III.3 Pozdní období

III.3.1 Historický vývoj

I poslední fázi existence byzantské říše a její kultury můžeme ohraničit z obou stran pevnými daty: již zmíněnou křižáckou okupací Konstantinopole (1204) a jejím posledním a definitivním dobytím osmanskými Turky pod vedením sultána Mehmeda II. 29. května roku 1453.

Roku 1204 dobývá 4. křížová výprava Konstantinopol a byzantská říše se rozpadá. Na jejích troskách vzniká Latinské císařství ovládané západními knížaty (Franky) a nástupnické státy.

Významné byly zisky Benátské republiky, získala Ionské ostrovy, některé egejské ostrovy včetně Kréty, kterou udržela až do r. 1669, přístavy v Marmarském a Černém moři i na Peloponésu. Stala se námořní velmocí ve Středomoří.

Byzantinci vnímali latinskou nadvládu velmi negativně a jejich vystupňovaný odpor vůči západu pak v následujících obdobích vedl i k odmítání snah o církevní unii. Ne všechny části byzantské říše se však dostaly pod nadvládu Latinů. V oblasti Epiru a západní části Pevninského Řecka vznikl Epirský despotát, na jihovýchodním pobřeží Černého moře Trapezuntské císařství a na severozápadě Malé Asie vzniklo Nikajské císařství. Sem se po dobytí Konstantinopole uchýlilo vysoké duchovenstvo a vládnoucí aristokracie z hlavního města. Latinské císařství však nemělo dlouhého trvání, r. 1261 se Michaelu Palaiologovi za pomoci Janovanů podařilo dobýt Konstantinopol a nastoupil na trůn jako Michael VIII. Palaiologos. Založil tak poslední dynastii na byzantském trůně, palaiologovskou.

Michaelem obnovený stát byl nesrovnatelně méně významný než původní Byzanc a byl již definitivně odkázán na vyjednávání se Západem o podpoře proti vzmáhajícím se Turkům. Hranice říše byly neustále v ohrožení. Na východě to byli osmanští Turci, kteří postupně ovládli Malou Asii, na severu pak Bulhaři a Srbové. Kolem poloviny 14. st. prochází říše politickými nepokoji i hospodářskou krizí, kterou umocnila i drtivá morová epidemie r. 1347. V této době také Osmané pronikají do Thrákie a postupně do ostatních oblastí Balkánu. Obsazují Bulharsko i Srbsko (bitva na Kosově poli 1389) a dostávají se až do bezprostřední blízkosti Konstantinopole. 14. a 15. století jsou tak obdobím upadajícího mocenského významu Byzance, ale na druhé straně dobou kulturního rozkvětu, pro niž se podle poslední silné dynastie na byzantském trůně vžil název palaiologovská renesance a jež je kromě rozkvětu písemnictví charakteristická i rozkvětem architektury a výtvarného umění.

Byzantští císaři se obraceli o pomoc k západu a z tohoto důvodu také zahájili jednání o církevní unii. R. 1439 byl na florentském koncilu podepsán dekret o unii, kde byla zdůrazněna podřízenost byzantské církve papeži. Dohoda však vyvolala v samotné Konstantinopoli velký odpor obyvatelstva a postupně i církve.

Roku 1444 byla poražena křesťanská vojska v tzv. „bitvě národů“ u Varny, skončily tak poslední naděje na osvobození jihovýchodní Evropy z osmanské nadvlády. Na jaře r. 1453 sultán Mehmed II. oblehl hlavní město byzantské říše, která v té době zahrnovala pouze území kolem Konstantinopole, část Peloponésu a okolí Trapezuntu na jihu Černého moře. 29. května 1453 byla Konstantinopol dobyta. V následujících letech ovládli Turci Peoloponés (některé oblasti Peloponésu však zůstaly v držení Benátčanů) a Trapezuntské císařství.

Rokem 1453 končí byzantské období řeckých dějin a následuje téměř čtyři sta let turecké nadvlády – turkokracie.

III.3.2 Literatura

Jednání o obnovení církevní unie se Západem, jež bylo historickou nutností, a s ním spojené teologické a filozofické spory měly pozitivní vliv na vývoj byzantského myšlení a rozkvět teologické a filozofické literatury. Stále užší styk se Západem měl dva protichůdné dopady: jednak přejímání západních vlivů, jednak jejich zásadní odmítání, často spojené s fixací na minulost.

Svízelná zahraničněpolitická situace a nutnost obracet se o podporu na Západ donutily Řeky v podstatě poprvé za dlouhou historii jejich písemné kultury učit se cizím jazykům (zejména latině) a překládat z nich (dosud to byli spíše cizinci, kteří se učili řečtině a případně zprostředkovávali cizí vlivy v řeckém písemnictví). Významným reprezentantem filologie palaiologovského období a překladatelem z latiny byl Maximos Planudes (cca 1255–1305), zosobnění dobového ideálu všestranného učence, který se kromě literatury a filologie zajímá i o jiné obory – o přírodní vědy, o teologii. Lze jej považovat za předchůdce západoevropského humanismu 14. stol. Svými překlady latinských děl od antických po soudobá znovu navázal kontakt mezi západní a východní evropskou kulturou. Byl také pedagogem a vydavatelem: editoval texty antických řeckých autorů s komentáři pro účely školní četby.

V byzantském písemnictví tohoto období se střetávají dvě protichůdné tendence: přívrženci formálního klasicismu hlásají, že jedině napodobování klasiků (μίμησις τῶν ἀρχαίων) vede k formální dokonalosti. Jejich odpůrci starořecké kulturní dědictví a přílišné lpění na něm chápou spíš jako brzdu vývoje. Ti první však nebyli představiteli humanismu v západoevropském smyslu slova – spíš navazovali na postoje církevních Otců 4. stol., kteří uznávali klasické autory jako formální vzory, ale odmítali jejich myšlenky. Západnímu humanismu je bližší druhý směr, který odmítal mrtvý formální klasicismus a chápal, že úzký helénocentrismus zabránil Řekům rozeznat velikost a důležitost jiných národů. Hlavní z představitelů tohoto směru Theodoros Metochites (1270–1332) pochopil, že Byzanc není dovršením, ale jen jednou z etap historického vývoje.

Na pozadí sporů mezi východní a západní církví se rozhořel také tzv. hésychastický spor. Jde v podstatě o protiklad západního racionalismu a východního mysticismu. Hésychia (ἡσυχία) má být stav, v němž mnich usilovnou modlitbou a kontemplací dosahuje emotivního spojení s Bohem. Východiskem tohoto hnutí je odkaz Symeona Nového Teologa. Rozšířilo se hlavně v mnišských kruzích. Jeho zakladatelem a hlavním představitelem byl Gregorios Palamas (1296–1359). Se svým učením zvítězil na synodě r. 1351, bylo přijato jako dogma.

Další intelektuální spor, který poznamenal poslední století byzantského vývoje, byl spor platoniků s aristoteliky. Platonismus, jak už bylo výše řečeno, ve středobyzantském období spíše odmítaný, zažívá v 15. století renesanci a stává se filozofií byzantské humanistické inteligence, která uvažovala o novém společenském zřízení. Jeho nejvýznamnějším a nejzajímavějším představitelem byl Georgios Gemistos Plethon (1355–1452), jedna z nejkontroverznějších postav byzantského myšlení. Roku 1438/39 se zúčastnil koncilu ve Ferraře a Florencii, na němž došlo k intelektuálnímu střetu mezi Západem a Východem a oživení polemiky mezi aristoteliky a platoniky. Kongres byl svolán na žádost císaře Ioanna II. Palaiologa a jeho cílem bylo projednat podmínky církevní unie. Přestože Plethonovi bylo v té době již skoro 80 let, návštěva v Itálii se stala klíčovým mezníkem jeho života. Seznámil se zde s florentským velmožem Cosimou de Medici a vysvětloval mu platonskou filozofii, jež byla tehdy v Itálii ještě poměrně málo známá. Debaty s florentskými vzdělanci vedly Plethona k sepsání díla O rozdílech mezi Aristotelem a Platónem (Περὶ ὧν Ἀριστοτέλης πρὸς Πλάτωνα διαφέρεται), jehož vydání znamenalo počátek nového velkého a dlouhého sporu mezi platoniky a aristoteliky, ve kterém se nejprve angažovali pouze Řekové a až později byl přenesen na Západ.

Mezi jeho nejzajímavější díla patří dvě memoranda, v nichž navrhoval politické a ekonomické reformy na Peloponésu. Nejvýznamnější a nejkontroverznější Plethonovou prací byl Svod zákonů (Νόμων συγγραφή), v němž vyložil svou představu o řízení státu. Dílo spojovalo novoplatonismus s vírou v pohanské bohy v čele s Diem. Filozof zde předložil svůj projekt politické a mravní obnovy Byzance (v jeho pojetí spíše „Hellady“) s centrem na Peloponésu, který v souladu se svým pohledem na dějiny považoval za historické a symbolické jádro říše, dědice starověké Sparty. Základem pro jím navrhovanou ústavu byla ústava antické Sparty, kterou oklestil o strohou kázeň, a naopak obohatil o platonskou politickou filozofii. Kromě té se jeho program opíral právě o hodnoty řeckého polyteismu a také o pilíře filozofie stoické. V díle jsou zahrnuty též modlitby, hymny a liturgie na počest pohanských bohů. Duše je podle tohoto spisu nesmrtelná a převtěluje se.

Větší část pojednání byla spálena po dobytí Konstantinopole Turky v roce 1453 na rozkaz Plethonova největšího oponenta, Georgia Scholaria, který byl v tomtéž roce sultánem Mehmedem druhým dosazen na místo patriarchy (pod jménem Gennadios).

Byzantského intelektuála této doby můžeme tedy většinou charakterizovat za pomoci tří znaků:

1. politicky: přívrženec × odpůrce unie;

2. teologicky: palamita (hésychasta) × barlaamita (odpůrce hésychasmu);

3. filozoficky: platonik × aristotelik.

Za skutečné kořeny novořecké literatury (alespoň se na tom shodne větší počet literárních historiků) lze považovat byzantskou, většinou veršovanou, literaturu s fiktivními prvky 14.–15. století. Byly to především milostné dobrodružné romány, inspirované jednak románem helénistickým a jednak západním rytířským románem. Všechny romány byly psány nerýmovaným patnáctislabičným jambickým veršem, v Byzanci zvaným verš politický. Některé z nich jsou původní literární díla, jiné volné adaptace románů západních, jiné víceméně překlady. Prostředí i doba románů jsou zcela iluzorní, pohádkové, stejně jako charakteristiky hrdinů, není patrný vliv křesťanské ideologie, vše řídí Osud.

Přes všechnu iluzivnost však romány obsahují prvky byzantské společenské reality. Jejich jazyk je blíže k jazyku lidovému, ale obsahuje i některé elementy stylu vysokého či středního. Podle všeho se zdá, že tyto romány nebyly v žádném případě četbou lidovou, ale že jak jejich autoři, tak čtenáři pocházeli z nejvyšších vrstev společnosti. Jejich názvy jsou pravidelně jmény hlavní milenecké dvojice, např. Kallimachos a Chrysorrhoe (Καλλίμαχος καὶ Χρυσορρόη) z počátku 14. století. Další dobrodružné romány, jako třeba Achilleis (Ἀχιλληΐς, 14.–15. stol.) či Trojská válka (Ὁ πόλεμος τῆς Τρωάδος, 14. stol.) jsou na první pohled zpracováním antických látek, ale antické kulisy jsou většinou jen koloritem, často jde rovněž o adaptace západních vzorů, zatímco původní řecké předlohy (homérské eposy) autor zjevně vůbec neznal.

Dalším vzkvétajícím žánrem s fiktivními prvky je didaktická a moralizující poezie, často satirické a alegorické zvířecí eposy, např. Vyprávění o čtvernožcích (Διήγησις τῶν τετραπόδων ζώων; pozdní 14. století).

O posledním zápasu byzantské říše a o její konečné zkáze se dočteme v dílech několika historiků. Dílo, které napsal Laonikos Chalkokondyles (1423–1490), jediný Atéňan v celých dějinách byzantské literatury a žák Georgia Gemista Plethona, je dostupné i českému čtenáři (Poslední zápas Byzance, Praha 1988). Michael Kritobulos (1410–1467) byl jedním z těch řeckých vzdělanců, kteří se dali do služeb dobyvatelů. Pochopil nevyhnutelnost osmanské nadvlády nad Řeky a už před konečnou porážkou své vlasti hledal možnosti kompromisu a způsobu soužití s novým režimem. Stal se sekretářem sultána Mehmeda II. Po pádu Konstantinopole byl místodržícím na ostrově Imbru. Dílo Historie (Ἱστορίαι) popisuje roky 1451–67 a je věnováno Mehmedovi II., kterého tituluje „císař“ (βασιλεύς nebo αὐτοκράτωρ). Zdůrazňoval sultánův zájem o klasický starověk, který z něj v Kritobulových očích činil vhodného nástupce byzantských císařů.

III.3.3 Jazyk

Palaiologovská renesance se vyznačovala návratem k tradicím a péčí o vzdělání, sílí však i kontakty se Západem, které ovlivňují i literární produkci.

Po určité době se opět setkáváme s díly, jejichž jazyk je blízký jazyku mluvenému. Jsou to zejména veršované romány – originální díla, volné adaptace i překlady děl západních. Opět se nejedná o čistě mluvený jazyk, ale o jazyk smíšený obsahující prvky vyšších stylů, jazyk vyšších vrstev společnosti, kam patřili autoři i čtenáři těchto děl. Na tuto skutečnost poukazuje i slovní zásoba románů, která obsahuje slova přejatá z latiny.

Naopak Morejská kronika (Χρονικὸν τοῦ Μορέως), veršované dílo zřejmě z počátku 14. st., které popisuje dobytí Konstantinopole a nadvládu Franků nad Peloponésem v letech 1095–1292, je psána živým jazykem jen s omezenými prvky vyššího stylu (těm se jen stěží mohl jakýkoli alespoň částečně vzdělaný autor zcela vyhnout). Dochovaly se i verze v jiných jazycích, např. ve francouzštině či italštině, není jasné, ve kterém jazyce byla kronika napsána původně. Převládá názor, že autorem byl Frank znalý řečtiny, který ignoroval archaizující tradici byzantské literatury. Dílo není nijak významné po stránce literární, velký je však jeho přínos pro studium vývoje řeckého jazyka. V jazyce díla se objevuje řada prvků odpovídajících peloponéskému dialektu, jak byl zachycen ve 20. st., předpokládá se tedy, že by mohl být alespoň částečně dokladem mluveného živého jazyka oblasti v dané době. Vzhledem k nedostatku dalších pramenů a informací o podobě jazyka, kterým se na Peloponésu ke konci doby byzantské mluvilo, jsou však badatelé ve svých závěrech opatrní.