Vznik flekčních kontraktur je obávanou komplikací imobilizovaných nemocných a jejich přítomnost či spíše nepřítomnost je obecně považována za vizitku pracoviště z ošetřovatelského hlediska. Tendenci ke kontrakturám potencuje zaujímání stereotypní polohy s flektovanými koleny a lokty. Při ubývání pohybové spontaneity dochází k manifestaci přirozené svalové dysbalance – tedy převahy flexorů nad extenzory. Tuto tendenci dále prohlubuje dlouhodobé sezení nemocného v křesle.

U nemocných s neurodegenerativními chorobami navíc dochází ke specifickým projevům – ztrátě koordinace pohybů při chůzi u M. Parkinson a k projevům apraxie při chůzi u Alzheimerovy demence.

Preventivně působíme cíleným a systematickým protahováním kyčelních, kolenních, ramenních a loketních kloubů a udržováním svalové síly dobrého stavu výživy během trvající imobilizace, jakmile to stav nemocného dovolí, přistupujeme k reedukaci chůze. V prvním stupni reedukace dopřejeme nemocnému vnímat dotyk plosek tím, že má nohy při sezení pevně opřené o zem nebo stupínek. Po postavení následuje prošlapávání podlahy a dále přešlapování se zvedáním chodidla nad podložku. Podstatné pro oporu i chůzi naučit nemocného plnou extenzi kolenního kloubu – tzv. zamknout koleno.