Metoda Spirální stabilizace páteře

Autorem této patentované metody je MUDr. Richard Smíšek ve spolupráci s MUDr. Kateřinou Smíškovou a MUDr. Zuzanou Smíškovou. Autoři se opírají o 30 let postupného vývoje této metody a 25 let klinických zkušeností se cvičením u pacientů s bolestmi páteře v bederní, hrudní i krční oblasti, u pacientů s akutním výhřezem ploténky, u skolióz a bolestí velkých kloubů.

Teoretickým východiskem metody je existence spirálních svalových zřetězení, jejichž aktivací dochází k napřímení a protažení páteře směrem vzhůru a k redukci tlaku působícího na meziobratlové ploténky. Podrobněji popisujeme principy aktivace a činnost těchto svalových řetězců ve druhé části publikace nazvané Spirální stabilizace teoreticky.

Pohybový program SPS je kombinací cviků, které kompenzují negativní dopady nevhodného pohybového režimu, ať už máme na mysli nedostatek pohybu nebo naopak přetížení pohybového systému.

Metoda SPS zahrnuje cvičení i řízení pohybu:

Posilovací, protahovací a mobilizační cvičení

Pravidelným cvičením udržujeme svaly v potřebné kondici, protažené tak, aby nebránily plnému rozsahu pohybu v kloubech a dostatečně silné, aby dokázaly pohyb realizovat.

Stabilizační a koordinační cvičení

Správným provedením cviků tělo získává potřebnou stabilitu a optimální koordinaci ve vzájemném postavení pohybových segmentů, což umožňuje zapojení jednotlivých svalů do spirálních řetězců.

Optimalizace řízení pohybu

V průběhu cvičení se učíme optimálním pohybovým stereotypům se zapojením optimálních stabilizačních mechanismů, což v případě běžných sportovních i pracovních pohybů je spirální stabilizace.

V poslední době se zmíněná metoda dostává do širšího povědomí v podobě preventivního cvičení v nabídce fitcenter a skupinových cvičení. SPS si také našla své místo v tréninku řady vrcholových sportovců, ať už v rámci kondiční přípravy nebo jako forma regenerace a prevence.

Díky systému školení se rozšiřují řady terapeutů a lektorů SPS, stále však zůstává rozsáhlé pole, kde SPS své uplatnění teprve hledá a tím je oblast školství, tedy TV na všech stupních škol, od základních až po vysoké.

Dle Lewita (2003) jsou podkladem mnohých bolestí v dospělém věku funkční poruchy pohybového systému, což jsou poruchy bez zjevných organických příčin, jejichž kořeny však musíme hledat v dětství.

Na faktu, že prevence poruch pohybového systému musí být cílena zejména na děti a mladou generaci se shodují odborníci z oblasti léčebné rehabilitace a diagnostiky poruch pohybového systému. Tuto skutečnost například zdůrazňovali téměř před 30 lety zakladatelé funkčního vyšetření pohybového systému Janda a Lewit (Struhár, 2015).

Diagnostiku výskytu poruch pohybového systému uvádí v souvislosti s ontogenezí posturálního systému také další z dalších významných odborníků na poli diagnostiky a rehabilitace profesor Pavel Kolář (2006, 2007, 2009).

Ani autoři metody SPS samozřejmě nepřehlížejí skutečnost, že prevence zacílená na kategorii dětí a mladé generace obecně je patrně nejefektivnějším nástrojem v boji proti jedné z nejrozšířenějších civilizačních chorob, jíž bezpochyby vertebrogenní obtíže jsou.