Website Builder Free Web Templates Website Templates Web Design

7. Smrkový vegetační stupeň

Biogeografický charakter a rozšíření:

Společenstva tohoto stupně mají charakter horské smrkové tajgy s dominancí montánních a boreálních druhů; druhy středoevropského listnatého lesa sem zasahují jen výjimečně. Jedná se o poslední vegetační stupeň, v němž je souvisle vytvořena synusie dřevin stromového vzrůstu. Společenstva smrkového stupně jsou v ČR nejcharakterističtější v Krkonoších, Králickém Sněžníku, Hrubém Jeseníku a na Šumavě, kde všude také tvoří horní hranici lesa (na Šumavě blízko za státní hranicí na Velkém Javoru v Bavorsku). Segmenty tohoto stupně také pokrývají nejvyšší polohy Krušných hor, Jizerských i Orlických hor a Moravskoslezských Beskyd. Do 7. v.s. náležejí též porosty kleče na rašeliništích a balvaništích i bezlesé sutě nacházející se v rámci tohoto stupně, neklasifikujeme je tedy jako ostrovy 8. v.s. Celkově 7. vegetační stupeň zaujímá jen 0,4 % území ČR.

Charakteristické rysy ekotopů:

Souvislý, častěji však jen ostrůvkovitý, výskyt je soustředěn do nejvyšších poloh hornatin v rozmezí nadmořských výšek (1000) 1200 m až 1300 m (až 1452 m na Šumavě). Charakteristické jsou fragmenty smrčin na vrcholech izolovaných hor, ovlivněných vrcholovým fenoménem (Boubín, Klínovec, Ještěd, Lysá hora). Na horninách krystalinika (v Hercyniku) i na převážně pískovcovém flyši (v Beskydech), jsou dominujícím půdním typem humusové podzoly.

Klima je studené, horské, odpovídající dolní části klimatické oblasti CH4. Průměr ročních teplot v období 1901-1950 byl 1,7-2,9°C; v extrémně vlhkých a větrných Jizerských a Krušných horách byl zřejmě již v rozmezí 2,0-3,2°C resp. 4,0°C; v sušší a kontinentálnější části státu by 7. v.s. asi ležel až v intervalu 1,6 (Praděd) resp. 1,4°C (jihovýchodní Šumava) -2,5°C. Roklan ve střední části Šumavy (1452 m) je ostatně zalesněn až po vrchol. Naproti tomu na silně oceanicky ovlivněném Brockenu (1143 m) v Harzu v Německu leží horní hranice stupně pod linií 1100 m, již na izotermě 3,2°C. Srážky v 7. v.s. jsou vysoké; jejich průměrný roční úhrn je zpravidla vyšší než 1200 mm a na návětrných vrcholech dosahuje 1500-1700 mm. Trvání sněhové pokrývky je velmi dlouhé, více než 150 dní; mrazové dny se vyskytují takřka půl roku (170 dní). Vegetační doba je proto velmi krátká, méně než 100 dní. Výrazně se projevují účinky větru na vegetaci i na rozdělení sněhu v zimě (vyfoukávané hřbety, závěje na závětrných svazích) a vysoké množství horizontálních srážek.

Přírodní stav biocenóz:

V synusii dřevin je hlavní a často jedinou dřevinou smrk (Picea abies), který je oproti nižším vegetačním stupňům omezeného vzrůstu. Směrem k horní hranici lesa se jeho vzrůst stále snižuje a porosty se rozvolňují. Často je přimíšen jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia) a vzácněji na živnějších stanovištích javor klen (Acer pseudoplatanus). Pouze ojediněle se v podúrovni vyskytuje buk (Fagus sylvatica) zakrslého a netvárného vzrůstu. Souvislé keřové patro není vyvinuto; roztroušeně se vyskytují rybíz skalní (Ribes petraeum), vrba slezská (Salix silesiaca) a zimolez černý (Lonicera nigra).

V bylinném podrostu je charakteristický hojný výskyt až spoludominance montánních druhů - např. biky lesní (Luzula sylvatica), papratky horské (Athyrium distentifolium), podbělice alpské (Homogyne alpina), čípku objímavého (Streptopus amplexifolius) a mléčivce alpského (Cicerbita alpina). Dominantními druhy podrostu bývají nejčastěji třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa), metlička křivolaká (Avenella flexuosa) a borůvka (Vaccinium myrtillus). Typické je často souvisle vyvinuté mechové patro s dominancí ploníku obecného (Polytrichum commune) – snad s výjimkou některých minerálních podkladů, rohozce trojlaločného (Bazzania trilobata), i když se vyskytuje od 4. v.s., nebo lesklece čeřitého (Plagiothecium undulatum). I na stanovištích bez přítoku podzemní nebo povrchové vody se vyskytují rašeliníky (Sphagnum sp.) dostatečně zásobené vodou ze srážek.

Smrkový vegetační stupeň patří do fytogeografické oblasti oreofytika, shoduje se s tzv. supramontánním stupněm. V geobotanickém klasifikačním systému jsou segmenty smrkového stupně řazeny ke smrčinám svazů Piceion excelsae a Athyrio alpestris-Piceion. Indikačně významné jsou především klimaxové a suťové smrčiny, které v nižších stupních chybějí: Calamagrostio villosae-Piceetum, Dryopterido dilatatae-Piceetum (výjimky jsou v 6. v.s.), Anastrepto-Piceetum a Athyrio alpestris-Piceetum. Balvaniště při horní hranici stupně jsou však často bezlesá a mohou sem sestupovat alpinská společenstva. Ze svazu Piceion excelsae v 7. v.s. naopak chybějí podmáčené smrčiny (Equiseto-Piceetum a Bazzanio-Piceetum), vázané především na 5. v.s. Hojné zde jsou rašelinné smrčiny (Sphagno-Piceetum).

Vrchoviště jsou zpravidla bezlesá nebo s porosty kleče nebo křížence blatky a kleče, náležejí do svazu Oxycocco-Empetrion hermaphroditi (6. – 8. v.s.). Na humolitech jsou typická i přechodová rašeliniště svazu Sphagno recurvi-Caricion canescentis, některá z nich jsou však důsledkem antropogenního odlesnění. Tento svaz v 7. v.s. končí. Přirozené světliny ve smrčinách (a podél potoků i níže) pokrývají vysoké porosty kapradin svazu Dryopterido-Athyrion, bohaté travnaté porosty svazu Calamagrostion arundinaceae a fragmenty vegetace vysokobylinných subalpínských niv svazu Adenostylion; pravý rozvoj všech těchto svazů nastává pak v 8. v.s.

Vegetace rašelinných jezírek náleží, tak jako v nižších stupních, do svazu Leuko-Scheuchzerion palustris; jiná vodní vegetace v ČR již bude velmi vzácná. Malá mechová prameniště a mechová jezírka náležejí do svazu Drepanocladion exannulati; tento svaz zde na rozdíl od 6. v.s. zahrnuje již spíše přirozenou vegetaci; vystupuje taktéž až do 8. v.s.

Živočišná složka přírodních společenstev:

Z hmyzu se vyskytují některé druhy s vazbou na smrk - lýkožrout smrkový (Ips typographus), lýkožrout menší (Ips amitinus), lýkohub smrkový (Polygraphus polygraphus), tesařík smrkový (Tetropium castaneum), obaleč smrkový (Laspeyresia pactolana), bekyně mniška (Lymantria monacha), pilatka smrková (Pristiphora abietina), lýkožrout lesklý (Pityogenes chalcographus),  smolák smrkový (Pissodes harcyniae), tesařík obecný (Corymbia rubra), ploskohřbetka smrková (Cephalcia abietis)  a puklice smrková (Physokermes piceae). Některé z nich však mohou v tomto vegetačním stupni pouze doznívat.

Ze střevlíkovitých brouků zde končí výskyt Carabus violaceus a Carabus glabratus. Zcela chybí Carabus coriaceus. Charakteristická jsou společenstva drobných druhů rodu Trechus - Trechus pilisensis, T. pilchellus, T. latus. Dále se vyskytuje Calathus metalicus, Pterostichus pumilio, Pterostichus unctulatus.

V tomto vegetačním stupni se v ČR již setkáváme převážně jen s troficky chudými stanovišti. Ve spojení s drsnými klimatickými podmínkami je tedy tento vegetační stupeň pro měkkýše nevhodný. I přesto se zde vyskytují některé odolné druhy jako např. vrkoč horský (Vertigo alpestris), slimáčník táhlý (Semilimax kotulae), vrásenka pomezní (Discus ruderatus), ostroústka bezzuboá (Columella edentula), sudovka skalní (Orcula dolium) a v Karpatech modranka karpatská (Bielzia coerulans).

Z plazů se i v těchto polohách vyskytuje ještěrka živorodá (Zootoca viviparia) a zmije obecná (Vipera berus).

Z ptáků jsou charakteristické tyto druhy vázané na jehličnany: křivka obecná (Loxia curvirostra), datlík tříprstý (Picoides tridactylus), králíček obecný (Regulus regulus), králíček ohnivý (Regulus ignicapillus), sýkora uhelníček (Periparus ater). Dále se vyskytuje také sýc rousný (Aegolius funereus), tetřev hlušec (Tetrao urogallus), kos horský (Turdus torquatus) a z vyšších poloh sem zasahuje linduška horská (Anthus spinoletta).

Ze savců jsou typické horské druhy jako rejsek horský (Sorex alpinus), netopýr severní (Etesitus nilssoni), myšivka horská (Sicista betulina).

Přírodě blízká nelesní vegetace:

Xerofilní typy přírodě blízké nelesní vegetace zastupují nízká keříčková společenstva svazu Vaccinion a Genistion (as. Arnico montanae-Callunetum). Na enklávách bývalých pastvin převládají společenstva svazu Nardion s výskytem subalpinských druhů, např. mochny zlaté (Potentilla aurea). V přirozeném stavu je tento svaz typický pro 9. v.s., odkud sem sestoupil po odlesnění. Vyznívá zde vegetace svazu Violion caninae.

Mezická nelesní stanoviště hostí dobře vyvinutou vegetaci svazu Polygono-Trisetion. V mokřadech se nachází zmíněná vegetace odlesněných přechodových rašelinišť svazu Sphagno recurvi-Caricion canescentis (končí v 7. v.s.) a mechoviště svazu Drepanocladion exannulati, která místy přecházejí i do bezlesých pramenišť svazu Cardamino-Montion.

Současný stav krajiny:

V 7. vegetačním stupni převažuje lesní krajina, kromě Šumavy silně narušená imisemi. Lesní půda zabírá plných 95 %, travní porosty 3,4 %, vodní plochy 0,8 % a sídla 0,2 %. V oblastech postižených imisemi byly klimaxové smrčiny charakteru ochranného lesa často vytěženy a jsou zde dnes rozsáhlé holiny s dominancí třtiny chloupkaté. K jejich obtížnému zalesňování se kromě smrku používá často kosodřevina a řada introdukovaných druhů jehličnanů. Zachované lesní porosty jsou převážně ochranného charakteru a byly jen málo ovlivněny lesním hospodářstvím.

Reprezentativní ukázky:

Nejlépe zachovaný komplex společenstev 7. stupně je chráněn v rezervaci Trojmezná hora (I. zóna NP Šumava). Imisemi zničené jsou smrčiny v PR Prales Jizera v Jizerských horách a v rezervacích Prameny Labe a Prameny Úpy (I. zóna NP Krkonoše). Nejzachovalejší klimaxovou smrčinou na Moravě je prales Bílá Opava v NPR Praděd v Hrubém Jeseníku; poměrně kvalitní jsou smrčiny při horní hranici lesa v NPR Králický Sněžník. Zbytek poškozené smrčiny se zachoval i na vrcholu Lysé hory a v NPR Kněhyně - Čertův mlýn v Moravskoslezských Beskydech.

 

Skupiny typů geobiocénů 7. smrkového vegetačního stupně:

Formule Latinský název Český název Zkratka
7(8) A-AB 2v Sorbi-piceeta humilia zakrslé jeřábové smrčiny SoPh
7 A-AB 3 Sorbi-piceeta jeřábové smrčiny SoP
7 BC-C 3-4 (5) Aceri-piceeta javorové smrčiny AcP
7 A 4 Piceeta sphagnosa rašeliníkové smrčiny Ps
7 A 6 Piceeta turfosa rašeliništní smrčiny Pturf
7 A 6 Pineta montanae turfosa inferiora rašeliništní kleč nižšího stupně Pimtur inf

 

Zdroje:

BUČEK, A. & LACINA, J. (1999): Geobiocenologie II. 1. vyd., Mendelova zemědělská a lesnická universita, Brno. 240 s., 5 s. obr. příl. + 1 tabulka. ISBN 8071574171

CULEK, M. ed. (2005): Biogeografické členění České republiky II. díl. AOPK ČR, Praha. 800 s. ISBN 8086064824

MADĚRA, P. & ZÍMOVÁ, E. eds. (2005): Metodické postupy projektování lokálního ÚSES. Ústav lesnické botaniky, typologie a dendrologie LDF MZLU v Brně a Löw a spol., Brno. [CD-ROM].

ŠOMŠÁK, L. (1998): Fauna a flóra v rastlinných spoločenstvách strednej Európy /Aplikovaná biocenológia/. Prírodovedecká fakulta Univerzity Komneského. Bratislava. 308 s.

ŠŤASTNÝ, K., BEJČEK, V. & HUDEC, K. (2006): Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice 2001–2003. Aventinum, Praha. 464 s.

ŠUSTEK, Z. (1993): Využitie Zlatníkovej geobiocenologickej klasifikácie při štúdiu rozšírenia bystruškovitých (Coleoptera, Carabidae). pp. 59-63. In: Štykar, J. ed.: Geobiocenologický výzkum lesů, výsledky a aplikace poznatků. Sborník referátů ze sympózia k 90. výročí narození Prof. Aloise Zlatníka. Ústav lesnické botaniky, dendrologie a typologie, Lesnická fakulta, Vysoká škola zemědělská v Brně, 150 pp.

ŠUSTEK, Z. (1994): Classifcation of the carabid assemblages in the floodplain forests in Moravia and Slovakia. p. 371-376. In: Desender, K. et al.: Carabid Beetles: Ecology and Evolution. Kluwer Academic Publishers, the Netherlands.

ŠUSTEK, Z. (1996): Ekologicko-cenotické charakteristiky významných skupin druhů živočichů – část charakteristika rozšírenia druhov bystruškovitých (Coleoptera – Carabidae) ve vegetačných stupňoch a trofických a hydrických radoch. Zpráva pro řešení úkolu PPŽP/61012/96 Biogeografická regionalizace, Geobiocenologie, příloha č. 5.

ŠUSTEK, Z. (2000): Spoločenstvá bystruškovitých (Coleoptera, Carabidae) a ich využitie jako doplnkovej charakteristiky geobiocenotogických jednotiek: problémy a stav poznania. pp. 18-30. In: Štykar, J. & Čermák, P. eds.: Geobiocenologická typizace krajiny a její aplikace. Geobiocenologické spisy, sv. 5: 1-136.

VAŠÁTKO, J. (1972): O měkkýší složce geobiocenóz dubového stupně. Zprávy Geografického ústavu ČSAV, 9, Brno. č. 8, s. 1-5

VAŠÁTKO, J. (1973): Měkkýší složka geobiocenóz jako ekoindikátor. In: Studia geographica 29, Brno, Geografický ústav ČSAV, s. 184-191.

VAŠÁTKO, J. (1999): Využití některých modelových skupin živočichů pro charakteristiku krajin České republiky. Geografický ústav, Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzita. 79 s. [Habilitační práce].

VAŠÁTKO, J. (2000): Živočišná složka geobiocenóz (zoocebnóza) a její význam pro chrakteristiku jednotek geobiocenologické typizace krajiny. Brno : Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 2000. s. 12-14. Geobiocenologické spisy sv.č.5.

ZLATNÍK, A. (1976): Přehled skupin typů geobiocénů původně lesních a křovinných ČSSR. Zpr. Geogr. úst. Čs. akad. věd., č 13, sv. 3/4, s. 55–64. Brno.

ZWACH, I. (2009): Obojživelníci a plazi České republiky. Grada Publishing, Praha. 496 s. ISBN 9788024725093