Website Builder Free Web Templates Website Templates Web Design

5. Jedlobukový vegetační stupeň

Biogeografický charakter a rozšíření:

Jedlobukový stupeň lze označit též jako první horský, neboť se v něm pravidelně vyskytuje celá řada montánních druhů. Podíl druhů boreálního a subboreálního geoelementu je ovšem menší než zastoupení druhů středoevropského listnatého lesa. Biocenózy 5. vegetačního stupně se souvisle vyskytují ve všech vyšších hraničních hercynských pohořích ČR (Novohradské hory, Šumava, Český les, Krušné hory, Lužické hory, Jizerské hory, Krkonoše, Orlické hory, Králický Sněžník, Hrubý Jeseník). Ve vnitrozemí v různě velkých segmentech zaujímají Slavkovský les, Brdskou vrchovinu, Žďárské vrchy, Javořickou vrchovinu a nejvyšší polohy Plánického hřbetu, Votické vrchoviny, Železných hor, Českomoravské a Drahanské vrchoviny a Nízkého Jeseníku. V karpatské části Moravy převažuje jedlobukový stupeň v Moravskoslezských Beskydech a Javorníkách, hojný je v Hostýnských a Vsetínských vrších, ostrůvkovitě se vyskytuje v nejvyšších polohách Bílých Karpat. Jedlobukový stupeň zaujímá celkem 12,9 % území ČR.

Charakteristické rysy ekotopů:

5. vegetační stupeň zaujímá vyšší polohy vrchovin a střední polohy hornatin převážně v rozmezí nadm. výšek (500) 700-900 (1000) m. Na různých horninách krystalinika a karpatského flyše převládají kambizemě (zpravidla kyselé); v nejvyšších polohách se již začínají vyskytovat kambizemě podzolované, označované jako kryptopodzoly a ojediněle na hřbetech i pravé podzoly. Typicky vysoký podíl v hercynské části ČR mají oglejené kambizemě, pseudogleje, gleje a rašelinné půdy.

Jedlobukový stupeň je prvním stupněm, který má těžiště rozšíření v chladné klimatické oblasti, především v oblasti CH7; zasahuje též do chladnějších a srážkově vydatnějších částí mírně teplé oblasti MT3. Průměrná roční teplota v letech 1901-1950 byla v rozmezí 4,7-6,1°C, přičemž ve vlhkých oblastech byla 5,2-6,6°C, v suchých až v intervalu 4,0-5,0°C. Průměrný roční úhrn srážek vykazuje rozmezí 700 až 1000 (1200) mm; nejčastěji se pohybuje kolem 800 mm. Z hlediska hydrického režimu je významná skutečnost, že horizontální srážky zde začínají již převyšovat intercepci (zadržování srážek korunami stromů a následný výpar) a výrazně tak zvyšují přísun vody pro vegetaci. Podstatně delší oproti nižším vegetačním stupňům je doba trvání sněhové pokrývky - 100 až 120 dnů, mrazových dnů je 140 až 160. Délka vegetační doby nepřesahuje 140 dní.

Rozdíly mezi relativně suchými, kontinentálně laděnými a vlhkými oblastmi jsou v tomto vegetačním stupni zpravidla již menší, a nevyžadují tak vymezování variant vegetačních stupňů. Nejvýraznějším kontinentálně laděným územím 5. v.s. s rozšířením jedlin jsou východní svahy Šumavy.

Přírodní stav biocenóz:

Hlavními porostotvornými dřevinami jsou buk lesní (Fagus sylvatica) a jedle bělokorá (Abies alba); alespoň jako příměs se pravidelně vyskytuje smrk (Picea abies), jehož podíl stoupá na lokalitách s přídatnou vodou, kde může být i hlavní dřevinou. Výjimkou je Bělokarpatský bioregion (3.6), který leží vně areálu přirozeného rozšíření smrku a jedle. Ve slezském předhoří Hrubého Jeseníku má v tomto stupni těžiště rozšíření patrně původní modřín opadavý (Larix decidua). V suťových lesích bývá hlavní dřevinou javor klen (Acer pseudoplatanus); vyznívá zde směrem od nižších vegetačních stupňů lípa velkolistá (Tilia platyphyllos) a jilm horský (Ulmus glabra). Na skalních ostrožnách se vyskytují společenstva reliktních borů, kde společně s borovicí lesní (Pinus sylvestris) roste bříza bělokorá (Betula pendula) nebo bříza karpatská (Betula carpatica), jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia) a smrk (Picea abies). V Brdech a Blanském lese se v dominujícím 5. v.s. na skalách vyskytuje i dub zimní (Quercus petraea), je ale zřejmé, že se jedná o extrazonální mikrolokality 4. v.s. V potočních nivách a na prameništích se významně uplatňuje olše šedá (Alnus incana); na rašeliništních a zrašelinělých půdách je hojná vrba pětimužná (Salix pentandra). Keřové patro lesů je druhově chudé; v tomto vegetačním stupni se začíná vyskytovat zimolez černý (Lonicera nigra); běžný je bez hroznatý (Sambucus racemosa). Na skalách a sutích se vyskytuje (již od 4. v.s.) rybíz alpínský (Ribes alpinum), který výš vystupuje zcela výjimečně, neboť tam nemá vhodná stanoviště. Jádro rozšíření zde má růže převislá (Rosa pendulina).

Synusie podrostu se od 4. bukového stupně liší především vyšším podílem submontánních a montánních druhů. K typickým druhům patří ostružiník srstnatý (Rubus hirtus), kostřava nejvyšší (Festuca altissima), netýkavka nedůtklivá (Impatiens noli-tangere), ptačinec hajní (Stellaria nemorum), vrbina hajní (Lysimachia nemorum), věsenka nachová (Prenanthes purpurea), kokořík přeslenitý (Polygonatum verticillatum), měsíčnice vytrvalá (Lunaria rediviva), starček Fuchsův (Senecio ovatus) aj. I na nepodmáčených půdách (ovšem mírně vlhkých a silně kyselých) v kulturních smrčinách bývá dominantní třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa), typicky ve Žďárském, Brdském a Lužickohorském bioregionu.

Z vyšších vegetačních stupňů sem častěji než do nižších stupňů sestupují např. žebrovice různolistá (Blechnum spicant), plavuň pučivá (Lycopodium annotinum), mléčivec alpský (Cicerbita alpina), čarovník alpský (Circaea alpina), kýchavice bílá Lobelova (Veratrum album subsp. lobelianum) nebo lipnice širolistá (Poa chaixii). Na Moravě při horní hranici stupně končí výskyt dymnivky plné (Corydalis solida).

Převážná část jedlobukového vegetačního stupně náleží do fytogeografické oblasti oreofytika; v menší míře zasahuje i do nejchladnějších poloh mezofytika, kam náležejí především izolované výskyty v Českém lese, na Drahanské vrchovině, Votické vrchovině, v Lužických a Železných horách a v Javorníkách. Jedlobukový stupeň odpovídá horní části submontánního vegetačního stupně, ale podmáčené a rašelinné smrčiny a rašeliniště patří již do tzv. montánního stupně.

Acidofilní přirozená lesní společenstva tohoto stupně jsou řazena do svazu Luzulo-Fagion; z něj je však pro 5. v.s. typická pouze subasociace bikových bučin Luzulo-Fagetum deschampsietosum flexuosae. Acidofilní horská smrková bučina (Calamagrostio villosae-Fagetum) byla rekonstrukčně mapována pouze lokálně ve Žďárském a Javořickém bioregionu a na vrcholcích při východním okraji Jesenického bioregionu a její výskyt je často dán vlhčími půdami. Na živnějších podkladech náleží lesní vegetace do podsvazu Eu-Fagenion, nejčastěji do asociace Dentario enneaphylli-Fagetum, z ní však v Hercyniku pouze do subasociace D. e.-F. impatientosum a v Karpatech do subasociace D. e.-F. salvietosum glutinosae. Nejhojnější právně v tomto stupni jsou ochuzené kostřavové bučiny (Festuco altissimae-Fagetum), v severních Karpatech asociace bučin s kyčelnicí žláznatou (Dentario glandulosae-Fagetum) a v Krušnohorském bioregionu ochuzené violkové bučiny (Violo reichenbachianae-Fagetum). Z Čerchova na horní hranici 5. v.s. byla popsána asociace acidofilních balvanitých kapradinových bučin Dryopterido dilatatae-Fagetum. Ojediněle do 5. v.s. ještě vystupují na vlhkých živných půdách květnaté jedliny podsvazu Galio-Abietenion. Strmé údolní svahy v relativně kontinentálním klimatu hostí snad i metličkové jedliny (Deschampsio flexuosae-Abietetum deschampsietosum flexuosae), které v 5. v.s. definitivně končí, snad se však jedná o antropogenně podmíněnou vegetaci na místě bučin (viz poznámka u kontinentální varianty 4. v.s.).

Bory na nejvýraznějších skalách z kyselých hornin při obvodu vyšších hor zpravidla náležejí do horského typu s břízou karpatskou (Betulo carpaticae-Pinetum sylvestris), který v 5. v.s. začíná; do nižších pohoří ještě vystupují borůvkové bory (Vaccinio myrtilli-Pinetum sylvestris), které naopak v tomto stupni končí. Na hadcích sem ze 4. v.s. pronikají acidofilní sleziníkové bory (Asplenio cuneifolii-Pinetum sylvestris) a zde taktéž končí. Na hlubších zvětralinách navíc rychle přecházejí v borůvkové bory. Všechny typy borů v 5. v.s. již mají přirozené zastoupení až spoludominanci smrku. Na přirozeně bezlesých sutích a skalkách sem ze 3. v.s. vystupuje (a zde končí) vegetace asociace Ribeso alpini-Rosetum pendulinae ze svazu Sambuco-Salicion caprae. Suťové lesy nejčastěji patří do (sub)asociací Mercuriali-Fraxinetum, která zde má jádro svého rozšíření, a do horské subasociace měsíčnicových javořin (Lunario-Aceretum ulmetosum glabrae), která zde začíná; vzácně sem ještě vystupuje i subas. elymetosum a ta zde končí. Z Jesenického bioregionu je popsána i horská subas. udatnových javořin (Arunco-Aceretum crepidetosum paludosae). V inverzi kaňonu Pustého žlebu v Moravském krasu a v rezervaci Trojačka v Beskydech jsou naše jediné lokality jasenin s jazykem jelením (Scolopendrio-Fraxinetum). V inverzních polohách 5. v.s. v pohraničních pohořích s výskytem 7. v.s. se ojediněle mohou vyskytnout už i horské javorové bučiny (Aceri-Fagetum), ovšem jen ve své subasociaci nižších poloh (A.-F. cicerbitetosum alpinae). Horské javorové bučiny mají jádro rozšíření v 6. v.s., kde ale také končí.

V rámci 5. veget. stupně mají optimum podmáčené smrčiny (Equiseto-Piceetum a Bazzanio-Piceetum), chybí zde však montánní varianta Equiseto-Piceetum typicum, var. homogynosum. V 5. v.s. vznikla vegetace vrchovišť (svaz Sphagnion medii) zejména v kotlinách (Hornovltavská, Dářko), ale převáženě asociace s účastí stromů. Jádro svého rozšíření na rašeliništích v 5. v.s. mají blatkové bory (Pino rotundatae-Sphagnetum, Vaccinio uliginosi-Pinetum rotundatae), na mělčích rašelinách přecházející ve vlochyňové bory (Vaccinio uliginosi-Pinetum sylvestris), které sem vystupují ze 4. v.s. a zde končí. Rovněž tak zde končí výskyt rašelinných březin (Vaccinio uliginosi-Betuletum pubescentis), snad degradačního nebo sukcesního stádia předchozích rašelinných borů. Při obvodu rašelinišť a v jádrech depresí místy přecházejí podmáčené smrčiny v rašelinné smrčiny (Sphagno-Piceetum), jejichž optimum rozvoje je však až v 6.-7. v.s.

Na prameništích a podél pramenných stružek na strmějších, zpravidla kamenitých svazích zde od spodu končí výskyt ostřicových jasenin (Carici remotae-Fraxinetum), reprezentovaných asi jen ”nejhorštější” subasociací typicum. Přitom na prameništích plošin a mírných svahů nastupují smrkové olšiny (Piceo-Alnetum), které zde zároveň mají hlavní oblast svého výskytu a jen málo přesahují do 6. v.s. Podél dravých říček vytékajících z vyšších hor sem typicky sestupují olšiny olše šedé (Alnetum incanae), které mají jádro svého rozšíření v 6. v.s., kde ale také končí. V uzavřených údolích autochtonních toků jsou typické spíše udatnové olšiny (Arunco sylvestris-Alnetum glutinosae); jejich výskyt v 5. stupni ze spodu končí. Končí zde i pobřežní říční křoviny as. Salicetum triandrae, Chaerophyllo hirsuti-Salicetum fragilis a Agrostio-Salicetum purpureae. V Beskydech zde končí vegetace štěrkových náplavů (Salicion incanae) s židoviníkem německým.

Lesní porosty jsou však silně změněny lesním hospodářstvím. Naprosto převažují rozsáhlé plochy smrkových kultur, postihovaných větrnými a sněhovými kalamitami. Ovšem i uměle založené smrkové porosty se v 5. vegetačním stupni velmi dobře přirozeně zmlazují. Běžnou příměs hospodářských lesů tvoří na celém území ČR modřín; zvláště v tzv. selských lesích je ještě častá příměs borovice. Podíl jedle je v současnosti velmi nízký; na rozsáhlých plochách se tato dříve hlavní dřevina přirozených lesů nevyskytuje. Vyšší podíl jedle je dosud v karpatské části ČR, kde v selských lesích je místy i hlavní dřevinou a dobře se zmlazuje. V hercynské části ČR se jen vzácně zachovaly zbytky porostů s převahou buku a ty jsou vesměs zařazeny do zvláště chráněných území. Rozsáhlejší bukové porosty, často i s příměsí jedle, jsou zachovány na severní Moravě. Relativně přirozenou dřevinnou skladbu mají suťové lesy, v nichž se kromě buku uplatňují javor klen a jasan ztepilý, vzácně dosud i jilm horský.

K přirozenému bezlesí patří jednak vrcholky skal (zvláště pískovcových skalních měst Broumovského bioregionu a Děčínského Sněžníku), jednak části rašelinišť s extrémními podmínkami. Začínají se vyskytovat atlantická otevřená vrchoviště svazu Oxycocco-Ericion, vystupující jen do 6. v.s. Nejhojnější je primární bezlesí kolem vod. Vegetace vodních nádrží je proti 4. v.s. již mírně ochuzena a naprostá většina typů vodní vegetace v 5. v.s. končí. K nim patří makrofytní vegetace přirozeně eutrofních hlubších vod Lemnion minoris, Nymphaeion albae, Magnopotamion i Parvopotamion a vegetace mělkých mezotrofních vod Ranunculion aquatilis a Carici-Ruminicion hydrolapati i vegetace oligotrofních až dystrofních jezírek svazu Sphagno-Utricularion a vegetace jejich pobřeží svazu Litorellion uniflorae. Končí zde ojedinělé výskyty (Javořický bioregion) vegetace parožnatek v tůních a mírně tekoucích převážně oligotrofních vodách, náležející do svazu Nitellion flexilis; ostatní vegetace parožnatek skončila již ve 4. v.s. Definitivně zde končí vegetace bahnitých substrátů mělkých vod (Oenathion aquaticae). Končí zde i vegetace letněných rybníků svazu Eleocharion soloniensis. V přirozené vegetaci vodních toků v tomto stupni končí vegetace svazu Batrachion fluitantis (mimo horní Vltavu, Řasnici a Jizeru, kde ojediněle přesahuje až do 6. v.s.) a s podobnými výjimkami zde končí i výskyt poříčních rákosin svazu Phalaridion arundinaceae i rákosin stojatých vod (Phragmition communis). V 5. v.s. naopak nastupuje vegetace vrchovištních jezírek - šlenků (Leuko-Scheuchzerion palustris) a bezlesých pramenišť (Cardamino-Montion), přičemž obě pokračují až do 8. v.s.

Živočišná složka přírodních společenstev:

Z hmyzu jsou typické především druhy vázané na buk, jedli a smrk. Na buku jsou to především druhy, které se vyskytují již v nižších vegetačních stupních - tesařík bukový (Cerambyx scopolii), červec bukový (Cryptococcus fagisuga), plodomorka buková (Contarinia fagi) a píďalka buková (Mikiola fagi) aj. K nim přistupují některé další druhy, které bývají v nižších vegetačních stupních méně časté jako např. tesařík alpský (Rosalia alpina). S vazbou na jedli se vyskytuje lýkožrout jedlový (Pityokteines curvidens), smolák jedlový (Pissodes piceae), obaleč jedlový (Choristoneura muriana), mšicovka jedlová (Mindratus abietinus). Na smrku to je např. lýkožrout smrkový (Ips typographus), lýkožrout menší (Ips amitinus), lýkohub smrkový (Polygraphus polygraphus), tesařík smrkový (Tetropium castaneum), obaleč smrkový (Laspeyresia pactolana), bekyně mniška (Lymantria monacha), pilatka smrková (Pristiphora abietina) aj.

Ze střevlíků dominantních v nižších vegetačních stupních se i zde dominantně vyskytuje pouze Abax ater, doprovázený spoludominantními nebo recedentními: Pterostichus oblongopunctatus, Abax ovalis, Molops picesus, Molops elatus. Chybí Carabus nemoralis, Carabus hortensis a Abax paralellus. V chudších oblatech hercynika jsou dominantní druhy Carabus linnei, Carabus auronitens, Carabus violaceus, Carabus glabratus, Cychrus attenuatus, Cychrus caraboides, Pterostichus burmeisteri, Trechus pillosus a Trechus undulatus. V bohatších karpatských společenstvech dominují druhy: Pterostichus pillosus, Pterostichus foveolatus, Trechus cardioderus, Trechus latus a místy ve velkém počtu jedinců Carabus obtosuletus a Carabus schedleri. Carabus auronitens v porovnání s geobiocenózami v hercyniku ustupuje ostatním druhům rodu Carabus. Ve společenstvech chybí Carabus sylvestris a v Karpatech i Calathus metalicus.

Charakteristickými druhy, které v 5. vegetačním stupni většinou nastupují jsou: vrásenka pomezní (Discus ruderatus), slimáčník horský (Semilimax kotulae) a závornatka křížatá (Clausilia cruciata). V Karpatech v je pro 5. vegetační stupeň charakteristická skelnička karpatská (Vitrea transsylvanica) a vřetenatka hrubá (Vestia gulo). Na troficky chudších stanovištích jedlobukového vegetačního stupně nalézáme z měkkýšů jen nenáročné druhy. Pokud je v biotopu dostatek padlého dřeva vyskytuje se na něm např. vrásenka pomezní (Discus ruderatus) a vřetenovka hladká (Cochlodina laminata), řasnatka lesní (Macrogastra plicatula). V listovém opadu často nacházíme jen plže nahé - slimáka popelavého (Limax cinereoniger), plzáka hajního (Arion silvaticus) a některé další. V Karpatech a některých hercynských pohořích (Hrubý Jeseník a Žďárské vrchy) přistupuje také modranka karpatská (Bielzia coerulans). Druhově bohatá bývají opět stanoviště sutí. Vyskytuje se zuboústka trojzubá (Isognomostoma  isognomostomos), srstnatka jednozubá (Petasina unidentata), vrkoč rýhovaný (Vertigo substriata), ostroústka bezzubá (Columella edentula), vřetenovka rovnoústá (Cochlodina orthostoma), skalnice lepá (Faustina faustina), srstnatka chlupatá (Trichia hispida), řasnatka břichatá (Macrogastra ventricosa), vrásenka pomezní (Discus ruderatus) a vřetenovka hladká (Cochlodina laminata), řasnatka lesní (Macrogastra plicatula). V Karpatech přistupuje vřetenatka šedavá (Bulgarica cana), řasnatka nadmutá (Macrogastra tumida), řasnatka žebernatá (Macrogastra latestriata), modranka karpatská (Bielzia coerulans). Ve vlhkých biotopech se vyskytuje vřetenatka nadmutá (Vestia turgida), slimáčník horský (Semilimax kotulae) a vrkoč horský (Vertigo alpestris). Na vápnitých sutích je typická žebernatěnka drobná (Ruthenica filograna), jejiíž výskyt indikuje měsíčnice vytrvalá (Lunaria rediviva). Dále se vyskytuje vřetenatka mnohozubá (Laciniaria plicata), hrotice obrácená (Balea perversa). Na vápencovém podkladu dále žije závornatka drsná (Clausilia dubia).

Z obojživelníků je stále typický mlok skvrnitý (Salamandra salamandra) a také čolek horský (Mesotriton alpestris) a v Karpatech a Jeseníkách pak také čolek karpatský (Lissotriton montandoni). Z plazů je charakteristický výskyt ještěrky živorodé (Zootoca viviparia) a zmije obecné (Vipera berus).

Z ptáků jsou charakteristické druhy horského lesa - sluka lesní (Scolopax rusticola), sýc rousný (Aegolius funereus), lejsek malý (Ficedula parva), žluna šedá (Picus canus), čížek lesní (Carduelis spinus), jeřábek lesní (Bonasa bonasia), hýl obecný (Pyrrhula pyrrhula), datel černý (Dryocopus martius), kulíšek nejmenší (Glaucidium passerinum). V Karpatech také puštík bělavý (Strix uralensis). Na jehličnanech se začíná vyskytovat králíček obecný (Regulus regulus), králíček ohnivý (Regulus ignicapillus). Dále se vykytuje také sýkora parukářka (Parus cristatus). Z vyšších poloh sem sestupuje křivka obecná (Loxia curvirostra), ořešník kropenatý (Nucifraga caryocatactes). Vyskytují se také zcela běžné druhy jako pěnkava obecná (Fringila coellebs), sýkora koňadra (Parus major) aj. Pro rychle tekoucí vody je typický skorec vodní (Cinclus cinclus).

Ze savců se vyskytuje např. plch velký (Glis glis), jezevec lesní (Meles meles), rejsek horský (Sorex alpinus), netopýr severní (Etesitus nilssoni), myšivka horská (Sicista betulina) aj. V Beskydech a Jeseníkách je typický plch lesní (Dryomys nitedula).

Přírodě blízká nelesní vegetace:

Zemědělsky využívaná krajina je většinou charakteristicky rozčleněná liniovými společenstvy na mezích a kamenicích; v jejich dřevinném patře se nejčastěji vyskytují bříza bělokorá (Betula pendula), jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia), javor klen (Acer pseudoplatanus) a smrk (Picea abies). Z keřů zde končí výskyt lísky obecné (Corylus avellana), hlohu (Crataegus sp.) a růže šípkové (Rosa canina), které se v chladnějších polohách tohoto stupně a ve vyšších stupních již nevyskytují. V křovinách najdeme nejčastěji porosty s dominující lískou (Corylus avellana), s bylinným podrostem analogickým květnatým bučinám. Křoviny s výjimkou mokřadních vrbin v tomto stupni končí (Berberidion, Pruno-Rubion radulae).

Vinou eutrofizace se již jen v malé míře na mezích a kamenicích zachovala dříve typická společenstva acidofilních subxerofytů s vřesem obecným (Calluna vulgaris), smolničkou obecnou (Lychnis viscaria), hvozdíkem kropenatým (Dianthus deltoides), zvonkem okrouhlolistým (Campanula rotundifolia) a světlíky (Euphrasia sp.). Lesní lemy jsou tvořeny většinou podhorskými typy vegetace svazu Trifolion medii, který v tomto v.s. končí. Na kyselých substrátech v oceaničtějších územích lemy snad tvoří i keříčková společenstva svazu Genistion.

V 5. vegetačním stupni se zachoval oproti nižším stupňům větší počet lokalit polokulturních trávníků. Na nejsušších stanovištích na vápencích v jižních Čechách, na čedičích v západních a severních Čechách a vápnitém flyši na východní Moravě lze předpokládat ještě i v 5. v.s. druhově ochuzené fragmenty vegetace svazu Bromion. Tento typ vegetace je relativně málo náchylný k eutrofizaci (i když z něj v průběhu eutrofizace vypadávají některé citlivější druhy, např. z čeledí Orchidaceae a Gentianaceae). Daleko nebezpečnější u těchto typů vegetace je sukcese směrem do společenstev s dominujícími dřevinami. V oligotrofních podmínkách se vyvinula vegetace svazu Violion caninae, která na nejsušších (resp. nejkyselejších) stanovištích přechází až do vegetace podhorských vřesovišť svazu Genistion. Končí zde výskyt acidofilních trávníků kamenitých půd svazu Hyperico perforati-Scleranthion perennis a chybí již vegetace písčin.

Na kosených plochách jsou v mezotrofních podmínkách porosty svazu Arrhenatherion, který se v 5. v.s. vyskytuje již vzácněji a v tomto stupni končí. Naopak zde na obvodu vysokých hor nastupují ochuzené typy vegetace svazu Polygono-Trisetion (zpravidla bez účasti Geranium sylvaticum), vystupující až do 7. v.s. K charakteristickým druhům mezických lučních společenstev, které mají těžiště výskytu v jedlobukovém stupni, patří zejména pcháč různolistý (Cirsium heterophyllum) a rdesno hadí kořen (Bistorta major). Na pastvinách se v podmínkách mezotrofních vyvíjí vegetace svazu Cynosurion, v podmínkách oligotrofních opět Violion caninae.

Na vlhkých loukách se podobně jako ve 4. v.s. vyskytují rozmanité asociace pcháčových luk podsvazu Calthenion, které dostatečně plasticky odrážejí odlišné typy vodních poměrů, migračních vlivů i vlivů geologického podloží. Při zániku obhospodařování vesměs spontánně přecházejí do vegetace podsvazu Filipendulenion; pokud tato změna není z hlediska časového příliš stará, je zpravidla možné sukcesi zvrátit. Na mírně rašelinějících místech, která jsou vázána výhradně na kyselé podklady, byly v minulosti téměř velkoplošně zastoupeny louky svazu Caricion fuscae (končí v 6. v.s.), ty však byly na podstatné části někdejší rozlohy destruovány melioracemi, eutrofizací, resp. zánikem managementu. Pokud nebyly zcela zničeny, často jejich místo zaujala vegetace svazu Calthion. Tato vegetace, podobně jako chudší louky svazu Molinion, vystupuje do 6. v.s. již omezeně. Na pobřeží vodních ploch nebo na hlubších mokřadech byla charakteristická vegetace svazu Magnocaricion elatae.

Na humolitech mimo bazický flyš byla (podobně jako ve 4. v.s.) v minulosti rozšířená vegetace mechových slatinišť (Caricion lasiocarpae a Caricion demissae), ta v 5. v.s. končí. Hojná byla vegetace přechodových rašelinišť svazů Sphagno recurvi-Caricion canescentis, a to spíše na kyselejších podkladech. Méně častá byla vegetace svazu Eriophorion gracilis (končí v 5. v.s.), kterou podmiňuje odlišný vlhkostní režim. Na bazických humolitech již jen výjimečně, snad pouze v Pošumaví a v Železných horách, lze předpokládat výskyt vegetace svazu Caricion davallianae, kterou poměrně často v Hercynské podprovincii v 5. v.s. nahrazují společenstva svazu Sphagno warnstorfiani-Tomenthypnion se zastoupením kalcitolerantních rašeliníků nebo rašeliníků mezotrofních stanovišť (např. Sphagnum warnstorfianum, S. teres, S. subsecundum). I tato vegetace v 5. v.s. končí.

Současný stav krajiny:

Pro krajinu 5. vegetačního stupně jsou charakteristické jednak rozlehlé lesní komplexy, jednak oblasti s typickou mozaikou lesů, luk, pastvin a polí; místy s rozptýlenou vesnickou zástavbou, často představující esteticky velmi působivé segmenty harmonické kulturní krajiny. Ovocné dřeviny jsou pěstovány jen výjimečně a to v zahrádkách u domů - především třešně a nejodolnější odrůdy jabloní. Velkoplošné, intenzivní sady se zde nevyskytovaly a nevyskytují. Pro vesnická sídla a především pro sídla s rozptýlenou zástavbou je charakteristické jejich začlenění do krajiny vzrostlými listnatými dřevinami, zejména lípami, jasanem ztepilým, javory a jilmy. V silničních stromořadích se kromě jasanů, javorů a lip často uplatňuje jeřáb ptačí a dokonce i modřín.

Přes polovinu plochy stupně zaujímají lesní porosty (56,8 %). Podíl polí je již silně podprůměrný (pouze 13,8 %), což je dáno tím, že se jedná o nejvyšší vegetační stupeň, jehož klimatické podmínky ještě umožňují intenzívní pěstování polních plodin (typická oblast pěstování brambor, žita a lnu). V rámci vegetačních stupňů ČR je v jedlobukovém stupni nejvyšší podíl luk a pastvin (23,2 %); zahrady a sady mají naopak silně podprůměrné zastoupení (0,8 %). Podíl trvalých vegetačních formací je tak v tomto vegetačním stupni výrazně nadprůměrný (přes 80 %). Vodní plochy zabírají ještě 1,9 % plochy a sídla 1,6 %. Hustota osídlení v 5. vegetačním stupni v posledních desetiletích klesala až na současných asi 50 obyvatel na km2.

Reprezentativní ukázky:

Typická lesní společenstva 5. jedlobukového vegetačního stupně zůstala zachována v řadě pralesových lesních rezervací; ve většině z nich ovšem dochází k postupnému ústupu až vymizení jedle. Patří k nim např. PR Kokšín a PR Chynínské bučiny v Brdech, NPR Jizerskohorské bučiny, NPR Žákova hora ve Žďárských vrších, PR Kloc, PR Loučky a NPR Velký Špičák v Jihlavských vrších. Jedle se zachovala ve velmi cenných a nejstarších pralesních rezervacích ČR – NPR Žofínský prales a NPR Hojná voda. V Karpatech jsou v PR Čerňava v Hostýnských vrších, NPR Salajka a NPR Mionší v Moravskoslezských Beskydech. Rašeliništní společenstva blatkových borů jsou zachována v I. zóně NP Šumava – Vltavský luh, NPR Dářko ve Žďárských vrších nebo v NPR Rejvíz v Jeseníkách.

 

Skupiny typů geobiocénů 5. jedlobukového vegetačního stupně:

Formule Latinský název Český název Zkratka
5 A 1-2 Pineta piceosa inferiora smrkové bory nižšího stupně Pip inf
5 A-AB(B) 1-2 Abieti-fageta humilia zakrslé jedlové bučiny AFh
5 BC-C 1-2 Fagi-acereta humilia inferiora zakrslé bukové javořiny nižšího stupně FAch inf
5 A 3 Fageta piceoso-abietina smrkojedlové bučiny Fpa
5(6) A(D) 2-3 Pineta serpentini superiora hadcové bory vyššího stupně Piser sup
5 AB 3 Abieti-fageta jedlové bučiny AF
5 AB-B(BC) 3(4) Fagi-abieta bukové jedliny FA
5 B 3 Abieti-fageta typica typické jedlové bučiny AFt
5 BC 3 Abieti-fageta aceris inferiora javorové jedlové bučiny nižšího stupně AFac inf
5 BD-D (1)2-3 Abieti-fageta ulmi jilmové jedlové bučiny AFu
5 C 3 Fagi-acereta inferiora bukové javořiny nižšího stupně FAc inf
5 CD 3 Fraxini-acereta jasanové javořiny FrAc
5 A 4(6) Piceeta abietina sphagnosa inferiora rašeliníkové jedlové smrčiny nižšího stupně Pas inf
5 AB-B 4 Abieti-piceeta equiseti inferiora přesličkové jedlové smrčiny nižšího stupně APeq inf
5 BC-C 4(5) Aceri-fageta fraxini inferiora javorové bučiny s jasanem nižšího stupně AcFfr inf
5 B-C 5a Saliceta fragilis superiora vrbiny vrby křehké vyššího stupně Sf sup
5 BC (4)5a Fraxini-alneta aceris superiora javorové jasanové olšiny vyššího stupně Fr Alac sup
5 BC-C (4)5a Fraxini-alneta superiora jasanové olšiny vyššího stupně FrAl sup
5 (A)B-BC 5b Picei-alneta smrkové olšiny PAl
5 A (4)6 Pini-piceeta turfosa rašeliništní borové smrčiny PiPturf
5 A 6 Pineta rotundatae blatkové bory Pirot
5 A 6 Pineta turfosa rašeliništní bory Piturf

 

Zdroje:

BUČEK, A. & LACINA, J. (1999): Geobiocenologie II. 1. vyd., Mendelova zemědělská a lesnická universita, Brno. 240 s., 5 s. obr. příl. + 1 tabulka. ISBN 8071574171

CULEK, M. ed. (2005): Biogeografické členění České republiky II. díl. AOPK ČR, Praha. 800 s. ISBN 8086064824

MADĚRA, P. & ZÍMOVÁ, E. eds. (2005): Metodické postupy projektování lokálního ÚSES. Ústav lesnické botaniky, typologie a dendrologie LDF MZLU v Brně a Löw a spol., Brno. [CD-ROM].

ŠOMŠÁK, L. (1998): Fauna a flóra v rastlinných spoločenstvách strednej Európy /Aplikovaná biocenológia/. Prírodovedecká fakulta Univerzity Komneského. Bratislava. 308 s.

ŠŤASTNÝ, K., BEJČEK, V. & HUDEC, K. (2006): Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice 2001–2003. Aventinum, Praha. 464 s.

ŠUSTEK, Z. (1993): Využitie Zlatníkovej geobiocenologickej klasifikácie při štúdiu rozšírenia bystruškovitých (Coleoptera, Carabidae). pp. 59-63. In: Štykar, J. ed.: Geobiocenologický výzkum lesů, výsledky a aplikace poznatků. Sborník referátů ze sympózia k 90. výročí narození Prof. Aloise Zlatníka. Ústav lesnické botaniky, dendrologie a typologie, Lesnická fakulta, Vysoká škola zemědělská v Brně, 150 pp.

ŠUSTEK, Z. (1994): Classifcation of the carabid assemblages in the floodplain forests in Moravia and Slovakia. p. 371-376. In: Desender, K. et al.: Carabid Beetles: Ecology and Evolution. Kluwer Academic Publishers, the Netherlands.

ŠUSTEK, Z. (1996): Ekologicko-cenotické charakteristiky významných skupin druhů živočichů – část charakteristika rozšírenia druhov bystruškovitých (Coleoptera – Carabidae) ve vegetačných stupňoch a trofických a hydrických radoch. Zpráva pro řešení úkolu PPŽP/61012/96 Biogeografická regionalizace, Geobiocenologie, příloha č. 5.

ŠUSTEK, Z. (2000): Spoločenstvá bystruškovitých (Coleoptera, Carabidae) a ich využitie jako doplnkovej charakteristiky geobiocenotogických jednotiek: problémy a stav poznania. pp. 18-30. In: Štykar, J. & Čermák, P. eds.: Geobiocenologická typizace krajiny a její aplikace. Geobiocenologické spisy, sv. 5: 1-136.

VAŠÁTKO, J. (1972): O měkkýší složce geobiocenóz dubového stupně. Zprávy Geografického ústavu ČSAV, 9, Brno. č. 8, s. 1-5

VAŠÁTKO, J. (1973): Měkkýší složka geobiocenóz jako ekoindikátor. In: Studia geographica 29, Brno, Geografický ústav ČSAV, s. 184-191.

VAŠÁTKO, J. (1999): Využití některých modelových skupin živočichů pro charakteristiku krajin České republiky. Geografický ústav, Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzita. 79 s. [Habilitační práce].

VAŠÁTKO, J. (2000): Živočišná složka geobiocenóz (zoocebnóza) a její význam pro chrakteristiku jednotek geobiocenologické typizace krajiny. Brno : Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 2000. s. 12-14. Geobiocenologické spisy sv.č.5.

ZLATNÍK, A. (1976): Přehled skupin typů geobiocénů původně lesních a křovinných ČSSR. Zpr. Geogr. úst. Čs. akad. věd., č 13, sv. 3/4, s. 55–64. Brno.

ZWACH, I. (2009): Obojživelníci a plazi České republiky. Grada Publishing, Praha. 496 s. ISBN 9788024725093