První písemné doklady řeckého jazyka pocházejí z 15. či 14. st. př. n. l. a jsou psány lineárním písmem B, nástupcem lineárního písma A. Lineární písmo A používala vyspělá minojská civilizace během 2. tisíciletí př. n. l., byl to slabičný písemný systém, který se vyvinul ze staršího hieroglyfického písma užívaného v oblasti Kréty. Lineární písmo A však dodnes nebylo zcela rozluštěno, nevíme tedy, jaký jazyk zaznamenávalo.
Zřejmě již na přelomu 17. a 16. st. začíná administrativa mykénských palácových center využívat pro registraci majetku lineární písmo B, v podstatě verzi lineárního písma A upravenou pro potřeby řeckého jazyka. Hliněné tabulky a úlomky váz s doklady tohoto písma pocházející nejdříve z 15. st. byly nalezeny v řadě mykénských palácových center (Knóssos, Pylos, Théby, Mykény ad.), a to ve skladištích, dílnách apod. V Pylu byl objeven ústřední archiv, kde byly uchovávány tabulky z jiných lokalit.
Lineární písmo B bylo rozluštěno r. 1953 architektem Michaelem Ventrisem a klasickým filologem Johnem Chadwickem. Jedná se opět o slabičné písmo obsahující i řadu ideogramů a zachycující jazyk mykénských Achajů, tedy tzv. mykénštinu, jeden z nejstarších řeckých dialektů. Písemné doklady jsou však ryze hospodářského charakteru, krátké nápisy sloužily k evidenci majetku. Jak uvádí Bartoněk (str. 103), je možné jazyk zachycený lineárním písmem B označit za jakousi mykénskou koiné,×Adjektivum koinos (κοινός, -ή, -όν) znamená ve staré řečtině (i nové) „obecný, společný“. Termín koiné (κοινή διάλεκτος) značí variantu jazyka užívanou obecně jejími mluvčími v určitém období (helénistická koiné, byzantská koiné) či mluvčími určité oblasti v určitém období (konstantinopolská koiné). „obecný“ jazyk mykénské civilizace, vycházející snad z argolského nářečí. Chadwick jej popisuje jako „interdialekt vyšších společenských vrstev“ (Bartoněk str. 104).
Lineární písmo B se na řecké pevnině používalo až do konce 13. st. př. n. l., konec jeho užívání souvisí s pádem mykénských center a s nástupem „temných staletí“.
Díky rozluštění lineárního písma B máme informace o jazyku mykénské civilizace (resp. o jedné z forem jazyka užívané pro administrativní účely – mluvený jazyk nižších vrstev obyvatelstva se zřejmě alespoň částečně lišil od jazyka doloženého lineárním písmem B). Jak ale přesně vypadala jazyková situace v Řecku po příchodu Protořeků, jak probíhaly počáteční fáze diferenciace protořečtiny na jednotlivé později písemně doložené starořecké dialekty, přesně nevíme. Obvykle je předmykénská řečtina dělena do dvou hlavních skupin – západní a východní, ze západní se pak formuje protodórština a protoaiolština, z východní pak mykénština a protoiónština.
Během „temných staletí“ a archaického období se řecké dialekty formují následovně:
Prostor obývaný Ióny byl značně rozlehlý. Iónové se usadili v oblasti Attiky a na ostrově Euboia, pod tlakem Dórů se někdy v 11. st. př. n. l. začínají částečně přesunovat směrem na východ, na Kykladské ostrovy a západní maloasijské pobřeží. Střední část západního maloasijského pobřeží je pak později nazývána Iónie. S přesunem části Iónů na východ je zahájena vnitřní diferenciace této nářeční skupiny, kterou dále členíme následovně:
Attičtina, dialekt užívaný v oblasti Attiky v Pevninském Řecku, je již od 8. st. př. n. l. doložena nápisně (nápis na dipylské váze z cca 725 př. n. l.). Literární doklady jsou pozdějšího data, od 2. poloviny 5. st. je attičtina doložena u attických dramatiků Aischyla (525/4–456/5 př. n. l.), Sofokla (cca 496–406 př. n. l.) a Euripida (mezi 485/80–406), a to zejména v dialogických částech her. Autor komedií Aristofanés (cca 446–338) používal živou mluvenou attičtinu, současně jsou však některá jeho díla, v nichž vystupují osoby žijící mimo Attiku, dokladem i jiných dialektů.
K dalším významným autorům, kteří psali v attickém dialektu, patří dějepisci Thukydidés (cca 460–396) a Xenofón (428–po 355), filozofové Platón (428/7–348/7) a Aristotelés (384/3–322), řečníci Isokratés (436–338) a Démosthenés (384–322) ad.
Během 5. a zejména 4. st. př. n. l. se attický dialekt prosazuje i v dílech prozaiků nepocházejících z Attiky (patří k nim i Aristotelés, který však část života v Aténách prožil). Rozšíření užívaní attičtiny souvisí s politickou situací v Řecku po řecko-perských válkách. Zatímco v době archaické (8.–6. st. př. n. l.) se užívání attičtiny omezovalo jen na oblast Attiky (obyvatelé Attiky se velké řecké kolonizace účastnili zřejmě až od r. 600 př. n. l.), po řecko-perských válkách, tedy od r. 480 př. n. l., dochází k politické expanzi Atén, což vede k pronikání attičtiny i mimo Attiku. K hlavní expanzi attického dialektu však dochází až v době helénistické.
Naopak Iónové z ostrova Euboia, konkrétně z osad Chalkis a Eretria, se již od 8. st. př. n. l. aktivně účastnili řecké kolonizace, založili řadu osad zejména v oblasti jižní Itálie a Sicílie. Tato oblast byla později nazývána Magna Graecia, tedy Velké Řecko. Dále Eubojští kolonizovali např. poloostrov Chalkidiki (název podle eubojské Chalkidy).
Eubojský dialekt je doložen pouze nápisně.
Východní iónštinu dále dělíme na kykladskou a maloasijskou. Kykladská iónština je doložena jen fragmentárně prostřednictvím nápisů objevených na ostrovech Paros, Naxos, ad.
Maloasijská iónština je doložena jak nápisně, tak literárně. Řada nápisů byla nalezena v iónských městech na maloasijském pobřeží (Efesos, Milétos ad.). Literární doklady maloasijské iónštiny jsou bohaté. Jedná se zejména o díla filozofická, nalezeny byly např. zlomky děl tzv. milétských filozofů ze 6. st. př. n. l. Thaléta, Anaximandra a Anaximena. Jazyk těchto děl je někdy označován jako nová iónština (jednalo se o živý jazyk běžně v Iónii užívaný). Hérodotos z Halikarnassu (cca 484–425) použil ve svých Dějinách (Ἱστορίαι) také novou iónštinu, avšak obohacenou o prvky epické iónštiny i attičtiny, a vytvořil tak literární dialekt nazývaný pestrá iónština. K dalším literárním iónským dialektům patří epická iónština, kterou byla napsána díla básníka Hésioda (7. st. př. n. l.) a homérské eposy.
Aiolové obývali oblast Thessalie, kolem r. 1125 př. n. l. se část Aiolů přesunula na jih do Boiótie, další vlna thessalských Aiolů se pak zřejmě ještě před r. 1000 stěhuje na ostrov Lesbos a na přilehlé maloasijské pobřeží. V těchto oblastech, tj. a) Thessalii, b) Boiótii a c) na Lesbu a přilehlém maloasijském pobřeží se tedy používaly aiolské dialekty, které se vyvíjely víceméně samostatně, tedy bez vzájemných kontaktů.
Nejlépe doložený je dialekt, kterým se mluvilo na ostrově Lesbos, psali v něm monodickou (sólovou) lyriku básníci Alkaios (625/620 – poč. 6. st. př. n. l.) a Sapfó (cca 630 př. n. l. – ?), zachovaly se však pouze fragmenty jejich děl. Jazyk aiolské lyriky se však snažili napodobit i pozdější autoři lyrických skladeb, a to i v případě, že nepocházeli z aiolského prostředí (např. autor idyl Theokritos ze Syrakus, 3. st. př. n. l.).
Protodórština se podrobněji diferencuje později než výše zmíněné dialekty. Dórové původně zřejmě sídlili na severu či severovýchodě mykénského světa, koncem 2. tisíciletí př. n. l. však pronikají do středního Řecka a na Peloponés. Na Peloponésu nabývají převahy ve všech oblastech kromě Arkádie ve středu poloostrova, která zůstává útočištěm Achajů, a brzy se přesunují i na Krétu, jižní kykladské ostrovy (Mélos, Théra), dodekanéské ostrovy (Rhodos, Kós) a jihovýchodní maloasijské pobřeží (zde zakládají např. města Knidos a Halikarnassos). Již v době kolem poloviny 1. tis. př. n. l. se dórština dělí následovně:
Severodórskými dialekty mluvili Dórové usazení jednak v oblasti Pevninského Řecka (kromě Boiótie a Attiky) – tzv. severozápadní dialekty, jednak ve východní Argolidě a oblasti Korintu – tzv. sarónská dórština. Severodórské dialekty jsou poměrně dobře doloženy nápisně, jak ve vlastním Řecku, tak i v koloniích. Korinťané kolonizovali v 8. st. př. n. l. ostrov Kerkyru (Korfu) a pobřeží Jaderského a Ionského ×Rozlišujte: Iónie (Iωνία) – střední část západního pobřeží Malé Asie – odtud iónské dialekty – versus Ionské moře (Ιόνιο πέλαγος) mezi západním pobřežím Řecka, Albánií a Itálií. Ostrovům Ionského moře (Zakynthos, Kerkyra…) se říká též Sedmiostroví. moře, založili kolonie na Sicílii, Megařané směřovali do oblasti Propontidy a Černomoří, kolem r. 660 např. založili kolonii Byzantion, pozdější centrum byzantské říše Konstantinopol, pronikli i na Sicílii.
Jihodórské dialekty – těmito dialekty mluvili Dórové, kteří obsadili Peloponés a posléze Krétu, Rhodos, Kós a jihozápadní pobřeží Malé Asie. Jsou dobře doloženy nápisy.
Literární doklady dórštiny jsou omezené. Dórština byla vždy považována za jazyk sborové lyriky, není to však tak jednoznačné. Zakladatel sborové lyriky básník Alkman (7. st. př. n. l.), který pocházel z maloasijských Sard, později však žil v peloponéské Spartě, psal peloponéskou dórštinou, používal však i řadu prvků z epické iónštiny a lesbické aiolštiny. Výraznější dórské zabarvení má i jazyk jiných sborových lyriků z pevninského Řecka, např. Pindara (pocházel z Kynoskefal u Théb, cca 522–431), avšak u Simonida a Bakchylida (6./5. st., resp. 1. pol. 5. st.), sborových lyriků z „iónského“ ostrova Keos, se objevují jen některé charakteristické dórské prvky (např. dlouhé -ᾱ místo -η) . Dórské prvky se dochovaly ve sborových partiích attických dramat (např. opět dlouhé -ᾱ místo -η ad.). U Aristofana se objevují prvky dórštiny v promluvách osob pocházejících z dórských oblastí.
Existovala však i dórská próza, a to vědecky zaměřená. Z 5. st. př. n. l. pochází tzv. Corpus Hippocrateum obsahující lékařské texty, dórským dialektem psal např. i Archimédés ze Syrakus (3. st. př. n. l.).
Arkadokyperské dialekty jsou považovány za následovníky či nejbližší příbuzné mykénské řečtiny.
Arkadštinou mluvili Achajové žijící v hornaté oblasti středního Peloponésu. Dochovala se řada nápisů, literární doklady nalezeny nebyly.
Po pádu mykénské civilizace se část Achajů přesunuje na Kypr. Kyperský dialekt je doložen nápisy psanými slabičným klasickým kyperským písmem užívaným v období 1050–200 př. n. l. Alfabetické nápisy se na Kypru objevují až od 6. st. př. n. l., od 3. st. alfabeta nahrazuje klasické kyperské písmo.
Kromě dialektů teritoriálních (attičtina, eubojština, iónština, arkadština, boiótština…) jsme zmínili i některé dialekty literární: pestrá iónština, epická iónština, za literární dialekt je třeba pokládat i lesbickou aiolštinu monodické lyriky Alkaia a Sapfó, attičtinu s dórskými prvky aténských dramatiků, attičtinu klasické attické prózy, peloponéskou dórštinu sborové lyriky ad.
Stručně můžeme říct, že v epické herojské poezii se postupně uplatnily prvky achajské, iónské i aiolské, ve sborové lyrice (i ve sborových partiích dramatu) se výrazně uplatnily prvky dórské, monodická (sólová) lyrika byla skládána v aiolské lesbičtině a menší básnické skladby (epigramy, elegie ad.) obvykle v iónštině. Próza byla skládána v iónštině, aiolštině i dórštině.
Až do helénistického období se tedy řečtina skládá z mozaiky dialektů, které jsou od 4. st. př. n. l. postupně překrývány helénistickou koiné.
Po pádu mykénské civilizace zřejmě na čas mizí znalost písma: nejstarší alfabetické nápisy pocházejí až z 8. st. př. n. l. Nové písmo, kterým je řečtina nyní zaznamenávána, je hláskové (1 znak = 1 hláska) a Řekové je přejali zřejmě od dalšího středomořského národa – Féničanů. Kdy k převzetí písemného systému a jeho úpravě pro potřeby řečtiny došlo, není jasné, názory badatelů se pohybují mezi 13. a 8. st. př. n. l. Nejstarší dochovaný nápis psaný alfabetou je datován až do doby kolem r. 770 př. n. l., byl nalezen na střepu nádoby pocházející z ženského hrobu ve starověkých Gabiích ve střední Itálii.
Řekové převzaté písmo adaptovali pro potřeby řečtiny, jazyka po fonetické stránce značně odlišného od semitských jazyků. Zachovali však pořadí písmen a podobné názvy některých znaků. Jak jsme uvedli výše, řečtina potřebovala oproti jazyku Féničanů i znaky pro samohlásky, využila tedy některých fénických znaků pro souhlásky k označení samohlásek, např. první znak fénické abecedy ʻaleph, který označoval určitou laryngálu, použili Řekové pro označení vokálu /a/, znak ʻain označující opět laryngálu použili pro zápis hlásky /o/ apod. Znak H, původní fénické heth, použili Řekové pro označení hlásky [h],×Takto ji přejali později i Římané. v oblasti Iónie se však brzy začala používat pro označení /ɛː/ – dlouhého širokého e. Adaptaci fénické abecedy pro potřeby řečtiny napomohla skutečnost, že řecká abeceda si vystačila pouze s 16 či 17 znaky pro konsonanty oproti fénickým 22.
V následující tabulce můžeme porovnat fénickou abecedu s různými podobami rané řecké alfabety. V prvních stoletích po zavedení nového písemného systému měla alfabeta v různých částech řeckého světa různé podoby. Nejstarší (jižní) varianta používaná na Krétě, Théře a Mélu neměla ještě zvláštní znaky pro /ph/ (používala znaky Π, ΠΗ), pro [kh] (Κ, ΚΗ) ), [ks] (ΚΣ, ΚΜ) apod. V ostatních oblastech se objevují dvě varianty, východní (Malá Asie, egejské ostrovy, Megaris, Korinthie, Argolida, Attika, Syrakusy) a západní (střední a severní Řecko, část Peloponésu, Euboia, Rhodos, Sicílie – kromě Syrakus, jižní Itálie), které využívají nové přídatné znaky Φ, Χ, Ξ a Ψ, avšak různým způsobem:
jižní | Východní | západní | |
---|---|---|---|
ph * (novořecké φ) | Π, ΠΗ | Φ | Φ |
kh ** (novořecké χ) | Κ, ΚΗ | Χ | Ψ |
ks (novořecké ξ) | ΚΣ ΚΜ | Ξ (ΧΣ, ΚΣ) | Χ |
ps (novořecké ψ) | ΠΣ | Ψ (ΦΣ, ΦΜ, ΠΣ) | ΠΣ, ΦΣ |
Od konce 5. st. př. n. l. se prosazuje východní varianta. Západní variantu převzali Římané, od nich pak další evropské národy. Stala se tedy základem latinky.
Řekové klasické doby nepoužívali mezery mezi slovy, psali pouze velkým písmem (majuskule) a nezaznamenávali přízvuky ani přídechy. Minuskule byla vynalezena až ve středověku, první minuskulní rukopisy jsou z 9. st. n. l. Zaznamenávání přízvuků se objevuje ve 2. st. př. n. l., systém prošel dlouhým vývojem, než se kolem r. 400 n. l. ustálil v podobě, kterou známe dnes pro zápis klasické řečtiny. Pravidelné zaznamenávání přízvuků u každého slova však můžeme sledovat až od 9. či 10. st., což jistě souvisí se zavedením minuskulního písma v řeckém jazyce. Podobně je tomu s přídechy.