V posledních desetiletích sledujeme ve výzkumných institucích stále jasněji a důrazněji formulovaný požadavek na důsledné dodržování vědecké integrity, tedy osobní poctivosti vědce ve všech fázích a aspektech jeho práce. Už zde v úvodu však považujeme vůči čtenářům za korektní se přiznat k jedné terminologické nepřesnosti: pro zavedený anglický termín „scientific integrity“ používáme český ekvivalent „vědecká integrita“ s vědomím, že jde o nepřesné označení: mnohem lepší by byl výraz „mravní integrita vědce“, který jasně říká, že nejde jen o formální dodržení něčeho, ale i o vnitřní mravní kvalitu někoho. Jde tedy ve skutečnosti o integritu morální, nikoliv vědeckou. Ovšem s ohledem na to, že termín „vědecká integrita“ je už v českém prostředí zaveden a běžně používán, budeme se ho dále držet i v tomto textu bez ohledu na výše uvedenou terminologickou výhradu.

Výzkumné instituce, které si uvědomují důvody pro požadavek na dodržování vědecké integrity a rozumí jeho důležitosti, formulují a přijímají své vlastní etické kodexy zaměřené na regulaci a chování vědců během výzkumného procesu. Jako kontrolní mechanismus pak zřizují komise, jež mají nad etickými aspekty vědeckého výzkumu dohlížet – a to jak na úrovni ochrany účastníků výzkumu, tak na úrovni respektování zásad vědecké integrity. Na menších institucích tuto úlohu může plnit jedna etická komise, která se zabývá jak etikou výzkumu, tak vědeckou integritou. Větší instituce pak často řeší tyto roviny samostatně a mají zřízeny komise dvě – jedna se zabývá ochranou účastníků výzkumu, druhá problémy výzkumníků v oblasti vědecké integrity. Pokud tyto komise nemají pouze formální nebo dokonce jen dekorační účel, ale chápou svou roli skutečně zodpovědně, stávají se při provádění výzkumu důležitým kontrolním mechanismem.

Požadavek na to, aby se výzkumné instituce přihlásily k zodpovědnému přístupu k vědeckému výzkumu, je rovněž vznášen ze strany vládních úřadů, grantových agentur a v posledních letech i ze strany vydavatelů odborných časopisů a odborné literatury. Jako dobrý příklad zodpovědného přístupu v domácím prostředí je zde možné uvést Grantovou agenturu České republiky, která v roce 2018 vypracovala a přijala Etický kodex pro řešitele projektů a Etický kodex pro hodnotitele grantových projektů. Tyto dva etické kodexy, jejichž obsahem jsou nejdůležitější zásady vědecké integrity, jsou pak doplněny Etickým kodexem zaměstnanců GAČR, který má charakter obecného profesního etického kodexu.

Pokud je nám známo, v českém prostředí ale neexistuje žádný původní text, který by se vědeckou integritou zabýval. Za první a dosud zřejmě ojedinělý počin lze považovat dnes už svým charakterem spíše historickou příručku Petra Kondelíka s názvem Jak (ne)dělat vědu, kterou vydalo Státní nakladatelství technické literatury v roce 1990. Ačkoliv se jedná o dílo spíše popularizačního charakteru, čemuž odpovídá i jeho odlehčená forma, velmi výstižným způsobem popisuje řadu nešvarů vědeckého prostředí, na jejichž přetrvávání ani několik dekád nic nezměnilo.

Cílem této publikace je proto poskytnout alespoň základní vhled do problematiky vědecké integrity a provést čtenáře těmi nejdůležitějšími oblastmi, v nichž se vědecká integrita často ocitá v ohrožení. Nejde o vyčerpávající a obsahově rozsáhlé pojednání na téma integrity ve vědě, neboť taková díla v anglickém jazyce již existují a nebylo naším záměrem vytvářet jejich více či méně zdařilou alternativu v češtině. Jako určitou metaforu pro náš text jsme zvolili formát turistického průvodce, neboť vědeckou práci lze přirovnat ke krajině, jejíž trojrozměrný reliéf se může při průchodu různými směry velmi lišit. Dalo by se tedy říci, že jsme se pokusili o stručné zmapování krajiny vědecké integrity pro české prostředí, nebudeme však – obrazně řečeno – učit čtenáře našlapovat po kamenech, vyhýbat se nebezpečným místům ani jim zakazovat scházet z vyznačených tras. Svůj způsob putování touto krajinou si nakonec stejně každý vědec volí sám a za volbu své osobní cesty také nese morální zodpovědnost.

Následující úvodní kapitola se snaží popsat onu pomyslnou krajinu vědecké integrity jako celek, zdůraznit její význam i potřebnost. Jednotlivé trasy vedoucí touto krajinou pak jsou pro různé lidi různě obtížné, průchod jimi trvá různě dlouhou dobu a na putující výzkumníky na nich mohou čekat různé nástrahy… Na Trase 1 si představíme možná selhání, která ohrožují fázi přípravy výzkumu (nepoctivost při koncipování grantových projektů, nedostatečná obeznámenost s výzkumnou oblastí, …). Trasa 2 popíše možné prohřešky při samotné realizaci výzkumu (subjektivita a předpojatost, nedostatečná péče o přístrojové vybavení apod.). Trasa 3 čtenáře navede na problémy ohrožující vyhodnocování výsledků výzkumu (přikrášlování výsledků aj.). Na Trase 4 je možné se seznámit s neduhy procesu publikování výsledků (obcházení recenzního řízení, publikace v predátorských časopisech, manipulace s autorstvím apod.). Trasa 5 na publikační proces pohlíží z hlediska integrity recenzenta (zdržování recenzního procesu, neobjektivní posudky, …). Další dvě trasy, tedy 6 a 7 následně identifikují další nešvary, které maří vědecký proces v každé jeho fázi (střet zájmů, záměrné podvody). Poslední Trasa 8 uzavírá přehled obecnými poznámkami o oborových etických standardech, kterými by se měli výzkumníci v různých oblastech řídit. Poslední kapitola se zabývá možnostmi, kde hledat pomoc, pokud výzkumník v krajině vědecké integrity prostě zabloudí nebo se dostane do potíží. Závěrečný přehled literatury a internetových zdrojů pak může sloužit jako rozcestník pro ty výzkumníky, kteří se dostanou do situace, v níž bude nutno řešit nějaký problém s vědeckou integritou mnohem podrobněji, než je v možnostech této publikace.

Součástí popisů oněch pomyslných osmi tras krajinou integrity jsou i situace ilustrující různé typy porušování vědecké integrity v dané oblasti. Tyto modelové případy jsou voleny napříč vědními obory a vždy psány z pohledu viníka, včetně obvyklé racionalizace či zdůvodňování popsaného prohřešku. Při volbě těchto kazuistik jsme vycházeli z nejtypičtějších situací, v nichž je integrita daného výzkumníka podrobována zkoušce, v níž ne každý obstojí.

Ačkoli jsou popisy jednotlivých situací zcela smyšlené či alespoň nadsazené a jakákoliv podobnost s aktéry reálných příběhů z vědeckého života je čistě náhodná, čtenáři mohou mít občas oprávněný dojem, že něco podobného ve svém pracovním okolí viděli, slyšeli či přímo zažili. Není třeba zastírat, že se nečestné jednání ve vědě vyskytuje – a to zřejmě podobně často, jako je tomu v dalších odvětvích lidské činnosti. Doufáme proto, že následující kapitoly budou užitečné zejména pro ty, kteří se ve vědeckém prostředí teprve začínají pohybovat a v určitých aspektech vědecké práce ještě mohou tápat – tedy studentům a juniorním výzkumníkům. Něco užitečného či inspirativního pro svou práci zde však mohou najít i všichni ostatní, kteří si uvědomují, že vědecká činnost má smysl pouze tehdy, je-li vykonávaná poctivě a zodpovědně.