Charakteristické rysy ekotopu: Skalnaté hřbety, suťové svahy a svahové úžlabiny ve vyšších vrchovinách a v hornatinách, nejčastěji v rozmezí nadm. výšek 500-850 m. Geologické podloží obvykle tvoří minerálně bohatší horniny, zvláště amfibolit, gabro, čedič, znělec a bohatší odrůdy rul, žul i dalších krystalických hornin a bohatší flyšové pískovce a jílovce. Půdy se vyznačují velmi příznivou humifikací, převažující humusovou formou je mul, půdní profil je hluboce prohumózněn (30 až 80 cm). Převažujícími půdními typy jsou eutrofní kambizem a ranker kambizemní. Jedná se o půdy zpravidla silně kamenité, minerálně velmi bohaté, s vysokou zásobou dusíku, velmi dobře provzdušněné, příznivě vlhké, někdy ve spodinách až mokré. Klimaticky se jedná o chladnou oblast CH 7, v rámci mírně teplých oblastí (především MT 3) skupina zaujímá zejména relativně chladnější stinné svahy, s častým výskytem inverzních jevů.

Přírodní stav geobiocenóz: V závislosti na charakteru půdního prostředí, především skeletovitosti, je složení dřevinného patra proměnlivé. S různým zastoupením se takřka vždy vyskytuje buk lesní (Fagus sylvatica), se zvyšující se skeletovitostí vzrůstá podíl javoru klenu (Acer pseudoplatanus), na některých lokalitách javoru mléče (Acer platanoides), jilmu horského (Ulmus glabra) a jasanu ztepilého (Fraxinus excelsior), méně často se vyskytuje i lípa velkolistá (Tilia platyphyllos). Přirozenou součástí porostů na zahliněných sutích byla i jedle bělokorá (Abies alba), smrk ztepilý (Picea abies) se vyskytuje jen ojediněle, zpravidla na kontaktu 5. a 6. vegetačního stupně. Z keřů zde rostou zimolez černý (Lonicera nigra), bez hroznatý (Sambucus racemosa), rybíz alpínský (Ribes alpinum), meruzalka srstka (Ribes uva-crispa), růže převislá (Rosa pendulina).
V druhově bohaté obvykle vícevrstevnaté synusii podrostu převládají nitrofilní druhy. K dominantám patří měsíčnice vytrvalá (Lunaria rediviva), bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis), ječmenka evropská (Hordelymus europaeus), netýkavka nedůtklivá (Impatiens noli-tangere), někdy i česnek medvědí (Allium ursinum), ve vlhčích typech i devětsil bílý (Petasites albus), na bázích vlhkých skal udatna lesní (Aruncus vulgaris). Spoludominantní až dominantní jsou často kapraďorosty, především papratka samičí (Athyrium filix-femina), kapraď samec (Dryopteris filix-mas) a bukovinec kapraďovitý (Gymnocarpium dryopteris). Z dalších druhů se nejčastěji vyskytují mařinka vonná (Galium odoratum), pitulník horský (Galeobdolon montanum), knotovka červená (Silene dioica), ptačinec hajní (Stellaria nemorum), čarovník alpský (Circaea alpina), hluchavka skvrnitá (Lamium maculatum), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica) aj. V některých typech je nápadný časně jarní aspekt s hojným výskytem sněženky předjarní (Galanthus nivalis), dymnivek (Corydalis cava, C. solida), pižmovky mošusové (Adoxa moschatellina), kyčelnice devítilisté (Dentaria enneaphyllos), v Karpatech i kyčelnice žláznaté (Dentaria glandulosa).

Ve vztahu k druhové skladbě dřevinného patra se mohou vyskytovat různé druhy hmyzu s vazbou na buk, javor, jasan, jedli, smrk aj. Ve vztahu k buku se může vyskytovat tesařík bukový (Cerambyx scopolii), píďalka buková (Mikiola fagi) a další. S vazbou na jedli se vyskytuje lýkožrout jedlový (Pityokteines curvidens), obaleč jedlový (Choristoneura muriana) aj. Ve vazbě na smrk to je např. lýkožrout smrkový (Ips typographus), tesařík smrkový (Tetropium castaneum), obaleč smrkový (Laspeyresia pactolana) aj. Na jasanu se může vyskytovat lýkohub jasanový (Hylesinus faxini) nebo předivka jasanová (Prays curtisellus). Přistupuje sem také tesařík alpský (Rosalia alpina).

Ze střevlíků dominantních v nižších vegetačních stupních se i zde dominantně vyskytuje pouze Abax ater, doprovázený spoludominantními nebo recedentními: Pterostichus oblongopunctatus, Abax ovalis, Molops picesus, Molops elatus. Chybí Carabus nemoralis, Carabus hortensis a Abax paralellus. V chudších oblatech hercynika jsou dominantní druhy Carabus linnei, Carabus auronitens, Carabus violaceus, Carabus glabratus, Cychrus attenuatus, Cychrus caraboides, Pterostichus burmeisteri, Trechus pillosus a Trechus undulatus. V bohatších karpatských společenstvech dominují druhy: Pterostichus pillosus, Pterostichus foveolatus, Trechus cardioderus, Trechus latus a místy ve velkém počtu jedinců Carabus obtosuletus a Carabus schedleri. Carabus auronitens v porovnání s geobiocenózami v hercyniku ustupuje ostatním druhům rodu Carabus. Ve společenstvech chybí Carabus sylvestris a v Karpatech i Calathus metalicus.

Charakteristickými druhy, které v 5. vegetačním stupni většinou nastupují jsou: vrásenka pomezní (Discus ruderatus), slimáčník horský (Semilimax kotulae) a závornatka křížatá (Clausilia cruciata). Geobiocenózy skupiny 5 C 3 bývají většinou druhově velmi bohaté. Typickými druhy jsou: zuboústka trojzubá (Isognomostoma isognomostomos), srstnatka jednozubá (Petasina unidentata), vrkoč rýhovaný (Vertigo substriata), ostroústka bezzubá (Columella edentula), vřetenovka rovnoústá (Cochlodina orthostoma), skalnice lepá (Faustina faustina), srstnatka chlupatá (Trichia hispida). Dále se vykytujují běžné lesní druhy jako plamatka lesní (Arianta arbustorum) a skalnice lepá (Faustina faustina). Na padlém dřevě se vyskytuje celá řada druhů závornatek - vřetenovka hladká (Cochlodina laminata), závornatka křížatá (Clausilia cruciata), řasnatka lesní (Macrogastra plicatula), řasnatka břichatá (Macrogastra ventricosa), vřetenatka obecná (Alinda biplicata) a z vrásenkovitých také vrásenka pomezní (Discus ruderatus), ale z nižších poloh sem může pronikat i vráseka okrouhlá (Discus rotundatus). V Karpatech přistupují druhy jako vřetenatka šedavá (Bulgarica cana) a řasnatka žebernatá (Macrogastra latestriata). Na vápnitějších podkladech s přechodem do řady CD se vyskytuje také vřetenatka mnohozubá (Laciniaria plicata) a žebernatěnka drobná (Ruthenica filograna), jejíž výskyt často indikuje měsíčnice vytrvalá (Lunaria rediviva). Z nahých se vyskytuje např. slimák popelavý (Limax cinereoniger), plzák hajní (Arion silvaticus), plzák hnědý (Arion fuscus), slimák žlutý (Malacolimax tenellus) a podkornatka žíhaná (Lehmannia marginata). V karpatské oblasti je typická modranka karpatská (Bielzia coerulans).

Z obojživelníků je typický mlok skvrnitý (Salamandra salamandra) a objevovat se může i čolek horský (Mesotriton alpestris) a v Karpatech a Jeseníkách pak také čolek karpatský (Lissotriton montandoni). Z plazů se může vyskytovat např. ještěrka živorodá (Zootoca viviparia).

Z ptáků jsou charakteristické druhy horského lesa - sluka lesní (Scolopax rusticola), sýc rousný (Aegolius funereus), lejsek malý (Ficedula parva), žluna šedá (Picus canus), čížek lesní (Carduelis spinus), jeřábek lesní (Bonasa bonasia), hýl obecný (Pyrrhula pyrrhula), datel černý (Dryocopus martius), kulíšek nejmenší (Glaucidium passerinum). V Karpatech také puštík bělavý (Strix uralensis). Vzhledem k nízkému zastoupení jehličnanů (jedle a smrku) lze očekávat jen ojedinělý výskyt na ně vázaných druhů. Vyskytují se také zcela běžné druhy jako pěnkava obecná (Fringila coellebs), sýkora koňadra (Parus major) aj.

Ze savců se vyskytuje např. plch velký (Glis glis), jezevec lesní (Meles meles), rejsek horský (Sorex alpinus), netopýr severní (Etesitus nilssoni), myšivka horská (Sicista betulina) aj. V Beskydech a Jeseníkách je typický plch lesní (Dryomys nitedula).

Zdroje:

BUČEK, A. & LACINA, J. (1999): Geobiocenologie II. 1. vyd., Mendelova zemědělská a lesnická universita, Brno. 240 s., 5 s. obr. příl. + 1 tabulka. ISBN 8071574171

ŠOMŠÁK, L. (1998): Fauna a flóra v rastlinných spoločenstvách strednej Európy /Aplikovaná biocenológia/. Prírodovedecká fakulta Univerzity Komneského. Bratislava. 308 s.

ŠŤASTNÝ, K., BEJČEK, V. & HUDEC, K. (2006): Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice 2001–2003. Aventinum, Praha. 464 s.

ŠUSTEK, Z. (1993): Využitie Zlatníkovej geobiocenologickej klasifikácie při štúdiu rozšírenia bystruškovitých (Coleoptera, Carabidae). pp. 59-63. In: Štykar, J. ed.: Geobiocenologický výzkum lesů, výsledky a aplikace poznatků. Sborník referátů ze sympózia k 90. výročí narození Prof. Aloise Zlatníka. Ústav lesnické botaniky, dendrologie a typologie, Lesnická fakulta, Vysoká škola zemědělská v Brně, 150 pp.

ŠUSTEK, Z. (1994): Classifcation of the carabid assemblages in the floodplain forests in Moravia and Slovakia. p. 371-376. In: Desender, K. et al.: Carabid Beetles: Ecology and Evolution. Kluwer Academic Publishers, the Netherlands.

ŠUSTEK, Z. (1996): Ekologicko-cenotické charakteristiky významných skupin druhů živočichů – část charakteristika rozšírenia druhov bystruškovitých (Coleoptera – Carabidae) ve vegetačných stupňoch a trofických a hydrických radoch. Zpráva pro řešení úkolu PPŽP/61012/96 Biogeografická regionalizace, Geobiocenologie, příloha č. 5.

ŠUSTEK, Z. (2000): Spoločenstvá bystruškovitých (Coleoptera, Carabidae) a ich využitie jako doplnkovej charakteristiky geobiocenotogických jednotiek: problémy a stav poznania. pp. 18-30. In: Štykar, J. & Čermák, P. eds.: Geobiocenologická typizace krajiny a její aplikace. Geobiocenologické spisy, sv. 5: 1-136.

VAŠÁTKO, J. (1972): O měkkýší složce geobiocenóz dubového stupně. Zprávy Geografického ústavu ČSAV, 9, Brno. č. 8, s. 1-5

VAŠÁTKO, J. (1973): Měkkýší složka geobiocenóz jako ekoindikátor. In: Studia geographica 29, Brno, Geografický ústav ČSAV, s. 184-191.

VAŠÁTKO, J. (1999): Využití některých modelových skupin živočichů pro charakteristiku krajin České republiky. Geografický ústav, Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzita. 79 s. [Habilitační práce].

VAŠÁTKO, J. (2000): Živočišná složka geobiocenóz (zoocebnóza) a její význam pro chrakteristiku jednotek geobiocenologické typizace krajiny. Brno : Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 2000. s. 12-14. Geobiocenologické spisy sv.č.5.

ZLATNÍK, A. (1976): Přehled skupin typů geobiocénů původně lesních a křovinných ČSSR. Zpr. Geogr. úst. Čs. akad. věd., č 13, sv. 3/4, s. 55–64. Brno.

ZWACH, I. (2009): Obojživelníci a plazi České republiky. Grada Publishing, Praha. 496 s. ISBN 9788024725093

Biogeografie