Vybrané texty z politické geografie
Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity
Mgr. Ing. Libor Lněnička

3. Politická struktura a politický systém

Základem politiky a společnosti je člověk. Člověk v průběhu dějin přetváří nejen přírodu, ale i sebe samotného. Současná politická geografie musí spolupracovat při svém výzkumu s jinými společenskými vědami, z nichž nejdůležitějšími jsou politologie, historie a sociologie. Následující kapitola si klade za cíl stručně seznámit studenty s obecnými teoriemi politické struktury a systému. Velice důležité je si uvědomit, že člověk svým jednáním a chováním ovlivňuje nejen sebe samotného, ale i přírodní prostředí. Musíme tedy pochopit složitost společenských jevů a zákonitostí, které se formovaly v historii a zapříčinily vývoj mnoha státních útvarů. Ještě než k tomuto konceptu přistoupíme, je nutné si vymezit základní pojmy.

3.1 Politická moc

Teoretické úvahu o pojmu moc jsou stále ve vývoji. Protože pojem stát v politické geografii je hlavním objektem a předmětem studia, je nutné jasně vymezit některé důležité pojmy.

• Veřejná moc – politická síla, která je schopná zabezpečit (třeba i donucovacími prostředky) formování, upevnění a ochranu určité soustavy společenských vztahů (výrobních, morálních, sociálních, kulturních apod.).
• Státní moc – vyskytuje se v sociálně diferenciované společnosti. Se vznikem tříd a skupin (M. Weber) vniká stát a zvláštní aparát – statutní mechanismus. Státní moc je tedy základním znakem státu.
• Státní suverenita – vlastnost státní moci, kterou se tato moc odlišuje od ostatních součástí politického systému. Státní suverenita je akt nejvyšší mocí nad obyvatelstvem určitého území.

Obecně lze státní moc chápat jako schopnost a reálnou možnost podstatným způsobem ovlivňovat činnost a řízení lidí pomocí autority, práva nebo násilí (Žaloudek, 1999).

Předpokladem existence politické moci jsou základní znaky, jež ji naplňují:

• Politické vztahy (jednotlivec, občan, sociální skupina, národ × státním orgánům, státní správě, politické strany).
• Politické potřeby (existenční – uspokojení reprodukce daného politického systému; vývojové – integrace a diferenciace politické struktury při nezávislosti na okolním prostředí).
• Politický zájem (soustředěné zaměření jednotlivců, sociálních skupina ostatních subjektů na uspokojování určitých potřeb).

Politická moc bývá obyčejně institucionalizovaná – podoba jednotlivce (hlava státu) nebo kolektivu (parlament, vláda). Jsou jim přiděleny kompetence a okruh objektů, vůči kterým se moc vykonává.

Dle subjektů lze politickou moc dělit na:

• Moc jednotlivce
• Moc sociální skupiny
• Moc politické strany
• Moc státu

Nejčastější politickou mocí, která se vyskytuje téměř ve všech státech světa, je státní moc. Státní moc se opírá o suverenitu, monopol státu přijímat zákony a disponovat prostředky násilí.

Více v BAAR, V., RUMPEL, P., Šindler, P. Politická geografie, Ostrava: Ostravská univerzita, 1996; IŠTOK, I. Politická geografia a geopolitika, Prešov: Prešovská univerzita v Prešově, 2004.

3.2 Moc ve státě

„Politický systém je jakýsi trvalý model lidských vztahů, které zahrnují do značné míry moc. Vládu nebo autoritu“ (R. Dahl). Moc je jeden z nejrozšířenějších společenských vztahů. Nejvyšší mocí ve státě je státní moc. Současně je i typickým znakem státu. V každém státu rozlišujeme moc zákonodárnou, výkonnou a soudní.

A) Zákonodárná moc (Legislativní)

– zákonodárný sbor (parlament) je jednokomorový nebo dvoukomorový. Jednokomorový parlament je typický pro unitární republiky, dvoukomorový pro monarchie a federativně uspořádané republiky. Výjimkou je např. Česká republika. Zákonodárná příslušnost obou sněmoven může být buď stejná (každý zákon musí být schválen oběma sněmovnami) nebo jedna sněmovna podle ústavy má větší vliv než druhá. Ve federacích je jedna komora ustavena podle stejného klíče, druhá je tvořena zásadně stejným počtem zástupců z jednotlivých částí federace (republik, států, zemí) bez ohledu na jejich velikost. Až na některé výjimky jsou členové zákonodárných sborů do funkce ustavovány volbou. Volby se realizují na základě volebního práva. Výjimkou mohou být tzv. virilisté, nevolení členové určitého sboru s tzv. virilním (osobním) hlasem, jejich členství v tomto sboru je vázáno na určitý úřad či hodnost. (Např. bývalí francouzští prezidenti jsou automaticky, bez volby, členy senátu).

Volební právo rozlišujeme:

• Objektivní (souhrn volebních předpisů)
• Subjektivní (oprávnění volit – aktivní volební právo a oprávnění být volen (pasivní volební právo)
• Všeobecné a omezené
• Rovné a nerovné
• Přímé a nepřímé
• Tajné a veřejné
• Povinné (volební povinnost)

Dle úpravy volebního práva lze rozlišit systém majoritní (zastoupení osob) a poměrné zastoupení (účast volebních stran ve sboru).

Podle Ústavy České republiky je zástupcem zákonodárné moci (legislativy) Parlament. Ten se skládá ze dvou komor – dolní, Poslanecké sněmovny, a horní, Senátu. Mandáty v obou komorách jsou obsazovány svobodným tajným a rovným hlasováním občanů ve volbách. Parlament České republiky se skládá ze dvou komor. Poslanecká sněmovna má 200 poslanců volených na čtyřleté období na základě proporcionálního volebního systému. Za stanovených podmínek může být období zkráceno a konají se pak předčasné volby. Obrázek 3: Poslanecká sněmovna České republiky. Červen 2010. Zdroj: http://aktualne.centrum.cz/domaci/politika/clanek.phtml?id=671330 V čele Poslanecké sněmovny stojí předseda (Miroslava Němcová) a tři místopředsedové (PhDr. Lubomír Zaorálek, JUDr. Vlasta Parkanová a ThDr. Kateřina Klasnová). Senát má 81 senátorů s šestiletým mandátem, kteří jsou voleni většinovým systémem – každé dva roky 1/3 senátorů. Senát má ústavou stanovené specifické pravomoci. Může vracet Poslanecké sněmovně návrhy zákonů, avšak nemá právo veta s konečnou platností. Senát existoval v českém politickém systému již od roku 1918, než byl v době Protektorátu roku 1939 zrušen. Své obnovy se dočkal až v roce 1996, kdy proběhly volby prvních 81 senátorů – třetina senátorů byla zvolena na 2 roky, třetina na 4 roky, třetina na 6 let. Další volby se konaly v jedné třetině volebních obvodů v roce 1998. Od těchto voleb je délka mandátu všech senátorů 6 let. Termín voleb do Senátu vyhlašuje prezident republiky podle zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky. Senátoři se volí dle volebních obvodů, které mají územní platnost (v ČR je jich 81. Tedy shodný s počtem senátorů). Obrázek 4: Volební obvody do Senátu České republiky Zdroj: http://www.senat.cz/volby/jsv.php?ke_dni=24.02.2011&O=8 Volby do Senátu se naposledy konaly v říjnu 2010 (15–16. 10.) a dle jejich výsledků je zastoupení následující (dle senátorských klubů): V čele Senátu stojí předseda (Milan Štěch) a 5 místopředsedů (MUDr. Přemysl Sobotka, PaedDr. Alena Gajdůšková, RNDr. Alena Palečková, Doc. JUDr. Petr Pithart a Ing. Zdeněk Škromach). Obrázek 5: 19. Schůze Senátu České republiky. Květen 2010. Zdroj: http://www.senat.cz/zajimavosti/fotogalerie/2010/index.php?ke_dni=24.02.2011&O=8 Pozn.: Senát měl v únoru 2011 pouze 80 členů. V lednu 2011 bohužel zemřel senátor Jiří Dienstbier, který měl mandát za volební obvod 30-Kladno. Doplňující volby se budou konat v březnu 2011 (18–19. 3.).

B) Výkonná moc (Exekutivní)

– výkonnou funkci ve státě vykonává hlava státu a vláda. V širším slova smyslu se považují za výkonné orgány všechny orgány kromě zákonodárných a soudních. Tyto orgány se nazývají exekutivou nebo státní správou.

V monarchiích je hlavou státu panovník (král, císař, emír atd.), v republikách prezident. Panovník v monarchiích má práva čestná (např. užívání titul, predikátů a znaků) a výsostná (např. vydávání zákonů, jmenování státních úředníků, právo reprezentovat stát navenek, uzavírat mezinárodní smlouvy, velet branné moci, vypovídat válku a sjednávat mír, udílet milost atd.). Za nezletilého panovníka vykovává vládu regent.

Postavení prezidenta republiky se více či méně přibližuje postavení panovníka v monarchiích. Prezidenti jsou voleni přímo lidem nebo zákonodárným sborem. První způsob je typický v tzv. prezidentských republikách, druhý je typický pro republiky parlamentní. Prezident může kdykoliv svobodně rezignovat na svoji funkci (odstoupit).

Vláda je nejvyšší výkonný (správní) orgán státu. Její mocenské postavení je zakotveno v ústavě, je kolektivním orgánem, jehož členy jsou ministři, pověřeni řízením jednotlivých resortů. V čele vlády stojí předseda vlády (premiér).

V absolutních monarchiích vládu jmenuje panovník a „ministři“ jsou mu absolutně podřízeni. V konstitučních monarchiích s parlamentním režimem ministry jmenuje také panovník, avšak z příslušníků parlamentní většiny (vládní strany). Tím se dostává vláda do závislosti parlamentu. Vládu v republikách jmenuje prezident. V parlamentní republice podléhá témuž omezení jako panovník v monarchii s parlamentním režimem (musí vybírat vládu z členů parlamentní většiny, nebo z členů vládní koalice). V prezidentských republikách vybírá prezident členy vlády nezávisle na parlamentu. Ministři jsou pouze odpovědni prezidentovi a ten odpovídá za jejich činnost.

Prezident republiky je hlavou státu s ústavně vymezenými pravomocemi. Je volen na pětileté období oběma komorami Parlamentu na společné schůzi. Funkce prezidenta nemůže být vykonávána ve více než dvou volebních obdobích po sobě, aby bylo zajištěno střídání moci. Prezidentem České republiky se může stát pouze osoba, která je volitelná do Senátu – tedy občan České republiky, který má právo volit a dosáhl věku minimálně 40 let. Jeho kandidatura přitom musí být navržena alespoň 10 poslanci anebo senátory. Současným prezidentem je Václav Klaus, který byl zvolen 15. února 2008 a vykonává funkci v druhém volebním období. Dříve zastával mimo jiné funkce ministra financí a předsedy vlády. Obrázek 6: Prezident České republiky prof. Ing. Václav Klaus, CSc. Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Vaclav_Klaus_headshot.jpg Vláda České republiky je ústředním exekutivním orgánem  a v současném volebním období (2010–2014) má 15 členů. V čele stojí předseda (RNDr. Petr Nečas – ODS) a 2 místopředsedové (Karel Schwarzenberg a Radek John). Na základě koaliční smlouvy jsou ve vládě zastoupeny členové Občanské demokratické strany, TOP 09 a Věcí veřejných. Členové vlády (mimo předsedy) zastávají také funkci ministra. Ministři spravují resorty (dopravy, financí, kultury, obrany, práce a sociálních věcí, místního rozvoje, průmyslu a obchodu, spravedlnosti, školství, mládeže a tělovýchovy, vnitra zahraničních věcí, zdravotnictví, zemědělství a životního prostředí). Obrázek 7: Vláda České republiky po jmenování prezidentem Václavem Klausem (13. červenec 2010) Zdroj: http://www.vlada.cz/scripts/detail.php?id=74303&tmplid=764 Úřad vlády ČR zajišťuje ústřední agendu předsedy vlády a také podmínky pro práci odborných útvarů členů vlády, organizačně začleněných do jeho struktury (rady vlády a vládní výbory).

C) Soudní moc

– výkonem soudnictví jsou pověřeny nezávislé orgány státní moci – soudy. Soudci jsou při výkonu své funkce vázáni zákony a svým svědomím. Soudní moc je vedle moci zákonodárné a výkonné třetím odděleným pilířem moci. Soudní moc je jménem republiky vykonávána nezávislými soudy. Nestrannost a nezávislost soudců nesmí být nikým ohrožována. O požadavku nezávislosti soudců není v demokratických zemích pochyb. V některých zemích jsou soudci z povolání voleni a odpovědni přímo příslušným zákonodárným orgánům. V mnoha zemích (Francie a anglosaské země) jmenuje soudce z povolání na dobu časově neomezenou hlava státu.

Soustavu obecných soudů v ČR tvoří nezávislé okresní, krajské a vrchní soudy, které pečují o ochranu práv a jako jediné mají oprávnění rozhodovat o vině a přiměřeném trestu za prokázaný trestný čin.

Ochrannou ústavnosti se zabývá Ústavní soud České republikay složený z 15 soudců jmenovaných prezidentem na 10 let.

Nejvyšší soud je vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících do pravomoci soudů (s výjimkou záležitostí, o nichž rozhoduje Ústavní soud nebo Nejvyšší správní soud).

Nejvyšší správní soud dbá na dodržování zákonnosti soudů všech úrovní.

Soudce je jmenován do funkce prezidentem republiky bez časového omezení. Podmínkou je jeho bezúhonnost a vysokoškolské právnické vzdělání zahrnující i praxi u soudu a justiční zkoušku.

3.3 Politický systém

Vymezení pojmu politický systém vychází z historického vývoje. Základy k vytvoření systému lze nalézt již u Aristotela. Dále se v historii systému věnovali především I. Kant a F. Hegel. Základem pro vytvoření politického systému bylo přenesení systémové teorie do oblasti zkoumání politiky.

Politický systém představuje souhrnný pojem označující způsob organizace společenských procesů (Ištok, 2004). Lze si pod ním představit také souhrn politických institucí a idejí dané společnosti a vzájemné vztahy mezi nimi. V politickém systému působí rada subsystémů, z nichž každý má svoji specifickou funkci.

Základní znaky politického systému:

• Svrchovanost – prostřednictvím svrchovanosti se realizuje politická moc ve státě.
• Společenské prostředí – sociální a ekonomická struktura.

Politické systémy lze dělit, popisovat a pracovat s nimi. Např. dle M. Webera je možné politické systémy rozdělit na racionálně legální (zákony jsou považovány za účinné prostředky k dosažení politických cílů), tradicionalistické (politické procesy jsou založeny na tradici, jimiž vlně disponuje vládce) a charismatický (uplatňuje se mimořádná kvalita vládce).

Z hlediska historického vývoje je možné definovat: primitivní systémy, dědičná impéria (francká říše, parthská říše), kočovné nebo výbojné říše (mongolská, arabská), městské státy, feudální systémy, centralizované byrokratické říše a soudobé politické systémy. Z typologie sociálně-ekonomických formací vychází např. marxistická prostorová věda, která rozlišuje systémy: prvobytnopospolné, otrokářské, feudální, kapitalistické a socialistické společnosti.

D. Berg-Schlosser a T. Stammen (2000) vymezili 10 typů politických systémů:

• Současné „tradiční“ politické systémy – hlavní úlohu tvoří tradiční politické struktury a politická správa (např. Saudská Arábie, Maroko, Jordánsko a Nepál).
• Statické oligarchie – světská vláda moci jednotlivce nebo malé skupiny opřené o mocenské složky (vojsko, policie, tajná služba apod. (např. Haiti 1957–1986).
• „Modernizační“ oligarchie – politické vedení prosazuje cíl – modernizaci. Často vzniku takového systému předchází vojenský převrat – např. Brazílie 1964–1985.
• „Pretoriánský“ systém – nízký stupeň institucionalizace a nestabilita (např. Sýrie, Irák, Uganda).
• Mobilizační systém – prosazování hospodářského a sociálního pokroku pragmatickou formou (např. Čína, Severní Korea, Vietnam, Kuba).
• Výchovné demokracie – K vytvoření podmínek systému je nutný postupný proces při dodržování demokratických práv (např. Keňa, Senegal).
• Fašistické systémy – antidemokratická struktura vlády postavená na vůdcovství, totalitním státním aparátu a regulaci společnosti (např. Německo 1933–1945, Itálie 1922–1943).
• Komunistický systém – ovládnutí a politická regulace všech oblastí života společnosti (např. ČSR 1948–1989).
• Systém parlamentní demokracie – novodobá forma společenského pořádku, dodržování lidských práv a institutu právního státu (např. Německo, Francie, Švýcarsko, Kanada, USA).
• Politické systému budoucnosti – mohou teprve vzniknout působením politických sil v prostoru.

Více v: IŠTOK, I. Politická geografia a geopolitika, Prešov: Prešovská univerzita v Prešově, 2004, str. 152 – 155.

3.5 Státní suverenita

Nejprve než si vymezíme aktuální politickou situaci ve světě, je třeba se zamyslet nad dalším znakem, který formuje stát. Tím je právě suverenita (svrchovanost) státu. Tou rozumíme nezávislost státní moci na jakékoli jiné moci uvnitř i vně hranic státu. Suverenita je základní podmínkou existence státu. Nositelem je právě sám stát.

Suverenita je spjata se státním územím. Suverenita je tedy spojována s organizováním obyvatelstva podle území, tzv. princip teritoriality. Uplatnění tohoto principu znamená, že státní moc a práva určitého státu se vztahují na všechny, tj. organizace i občany, kteří pobývají na tomto území.

Suverenita má vnější a vnitřní stránku. Vnější stránka je výrazem nezávislosti státu. Vztahy států vůči sobě navzájem se utvářejí na základě vůle jednotlivých států. Proto základním pramenem mezinárodního práva veřejného je smlouva jakožto projev vůle dvou nebo několika států. Smlouvy tak uzavírají rovnocenné partneři. Vnitřní stránka suverenity je skutečnost, že státní moc funguje nezávisle na jakýchkoliv jiných politických organizacích. Podléhají ji všichni obyvatelé příslušného území a všechny organizace působící na tomto území.

Pojem suverenity lze vysledovat již ve středověku, především v období absolutismu. V období buržoazních revolucí se přenáší suverenita z panovníka na národ (lid). V Západní Evropě se státy organizovaly podle tzv. národního principu – jeden národ vytvořil obvykle jeden stát. Naproti tomu ve střední a východní Evropě vznikla za odlišných historických podmínek řada mnohonárodních států (Rakousko-Uhersko, Rusko aj.). Došlo tedy k formulaci principu národní suverenity. Národní suverenita znamená nárok každého národa vytvořit si vlastní politickou organizaci nebo vlastní národní stát, nebo se spojit s jinými národy ve společný stát. V mezinárodním právu se používá termín právo na sebeurčení národů.

Stát jakožto subjekt mezinárodního práva vykazuje určité znaky: obyvatelstvo, území, vláda, nezávislost, schopnost a ochota vystupovat jako nový subjekt. Z tohoto pohledu pak současnou politickou strukturu světa tvoří suverénní státy, nesamostatná (závislá) území a neutrální případně mezinárodní území a prostory.