Co se přesně vědeckou integritou rozumí a proč je tak důležitá?

Etický pojem integrity označuje řadu souvisejících charakterových vlastností, které z osoby činí, ve zkratce řečeno, dobrého člověka. Integrita zahrnuje mravní ctnosti jako čestnost, spravedlnost a poctivost, vyjadřuje pevnost charakteru, oddanost mravním hodnotám a opravdovost či autenticitu, která odráží skutečnost, že takový jedinec ctí tyto hodnoty nikoli pro vlastní prospěch či jiné domnělé výhody, ale pro ně samé. Zároveň tento pojem konotuje mravní a osobnostní celistvost, čímž se rozumí zastoupení všech mravně relevantních charakteristik a jejich vyváženost.

Požadavek integrity se přirozeně týká každého člověka. Jak podotýkají po celá staletí filosofové, společnost čestných, poctivých a zásadových lidí je společnost, ve které panuje důvěra a je v ní možná spolupráce, což se promítá do celkově většího štěstí a blahobytu. Existují ovšem společenské posty, na kterých je mravní integrita požadavkem zcela zásadním. Jedná se pochopitelně o takové pozice, které mají největší možnosti a pravomoci činit rozhodnutí s velkým společenským dosahem. Zákonodárce bez dostatečné mravní integrity může činit rozhodnutí, která mohou neblaze ovlivnit život mnoha občanů. Soudce, který není oddán mravním zásadám či nemá pevný charakter, může podléhat korupci, jež ohrožuje celý právní řád. Mezi povolání s velkou společenskou zodpovědností nepochybně patří také profese vědce. Vědec, který si neuvědomuje společenský dopad svého výzkumu a nevynakládá úsilí na to, aby se minimalizovalo nebezpečí omylů a chyb ve všech jeho fázích a aspektech, může být pro společnost stejným rizikem jako zkorumpovaný soudce či bezcharakterní politik.

Specifičnost morální integrity vědce je dána jednak povahou samotného vědeckého výzkumu, jednak rolí, kterou hraje věda ve společnosti.

Vědecký výzkum je procesem, který se skládá z řady komplexních a vzájemně provázaných kroků. Tento proces je dále situován do širšího metodologického a institucionálního kontextu, který zahrnuje plánování, zajišťování finanční podpory a materiálních a přístrojových prostředků, budování výzkumného týmu nebo šíření výsledků prostřednictvím publikací či konferenčních vystoupení.

Je důležité si uvědomit, že takový proces může v každém kroku z nejrůznějších důvodů selhat a že některá z těchto selhání jsou naprosto přirozená a nelze jim předcházet. Například vědecké pozorování může být z důvodů omezené přesnosti dosud známých přístrojů zkreslené nebo průběh experimentu může být ovlivněn jinými, dosud neznámými kauzálními vlivy.

Ovšem právě proto, že některé problémy vědecké metody nelze eliminovat, což už samo může podrývat důvěru ve vědu, je nesmírně důležité, aby k nim vědci nepřidávali ještě další, které nutně vědecký proces neprovázejí a lze jim předejít. To souvisí s rolí, jakou vědci hrají ve společnosti, a s nároky, jež na ně společnost klade.

Již staří Řekové, kteří v západní civilizaci stáli u kolébky vědy jako specifického poznávacího procesu, od sebe odlišovali přesvědčení, jež člověk zastává takříkajíc bezdůvodně, od těch, pro která disponuje racionálními důvody. Tím položili hranici mezi pouhým míněním (doxa) a skutečným věděním (epistémé). Od té doby se věda stala synonymem hledání pravdy a odhalování omylů, nezúčastněného odkrývání faktů a objektivity v používaných metodách i dosahovaných výsledcích. Jsou to právě tyto hodnoty, kvůli kterým se lidé k vědcům obrací. Společnost od vědy očekává důvěryhodné poznatky, na které je možné se spolehnout, a prověřené postupy, které umožní efektivně uspokojovat individuální potřeby i řešit velké celospolečenské problémy. I s vědomím všech omezení a problémů, které věda má, je to náš nejlepší a nejcennější nástroj poznání. A tato skutečnost klade na vědce nemalé nároky: vědci se v tomto smyslu společnosti zodpovídají, jelikož musí garantovat, že poznatky, které jsou výsledkem vědeckého výzkumu, budou důvěryhodné, spolehlivé a člověku prospěšné. Vědecká integrita pak má představovat osobní vědomí si vlastní společenské zodpovědnosti a přijetí takových opatření, která mají minimalizovat riziko selhání vědeckého procesu.

Vědci by si měli budovat obraz důvěryhodnosti v očích veřejnosti nejen proto, že zastávají tuto důležitou společenskou funkci, ale také z mnohem prostšího důvodu. Vědecký výzkum totiž není obvykle financován samotnými vědci, ale z externích zdrojů. V případě výzkumu financovaného ze soukromých prostředků jde zpravidla o výzkum s konkrétním zadáním a očekávanými výsledky. Zadavatel, který takto výzkum podporuje, požaduje, aby jeho prostředky byly vynaloženy efektivně a vedly k žádoucímu výsledku. V případě veřejného financování se na podpoře výzkumu částečně podílí všichni občané odváděnými daněmi. Přestože občané nemohou přímo rozhodovat o tom, který konkrétní výzkum bude financován či které směry ve výzkumu se mají podporovat, mají nesporné právo požadovat, aby věda pracovala efektivně a její poznatky byly spolehlivé a užitečné. Přihlášením se k principům vědecké integrity tak vědec vyjadřuje závazek nakládat se svěřenými prostředky zodpovědně a efektivně a usilovat o výsledky, které splní požadavky soukromého investora či přinesou užitek široké veřejnosti.

Důvěra veřejnosti a investorů ve vědce však není jediným motivem pro zdůrazňování nutnosti vědecké integrity. Věda je bytostně kooperativní proces. Ve většině případů pracují vědci ve výzkumných týmech, jsou součástmi výzkumných institucí a široké vědecké komunity. Jednotliví vědci jsou díky své práci mezi sebou vzájemně provázaní, a vzájemná důvěra musí tedy panovat i uvnitř vědecké komunity. To vyžaduje kultivaci některých základních lidských vlastností, jako jsou vstřícnost, ochota ke spolupráci, intelektuální poctivost, schopnost přijímat dobře míněnou a racionální kritiku, ale také ustanovení určitých praktik, které zaručí, že se jeden vědec může bez obav opřít o výsledky výzkumu jiného vědce nebo o metody vyvinuté jiným výzkumným týmem.

Souhrnně lze tedy říci, že pro vědu je naprosto klíčová důvěra, ať už je to důvěra široké veřejnosti, důvěra těch, kteří vědu financují, nebo vzájemná důvěra mezi vědci. Věda totiž neslouží lidstvu jen k tomu, aby mu poskytovala adekvátnější obraz o světě, ve kterém žije, nebo aby mu přinášela technologie, jež usnadňují život. Věda má obrovský vliv na mnohem zásadnější oblasti, jako jsou veřejné zdraví či národní obrana. Z toho důvodu se vědecké instituce zavazují k tomu, že se budou v každé etapě vědeckého výzkumu snažit předcházet těm nepravostem, které ohrožují důvěru kladenou ve vědce.

V následujících kapitolách budou nejčastější z těchto nepravostí konkrétně popsány. Než se však přesuneme k podrobnostem, je dobré si ještě položit otázku po aktuálnosti výzev k respektování principů vědecké integrity. Z antického rozlišení mezi pouhým míněním a skutečným poznáním vyplývá, že určité aspekty vědecké integrity, jako jsou důraz na dodržování pevných principů, poctivost a upřímná snaha o dosažení objektivního a pravdivého poznání, jsou součástí samotné definice vědy a přítomny ve vědecké praxi od samých počátků. Proč je tedy kladen tak velký důraz na mravní integritu vědce zejména v posledních dekádách? Odpověď na tuto otázku bude jistě komplexní. Lze však vypozorovat několik jevů, které mohou tuto tendenci pomoci vysvětlit.

Prvním z nich je skutečnost, že odhalením některých šokujících případů zneužití vědy dochází u veřejnosti k uvědomění, že vědec dokáže ve své snaze o pochopení nejhlubší podstaty skutečnosti takříkajíc „přehlížet člověka“. Nejotřesnější případy jsou doloženy u nacistických vědců, kteří prováděli z hlediska poznání možná užitečné výzkumy, avšak prováděli je na lidech bez jejich vědomí, bez jejich souhlasu a navzdory obrovskému utrpení, kterému byli účastníci pokusů vystaveni. Není proto divu, že první významný kodex, který reguluje vědecký výzkum na lidských subjektech, byl koncipován v rámci Norimberských procesů právě v reakci na tyto výzkumy. Provinění proti etice vědeckého výzkumu však nejsou vázána pouze na období nacismu v Německu, ale jsou známa z předchozích i pozdějších období a z různých zemí. Tato provinění sice nejsou ve vědě častá, ale způsobují obrazu vědy velkou újmu a podrývají společenskou hodnotu vědy.

Zatímco provinění proti etice vědeckého výzkumu jsou selháním jednotlivců či individuálních institucí, v současnosti se k nim přidávají také systémové tlaky, které mohou rovněž přispívat k rozšiřování různých nešvarů ve vědecké praxi. Žijeme ve velmi rychlé době. Tempo technologického rozvoje za poslední dekády exponenciálně roste. Nové vědecké poznatky jsou rychle implementovány do nových technologií, a ty se dále projevují v nových aplikacích a produktech, jež se okamžitě rozšiřují mezi spotřebiteli. Tento kolotoč vývoje a produkce generuje jednak velké finanční objemy, které se také promítají do financování výzkumu, ale rovněž velký tlak na vědecké týmy. Z vědy se stala silně kompetitivní oblast, ve které spolu vědci soupeří o finanční prostředky na podporu svého výzkumu, ale také o nemalou prestiž ve svém oboru. Tyto tendence se následně odráží v systému hodnocení vědy, který vědce tlačí k nepřetržité produkci co největšího množství publikací v co možná nejprestižnějších odborných časopisech a nakladatelstvích, jelikož publikační výkon je dnes hlavním kritériem kvality vědce. A takové prostředí pochopitelně nenahrává poctivosti, pečlivosti a důkladnosti, ale naopak posiluje hledání různých zkratek či oklik, které kompromitují vědeckou hodnověrnost. Vědci pak mohou mít tendenci výzkumná data fabrikovat či různě upravovat, aby potvrdili vlastní hypotézy, nebo se o vlastní myšlenky, hypotézy a data okrádat, aby sklidili patřičný kredit. Rostoucí četnost takového jednání musí pochopitelně vést k posílení preventivních mechanismů, včetně apelu na respektování etických principů regulujících vědeckou práci jako takovou.

V neposlední řadě je možné zmínit také určitý paradox, který lze v současné společnosti v souvislosti s vědou pozorovat. Přestože se vědecké poznání od počátku zaštiťuje snahou o objektivní, přesné a co nejlépe zdůvodněné poznatky, až zarážející množství lidí v současné společnosti vědě nevěří. Nelze než spekulovat o tom, zda za tento stav mohou sami vědci, například nedostatečnou popularizací vědy, nebo zda je důsledkem nějakého probíhajícího odklonu lidstva od ideálů racionality.

Výše uvedené důvody jistě nepředstavují plný komplex příčin, proč je na vědeckou integritu v posledních desítkách let kladen takový důraz. Nicméně poukazují na soubor okolností, které potenciálně a v současnosti už bohužel i aktuálně ohrožují legitimitu vědy a obecně vědeckého, na důkazech založeného přístupu k poznání. Věda má svá inherentní omezení a v principu se nemůže vyvarovat omylů. Kromě toho však vědci sami někdy ve vážných ohledech zklamou důvěru veřejnosti, jelikož nedostatečně reflektují své poslání a očekávání, která jsou do nich vkládána. Rychlost technologického vývoje a šíření (dez)informací spolu s nárůstem iracionálních tendencí v populaci vyvíjí na vědu další tlak. Klíčoví aktéři si tato nebezpečí dobře uvědomují, a proto tolik apelují na to, aby se vědci sami přihlásili k principům, které umožní posílit důvěryhodnost vědecké praxe a předejít zbytečným prohřeškům a excesům, jež ji podrývají. Vědci tedy dobrovolně přijímají samoregulační mechanismy, které mají posílit jejich důvěryhodnost v očích veřejnosti a investorů stejně jako zlepšit kooperaci v rámci vědecké komunity, a tím zvýšit efektivitu i prestiž vědeckého poznání.

Věda je bezpochyby nejlepším nástrojem, který naše civilizace vytvořila k poznání světa. Principy a hodnoty důležité pro dobrou praxi, které budou představeny v dalších kapitolách, mají pomoci zajistit, aby to o sobě věda mohla i nadále hrdě prohlašovat.