Oficiálním jazykem novodobého řeckého státu se stává katharevusa. Zde je třeba uvést, že katharevusa, přesto že si pozici oficiálního jazyka, jazyka vzdělávacího systému (částečně), státní správy a legislativy udržela až do r. 1974, nebyla nikdy kodifikována. Spojením prvků staré a nové řečtiny vznikl jazyk bez jednotné formy, bez jasně stanovených kritérií toho, co je správné a co už ne, jazyk, který měl řadu variant.
V oblasti literatury je situace stále velmi nejednotná. Jak jsme již uvedli, ve 20. letech 19. st. se řada spisovatelů přiklání ke Koraisem navrhované formě řečtiny, tedy katharevuse, existují však i autoři, kteří se rozhodně staví proti užívání tohoto „nepřirozeného“ jazyka. Mezi přední dimotikisty, kteří se postavili proti Koraisovým návrhům, patří už zmíněný básník Dionysios Solomos. Solomos se inspiroval krétskou literaturou, silně ovlivněn byl také lidovou písní a dílem Jannise Vilarase. Jeho dílo je psáno kultivovaným živým jazykem, vyhýbá se přejímkám z italštiny i přemíře dialektálních prvků. Své názory na jazykovou otázku formuloval v próze Dialog (Διάλογος), kterou napsal v letech 1824/25, ale vydána byla až po básníkově smrti r. 1859. V tomto díle odmítá jazyk fanariotů, neboť je považuje za kolaboranty s tureckou mocí, odmítá také Koraisovy myšlenky, protože jazyk, který navrhuje, je umělý. Jako jazyk písemného projevu, tedy i literatury, prosazuje živý mluvený jazyk. Přiznává jeho omezení v oblasti lexika, předpokládá však, že tyto nedostatky mohou být doplněny během přirozeného vývoje jazyka, ne tedy přejímkami z jazyka mrtvého, tj. staré řečtiny. Solomos je považován za zakladatele tzv. sedmiostrovní školy, jejíž představitelé byli, stejně jako Solomos, většinou dimotikisté. Živým jazykem psali a řada z nich jej i na teoretické bázi hájila.
Na počátku 30. let se v Aténách, kam se po vzniku řeckého státu soustředí vzdělanci a literáti z různých oblastí Řecka, i těch, které se stále nacházejí pod tureckou nadvládou, formuje aténská romantická škola. V prvních desetiletích píší její představitelé jazykem blízkým jazyku živému, „umělým“ jazykem Koraisovým i jazykem silně archaizujícím. Ani v rámci jedné literární školy tedy nepanuje jednota v otázce jazyka. Kolem poloviny 19. st. však dochází k zásadnímu obratu. Jazyk děl řady představitelů této školy nám podává příhodný obraz vývoje postoje k jazyku v intelektuálních kruzích té doby. Např. Panajotis Sutsos, fanariota, básník a prozaik, píše původně v jazyce poměrně blízkém jazyku mluvenému, některá svá díla však přepracovává a vydává opakovaně, přičemž sledujeme zřetelný vývoj směrem k archaizaci. V 50. letech již patří ke krajním archaistům, prosazuje návrat téměř ke klasické attičtině, a to nejen ve vzdělávacím systému, ale i v literatuře, což je nepřijatelné i pro většinu zastánců konzervativních forem jazyka. Přesto, že Sutsos ve svých extrémních názorech nenašel následovníky, zasloužil se o prosazení silně konzervativní formy jazyka v literatuře v době kolem poloviny 50. let 19. st. (výjimku však nadále představuje sedmiostrovní škola).
Proč se přes snahu řady intelektuálů nepodařilo prosadit jako oficiální jazyk řeckého státu a jazyk literatury soudobý živý jazyk? Tento vývoj úzce souvisí s evropským hnutím romantismu a s postojem řeckých i zahraničních vzdělanců vůči dědictví antiky a otázce „původu“ soudobých Řeků. Povstání Řeků proti turecké nadvládě vyvolalo v Evropě vlnu filhelénismu, mnozí z obdivovatelů antického Řecka přišli podpořit boj porobeného národa za svobodu. Brzy však dochází k obratu v pohledu na současné Řecko a jeho obyvatele, mnoho Evropanů je zklamáno, současní Řekové neodpovídají jejich představám tvůrců základů evropské kultury a Řecko ani zdaleka nepřipomíná kolébku evropské civilizace, o které snili. Jazyk, kterým většina obyvatel mluví, je na hony vzdálen klasické řečtině, které se učili, obsahuje dokonce množství tureckých slov. Tento pohled na řecké obyvatelstvo a řecký jazyk ovlivnil řadu řeckých vzdělanců a podpořil jejich pocit podřadnosti vůči starověku. Reakce na počáteční nadšení filhelénů dostala brzy konkrétní podobu v teorii rakouského politika a historika Jakoba Philippa Fallmerayera, který v jednom ze svých děl publikovaném ve 30. letech a v Řecku dostupných ve 40. letech 19. st. prohlásil:
„Řecký národ již v Evropě neexistuje. Přirozená krása, velikost ducha, prostota zvyků, umělecká tvorba, sportovní závody, města, vesnice, velkolepost antických chrámů a dalších památek, dokonce ani jméno národa,×V tehdejší lidové řečtině se daleko častěji než Έλληνας užívalo etnonyma Ρωμιός, odkazujícího na byzantské pojetí: středověcí Řekové sami sebe považovali za nástupce antických Římanů. to vše již v současném Řecku není.“
Fallmerayer pokládá současný řecký národ za potomky Slovanů a Albánců. Tyto názory vyvolaly v Řecku prudkou a zcela odmítavou reakci, neboť takové myšlenky mohly být použity i jako argumenty proti územním požadavkům malého řeckého státu: vždyť samotní Řekové předkládali své požadavky jakožto potomci antických Řeků.
Řečtí vzdělanci se dostávají do pasti zbytečné argumentace, považují za svou povinnost prokázat nepřerušený historický vývoj řeckého národa. Snaží se odmítnout historickou skutečnost, že v době byzantské se v řeckém prostoru usadila řada jiných národů, zejména Slované (na což poukazuje např. řada toponym slovanského původu), ale i další. Fakt, že mnozí z bojovníků protitureckého povstání r. 1821 mluvili „arvanitika“, tedy jedním z albánských dialektů, nebo byli minimálně dvojjazyční, se stal naprostým tabu i pro pozdější historiky. Začíná se opovrhovat novodobou historií, nedávné hrdinství kleftů a později bojovníků v povstání je zcela podceňováno ve srovnání s hrdinstvím Leonidovým nebo Miltiadovým. Termín Ρωμιός získal na dlouhá desetiletí pejorativní zabarvení.
Nezanedbatelný vliv na jazykovou otázku a příklon k archaizující podobě jazyka měly jistě i jiné faktory: obsazení významných pozic na aténské univerzitě fanarioty, archaizace školství, sílící antiliberalismus církve, ale také vlna neoklasicismu, který ovládá řecké umění 2. poloviny 19. st. Za této situace vítězství konzervativních tendencí v oblasti jazyka není natolik překvapivé.
Rok 1880 je předělem v řecké historii i ve vývoji řeckého jazyka a literatury. Nastupuje nová generace literátů označovaná jako nová aténská škola neboli generace 80. let. Odklon od romantismu a realistické tendence v literatuře kromě změny v tematice děl vyžadují i realističtější přístup k jazyku. Představitelé této generace využívají témata z každodenního života a v otázce jazyka se kloní k dimotiki. Progresivní přístup k jazyku je v počátcích tvorby generace 80. let zřetelný zejména v poezii, nejedná se však o náhlý a nečekaný obrat. I v předchozím období vzniká a je vydávána poezie psaná v dimotiki, uváděli jsme již sedmiostrovní školu, objevují se i autoři, kteří píší oběma formami jazyka. V 80. letech se tedy výrazně posilují již dříve existující tendence, které v poezii brzy jasně převládnou.
V próze ustupuje historický román, řada prozaiků té doby obrací svůj zájem k životu na řeckém venkově, vzniká tzv. žánrová povídka, řecky ithografia. Dimotiki se v próze prosazuje pozvolněji, nejdříve v dialozích (opět u některých autorů již dříve), zatímco vypravěč nadále promlouvá v katharevuse. Obě formy jazyka se tedy prolínají v rámci jednoho díla, tento jev je charakteristický např. pro Alexandra Papadiamandise.
Zatímco období 1830–1880 můžeme označit jako období sporů zejména mezi zastánci katharevusy (v různých formách) a zastánci návratu ke staré řečtině, období po r. 1880 je dobou vyhrocených sporů mezi zastánci katharevusy a dimotiki, tedy živého jazyka. Dimotiki se sice postupně prosazuje v literatuře, ve školství a oficiálních kruzích je však situace složitější.
Je třeba zdůraznit, že dimotiki 19. st., v mluvené i písemné formě, má stejně jako katharevusa řadu podob, nadále také široké masy obyvatelstva mluví místními dialekty. R. 1834 se hlavním městem řeckého státu stávají Atény, kam směřují vzdělanci z osvobozených oblastí (Peloponés), ale i oblastí, které nadále zůstávají pod tureckou nadvládou (Konstantinopol), či ze Sedmiostroví, které až do r. 1864 nepatří k řeckému státu. Atény se postupně stávají skutečným politickým i kulturním centrem mladého státu.
Formuje se zde opět určitá městská koiné. Dříve se předpokládalo, že v této jazykové variantě převládaly prvky peloponéského a sedmiostrovního dialektu a právě z této formy řečtiny se vyvinula obecně užívaná podoba dimotiki (κοινή δημοτική), která se postupně rozšířila do všech oblastí řeckého státu a „vytlačila“ dialekty a místní idiomy.×Starší prameny často uvádějí jako základ moderní řečtiny právě peloponéský a sedmiostrovní dialekt.
Tento názor je však v současné době považován za překonaný, předpokládá se, že vývoj obecně užívané dimotiki byl značně spletitější a vyžaduje podrobnější zkoumání. Jak jsme již uvedli, v 19. st. měla dimotiki řadu podob a variant. O to, že se na počátku 20. st. (1917) mohla stát jazykem výuky na prvních stupních základní školy a ve 40. letech 20. st. mohla být kodifikována prostřednictvím gramatiky Manolise Triandafyllidise, se zřejmě zasloužili zejména dimotikisté 19. století a počátku století 20. a jejich cílená snaha dát dimotiki písemného projevu jednotnou a ucelenou podobu. Měli k dispozici poměrně bohatou tradici literatury psané živým jazykem, využívali i prvky mluveného živého jazyka i prvky jazyka knižního. Tato podoba dimotiki se pak šířila právě prostřednictvím literatury, tisku, od r. 1917 také alespoň částečně vzdělávacího systému a později i rozhlasu a televize. Postupně skutečně „vytlačila“ z užívání většiny řecké populace místní dialekty a r. 1976 se stala oficiálním jazykem řeckého státu. Jaký však byl počáteční vývoj obecné dimotiki, je stále předmětem diskusí.
Již zmíněný nástup dimotiki v literatuře podpořilo vydání novely Moje cesta (Το ταξίδι μου) Jannise Psycharise (1854–1929), ke kterému došlo r. 1888. Vydání tohoto díla zahájilo období nejostřejších sporů o jazyk v historii novodobého řeckého státu. Psycharisovo dílo popisuje cestu autora z Paříže, kde studoval a poté se usadil, do Konstantinopole, na ostrov Chios a do Atén. Během cesty se seznamuje se situací, která panuje v otázce jazyka v Řecku, a neskrývá své zděšení. Ve svém díle vášnivě obhajuje dimotiki jakožto jazyk všech Řeků, bez rozdílu vzdělání, věku, společenského zařazení či původu. Zdůrazňuje, že tento jazyk se přirozeně vyvíjel ze staré řečtiny, je to plnohodnotný moderní jazyk, který by se měl stát oficiálním jazykem řeckého státu, jazykem vzdělávání, vědy i státní správy. Ovlivněn Ferdinandem de Saussurem kladl důraz na mluvený projev a na synchronní přístup k jazyku. Katharevusu jakožto uměle vytvořený jazyk naprosto odmítá. Sám se však nevyhnul extrémům a zásahům do jazyka, uměle přizpůsoboval slovní zásobu katharevusy fonetickému a morfologickému vývoji novořečtiny, a vytvářel tak nové tvary: σκετικός (namísto σχετικός, v novořečtině nemohou sousedit dvě frikativy), πομονή (namísto υπομονή, odpadnutí nepřízvučné náslovné samohlásky), κλασικάδα (namísto κλασικότης, novořecká přípona -άδα).
Přes veškeré nedostatky a extrémy Psycharisovy teorie, které často odmítali i jeho přívrženci, je třeba zdůraznit, že Psycharis díky své vědecky podložené argumentaci a také nadšení až vášni, se kterou své názory prosazoval (v přijetí dimotiki jakožto oficiálního jazyka státu viděl spásu řeckého národa), zásadně ovlivnil vývoj jazykové otázky, napomohl prosazení dimotiki v literatuře a přiblížil dobu, kdy dimotiki začíná pronikat do vzdělávacího systému.
Psycharisovy názory podpořila řada literátů v čele s Palamasem, proti se však postavil např. přední jazykovědec a zakladatel řecké lingvistiky Georgios Chatzidakis (1848–1941). Chatzidakis studoval řečtinu ve všech jejích fázích, vyvrátil dřívější názory na původ moderní řečtiny v aiolodórských dialektech (viz Athanasios Christopulos) a prokázal, že se současná řečtina vyvinula z attičtiny prostřednictvím helénistické koiné a byzantské řečtiny. Uznával hodnoty dimotiki jakožto přirozeného mluveného jazyka Řeků, používání dimotiki v psaném projevu, tedy i ve vzdělávacím systému, však nepodpořil. Hlavní překážkou byla podle něj neexistence jednotné formy této varianty řeckého jazyka. Chatzidakis byl obdivovatelem Koraisova díla, odsuzoval krajní konzervatismus v jazyce, ale také krajní dimotikismus a sám prosazoval „střední cestu“, kterou pro něj byla jednoduchá (απλή) katharevusa. Přijímá tedy diglosii, paralelní existenci dimotiki pro projev mluvený a katharevusy pro projev písemný, jako historickou skutečnost a hájí právo obou těchto forem jazyka na existenci. Podle Babiniotise je Chatzidakisovo odmítnutí dimotiki jako oficiálního jazyka státu jedním z důvodů, proč si řecký národ musel na oficiální uznání svého přirozeného jazyka ještě mnoho desetiletí počkat.