Pro účely této kapitoly předpokládáme, že pokud někdo poruší zásady vědecké integrity v kterémkoli aspektu záměrně, nebude chtít, aby se o tom dozvěděl někdo další – ať už kolega či kolegyně z bezprostředního pracovního okolí, nebo členové širší vědecké komunity. Následující text je proto koncipován s ohledem na jiné aktéry událostí – nechtěné viníky, skutečné nebo pomyslné oběti a vnější pozorovatele.

Prohřešku proti vědecké integritě se totiž lze dopustit i z nevědomosti. Pokud si však výzkumník svou chybu uvědomí, měl by vynaložit maximální úsilí na to, aby byla co nejdříve napravena (pokud je to vůbec možné) a aby důsledky této chyby nenesl někdo další. Samozřejmě bývá nesnadné se k tomu odhodlat a svou chybu takto veřejně přiznat, ale jde o řešení, které je důkazem zralé osobnosti i toho, že šlo skutečně o pochybení nezáměrné.

Mnohem častěji je však vědecká komunita konfrontována se situacemi, kdy porušení zásad vědecké integrity odhalí někdo další – kolega z týmu, diplomant či doktorand, školitel, nadřízený, recenzent, pracovník grantové agentury, oponent nebo výzkumník, který se snaží na problematický výzkum navázat. Situace je o to složitější, že dotyčný „nálezce“, který odhalí pochybení, může být současně také v roli oběti. To znamená, že je mu například upřeno autorství publikace, jeho výsledky byly ukradeny či zmanipulovány nebo je spoluautorem práce, u které byla zjištěna závažná pochybení proti zásadám publikační etiky. V těchto situacích dotyčný obvykle zvažuje, zda se ve věci angažovat, nebo ne. Pokud se rozhodne, že ano, pak hledá někoho důvěryhodného a kompetentního, na koho by se mohl obrátit, kdo mu může s řešením ožehavého problému pomoci a kdo bude mít zájem na férovém a transparentním objasnění.

Dalším způsobem, jak problém může takzvaně vyplavat na světlo, je situace, kdy je výzkumník svým nadřízeným nebo student svým školitelem otevřeně tlačen do postupů či skutků, které znamenají porušení vědecké integrity. Tato situace je ožehavá v tom smyslu, že výzkumník či student v ní jsou nepochybně v závislém postavení, a tudíž zranitelní. Při hledání, na koho se obrátit, je zde zapotřebí mimořádné opatrnosti, a volba by měla v takovém případě padnout na člověka, který bude svou pověstí a svými morálními zásadami zárukou, že se situace v žádné fázi řešení neotočí proti zranitelnému.

V zahraničí, typicky v anglosaských zemích, je věc obvykle jednodušší v tom, že na univerzitách existuje člověk či pracoviště, jejichž hlavní náplní práce je řešení problémů v oblastech vědecké či obecně akademické integrity a k nimž se lze obracet pro pomoc. Tito lidé se většinou se ukrývají pod zkratkami RIO (Research Integrity Officer) nebo RIA (Research Integrity Advisor), případně ve variantách AIO (Academic Integrity Officer) nebo AIA (Academic Integrity Advisor), jsou důkladně proškolení v problematice vědecké integrity a jsou kompetentní řešit problémy nebo konfliktní situace v této oblasti. Ke škodě české vědy a zdejšího akademického prostředí obecně, tato kultivovaná praxe k nám bohužel ani za více než třicet let po sametové revoluci nestihla dorazit.

První – a většinou zatím také poslední – vlaštovkou se v tomto směru staly komise, které začaly být na domácích univerzitách zřizovány jako součást implementace dokumentu Etický rámec výzkumu, který v roce 2005 přijala vláda České republiky. Tyto komise jsou plošně pojmenovávány jako etické komise, což je bohužel matoucí a často to vede k nedorozuměním. Název „etická komise“ (angl. Research Ethics Committee, REC) je totiž v anglosaských zemích vyhrazen komisím, které posuzují výzkumné projekty z hlediska dodržování oborových etických standardů pro výzkum a jejich hlavním úkolem je ochrana účastníků výzkumu (podrobnosti viz Trasa 8). Komise zabývající se vědeckou či akademickou integritou se pak standardně nazývají Research Integrity Committee (RIC), případně Academic Integrity Committee (AIC).

V českém prostředí tedy doporučujeme si nejprve dohledat, zda výzkumná instituce má nějakou etickou komisi vůbec zřízenou. Pokud těleso s tímto názvem existuje, ve druhém kroku je zapotřebí ověřit, co je agendou této komise – zda problematika náležející REC, nebo RIC, nebo obojímu. Jistou nápovědou by mohl být název komise: české analogie REC v něm někdy mají zakomponováno slovo „výzkum“ (Komise pro etiku výzkumu, Etická komise pro výzkum atp.), kdežto analogie RIC v univerzitním prostředí toto upřesnění obvykle nemají. V případě pochybností doporučujeme prostudovat statut příslušné komise (pokud je zveřejněn), neboť jde o dokument, ve kterém agenda komise typicky bývá vymezena.

Existuje-li na domovské výzkumné instituci etická komise, která deklaruje, že se zabývá otázkami integrity, pak bylo nalezeno těleso s kompetencí problém posoudit, v lepším případě i s kompetencí problém řešit nebo přinejmenším řešení navrhnout. V dalším kroku je pak zapotřebí prostudovat jednací řád této komise, v němž by měl být popsán způsob podání podnětu i potřebné náležitosti.

Univerzity (a často i další výzkumné instituce) mají základní pravidla akademické integrity včetně té vědecké shrnuta v podobě Etického kodexu. Před vlastním podáním podnětu institucionální etické komisi proto doporučujeme k prostudování i tento dokument. Pomůže to vyjasnit, co univerzita považuje za provinění vůči vědecké integritě, což následně usnadní vlastní sepsání podnětu.

Další možností, kde lze hledat pomoc, je institut fakultního či univerzitního ombudsmana neboli ochránce práv. Na rozdíl od RIO/AIO/RIA/AIA (viz výše) se tento člověk nezabývá pouze vědeckou či akademickou integritou, ale řeší celou řadu dalších otázek z oblasti ochrany práv. Na některých fakultách existuje speciální verze ombudsmana přímo pro doktorské studenty, neboť ti představují nejvíce zranitenou skupinu obětí nepoctivého přístupu k vědecké práci.

Pokud na instituci neexistuje ani vlastní etická komise, ani post ochránce práv, je vždy možné kontaktovat někoho z odpovědných akademických hodnostářů a požádat o pomoc. S ohledem na zadanou agendu se jako nejvhodnější nabízí proděkan či prorektor pro vědu a výzkum. V takovém případě je však vždy na místě zvážit, kdo daný post na domovské instituci aktuálně zastává. Vysoká akademická funkce by sice měla být spojena s osobní mravní integritou, z nedávné minulosti je však veřejně známo několik případů, kdy univerzitní hodnostář musel během svého funkčního období rezignovat právě kvůli porušení zásad vědecké, resp. akademické integrity. Je tedy vhodné znovu zopakovat, že osoba, která bude požádána o pomoc, by měla být především kompetentní a důvěryhodná, s dobrou osobní pověstí a mravní integritou.

V případě porušení pravidel publikační etiky je pak možné kontaktovat přímo vydavatelství, v němž byla sporná práce zveřejněna. Velká mezinárodní vydavatelství odborných časopisů a knih obvykle zaměstnávají specialistu na pozici RIA/RIO, který se otázkami integrity a jejího porušování systematicky zabývá a v řešení problematických situací má praxi. Pokud kontakt na RIA/RIO není na webových stránkách vydavatele snadno k nalezení, je účinnou cestou kontaktovat přímo redakci či šéfredaktora daného časopisu, problém popsat a požádat o pomoc s jeho řešením. Redakce takové podněty standardně předávají pracovníkovi s odpovídající kompetencí RIA/RIO.

Pokud se problém nedaří řešit žádným z předchozích způsobů, jako další možnost lze doporučit mezinárodní Victim Support Portal na webových stránkách ENAI (European Network for Academic Integrity), kde skupina odborníků pomáhá lidem, kteří se ocitli v různých problematických situacích právě v oblasti akademické integrity.