Definice sebeobrany

Slovo sebeobrana je ve společnosti dobře známé a obecně srozumitelné, nicméně definice sebeobrany není mezioborově ani mezinárodně ustálená. Z hlediska morfologie je slovo složeno ze zájmena „sebe“ a podstatného jména „obrana“. Sémantika říká, že význam slova „obrana“ je činnost nebo opatření k odvrácení útoku a ochraně před ním a zájmeno „sebe“ naznačuje činnost, ve které je subjekt původcem i cílem děje současně. Sebeobrana je tedy činnost, při které subjekt vykonává obranu sebe sama. Podobné výrazy pro sebeobranu můžeme nalézt i v jiných jazycích. Např. self-defence (angl.), die Selbstverteidigung (něm.), самозащита (rus.), self-défense (franc.) (Joussot, 2010). V dalších kapitolách bude však vysvětleno, že sebeobranou je také činnost, při které chráníme např. vlastní majetek nebo druhou osobu. Při studiu odborných informačních zdrojů, rešerších, vyhledávání v informačních systémech a na internetu je však nutné používat více synonym, slovních spojení a zkratek, které jsou obsahově s termínem sebeobrana spojeny, přitom se však nejedná o konkrétní systémy. Zde jsou některé z nich:

Anglicky

• self-defence (britská angl.)
• self-defense (americká angl.)
• individual self-defence
• self-protection
• personal protection
• survival (training)
• face to face combat
• HTH nebo H2H (hand to hand combat)
• CQB (close quarters battle)
• CQC (close quarters combat)
• RSD (reality self-defence)
• law enforcement (training)

Německy

• die Selbstverteidigung
• der Selbstschutz
• der Nahkampf
• das Einsatztraining

Rusky

• рукопашный бой (čti rukopašnij boj)
• ближний бой (čti bližnij boj)
• самооборона (čti samooborona)

Francouzsky

• self-défense
• autodéfense
• légitime défense
• défense de soi même
• protection de soi même

Přesnější definici termínu sebeobrana, i když z různých pohledů, nám poskytuje odborná literatura. Ty nejjednodušší definice ztotožňují sebeobranu s konkrétním úpolovým systémem (úpolovým sportem nebo bojovým uměním) a dále se omezují na výčet technického a taktického kurikula systému. Jiné definice sebeobrany jsou propracovanější. Přestože se ve vymezení pojmu často liší, každá z nich má svou logickou konzistenci:

Souhrnně lze říci, že uvedené definice sebeobrany zahrnují tři různé aspekty. Sebeobranou se rozumí:

• příprava na obranu (trénink)
• proces obrany (výkon)
• konkrétní obranná činnost (výsledek)

V teorii sebeobrany existuje i další pohled na situace spojené s fyzickým násilím. Od konce 60. let 20. století usilovali I. Špička a J. Novák v Československu o vytvoření zcela nového systému sebeobrany. Série jejich prací, vznikajících na základě vlastního vývoje, je originálním pokusem o ustanovení nového systému sebeobrany vytvořeného na vědeckých základech, tzv. brany (Novák, Špička, 1966, 1973, Špička, Novák, 1969, 1971). Termín brana původně používal F. Smotlacha (1938) jako označení pro džúdžucu, džúdó a prvky jiných úpolových sportů. František Smotlacha se zasloužil o rozvoj sebeobrany na našem území. Již v letech 1907 – 1910 vyučoval džúdžucu ve Vysokoškolském sportu Praha a v tomto období vznikaly první příručky sebeobrany (Reguli, 2004). Špička a Novák výraz brana převzali, ale udělili mu jiný obsah. Přetvářením původního japonského karate pro účely moderní sebeobrany a využití v ozbrojených složkách (armáda) vznikal nový systém, tzv. české karate nebo česká forma karate. Když byli v roce 1971 Špička a Novák poprvé postaveni před otázku, jak nazvat jejich nový systém sebeobrany, převzali název brana (Müller, Belšán, Špička, Novák, 1973). Špička a Novák vytvořili vlastní teorii a začali rozlišovat sebeobranné a sebeochranné situace. Odlišnost těchto termínů spočívá v úrovni nebezpečnosti situací, ve stupni použitého násilí a hrozící škodě:

Sebeochranná situace:

Sebeobranná situace:

Z uvedeného vyplývají taktické a technické rozdíly v řešení těchto situací. V sebeochranné situaci by obránce měl využívat především držení, páky, hody a zcela výjimečně měkké údery, aby útočníkovi nezpůsobil větší újmu. V sebeobranné situaci je obránce eticky oprávněn použít všech prostředků bez ohledu na způsobenou újmu útočníkovi (Špička, Novák, 1971, Jindřich, Müller, 1980).

Sebeobranné situace Špička a Novák (1969) dále dělí na:

1. Střetný boj (oba bojující považují situaci za sebeobrannou)
2. Přepad
   • přepad ze zálohy (soupeř neví o obráncově přítomnosti)
   • situační přepad (soupeř ví o obráncově přítomnosti, situaci však nepovažuje za sebeobrannou)

Ve snaze o vědecký a nestranný pohled na problematiku sebeobrany vytvořili Špička a Novák speciální terminologii v uměle vytvořeném jazyce esperanto (Jindřich, Müller, 1980):

• sindefendologie – nauka o sebeobraně
• batalagologie – nauka o bojových akcích
• sinprotektologie – nauka o sebeochraně

V pozdějším období Novák a Špička rozpracovali a rozšířili svou teorii sebeobrany a vytvořili novou nauku – alogodiku (Špička, 1980). Alogodika je teoretická i praktická nauka o řešení úkorných situací. Úkorná situace je přechodný anebo trvalý stav, ve kterém vzniká nebo trvá nějaká újma bytí. Alogodika se dále dělí na tři subsystémy:

• sopnologie
• technodika
• magiologie

Snaha o analýzu střetových situací vedla Špičku a Nováka k postulování teorie boje, podle které každý bojový (úpolový) systém používá jednu ze čtyř teorií obrany:

• kvazisignální
• multisignální
• monosignální
• antisignální

V současnosti požíváme definici podle Reguliho (2005, s. 15):

Reguli (2005) vychází ze systematiky úpolů. Ta je konstruována hierarchicky (taxonomicky) a skládá se ze tří úrovní:

1. úroveň úpolových předpokladů – průpravné úpoly
2. úroveň úpolových systémů – úpolové sporty
3. úroveň úpolových aplikací – sebeobrana

Úpoly jsou přitom definovány jako:

Sebeobrana stojí na vrcholu systematiky úpolů, neboť se zabývá aplikacemi úpolových dovedností pro řešení reálně nebezpečných situací. Protože sebeobrana je důležitou součástí některých profesí, dělí Reguli (2005) sebeobranu na dva základní druhy podle cílové skupiny, pro kterou jsou úpolové aplikace určeny: osobní sebeobranu (se zvláštní skupinou sebeobrany žen) a profesní sebeobranu.

Osobní sebeobrana

Je určena nejširší oblasti zájemců, tedy široké veřejnosti. Najdeme zde všechny věkové, profesní a jiné kategorie cvičenců. Velkou skupinu tvoří ženy a dívky. Tato skupina má své specifické znaky a je třeba na ni brát zvláštní zřetel. Proto je této skupině určena sebeobrana žen.

Profesní sebeobrana

Je určena pro profese, které vyžadují specifické úpolové dovednosti. Podle charakteru používaných technických prostředků můžeme dále rozlišovat profesní sebeobranu pro bezpečnostní složky, ozbrojené složky a ostatní profese.

Podle systematiky úpolů vzniká sebeobrana aplikací úpolů ve stavu nutné obrany. Sebeobranu je však třeba chápat více zeširoka, protože snahou každého člověka je, aby k přímému fyzickému střetu nedošlo. V případě přímého fyzického kontaktu v sebeobraně hrozí zranění nebo smrt jedné, či obou stran. Tato učebnice se bude dále zabývat pouze sebeobranou osobní. Závěrečná kapitola je stručně věnována sebeobraně žen.

Obr. 1: Rozdělení sebeobrany (Reguli, 2005, str. 16)

Doporučené informační zdroje:

• ĎURECH, M. Úpoly. Bratislava: Univerzita Komenského Bratislava, 2000. 64 s. ISBN 80-223-1381-5
• ĎURECH, M. Spoločné základy úpolov. Bratislava: Univerzita Komenského Bratislava, 2002. 90 s. ISBN 80-88901-62-6
• JINDŘICH, I., MÜLLER, J., Příručka sebeochrany. Páky a jejich mechanismus, nácvik a použití. Praha: Naše vojsko, 1980.
• JOUSSOT, CH. Analyse de la self-defense. [online]. 2010 [cit. 7. 10. 2010] Dostupné z WWW: http://www.fisfo.com
• KONEČNÝ, A. Slovník sebeobrany. Olomouc: Votobia, 2000. ISBN 80-7198-446-9
• MÜLLER, J., BELŠÁN, B., ŠPIČKA, I., NOVÁK, J. Příručka sebeobrany QS-1. Praha: Naše vojsko, 1973.
• NÁCHODSKÝ, Z. Nebojte se bránit. Praha: ARMEX PUBLISHING, 2006. ISBN 80-86795-43-8
• NOVÁK, J., ŠPIČKA, I. Úvod do teorie monosignální sebeobrany.Praha: STN, 1966.
• NOVÁK, J., ŠPIČKA, I. Úvod do taktiky sebeobrany MS-1. Praha: Olympia, 1973.
• REGULI, Z. Systematika úpolov.Brno: Masarykova univerzita, 2004. Rigorózní práce
• REGULI, Z. Úpolové sporty, distanční studijní text.Brno: Masarykova univerzita, 2005. ISBN 80-210-3700-8
• SMOTLACHA, F. Dějiny a význam brany (Jiu – jitsu a juda). Praha: 1938
• ŠPIČKA, I., NOVÁK, J. Moderní sebeobrana. Praha: Naše vojsko, 1969.
• ŠPIČKA, I., NOVÁK, J. Kapitoly o sebeobraně. Praha: Naše vojsko, 1971.
• ŠPIČKA, I. Výklady o sebeobraně, díl 2.: Úvod do mentální průpravy. Praha: TJ Tatra Smíchov ČKD, 1980.