Přechod na menu, Přechod na obsah, Přechod na patičku

K teoretickým východiskům

Vodní hry

Teoretická část je zaměřena na vývoj a specifika věku předškolních dětí, význam hry a hraní v tomto období, důležitost pohybu, pohybových her a plavání. Zaměříme se také na smysl pohádky v předškolním období a vliv těchto faktorů na vývoj dětí ve věku 3–6 let.

Vývoj dítěte v předškolní období

Podle Langmeiera a Krejčířové (1998) se v širokém slova smyslu jako předškolní věk vyznačuje celé období od narození až po vstup do školy. Předškolní období v užším slova smyslu je „věkem mateřské školy“, tzn. období mezi třetím a šestým rokem.

Předškolní věk přináší mnoho důležitých změn v intelektovém a osobnostním rozvoji dítěte.

Význam pohybu ve vývoji dítěte

Děti předškolního a mladšího školního věku upřednostňují dynamickou činnost před statickými pracemi. Pohyb je výrazem jejich přirozené potřeby a to často ve vysoké míře. Velni důležité při udržení zájmu dětí o pohybovou činnost je střídání aktivit a jejich dynamiky. Zásadní je vyhnout se jednotvárnosti.

„V předškolním věku dozrávají mozkové funkce umožňující koordinaci hrubé motoriky. Děti si v tomto věku užívají pohyb, dávají přednost fyzickým aktivitám před činnostmi vyžadujícími soustředění. Pohybová aktivita je nezbytnou součástí zdravého vývoje a předškoláci potřebují na pohybové aktivity čas i prostor.“ (Thorová, 2015, s.382).

V předškolním věku je vhodné vést děti k pohybu formou hry. Je důležité, aby rodiče či ostatní vychovatelé dítě v pohybu podporovali. To by si mělo osvojit obecné zákonitosti různých sportovních aktivit, schopností a dovedností, aby později mohlo nastoupit dobře pohybově vybavené školní docházku a netrpět kvůli případné neobratnosti. Nejvhodnější se jeví zaměřit pozornost na rozvoj všeobecných pohybových aktivit, jako jsou běhy, slalomy, přeskoky, kotouly, lezení a hody míčem, včetně vhodným způsobem použitého nářadí v tělocvičně, např. žebřiny, lavičky, švédská bedna, žíněnky, kruhy, trampolína. Důležitou složkou je také pohyb venku, kam zahrnujeme jízdu na odrážedle, kole a koloběžce, bruslení, lyžování či hraní míčových her. Jednou z nejoblíbenějších aktivit dětí je bezesporu i plavání. Již v předškolním věku lze děti naučit základním plaveckým dovednostem a technikám.

Pohyb významně ovlivňuje zdraví a vitalitu dítěte. Pravidelným pohybem se organismus stává trénovaným a otužilým vůči nemocem a jiným negativním a stresovým vlivům okolí. Zlepšuje se celkové psychické ladění dítěte.

Bezpečnost a dodržování pravidel

Bezpečnost je při práci s dětmi na prvním místě. V jejím zajištění nám pomůže dobrá znalost pravidel v případě žáků.

Z hlediska prevence poučíme děti na začátku školního roku, série lekcí v rámci zájmového kroužku apod. Poučení se týká vhodného oblečení, obuvi, použití ochranných pomůcek, chování v šatnách, v umývárnách, v tělocvičně, na bazéně, na sportovní ploše, používání nářadí, hlášení úrazů či omluvenek.

V průběhu výuky před každou zahájenou hodinou musíme připomenout nejdůležitější bezpečnostní pravidla, vydat jasné a srozumitelné pokyny k budoucí činnosti. Je nutné upozornit na konkrétní možná nebezpečí, být vždy na nejrizikovějším místě a poskytnout dopomoc.

Plavání

„Je mnoho „plavců“, jejichž nacvičený pohyb se mění v nekontrolovatelný a nekoordinovaný pohybový zmatek, kdykoli se jim přelije voda přes obličej. Plavecký pohyb musí být natolik upevněn, aby se plavec uměl vyrovnat s různými situacemi, jako je přechod z mělčiny do hloubky, přelití obličeje vodou, překonání vln a podobně. K tomu všemu se může dopracovat jen postupně. Nelze pokládat za hotového plavce toho, kdo dokáže uplavat krátký úsek.“ (Hoch, 1991, s.5).

Plavání je specifická pohybová dovednost. Čím dříve se dítě naučí plavat, tím lépe. S plaváním je možné začít již od raného kojeneckého věku. Dá se tak předejít pozdějšímu strachu z vody, a hlavně z potápění, který se objevuje již u dětí po prvním roce života. Při pravidelném výcviku dítě brzy získá jistotu pohybu ve vodě, osvojí si základní plavecké dovednosti a později i správnou techniku plaveckých stylů.

Plavání přispívá k upevnění zdraví, má vytrvalostní charakter. Zlepšuje celkovou tělesnou kondici, má blahodárný vliv zejména na kardiovaskulární systém, zvyšuje vitální kapacitu plic a srdeční výkonnost, příznivě ovlivňuje kloubní systém a kosterní a svalovou soustavu. Vzhledem k odlehčenému vodnímu prostředí je to pohybová aktivita vhodná od raného kojeneckého věku až do pozdního stáří. Plavání je jedna z mála sportovních aktivit, která téměř není omezena věkem, tělesným nebo psychickým handicapem.

Plavání a zdraví

Největší pozitivní vliv plavání na zdraví jedince se promítá do srdečně-cévního systému. Změny v oběhovém systému navozují chlad a odpor vody, který roste v závislosti na rychlosti plavání. Na zatížení pravidelným vytrvalostním tréninkem odpovídá organismus zlepšením práce srdečního svalu, zvýšením pružnosti cév a úpravou tlaku.

Dále se významně zlepšuje činnost dýchacího systému. Nádech je ztížen tlakem vody na hrudník, výdech je naopak podporován. Správná technika dýchání napomáhá dostatečné výměně kyslíku i v okrajových částech plic. Výsledkem je zvýšená vitální kapacita plic a větší rozpínavost hrudního koše.

Díky plavání zesilují nejen povrchové, ale i hluboké zádové svaly, které udržují správné zakřivení páteře. Plavec zaujímá vodorovnou polohu, což vede k odlehčení podpůrného aparátu, hlavně kostí a kloubů. Rytmicky pohybuje končetinami a tento pohyb aktivizuje zádové svalstvo. Při vadném držení těla nebo jiných závažnějších onemocněných páteře se doporučuje plavat zejména kraul a znak.

Dalším z významných faktorů podporujících zdraví při pravidelném plaveckém tréninku je otužování. Při vstupu do bazénu voda vyvolá pocit chladu a cévy se zúží. Organismus v odpověď zvýší krevní oběh v kůži, cévy se roztáhnou a zlepší se její prokrvení. Při příliš dlouhém pobytu ve vodě nebo při nedostatečné aktivitě se cévy znovu zužují a dítě by mohlo prochladnout. Proto vždy upravujeme čas plavecké lekce vzhledem k věku dítěte a zařazujeme dostatek dynamických aktivit.

K včasnému nácviku plaveckých dovedností nás vede i další důležitý důvod, a to je chránit děti před utonutím. Žáci dříve poznají vlastnosti vody, získají pro ni cit a respekt. Tím, že je v plaveckých lekcích zařazován i nácvik zádrže dechu a sebezáchrany, očekáváme, že děti v neočekávaných situacích lépe zareagují.

Plavání dětí předškolního věku

Děti po čtvrtém roce života jsou schopny absolvovat kolektivní výcvik v plaveckých školách, z mateřských škol jsou zvyklé poslouchat cizí autoritu a skupinově pracovat.

Cílem výuky by mělo být seznámení dětí s vodním prostředím, naučit je lásce k vodě, případně odstranit strach z vody. Směřujeme k tomu, aby se dítě ve vodě plně adaptovalo, umělo se volně a přirozeně pohybovat a mělo z pobytu ve vodním prostředí radost. Proto plavání dětí předškolního a mladšího školního věku probíhá převážně formou her. K tomu nám poslouží mnoho plaveckých pomůcek a hraček do vody. Často se využívá vtipných a k vodnímu prostředí příhodných říkadel a básniček, aby se děti uvolnily a zasmály.

„Výsledky nácviku podstatně ovlivňuje osobnost cvičitele. Jde o pedagogický proces, ve kterém má místo správná metodika stejně jako vztah k dítěti. Cvičitel nenacvičuje pouze pohyb. Současně musí pomáhat dítěti překonávat vše, co vůlí a nepatrnou zkušeností není schopno řešit. Tak musí vytvořit klima, které je odvede od strachu. Trpělivost, spojená s laskavým a citlivým přístupem k dítěti, musí být základem veškeré jeho činnosti. Kladnou odezvu může mít jen to počínání, které dítě koná v duševní pohodě.“ (Hoch, 1991, s. 7).

Kolektivní forma plaveckých lekcí pomáhá bázlivým nebo méně nadaným dětem překonávat jejich vnitřní strachy a překážky. V dětském kolektivu se obvykle najde řada těch, co už mají zkušenosti s vodou a co se nebojí, a jsou velkou inspirací pro ostatní.

Základní plavecké dovednosti

Následující plavecké dovednosti řadíme mezi základní a nezbytné k dalšímu plaveckému tréningu:

  • Dýchání

    Na rozdíl od našeho přirozeného prostředí, kdy je výdech pouze pasivním dějem, ve vodním prostředí musíme výdech provádět aktivně. „Má-li se plavec správně nadechnout, musí nejdříve dobře vydechnout.“ (Pédroletti, 2007, s. 12). Vzduchové bubliny přitom vycházejí nejen ústy, ale i nosem, aby nedošlo k vniknutí vody do nosu. Při ponoření necháváme oči otevřené.

    Postup nácviku dýchání:

    • foukání bublin na hladinu (foukání do dlaní naplněných vodou, posunování hračky foukáním po hladině)
    • statické foukání bublin do vody s postupným zanořením celého obličeje
    • opakované rytmizované výdechy pod hladinu (hra pumpovaly dvě panenky)
    • plynulé prodlužování fáze výdechu pod hladinu (vydržet foukat co nejdéle pod hladinou do poslední bublinky)
    • před výdechem pod hladinu vědomě zadržujeme dech, tuto fázi postupně prodlužujeme
    • výdech pod hladinu spojený s pohybovým úkolem (podplavání desky)
    • nácvik plaveckého dýchání s nádechem vpředu (ve splývavé poloze s páskem)
    • nácvik plaveckého dýchání s nádechem stranou (ve splývavé poloze s páskem)

  • Potápění

    Potápění římo souvisí se správnou technikou dýchání.

    Postup nácviku potápění:

    • polévání obličeje vodou (vodou z dlaní, konvičkou, sprchou)
    • ponoření celého obličeje do vody
    • potopení celé hlavy pod hladinu
    • nácvik otevřených očí pod hladinou (poznat hračku, obrázek nebo počet ukazovaných prstů učitelem pod hladinou)
    • lovení pod hladinou
    • překonat určitou vzdálenost pod hladinou
    • postupné zanořování do větších hloubek

  • Skoky do vody

    Oblíbená zábavná činnost dětí, jež slouží jako předstupeň pro nácvik startovních skoků.

    Postup nácviku skoků do vody:

    • pád vpřed ze sedu
    • pád vpřed z kleku a ze dřepu
    • střemhlavý pád vpřed z kleku a ze dřepu, ruce vzpaženy
    • skok ze stoje po nohou do mělké vody
    • skok ze stoje po nohou do hloubky
    • nácvik startovního skoku z předklonu z okraje bazénu, z můstku

  • Splývání

    Splývání je základní polohou pro všechny plavecké styly. Děti by se měly naučit splývání po břiše a na zádech. Měly by umět udržet uvolněnou polohu na vodní hladině v poloze na zádech i na břiše.

    Postup nácviku splývání:

    • vznášení na vodě v poloze na prsou a naznak (hra na mrtvolu)
    • splývání po hladině na prsou i naznak za pomoci druhé osoby a pomůcky (tahem za vodní nudli)
    • samostatné splývání po hladině na prsou i naznak po odraze od stěny, vzpažené ruce, sepjaté do tvaru šipky

  • Plavecký záběr

    Plavecký záběr slouží k pohybu vpřed. Známe čtyři základní plavecké způsoby: prsa, kraul, znak a motýlek. Pro předškolní věk volíme jako první plavecké styly kraul a znak, které jsou pro děti snadněji pochopitelné, než složitá technika prsou nebo fyzicky náročný motýlek. „Dítě při svém individuálním vývoji dospělo při pohybu vpřed po suchu k střídavému a křížovému pohybu paží a nohou: levá noha a pravá paže – pravá noha a levá paže. To platí o lezení, chůzi, běhu. Na stejném principu jsou založeny i střídavé kraulové pohyby v poloze na prsou a naznak.“ (Lewin, 1982, s. 38).

    Postup nácviku plaveckého záběru:

    • uvolnění končetin, chůze po bazénu vpřed i vzad, napodobujeme zvířata, věci (hra na kačenky, na medvěda, na bagr)
    • chůze vpřed a vzad s pohyby paží ve vodě ve stylu kraulu, znaku, prsou (doprovodné říkanky)
    • kraulový pohyb nohou v sedě, v leže na prsou a naznak (opora o kraj bazénu, o schody)
    • nácvik individuální práce paží a nohou při kraulu a znaku ve splývavé poloze s páskem a deskou v pohybu, později nácvik souhry pohybu

Hra v předškolním věku

V současné době je spontánní dětská hra přijímána jako hlavní náplň denních činností dítěte. Každé zdravé dítě si hraje denně až 9 hodin a hra je k jeho psychickému vývoji naprosto nezbytná. Různé definice hry, ať už pedagogické nebo psychologické se shodují v tom, že hra má význam zejména svým průběhem nikoli výsledkem. V období předškolního věku je spontánní hra základem veškerého učení. „Při hře se učí chápat lidský vztah k předmětům a zacházení s nimi. Hra se stává modelovou situací, na níž dítě poznává vztahy mezi lidmi, ale i sebe sama v určitých situacích. To vše vede k tomu, že dítě při hře získává potřebné smyslové zkušenosti, pohybové dovednosti a rozvíjí sociální oblast své osobnosti. Zároveň však rozvíjí poznávání, myšlení a samostatné jednání.“ (Horká, Syslová, 2011, s. 56).

„Hra podporuje celkový vývoj dítěte. Umožňuje dítěti rozvíjet tělesný systém, zprostředkovává dítěti učení, socializaci, je prostředkem edukace, vede k sebeutváření jedince.“ (Suchánková, 2014, s. 28).

Hry obecně dělíme na spontánní, řízené a částečně řízené. V prostředí mateřské školy se využívá všech typů her s příklonem ke hrám spontánním a částečně řízeným. Suchánková (2014) dělí hry dětí předškolního věku na hry symbolické, námětové, zejména dramatizující, konstruktivní, sociální, kooperativní a hudebně-pohybové.

„V předškolním období stále přetrvává experimentace…Postupně se pomocí starších dětí zapojuje do společných her a odpoutává se od závislosti na dospělém. Rozvíjí se hra symbolická od jednoduché manipulace ke složitým hrám námětovým a dramatickým…Dítě žije v této době téměř cele hrou, která je nejen jeho přímým životem, nýbrž i jeho školou nervosvalové koordinace, obratnosti, rozumové bystrosti, společenského soužití a morálky.“ (Horká, Syslová, 2011, s. 60).

Pohybová hra

„Pohybová hra je cílená, záměrná, výchovně zaměřená a uvědoměle organizovaná činnost v prostoru a čase. V předškolním věku na rozdíl od let následujících většinou nemá soutěživý charakter. Má však pravidla a námět. Pravidla předem dohodnutá a dobrovolně dodržovaná vytvářejí souvislý a uzavřený herní děj. Ten je provázen spontaneitou, veselím, radostí a vysokou motivací účastníků.“ (Mazal, Chlopková, 1993, s. 5).

Pohybové hry jsou založeny na skupinové spolupráci a spoluprožívání. Obsahují jak prvky spontánní aktivity (např. běh), tak prvky řízené aktivity. Aby byla hra přínosná, je třeba zvolit vhodnou motivaci a děti dobře seznámit s pravidly hry. Správně zvolená pohybová hra přináší dětem prožitek a uspokojení. Měla by být koncipována takovým způsobem, aby ji zvládly všechny věkové kategorie dětí ve skupině, i děti méně pohybově nadané. Pohybové hry napomáhají rozvoji všech klíčových kompetencí: k učení, k řešení problémů, ke komunikaci, kompetence sociální, personální a činnostní.

„Děti se v pohybové hře realizují, prožívají ji, chtějí si ji zkusit. Pohybová hra je prostředkem pro činnost dětí a současně také metodou jejího působení na děti. Umožňuje přiblížit se k dítěti přirozeně, bezprostředním způsobem, který je adekvátní jeho věku a potřebám. A potom není problém hrou vychovávat, vzdělávat a plnit i zdravotní cíl.“ (Mazal, Chlopková, 1993, s. 10).

Pohybová hra ve vodě je specifická svým vodním prostředím. Děti se učí poznávat vlastnosti vody, pohybovat se ve vodním prostředí, získají nové zkušenosti a pohybové dovednosti, naučí se mnoha plaveckým dovednostem. Hry ve vodním prostředí přináší dětem nové možnosti zábavy, legrace a spontánních činností, podporuje kolektivní hru a komunikaci. Řízené činnosti ve vodě podporujeme říkadly, básničkami, písničkami, hrou na něco nebo někoho a využíváme plaveckých pomůcek pro nácvik jednotlivých dovedností.

Pohádka

Pohádka je folklórní žánr, který svým původem vychází z ústní lidové slovesnosti. Její podstatou je epický děj. Největší oblibě se těší pohádky, které obsahují prvky magičnosti, nereálnosti a zázračnosti.

Hraje významnou roli také v rozvoji řeči, myšlení a fantazie.

„Pohádkové knížky patřily celosvětově vždy k základním oblastem dětské četby. V jejím historickém vývoji i v současném stavu tvoří pohádky značnou část ediční produkce a v obecném povědomí je tradičně pohádka chápána jako snad nejtypičtější útvar pro děti a jakási páteř literatury pro děti vůbec.“ (Chaloupka, Nezkusil, 1976, s. 52).

Dle tématiky rozlišujeme pohádky:

  • Kouzelné

    objevují se zde postavy, zvířata a věci ze světa nadpřirozených bytostí, prvky kouzelnosti a magičnosti. Setkáváme se zde s princeznami, vílami, čarodějnicemi, strašidly, draky, kouzelnými předměty

  • Zvířecí

    hlavními protagonisty příběhu jsou zvířata. Děti se s nimi snadno identifikují a skrze ně přijímají ponaučení. Velké oblibě se těší především bajky

  • Dětské

    příkladem je pohádka o Budulínkovi nebo O Červené karkulce. Posláním tohoto typu pohádek je děti vychovávat a vést k poslušnosti

  • Novelistické

    kouzlo je zde potlačeno ve prospěch moudrosti, šibalství a mazanosti hlavního hrdiny. Bývají humorné, příkladem je pohádky Hloupý Honza

  • Legendární

    základem je pověst, legenda či biblický příběh

Základním tématem pohádek bývá boj mezi dobrem a zlem. V průběhu děje se dítě v rámci chování jednotlivých postav seznamuje s principy morálního a nemorálního chování. Tím je nenásilnou formou vychováváno. V dětské pohádce obvykle zvítězí dobro nad zlem.

Pohybová pohádka

Pohádka se dá využít v mnoha pedagogických směrech, v neposlední řadě i v pohybové sféře formou pohybové pohádky. Pohybová pohádka má stejně jako pohybová hra svá pravidla a uspokojuje jak prvky řízené, tak prvky spontánní aktivity. Má velkou výhodu motivace nejen na počátku cvičení, ale i v jejím průběhu. Na rozdíl od pohybových her, které jsou od sebe odděleny, pohybová pohádky propojuje pohybovou činnost v jeden souvislý celek.

Díky pohádce se děti snadno vžijí do svých představ a pohybová hra je pro ně víceméně dramatickým ztvárněním obsahu pohádky.

Stejně jako u každé jiné pohybové aktivity je nutné dbát na počáteční zahřátí a protažení, střídání dynamických a zklidňujících prvků a závěrečné zklidnění a doznívání zážitku.