Přechod na menu, Přechod na obsah, Přechod na patičku
     

Příprava a výkon v sebeobraně

Si vis pacem, para bellum. (Chceš-li mír, připravuj válku.)


Publius Flavius Vegetius Renatus, Epitoma Rei Militaris

Způsobilost vykonávat jakoukoliv činnost vyžaduje zpravidla jistý druh přípravy. S rostoucí kvalitou přípravy vzrůstá i pravděpodobnost úspěchu při výkonu činnosti. Ne nadarmo se říká: „Štěstí přeje připraveným“. Systematicky řízenou, komplexně zaměřenou a pravidelně se opakující přípravu nazýváme tréninkem. Obdobně jako sportovní disciplíny, i sebeobrana vyžaduje specifický druh přípravy, trénink. Příprava v sebeobraně má se sportovním tréninkem určité společné znaky, ale také řadu odlišností. Mimo jiné je to vztah mezi přípravou a výkonem. Již dříve bylo uvedeno, že sebeobrana zahrnuje jak přípravu na obranu (trénink), tak proces obrany (výkon), ale i konkrétní obrannou činnost (výsledek).

Příprava v sebeobraně je specifická dvěma paradoxy:

  • První paradox: příprava směřuje k nepodání výkonu
  • Druhý paradox: příprava je samotným výkonem

K prvnímu paradoxu

Ve sportovním tréninku je příprava zaměřena k tomu, aby sportovec podal optimální výkon v konkrétním zápase, soutěži. Přitom podmínky situace, místo, čas, pravidla, za kterých bude výkon podáván, jsou předem známy, stejně jako struktura samotného sportovního výkonu (s odlišností mezi činnostmi otevřenými a zavřenými). Jediným cílem přípravy je její maximální uplatnění v soutěži, realizace činnosti, na kterou byl sportovec připravován, podání výkonu.

V sebeobraně je situace opačná. Rozdíl není jen v tom, že se nejedná o sportovní činnost. Jde především o samotný cíl výcviku v sebeobraně – možnému konfliktu a vzniku sebeobranné situace předejít a tím se aplikaci sebeobranných dovedností zcela vyhnout. Vzhledem k celkové úrovni kriminality v České republice se při výcviku v sebeobraně připravujeme na něco, co velmi pravděpodobně nenastane. Vznik sebeobranné situace je něčím, co se nám nestává běžně, a za obvyklých okolností ani nechceme, aby se to stalo. Psychologický problém představuje skutečnost, že mnoho občanů z výše uvedeného vyvozuje, že právě jim se konflikty a násilí vyhnou. Jak zkušenost z praxe ukazuje, nikdo z nás neví kdy, kým, jakým způsobem a za jakým účelem bude fyzicky napaden (Náchodský, 2006). O to větší překvapení, a s horšími následky, představuje útok na nepřipravenou osobu. Obětí násilí se může stát kdokoliv bez rozdílu, třeba jen jednou za život. Jak říká latinské přísloví:

„Accidit in puncto, quod non speratur in annis“

(V okamžiku se stane to, v co nedoufáš léta.)

Pokud v sebeobranné situaci neuspějete, následky mohou být tristní. Ze strategického hlediska je výhodnější se konfliktu vyhnout. Optimální příprava v sebeobraně proto směřuje k prevenci, snaží se konfliktům předcházet.

Souhrnně lze tedy říci, že cílem přípravy v sebeobraně je nepodat výkon, tzn. vyhnout se aplikaci sebeobranných dovedností.

K druhému paradoxu

Druhý paradox rozvíjí paradox první: příprava směřuje k nepodání výkonu. Sebeobranná situace je charakteristická vysokou emoční a fyzickou zátěží, která u mnoha lidí překračuje jejich možnosti k úspěšnému řešení konfliktu. Každá sebeobranná situace je potencionálně nebezpečná, ohrožující zdraví a život obránce. Některé sebeobranné situace dokonce žádné řešení nemají! Např. dobře připravený útok ze směru mimo zorné pole obránce). V těchto případech jsme proti útoku zcela bezmocní a strategicko-taktická příprava je tím jediným, co nás může ochránit (např. sledovat prostor kolem sebe i za sebou, měnit často trasu tak, aby nebylo možné připravit léčku apod). Nejlepší obranou je proto samotná prevence. Sebeobranná situace je jako sněhová lavina. Ačkoliv existují určité poučky o tom, jak při zásahu lavinou jednat (plavat ve sněhu, nevysilovat se, mít u sebe lavinový vyhledávač apod.), síla laviny mnohonásobně překračuje možnosti člověka a pravděpodobnost přežití je velmi nízká. Nikdo vám nemůže zaručit, že zásah lavinou přežijete. Záchranáři proto doporučují sledovat předpověď počasí, vyhýbat se nebezpečnému terénu apod. Nejlepší a současně jedinou systémovou ochranou před lavinou je prevence, tedy lavině se vyhnout. V sebeobraně je to stejné. Přes všechny dobré rady trenérů, výcvik, pořízení zbraně apod. vám nikdo nemůže zaručit, že sebeobrannou situaci přežijete. Nejlepším řešením je předvídat ohrožující okolnosti (místo, čas, osoby apod.) a nebezpečí se zcela vyhnout. V případě, že je útok na vaší osobu dobře připraven, strategická příprava je tím jediným, co vás může ochránit.

Souhrnně lze tedy říci, že příprava se stává samotnou obranou, tedy výkonem.

Kompetence k sebeobraně

Připravenost k sebeobraně, tzn. schopnost předvídat a vycítit nebezpečí, bojovat a bránit sebe nebo své blízké je součástí přirozené, pudové výbavy všech živých tvorů, člověka nevyjímaje. Každý jedinec je geneticky vybaven pudovými reakcemi k elementární sebeobraně, ačkoliv ve způsobilosti bránit se proti násilí existují značné interindividuální rozdíly. Tuto způsobilost definujeme jako kompetenci k sebeobraně. Pojem kompetence pochází z latinského competentia, s původním významem soudní příslušnost nebo pravomoc. Dnes je význam slova kompetence vztahován k věcné způsobilosti jedince k nějaké činnosti: schopnost, dovednost, způsobilost. Podle Pedagogického slovníku (Průcha, Walterová, Mareš, 2009) je kompetence: „schopnost, dovednost, způsobilost úspěšně realizovat nějaké činnosti, řešit určité úkoly zejména v pracovních a jiných životních situacích“. Na základě uvedeného definuje Vít (2011) kompetenci k sebeobraně takto:

„způsobilost jedince k ochraně vlastních zájmů chráněných zákonem zahrnující kognitivní, psychomotorické a afektivní komponenty.“

Komponentami rozumíme:

  1. Kognitivní oblast
    • Znalost a rozpoznání nebezpečí, znalost strategicko-taktických zásad sebeobrany, znalost psychologicko-komunikačních a technických prostředků v sebeobraně, znalost právního vymezení nutné obrany a další.
  2. Psychomotorická oblast
    • Rozvinuté pohybové schopnosti, naučené specifické pohybové dovednosti – technické prostředky sebeobrany, komplexní pohybový projev v modelových sebeobranných situacích a jiné.
  3. Afektivní oblast
    • Optimální postoj k tréninku sebeobrany, přijímání a důvěra v obsah tréninku, víra v užitečnost tréninku a podobně.

Z empirie je všeobecně známo, že některé osoby jsou přirozeně vybaveny silnou kompetencí k sebeobraně. Aniž by prošly specificky zaměřeným tréninkem, vykazují vysokou míru dovedností a psychických vlastností potřebných k obraně, včetně jejich stability za stresových podmínek. Na druhé straně jsou z praxe známy příklady osob, které i po dlouhodobém tréninku vykazují nízkou emoční stabilitu v konfliktních situacích a celkově nízkou úroveň obranných schopností a dovedností. Kompetenci k sebeobraně je však možné rozvíjet tréninkem. V pedagogickém procesu proto vycházíme z předpokladu, že každý jedinec je obdařen schopností bránit se (i když v různé míře), a tuto kompetenci lze dále zlepšovat procesem učení. Rozhodujícím kritériem pro hodnocení kompetence k sebeobraně je úroveň učebních výstupů a jejich stabilita v různých podmínkách a čase.

Výkon v sebeobraně

V teorii úpolů výkonem rozumíme realizaci úpolových dovedností po dostatečném nacvičení a procvičení. Úpolový výkon, který je projevem pohybových dovedností, se dále rozděluje:

  1. Sportovní – podle soutěžního nebo jiného (např. zkušebního) řádu (i verbálně formulovaného).
  2. Sebeobranný – ve skutečné krizové situaci, vyžadující jednat v mezích nutné obrany.
    • (Reguli, Ďurech, Vít, 2007)

Obecně vzato se výkonem rozumí provádění určité činnosti. V sebeobraně je touto činností obrana. Ta může být realizována různým způsobem, a proto výkonem v sebeobraně může být:

  1. Samotná příprava (viz druhý paradox).
  2. Využití neúpolových prostředků (verbální i neverbální asertivní komunikace, vyjednávání apod.).
  3. Aplikace úpolových dovedností (fyzické odvracení útoku, obrana, resp. kontrola útočníka).
  4. Ohrožení zbraní (kontrola útočníka hrozbou nebo použitím zbraně bez tělesného kontaktu).
  5. Zajištění bezpečnosti (únik do bezpečí, přivolání pomoci jiných lidí nebo policie apod.).

Trénink sebeobrany

Abychom zvýšili pravděpodobnost úspěchu v potenciálním konfliktu, je třeba k tomuto cíli trénovat. Principy a obsah tréninku sebeobrany vycházejí z charakteru činnosti, tj. předcházení a řešení konfliktů. Tato oblast zahrnuje osvojování široké škály schopností a dovedností. Ty mohou nabývat různé úrovně a tím určovat pravděpodobnost úspěšné obrany. Již Špička a Novák (1971) rozdělovali výcvik v sebeobraně na minimalistický a maximalistický. Za minimalistický je považován výcvik, který dostačuje k získání převahy nad laikem, tzn. k obraně proti běžnému, neškolenému útočníkovi. Maximalistický výcvik je zaměřen na co největší zvyšování šance úspěšné obrany proti odborníkovi, např. proti boxerům, karatistům, džudistům apod. (Müller, Belšán, Špička, Novák, 1973).

Úspěch sebeobranného zásahu je dán komplexem znalostí a dovedností, často shrnutých do velmi krátkého časového úseku, a to s dodržením účinného, tj. objektivně správného jednání pro konkrétní situaci (Náchodský, 2006). Trénink sebeobrany musí mít multidisciplinární charakter, protože řešení sebeobranných situací vyžaduje na straně obránce řadu dovedností, které se svou povahou zcela odlišují. Význam komplexnosti úpolového tréninku vyjádřil Roubíček (1980): „Je to cvičení, které nás učí obranným či útočným technikám a významně přispívá k rozvoji svalové síly, pohybové obratnosti, charakterových vlastností (sebedůvěra, odvaha, sebeovládání, cílevědomost), vlastností podmíněných silou vůle (houževnatost, vytrvalost a odolnost) a schopnosti pohotové reaktivnosti (postřeh, rychlé rozhodování, iniciativa). Odborně vedený výcvik sebeobrany by měl být založen na reálném základě, tzn. reflektovat složitost sebeobranné situace. Trénink sebeobrany nemůže studenty připravit na řešení skutečné sebeobranné situace dokonale. Trénink zůstane vždy přípravou a ta se liší od skutečného výkonu v sebeobraně. Cílem přípravy je však co nejvíce modelovat podmínky potenciální sebeobranné situace a tím se přibližovat realitě.

Složky tréninku sebeobrany jsou:

  1. strategicko-taktická příprava
  2. psychologická příprava
  3. technická příprava
  4. kondiční příprava

Zásadu přibližování tréninku sebeobrany k reálným podmínkám vystihuje deset principů Jima Wagnera:

  1. Buďte fyzicky dobře připraveni, udržujte se v kondici
    • Musíte trénovat své tělo všestranně: kardiovaskulární systém, sílu, flexibilitu atd. Důležitá je i vytrvalost, abyste byli schopni vydržet delší boj a byli více odolní vůči zraněním. Dobrá fyzická kondice má psychologický efekt na vaše okolí – budíte větší respekt jako nepřítel.
  2. Nevěnujte se pouze jednomu konkrétnímu bojovému systému, netrénujte pouze pod vedením jednoho instruktora
    • Pokud se vážně zabýváte tréninkem sebeobrany a chcete vědět jak se ubránit, musíte se věnovat více oblastem. Učte se tolik bojových systémů u různých kvalifikovaných instruktorů, kolik jen můžete. Na naučení se základů z jednoho systému vám zpravidla stačí období kolem šesti měsíců. Využívejte principy různých systémů a neupadněte do stereotypního skupinového myšlení.
  3. Držte se jednoduchosti
    • Skoro polovinu toho co znáte, můžete vyřadit. Když jste ve skutečném boji a je ohroženo vaše bezpečí, vaše mysl a tělo vás donutí používat jen hrubou motoriku. Složité techniky, které trénujete, vám dávají možnost primitivních metod přežití. Místo ztráty času nacvičováním pohybů, které nikdy nepoužijete, byste se měli soustředit na několik málo funkčních technik (např. nízký kop, úder loktem, kop kolenem, útok prsty do očí, tahání za vlasy, úder pěstí apod.).
  4. Trénujte tvrdě, bojujte lehce
    • V americké armádě je známé rčení „čím víc krvácíš v tréninku, tím méně budeš krvácet v bitvě“. Váš trénink musí být vždy tvrdší než to, co vás může ve skutečnosti potkat. Průměrná doba pouličního boje je 15 – 30 vteřin. Na takovou zátěž vás musí připravovat trénink. Trénujte přibližně v minutových intervalech s maximálním úsilím. Místo toho, abyste se uklonili partnerovi a začali s ním nacvičovat techniky, uběhněte nejdřív 2,5 kilometru a pak s ním zkuste bojovat. Taková zátěh simuluje vyčerpání z boje. Místo sparingu s jedním partnerem, bojujte se dvěma nebo třemi. Vždy se snažte trénovat až do stupně únavy blížící se vyčerpání.
  5. Myslete pozitivně
    • Skutečný bojovník se nikdy nenechá psychicky zlomit. Vždy si udržte „vůli přežít“. Někteří lidé ji mají silnější než jiní. Vůle k přežití se dá rozvíjet tím, že bude svůj trénink vést na samou hranici vašich psychických možností. Toho lze docílit využitím modelových situací, snižováním prahu bolesti, zvyšováním důvěry v naučené techniky. Takový trénink upevňuje vaši vůli k přežití.
  6. Modelové situace
    • Nestačí jen znát bojové techniky, musíte také vědět v jakém kontextu je používat. Většina škol bojových umění učí studenty navzájem se uklonit, zaujmout střeh a potom bojovat. Ale to není normální vývoj událostí ve skutečném životě. Obvykle se jedná o náhlé rvačky v baru, hádky, které přerostou v boj atd. Proto by alespoň jedna třetina vašeho tréninku měla být věnována modelovým situacím, které jsou něčím jako divadlo: jsou zde herci, scénář, pomůcky a příběh. Zbývající dvě třetiny tréninku by měly zahrnovat technickou a kondiční přípravu. Jinak řečeno je třeba simulovat situace, do kterých se nejpravděpodobněji můžete dostat: loupež, rvačka v baru, sexuální útok a další. Ke správně prováděným modelovým situacím patří náležité oblečení, realistické prostředí a figuranti, kteří vhodným způsobem hrají role útočníků.
  7. Trénujte od A do Z
    • Na vysvětlení tohoto principu použijeme příklad. Když se učíte obranu proti noži, nelze prostě říci „zaútoč!“ a potom udělat obrannou techniku. Ve skutečnosti útoku nožem předchází nějaký sled událostí a nějaké události následují po něm. To by mělo být i součástí přípravy vašeho strategického plánu, abyste věděli co se obvykle za takových situací děje. Trénovat od A do Z znamená:
      1. Pozorovat prostředí před útokem.
      2. Mít připravený plán činností již před útokem.
      3. Řešit akutní krizovou situaci (použitím obranných technik).
      4. Navazovat činností (únik, zadržení pachatele, předstírání volání policie, ošetření zranění atd.).
  8. Trenůjte v oblečení, ve kterém budete bojovat
    • Nosíte obvykle oblek? Potom trénujte v obleku. Nosíte v zimě tlustou bundu? Naučte se jak v ní udeřit nebo bojovat na zemi. Čím více budete trénovat v oblečení, které běžně nosíte, tím lépe budete připraveni na skutečný boj.
  9. Přizpůsobivost
    • Skutečný bojovník je flexibilní a dokáže podle situace změnit taktiku. Vývoj bojové situace je proměnlivý, proto se nemůžete zatěžovat čekáním na provedení vaší oblíbené techniky. Jeden ze způsobů jak se naučit rychlé přizpůsobivosti je instruovat vašeho partnera, aby se vás bez vašeho vědomí pokusil překvapit. Např. při nácviku boje na zemi vytáhne partner najednou cvičný nůž a začnete na vás útočit, takže se musíte se situací nějak vyrovnat. Nebo během sparingu s partnerem se v místnosti náhle objeví další a vy musíte čelit útoku dvou osob.
  10. Agresivní obrana
    • Mnoho lidí se domnívá, že sebeobrana znamená čekat, až útočník zasadí první úder. Pokud však kdykoliv cítíte, že vám nebo někomu jinému hrozí nebezpečí zranění nebo smrti, máte právo na obranu. Pokud tedy musíte udeřit první, udělejte to. To je důvod, proč jsou modelové situace tak důležité – je potřeba naučit se rozpoznat znaky přímo hrozícího útoku. Během boje musíte také myslet na to, že je nutné útočníkovi způsobit tolik škody, kolik je nezbytné. A je třeba udělat to tak rychle, jak je to jen možné. Jenom takto můžete zahltit útočníkovy smysly a zastavit ho. Zatlačte ho do obrany okamžitým útokem nebo protiútokem. Zaútočte na útočníka.

Doporučené informační zdroje:

  • MÜLLER, J., BELŠÁN, B., ŠPIČKA, I., NOVÁK, J. Příručka sebeobrany QS-1. Praha: Naše vojsko, 1973.
  • NÁCHODSKÝ, Z. Nebojte se bránit. Praha: ARMEX PUBLISHING, 2006. ISBN 80-86795-43-8.
  • PRŮCHA, J., WALTEROVÁ, E., MAREŠ, J. Pedagogický slovník. 6., rozš. a aktualiz. vyd. Praha: Portál, 2009. 395 s. ISBN 978-80-7367-647-6.
  • REGULI, Z., ĎURECH, M., VÍT, M. Teorie a didaktika úpolů ve školní tělesné výchově. Brno: Fakulta sportovních studií, Masarykova univerzita, 2007. ISBN 978-80-210-4318-3.
  • ROUBÍČEK, V. Základní (průpravné) úpoly. Praha : Univerzita Karlova, 1980.
  • ŠPIČKA, I., NOVÁK, J. Kapitoly o sebeobraně. Praha: Naše vojsko, 1971.
  • VÍT, M. Rozvoj kompetence k sebeobraně – evaluace programu Sebeobrana pro střední školy. Brno: Fakulta sportovních studií, Masarykova univerzita, 2011.
  • WAGNER, J. www.jimwagnerrealitybased.com
Stránky Fakulty sportovních studií MU
| Webové rozhraní převzato od:
| Servisní středisko pro e-learning na MU
| Fakulta informatiky Masarykovy univerzity, 2011

Učebnice byla vytvořena přispěním Fondu rozvoje vysokých škol v roce 2011.