2.3. Překážky v motorickém vývoji

V předchozí části textu jste se dozvěděli o vlivu narušené hybnosti na psychomotorický vývoj dítěte, nyní se budeme věnovat překážkám v motorickém vývoji u dětí s postižením CNS, zejména pak dětí s mozkovou obrnou. Postižení pohybového aparátu se odráží v celkovém vývoji dítěte.

U dětí s mozkovou obrnou dohází k tomu, že v důsledku postižení mozku je narušena schopnost odpovídající svalové kontroly celého těla, v důsledku toho mají děti s mozkovou obrnou obtíže naučit se základním motorickým dovednostem jako je plazení, sed a chůze. Rozsah postižení se odvíjí od toho, které části mozku jsou poškozeny. Různé části mozku ovlivňují naše pohyby různým způsobem, poškození mozku může ovlivňovat některé svaly více než ostatní (Martin, S. 2006).

Existuje mnoho různých druhů postižení hybnosti, kdy mezi nejběžnější vrozená postižení patří mozková obrna, u které rozlišujeme několik forem. Setkáme se rovněž i s různým stupněm postižení, od těžkých forem až po ty lehké. Jisté však je, že každé dítě a dvojnásob to platí u dítěte s postižením, vyžaduje individuální přístup, proto je třeba kromě základní klasifikace postižení znát i vývoj takového dítěte a specifika, která se s postižením pojí. Rozvoj motorických dovedností u dětí s mozkovou obrnou je mnohdy nejen opožděn, ale má často své limity. Pro osoby pečující, pedagogy či asistenty je nezbytné znát pohybový vývoj dítěte a jeho specifika a s tím spojené odlišnosti v přístupech k dítěti.

Děti přicházejí na svět zcela bezmocné a bez kontroly nad vlastním tělem, děti zůstávají v poloze, ve které je necháme, nemají na vybranou, ačkoli můžeme pozorovat určité pohybové vzorce hlavy, rukou, dolních končetin, nejsou tyto pohyby kontrolovány vůlí. V průběhu prvního roku života dochází k mnoha změnám v oblasti vývoje dítěte a zejména rozvoj hrubé motoriky se vztahuje k velkým svalovým skupinám (Martin, S. 2006).

Samotné postižení, jeho rozsah a stupeň mnohdy zákonitě přináší i překážky v motorickém vývoji, které z postižení přímo vychází. Postižení CNS ovlivňuje posturu a hybnost mnoha různými způsoby v závislosti na tom, která jeho část je poškozena nebo postižena (Pope, P. 2007).

Dopad mozkové obrny a její obraz je značně široký a zahrnuje osoby, které nejsou schopny samostatného pohybu, je u nich značně omezena komunikace a vyskytuje se celá řada přidružených postižení jako je epilepsie či mentální postižení až po osoby s lehkým narušením hybnosti (Imms, Ch., Dodd, K. in Dodd, J. K., Imms, Ch., Taylor, N. F. 2010, s. 7). Hodnocení dítěte má obsahovat srovnání činností a vývoje s očekávanou věkovou normou. U dítěte s MO se kombinuje opožděný i abnormální vývoj (Kraus, J. 2005, s. 24).

U dětí s postižením CNS se kromě narušení hybnosti mohou vyskytovat další přidružené problémy, které mohou zahrnovat (Hinchclife, A. 2007):

• zrakové vnímání,
• sluchové vnímání,
• poruchy kognitivních funkcí,
• epilepsii.

Hinchclife (2007) rovněž uvádí, že pro správnou práci s dítětem nestačí jen znalost základní diagnózy, ale je třeba se zaměřit i na další oblasti, které s obtížemi v motorickém vývoji velmi úzce souvisí tak, jak je vyjádřeno v diagramu.

Diagram 2 Vliv postižení na motorické dovednosti

Již bylo v textu uvedeno, že postižení hybnosti (například mozková obrna) neovlivňuje pouze motorický vývoj dítěte, ale zahrnuje rovněž i celou osobnost dítěte a nesporný je rovněž i vliv okolí, rodinné vztahy a zahrnutí terapií jako součást podpory. I z těchto důvodů je při práci s dítětem nutné zohlednit tyto tři oblasti:

• fyzická,
• psychická,
• sociální.

2.3.1. Spolupráce s rodiči dítěte

Pro speciálního pedagoga má velký význam dostatek informací získaných od rodičů dítěte, a pokud je to možné i dalších odborníků, kteří se podílí na jeho podpoře. Získání těchto informací od rodičů by se nemělo opírat jen o samotnou diagnózu, ale především o specifika u konkrétního dítěte. Tyto údaje mohou významně napomoci práci pedagoga, který tak může začít s dítětem pracovat s využitím zkušeností rodičů. Učitel by se měl zaměřit na charakteristiku dítěte, zjistit, co již dítě umí, jaké jsou jeho znalosti a dovednosti. Při vymezení cílů podpory se pak pedagog opírá o speciálně pedagogickou diagnostiku a zohledňuje i specifické potřeby dítěte s postižením.

Diagram 3 Získání informací od rodičů

Při zjišťování informací se zaměřujeme zejména na tyto oblasti:

• Charakteristika dítěte

  Pro práci s dítětem je třeba jej poznat a to nejen po stránce fyzické, ale zejména je třeba zaměřit se i na další oblasti jako je: emoční ladění dítěte, osobnost, změny nálad, rodinné prostředí, vztahy v rodině.

• Schopnosti

  při sledování toho, co dítě umí, jaké jsou jeho motorické dovednosti, je třeba rovněž zhodnotit také to, jakým způsobem jsou tyto dovednosti prováděny.

  • co vše dítě zvládne a jak (např. dítě leze po čtyřech, ale…)

• Co dítě nezvládá

  Tato oblast zahrnuje zejména funkční aktivity, které dítě neumí a které chceme zlepšit (Martin, S. 2006):

  • Které polohy dítě nezvládá.
  • Jaký je způsob manipulace, a které pohyby dítě netoleruje.
  • Jaké jsou chybějící funkční schopnosti ruky.
  • Pohybové dovednosti ve známém prostředí.
  • Kterých pohybových sekvencí nemůže dítě dosáhnout.

Diagram 4 Vyjádření vztahu mezi schopnostmi a způsobem

Pro sestavení plánu podpory je třeba znát, co je dítě skutečně schopné provést. Mnohé děti nedosáhnou samostatné lokomoce, je však důležité vědět, že rodič nebo osoba pečující ovlivňují polohu dítěte. Znalost toho, jak poloha dítěte ovlivňuje motorický vývoj, pomůže porozumět doporučením odborníků (Martin, S. 2006).

2.3.2. Překážky v motorickém vývoji

Motorický vývoj dítěte s postižením CNS (v textu se zaměřujeme na mozkovou obrnu) je ovlivněn celou řadou faktorů, kdy se vedle stupně a závažnosti postižení jedná zejména o svalové napětí, emoce, patologické pohybové vzory, reflexy, koordinaci pohybů, svalovou kontrolu, svalovou slabost a narušení senzorických funkcí.

Diagram 5 Oblasti, které se pojí s postižením CNS

Oblasti, kterým je třeba věnovat pozornost, jsou uvedeny v následující části textu, kde se zaměřujeme právě na překážky v motorickém vývoji dítěte s pohybovým postižením, které se projevují zejména u dětí s mozkovou obrnou, a to zejména na následující (Martin, S. 2006):

• Svalové napětí,
• Pohybové vzory,
• Kontrola hybnosti a koordinace,
• Reflexy,
• Kontraktury a deformity.

Diagram 6 Vztah postižení CNS, psychomotorického vývoje a překážek v motorickém vývoji

2.3.3. Svalové napětí

Postižení mozku ovlivňuje hybnost dítěte, hybnost dítěte je ovlivněna svalovým napětím a rovněž i mimovolními a abnormálními pohyby.

Rozdílnost svalového napětí, patologické pohybové vzory nebo reflexy komplikují osvojení motorických dovedností.

Z výše uvedených definic vyplývá, že hybnost a její rozvoj se odvíjí od svalového napětí. Toto napětí je u každého z nás odlišné, některé osoby mají svalové napětí nízké, jiné mají toto napětí vyšší. U každého z nás jsou však svaly neustále v určitém napětí.

Základní svalový tonus: jaký je svalový tonus v klidové poloze, při pokusu o pohyb a v pohybu.

Diagram 7 Vztah svalového napětí při pohybu

Děti s mozkovou obrnou mají svalové napětí, které se od normálu odlišuje a v zásadě jej můžeme rozdělit na hypotonii, hypertonii a kombinaci obou typů. Po narození má většina dětí snížené svalové napětí. Svalové napětí je regulováno nervovými buňkami v našem mozku, u dětí s postižením CNS dochází k jejich poškození. Rozsah postižení mozku ovlivňuje postižení jednotlivých částí těla.

• Hypotonie – velmi nízké svalové napětí

  Pro dítě je obtížné pohybovat se proti gravitaci, odporu, pohybovat se s vyvinutím síly, v poloze na břiše je pro tyto děti obtížné se vzepřít na předloktí, zvednout tváře nad podložku. Spolu se získáváním síly a koordinovanosti pohybů se efekt sníženého svalového napětí snižuje (Martin, S. 2006). U osob s hypotonií je redukována schopnost odpovídat požadavkům pohybu (Imms, Ch., Dodd, K. in Dodd, J. K., Imms, Ch., Taylor, N. F. 2010).

• Hypertonie – vysoké svalové napětí

  Dítě musí vyvinout značné úsilí k překonání spasticity a napětí svalů. Cvičení, polohovaní a rozvoj dítěte vede k minimalizaci spasticity (Martin, S., 2006). Spasticita může vést ke změnám vlastností tkání (Imms, Ch., Dodd, K. in Dodd, J. K., Imms, Ch., Taylor, N. F. 2010, s. 8).

• Ataxie

  U dětí s ataxií se v raném období často projevuje hypotonie. Jejich volní pohyby jsou ovlivněny velkým vnitřním třesem a nejčastěji také nedostatkem stability v držení těla (Imms, Ch., Dodd, K., in Dodd, J. K., Imms, Ch., Taylor, N. F. 2010, s. 9).

Obr. 2 Hypotonie – sed s oporou horních končetin

Obr. 3 Podpora vsedě – horní končetiny uvolněny k manipulaci

Obr. 4 Hypertonie – poloha vsedě

Obr. 5 Spasticita při snaze o rovnováhu při ataxii, stoj

Abnormální svalové napětí zapříčiněné mozkovou obrnou není progresivní, v průběhu života nedochází k zhoršení, avšak dítě „nevyroste“ z obtíží způsobených postižením svalového tonu.

Cílené cvičení a aktivity pomohou zlepšit pohybové dovednosti navzdory abnormálnímu svalovému napětí.

Svalové napětí je rovněž ovlivněno emocemi. Silné emoce mohou vyvolat zvýšení svalového napětí u dětí s mozkovou obrnou, děti mohou ztratit kontrolou nad svými svaly, objevují se abnormální pohybové vzorce. Z těchto důvodů je lepší vyvarovat se vzrušení – v pozitivním i negativním slova smyslu při práci s dítětem. Obdobné pravidlo platí i v případě zvýšeného hluku a osvětlení, které mohou svalový tonus rovněž ovlivňovat (Martin, S. 2006).

2.3.4. Patologické pohybové vzorce a hypertonie

(Hinchcliffe, A. 2007, s. 62)

U dítěte s mozkovou obrnou se neprojevuje jen abnormální svalové napětí ale rovněž i patologické pohybové vzory. Pohybový vzorec je sledem pohybů. Když používáme svaly, neprovádíme pouze jeden pohyb, ale celou řadu pohybů. U dětí s mozkovou obrnou (spastická forma) mnohdy dochází při snaze o volní pohyb k opačným pohybům, což se neděje z vůle dítěte. Pokud jej na tento fakt upozorníte, pokud dítěti řeknete, aby se více snažilo, efekt bude opačný (Hinchcliffe, A. 2007).

Obr. 6 Flexe

Obr. 7 Extenze

Změnu stupně spasticity lze předvídat a mění se s excitací a úsilím. U dětí se spastickou formou je pohybový projev chudý a pomalý, odehrává se v rámci patologických vzorů, které jsou flekční, extenční nebo smíšené. Vzpřimovací a rovnovážné reakce chybí nebo jsou výrazně nedostatečné v závislosti na tíži postižení (Kraus, J. 2005, s. 215).

U dítěte s atetózou se objevují mimovolní pohyby paží a nohou i když se dítě snaží být v klidu. Při chůzi je obtížné udržet rovnováhu.

Patologický vzorec v postavení dolních končetin (nůžkovité držení) je jedním z nejběžnějších patologických vzorců u dětí s mozkovou obrnou. Toto postavení dolních končetin se může vyskytnout při pokusech o stoj i u dětí s lehkou formou postižení. Typické je postavení na špičkách, chybí natažení nohou, objevuje se vnitřní rotace, při chůzi dochází ke zkřížení nohou.

U dětí se středně těžkým a lehkým stupněm mozkové obrny se nevyskytují všechny patologické pohybové vzory. Mnohdy se objevuje kombinace „normálních“ a patologických pohybových vzorců. Pozitivem zůstává fakt, že cílená terapie vede ke zlepšení motorických dovedností.

Obr. 8 Extenze v poloze na zádech

Obr. 9 Flexe v poloze na břiše

Obr. 10 Flexe dolních končetin

2.3.5. Svalová slabost

U dětí s mozkovou obrnou se rovněž vyskytuje snížení svalové síly a vytrvalosti. Nedostatek svalové síly je zřejmý zejména u dětí s nízkým svalovým napětím. V lehu na břiše je dítě příliš slabé, aby zvedlo hlavičku a vzepřelo se na rukou. Rehabilitace spolu s procvičováním vedou ke zlepšení, dítě se vzepře na krátký interval, který se může postupně prodlužovat. Svalová slabost se rovněž projevuje u dětí se zvýšeným svalovým napětím a i tyto svaly je nezbytné posilovat. Míra nedostatku svalové síly a její vliv na narušení motorického vývoje je různá. Pomalé zlepšení je mnohdy zapříčiněno obtížemi se svalovou kontrolou a ne slabostí (Martin, S. 2006).

Síla svalové kontrakce závisí na množství faktorů, jejich znalost je nezbytná k pochopení problematiky (Pope, P. 2007, s. 70):

• příjem dostatečného množství motorických jednotek (motorická jednotka je tvořena motorickým neuronem, který aktivuje množství svalových vláken),
• charakter stimulační frekvence vykonání pohybu,
• typ svalu.

2.3.6. Nedostatek motorické kontroly a koordinace

Z hlediska kontroly motoriky lze MO charakterizovat jako poruchu hybnosti způsobenou různými typy motorické dysfunkce. Jedinci s MO mají zcela individuální směsici hybných poruch (Kraus, J. in Kraus, J. et. al., 2005, s. 46).

Svalová kontrola nám umožňuje používat svaly a pohybovat se tak, jak chceme, umožňuje nám regulovat sílu, rychlost a načasování pohybů. Malé dítě postupně získává kontrolu nad svými pohyby, rozvíjí se koordinace. Opakováním se tyto pohyby stávají plynulejší, posupně se rozvíjí svalová kontrola a koordinace. U dětí s mozkovou obrnou je svalová kontrola narušená. Děti mají obtíže se střídáním síly a uvolnění, rychlými nebo pomalými pohyby nebo s rozfázováním a načasováním pohybů. Namísto pohybu jednou nohou pohnou oběma, místo toho, aby zlehka uchopily hrníček, „popadnou“ jej příliš silně, nechytí míč, jejich pohyb je příliš pomalý. Ke zlepšení svalové kontroly a koordinaci přispívá terapie a rehabilitace avšak i poté přetrvává řada obtíží (Martin, S. 2006, s. 22).

Muzzini, S., Posterano, F., Leonetti, R. in Ferrari, A., Cioni, G. (2010, s. 107) uvádí, že osoby s MO jsou ovlivněny poruchou ve vnímání a analýze prostoru, což zapříčiňuje neschopnost kontrolovat svůj osobní prostor. Narušen je i vztah mezi prostorem a jednotlivými částmi těla.

Stejní autoři rovněž popisují tři typy obtíží, které ovlivňují motoriku:

• Akce – plánování

  • zpracování informací (vnímání),
  • percepce – zapojení pohybu,
  • formulace operačních strategií.

• Vykonání pohybu

  • volba jednoduchého pohybu a/nebo kombinace pohybů,
  • kontrola vykonání posloupnost.

• Problémy kosterního/svalového aparátu

  • deficity a získané vady kosterního a svalového aparátu.

Neschopnost svalové kontroly je nejvíce prostupujícím problémem u dětí s mozkovou obrnou. Nedostatek této kontroly je nejvíce patrný u spastické formy. Obtíže spojené se svalovou kontrolou se vyskytují nezávisle na svalovém napětí, z čehož vyplývá, že redukce svalového napětí neznamená u dítěte automaticky zlepšení svalové kontroly (Martin, S. 2006, s. 21).

2.3.7. Reflexy

Reflexy jsou mimovolní pohyby, které jsou odpovědné za stimuly. Každý z nás přichází na svět vybaven primárními reflexy, z nichž některé v průběhu prvních měsíců života vyhasínají. U dětí s mozkovou obrnou však někdy tyto reflexy přetrvávají. Tyto reflexy pak můžeme označit jako atypické či abnormální.

Přítomnost/ přetrvávání těchto reflexů záleží na stupni a typu postižení. Martin, S. (2006) uvádí tyto přetrvávající reflexy/reakce u dětí s MO:

• asymetrický tonicko/šíjový reflex
• symetrický tonicko/šíjový reflex
• úlekové reakce

2.3.8. Držení těla, pohybové vzorce

Pod tímto termínem rozumíme posturu dítěte a jeho pohyb v jednotlivých pozicích a pohyb z jedné pozice do druhé. Dítě bez pohybového postižení zvládá v jednom roce řadu pohybových variací, extenční a flekční pohybové vzorce se „mísí“ a stávají se nerozeznatelnými. Jedná se o integraci extenze a flexe, která směřuje v období kolem šestého měsíce k otáčení, což je velmi důležité pro rozvoj koordinace a rovnováhy (Hinchcliffe, A. 2007). Oproti tomu u dítěte se spasticitou se bude projevovat limitované množství pohybů. Dítě využívá pohybových vzorců, které jsou koordinované, avšak ne efektivní nebo dostatečně funkční neboť tyto pohyby jsou stereotypní nebo se neustále opakují.

Spolu s pozorováním kvality a kvantity pohybového repertoáru dítěte je důležité zhodnotit také jeho funkční využití, zhodnocení, které z užívaných motorických dovedností jsou dostupné a nakolik jsou využívány (Ferrari, A. in Ferrari, A., Cioni, G. 2010, s. 59).

U většiny dětí s mozkovou obrnou je postavení hlavy v prostoru a vztah k pohybu zbytku těla jeden z faktorů, který může ovlivňovat, jaký spastický pohybový vzor se u dítěte projeví. Pokud se dítě pohybuje pouze za využití abnormálních vzorců, jakýkoliv pohyb hlavy ovlivní pohyb celého těla.

Obr. 11 Podpora hlavy ve středové rovině

Obr. 12 Podpora natažení horních končetin při pohybu vpřed

Další oblastí, na kterou je vhodné se zaměřit je asymetrie. V případě, že dítě je schopno využívat jednu část těla lépe než druhou, může docházet k asociovaným reakcím. Čím více úsilí dítě vyvine k pohybu funkčně lepší části těla, tím větší spasticita se projeví na druhé straně. Asociované reakce jsou patrné, pokud dítě využívá horní končetiny ke kompenzaci funkce nohou, výsledkem tohoto úsilí je, že se zvýší spasticity dolních končetin (Hinchcliffe, A. 2006).

Mnoho nesprávných postojů vzniká jako důsledek kompenzace základní nebo příčinné deformity (Stanton, M. 2012, s. 57).

Děti se spastickou mají problémy udělat krok a velmi často při lezení pohybují oběma nohama zároveň (zaječí skoky) místo střídání končetin. Děti, které se učí chodit, musí být schopny udělat krok. Pokud se jim kroky daří, jsou většinou jen velmi malé a projevují se u nich abnormální pohybové vzorce. Tento jev je důsledkem disociace mezi končetinami a je následkem používání pohybových vzorů. Pokud je jedna noha v extenzi, je v ní i druhá. Pokud se takové dítě chce naučit chodit, musí vyvinout značné úsilí ke kompenzaci pohybem trupu (Hinchcliffe, A. 2007).

Pohyblivost znamená víc než schopnost dostat se z jednoho místa na druhé – jde o proces pohybu. U dětí s mozkovou obrnou se setkáme se širokým spektrem obtíží. Pro některé děti je jediným problémem chůze, jiné děti mohou mít problémy s postižením funkce ruky. U těžších stupňů postižení mohou obtíže zahrnovat celkovou hybnost a zahrnovat pohyb hlavy z leva doprava a nahoru a dolů, rotaci trupu a pánve (Stanton, M. 2012, s. 118).

2.3.9. Kontraktury a deformity

• Kontraktura

  Kontraktura postihuje svaly a klouby a znamená neschopnost kloubů zaujmout funkční postavení a natažení bez účinné pomoci. Hinchcliffe, A. (2006) uvádí, že příčinou je „nadužívání“ jednoho z abnormálních pohybových vzorů. Kontraktura je trvalé zkrácení svalů, šlach nebo kloubních struktur, dochází ke ztrátě elasticity a natažení není postupně možné.

• Deformace

  Deformace pak znamenají abnormální postavení části těla, kosti, kloubů nebo tkáně. Dochází k nesprávnému držení těla nebo končetin. Normální postavení kostí je narušeno vzhledem k tomu, že dítě roste, vyvíjí se, dochází k fixaci deformit.

Obr. 13 Deformace dolních končetin

Mezi nejčastější deformace u dětí s mozkovou obrnou patří (Stanton, M. 2012): vady páteře, deformace kyčlí, pánve, kolen, chodidel a kotníků, dále pak deformace rukou a zápěstí.

Levitt, S. (2010) uvádí, že s ohledem na biomechaniku se deformity u osob s mozkovou obrnou nevyskytují pouze na jedné části těla.

Kraus, J. (2005, s. 27) uvádí, že účinná léčba zahrnuje i prevenci kontraktur. Je důležité znát příčiny jejich vzniku. Při spasticitě převažuje charakteristické abnormální držení. Pokud je tato poloha trvalejší, sval postrádá protažení, na němž do určité míry závisí jeho růst do délky. Sval postižený spasticitou neroste, vzniká kontraktura a růst kosti je kompenzován patologickým protažením šlachy.

Prioritou u dítěte s mozkovou obrnou je vyhnout se kontrakturám, které by následně mohly způsobit deformity (Stanton, M. 2012, s. 119).

V následujícím přehledu uvádíme některé oblasti, které se s rozvojem deformit a kontraktur pojí (Hinchcliffe, A. 2007, p. 72):

• Snížené svalové napětí vede k deformitám, neboť dítě může být v poloze, ze které se samo nemůže dostat do jiné nebo snížené svalové napětí vede ke kloubní hypermobilitě a nestabilitě.
• Zvýšené svalové napětí vede k rozvoji abnormálních pohybových vzorů, pokud jsou uplatňovány při každodenních aktivitách a pokud je k jejich vykonání třeba velké úsilí, dochází k rozvoji kontraktur a deformit.
• Příklad: pohyb dítěte se spastickou formou je limitován, dítě opakovaně používá stejné svalové skupiny a rovněž i zapojení kloubů je omezené i v rámci rozsahu pohybů. Oproti tomu u dítěte s atetózou nemusí tolik docházet k rozvoji deformit a kontraktur neboť toto dítě se neustále pohybuje, i když tyto pohyby nejsou mnohdy funkční nebo jsou mimovolní.
• U dítěte se spastickou formou mozkové obrny je třeba rozšířit limitovaný rozsah pohybů. Je třeba určit, které polohy, pozice a každodenní aktivity nejsou pro dítě vhodné. Je vhodné zaznamenat, které pohyby dítě preferuje, jak je dítě polohováno v průběhu dne, jak se adaptuje na změnu polohy a jak reaguje na „manipulaci“.

Z výše uvedeného vyplývá, že jako prevence vzniku kontraktur je důležité vhodné polohování dítěte. Mezi základní polohy, jak již bylo uvedeno, patří (Wilsdon, J., in Turner, A., Foster, M., Johnson, S. 2001):

• Leh (na břiše, na zádech, na boku),
• Sed (na podlaze, na boku, v židli),
• Stoj.

Obr. 14 Extenze v poloze na zádech

Obr. 15 Uvolnění extenze, podložení dolních končetin

Obr. 16 Flexe paží

Obr. 17 Uvolnění flexe horních končetin

Obr. 18 Poloha vleže na břiše

Obr. 19 Poloha vleže na zádech

Obr. 20 Poloha vleže na břiše s kompenzační pomůckou uvolňující HK k manipulaci

Obr. 21 Polohování do stoje s oporou

Při podpoře dítěte a práci s ním je velmi důležitá poloha dítěte, právě správná volba polohy vzhledem k vykonávané činnosti je velmi důležitým aspektem, kterému by měly pečující osoby věnovat pozornost. Motorickým dovednostem se učíme v různých polohách: na zádech, na břiše, vsedě a ve stoje.

Většiny těchto poloh lze dosáhnou za pomoci jiné osoby, s využitím nábytku a speciálních pomůcek. Při polohování osoby s mozkovou obrnou je vhodné využít principy vycházející ze tří přístupů (Wilsdon, J., in Turner, A., Foster, M., Johnson, S. 2001, s. 407):

• Reflexně inhibiční princip

  Cílem je zabránit mimovolním pohybům a navodit volní kontrolu pohybu.

• Biomechanický princip

  Při těchto polohách je počítáno s úhlem kloubního postavení, hmotností a její rozložení, gravitací – přitažlivostí i odporem.

• Adaptivní princip

  Využívá podporu druhé osoby nebo pomůcek k udržení polohy, kterou osoba s postižením sama nezvládá.

Schejbalová, A., (in Kraus, J., et. al., 2005, s. 159) uvádí, že pro osoby s mozkovou obrnou je základem podpora pohybová a neurologická, ortopedická léčba nastupuje tam, kde nedochází ke zlepšení cvičením a svalová nerovnováha při spasticitě nedovoluje dostat se do vyššího pohybového stadia. Jako nejvyšší cíl uvádí vertikalizaci dítěte, umožnění stoje, chůze a sebeobsluhy.

Obr. 22 Nesprávné posazení bez podpory trupu

Obr. 23 Facilitace vsedě k podpoře lepší manipulace

Obr. 24 Facilitace ve stoje při manipulaci