého vývoje, se tak ustálil systém slovesných způsobů, kterými řečtina disponovala, tak jak jej známe z moderní řečtiny: indikativ, konjunktiv, imperativ.

Syntax

I pádový systém se vyvíjí směrem k současné řečtině. Začíná být omezována funkce dativu a částečně i genitivu, dativ z řeckého pádového systému v následujícím vývoji mizí zcela (asi v 10. st. n. l.), v moderní řečtině se s tímto pádem setkáme pouze v některých ustálených slovních spojeních, např. εντάξει, δόξα σοι ο Θεός ad.

Dále můžeme obecně říci, že složitý systém hypotaxe staré řečtiny se omezuje, přednost je dávána parataktickým formám před hypotaktickými.

Slovní zásoba

Během helénistického a římského období se slovní zásoba řeckého jazyka díky kontaktu s jinými jazyky značně rozšířila a v době šíření křesťanství řada slov získává nové významy. Na prvním místě je třeba uvést vliv latiny (μανδήλιον ← mantélium/mantílium, φούρνος ← furnus ad.). Následují slova přejatá z hebrejštiny, řada hebraismů se objevuje v textech Septuaginty a Nového zákona (ἀμήν ← āmēn, πάσχα ← pāsah ad.) a slova ze starořecké slovní zásoby, která získala nový význam: διάβολος ad.

nahoru

II.4.4 Erasmovská výslovnost

Na skutečnost, že výslovnost řeckého jazyka se postupně měnila, a že se tedy lišila výslovnost klasické řečtiny od výslovnosti pozdější, upozornil mezi jinými holandský humanista, filolog a filozof Erasmus Rotterdamský (1469–1536). Jeho návrh částečně starořeckou výslovnost rekonstruoval, a přestože existovala i řada odlišných názorů, nakonec se ujal a v současné době se všeobecně používá. V samotném Řecku se však z praktických důvodů volí novořecká výslovnost.

Erasmus RotterdamskýZdroj: Wikimedia Commons