Website Builder Free Web Templates Website Templates Web Design

Abieti-fageta typica

typické jedlové bučiny

5 B 3

Souvislejší výskyt především v karpatské části ČR, v hercynské části je skupina celkově zastoupena méně.

Charakteristické rysy ekotopu: Přímé až mírně vyduté svahy různé sklonitosti ve vyšších polohách vrchovin a v hornatinách, nejčastěji v nadm. výšce 600-800 m. Geologické podloží tvoří minerálně bohatší silikátové horniny (rula, amfibolit, gabro, flyšové břidlice aj.), zpravidla překryté různě mocnými vrstvami zvětralin a svahovin. Převládajícím půdním typem jsou typické kambizemě, mezotrofní až eutrofní, hluboké, minerálně dobře zásobené, mírně kyselé, kypré, s příznivým vlhkostním režimem, převážně hlinité, často štěrkovité až kamenité. Humifikace probíhá příznivě, převládající humusovou formou je mulový moder. Skupina se vyskytuje v chladnějších částech mírně teplých klimatických oblastí MT 2, MT 3 a v chladné oblasti CH 7.

Přírodní stav geobiocenóz: Hlavní úroveň tvoří dobře vzrůstný buk lesní (Fagus sylvatica), do nadúrovně pronikají spoludominantní jedle bělokorá (Abies alba) a ojediněle i smrk ztepilý (Picea abies), které dosahují v této skupině vynikajícího vzrůstu. Z dalších dřevin bývá nepravidelně přimíšen javor klen (Acer pseudoplatanus), může se vyskytovat jilm horský (Ulmus glabra). V Nízkém Jeseníku a předhoří Hrubého Jeseníku je přirozenou součástí dřevinného patra i modřín opadavý (Larix decidua). Z keřů se roztroušeně jednotlivě vyskytují bez hroznatý (Sambucus racemosa), zimolez černý (Lonicera nigra) a lýkovec jedovatý (Daphne mezereum).
Synusii podrostu s obvykle vysokou pokryvností tvoří mezotrofní až heminitrofilní druhy, dosti často je synusie podrostu vícevrstevnatá. Horní vrstvu tvoří vysoké byliny a kapraďorosty, dominantní v ní bývá starček Fuchsův (Senecio ovatus), často se vyskytují kapraď samec (Dryopteris filix-mas), papratka samičí (Athyrium filix-femina), věsenka nachová (Prenanthes purpurea), kokořík přeslenitý (Polygonatum verticillatum), samorostlík klasnatý (Actaea spicata), ostružiník maliník (Rubus idaeus), netýkavka nedůtklivá (Impatiens noli-tangere), kyčelnice cibulkonosná (Dentaria bulbifera). Z trav je charakteristický výskyt kostřavy nejvyšší (Festuca altissima), která je v některých typech dominantní, dále se vyskytují pšeníčko rozkladité (Milium effusum), ostřice lesní (Carex sylvatica), ječmenka evropská (Hordelymus europaeus). V dolní vrstvě se s vysokou pravidelností vyskytují mařinka vonná (Galium odoratum), šťavel kyselý (Oxalis acetosella), pitulník horský (Galeobdolon montanum), violka lesní (Viola reichenbachiana), žindava evropská (Sanicula europaea), vraní oko čtyřlisté (Paris quadrifolia), ostružiník srstnatý (Rubus hirtus), vrbina hajní (Lysimachia nemorum), bukovinec kapraďovitý (Gymnocarpium dryopteris) aj. V karpatské části ČR je charakteristický výskyt šalvěje lepkavé (Salvia glutinosa) a kyčelnice žláznaté (Dentaria glandulosa).

Z hmyzu jsou typické především druhy vázané na buk, jedli a smrk. Na buku jsou to především druhy, které se vyskytují již v nižších vegetačních stupních - tesařík bukový (Cerambyx scopolii), červec bukový (Cryptococcus fagisuga), plodomorka buková (Contarinia fagi) a píďalka buková (Mikiola fagi) aj. K nim přistupují některé další druhy, které bývají v nižších vegetačních stupních méně časté jako např. tesařík alpský (Rosalia alpina). S vazbou na jedli se vyskytuje lýkožrout jedlový (Pityokteines curvidens), smolák jedlový (Pissodes piceae), obaleč jedlový (Choristoneura muriana), mšicovka jedlová (Mindratus abietinus). Na smrku to je např. lýkožrout smrkový (Ips typographus), lýkožrout menší (Ips amitinus), lýkohub smrkový (Polygraphus polygraphus), tesařík smrkový (Tetropium castaneum), obaleč smrkový (Laspeyresia pactolana), bekyně mniška (Lymantria monacha), pilatka smrková (Pristiphora abietina) aj.

Ze střevlíků dominantních v nižších vegetačních stupních se i zde dominantně vyskytuje pouze Abax ater, doprovázený spoludominantními nebo recedentními: Pterostichus oblongopunctatus, Abax ovalis, Molops picesus, Molops elatus. Chybí Carabus nemoralis, Carabus hortensis a Abax paralellus. V chudších oblatech hercynika jsou dominantní druhy Carabus linnei, Carabus auronitens, Carabus violaceus, Carabus glabratus, Cychrus attenuatus, Cychrus caraboides, Pterostichus burmeisteri, Trechus pillosus a Trechus undulatus. V bohatších karpatských společenstvech dominují druhy: Pterostichus pillosus, Pterostichus foveolatus, Trechus cardioderus, Trechus latus a místy ve velkém počtu jedinců Carabus obtosuletus a Carabus schedleri. Carabus auronitens v porovnání s geobiocenózami v hercyniku ustupuje ostatním druhům rodu Carabus. Ve společenstvech chybí Carabus sylvestris a v Karpatech i Calathus metalicus.

Charakteristickými druhy měkkýšů pro geobiocenózy skupiny 5 B 3, které v 5 vegetačním stupni většinou nastupují jsou: vrásenka pomezní (Discus ruderatus) a závornatka křížatá (Clausilia cruciata). Diverzita ulitantých druhů plžů v těchto geobiocenózách bývá značně ovlivněna přítomností padlého dřeva. Na něm se vyskytuje celá řada druhů závornatek - vřetenovka hladká (Cochlodina laminata), závornatka křížatá (Clausilia cruciata), řasnatka lesní (Macrogastra plicatula), řasnatka břichatá (Macrogastra ventricosa), vřetenatka obecná (Alinda biplicata). Dále také vrásenka pomezní (Discus ruderatus). V Karpatech přistupují druhy jako vřetenatka šedavá (Bulgarica cana) a řasnatka žebernatá (Macrogastra latestriata). Dále se vykytujují běžné lesní druhy jako plamatka lesní (Arianta arbustorum), skalnice lepá (Faustina faustina), srstnatka chlupatá (Trichia hispida). Z nahých plžů to je slimák popelavý (Limax cinereoniger), plzák hajní (Arion silvaticus), plzák hnědý (Arion fuscus), slimák žlutý (Malacolimax tenellus) a podkornatka žíhaná (Lehmannia marginata). V Karpatech (ale i v Hrubém Jeseníku a ve Žďárských vrších) přistupuje typický karpatský druh modranka karpatská (Bielzia coerulans).

Z obojživelníků je typický mlok skvrnitý (Salamandra salamandra) a objevovat se může i čolek horský (Mesotriton alpestris) a v Karpatech a Jeseníkách pak také čolek karpatský (Lissotriton montandoni). Z plazů se typicky může vyskytovat ještěrka živorodá (Zootoca viviparia) a zmije obecná (Vipera berus).

Z ptáků jsou charakteristické druhy horského lesa - sluka lesní (Scolopax rusticola), sýc rousný (Aegolius funereus), lejsek malý (Ficedula parva), žluna šedá (Picus canus), čížek lesní (Carduelis spinus), jeřábek lesní (Bonasa bonasia), hýl obecný (Pyrrhula pyrrhula), datel černý (Dryocopus martius), kulíšek nejmenší (Glaucidium passerinum). V Karpatech také puštík bělavý (Strix uralensis). Na jehličnanech se začíná vyskytovat králíček obecný (Regulus regulus), králíček ohnivý (Regulus ignicapillus). Dále se vykytuje také sýkora parukářka (Parus cristatus). Z vyšších poloh sem sestupuje křivka obecná (Loxia curvirostra), ořešník kropenatý (Nucifraga caryocatactes). Vyskytují se také zcela běžné druhy jako pěnkava obecná (Fringila coellebs), sýkora koňadra (Parus major) aj.

Ze savců se vyskytuje např. plch velký (Glis glis), jezevec lesní (Meles meles), rejsek horský (Sorex alpinus), netopýr severní (Etesitus nilssoni), myšivka horská (Sicista betulina) aj. V Beskydech a Jeseníkách je typický plch lesní (Dryomys nitedula).

Prohlédněte si video přírodě blízkého společenstva pralesovitého charakteru (NPR Žákova hora):

 

 

Zdroje:

BUČEK, A. & LACINA, J. (1999): Geobiocenologie II. 1. vyd., Mendelova zemědělská a lesnická universita, Brno. 240 s., 5 s. obr. příl. + 1 tabulka. ISBN 8071574171

ŠOMŠÁK, L. (1998): Fauna a flóra v rastlinných spoločenstvách strednej Európy /Aplikovaná biocenológia/. Prírodovedecká fakulta Univerzity Komneského. Bratislava. 308 s.

ŠŤASTNÝ, K., BEJČEK, V. & HUDEC, K. (2006): Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice 2001–2003. Aventinum, Praha. 464 s.

ŠUSTEK, Z. (1993): Využitie Zlatníkovej geobiocenologickej klasifikácie při štúdiu rozšírenia bystruškovitých (Coleoptera, Carabidae). pp. 59-63. In: Štykar, J. ed.: Geobiocenologický výzkum lesů, výsledky a aplikace poznatků. Sborník referátů ze sympózia k 90. výročí narození Prof. Aloise Zlatníka. Ústav lesnické botaniky, dendrologie a typologie, Lesnická fakulta, Vysoká škola zemědělská v Brně, 150 pp.

ŠUSTEK, Z. (1994): Classifcation of the carabid assemblages in the floodplain forests in Moravia and Slovakia. p. 371-376. In: Desender, K. et al.: Carabid Beetles: Ecology and Evolution. Kluwer Academic Publishers, the Netherlands.

ŠUSTEK, Z. (1996): Ekologicko-cenotické charakteristiky významných skupin druhů živočichů – část charakteristika rozšírenia druhov bystruškovitých (Coleoptera – Carabidae) ve vegetačných stupňoch a trofických a hydrických radoch. Zpráva pro řešení úkolu PPŽP/61012/96 Biogeografická regionalizace, Geobiocenologie, příloha č. 5.

ŠUSTEK, Z. (2000): Spoločenstvá bystruškovitých (Coleoptera, Carabidae) a ich využitie jako doplnkovej charakteristiky geobiocenotogických jednotiek: problémy a stav poznania. pp. 18-30. In: Štykar, J. & Čermák, P. eds.: Geobiocenologická typizace krajiny a její aplikace. Geobiocenologické spisy, sv. 5: 1-136.

VAŠÁTKO, J. (1972): O měkkýší složce geobiocenóz dubového stupně. Zprávy Geografického ústavu ČSAV, 9, Brno. č. 8, s. 1-5

VAŠÁTKO, J. (1973): Měkkýší složka geobiocenóz jako ekoindikátor. In: Studia geographica 29, Brno, Geografický ústav ČSAV, s. 184-191.

VAŠÁTKO, J. (1999): Využití některých modelových skupin živočichů pro charakteristiku krajin České republiky. Geografický ústav, Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzita. 79 s. [Habilitační práce].

VAŠÁTKO, J. (2000): Živočišná složka geobiocenóz (zoocebnóza) a její význam pro chrakteristiku jednotek geobiocenologické typizace krajiny. Brno : Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 2000. s. 12-14. Geobiocenologické spisy sv.č.5.

ZLATNÍK, A. (1976): Přehled skupin typů geobiocénů původně lesních a křovinných ČSSR. Zpr. Geogr. úst. Čs. akad. věd., č 13, sv. 3/4, s. 55–64. Brno.

ZWACH, I. (2009): Obojživelníci a plazi České republiky. Grada Publishing, Praha. 496 s. ISBN 9788024725093