1 Ústavní východiska

V právu vysokých škol se nejvíce projevují dva typy ústavních východisek nestejné povahy a významu. Východisko první, obecné, se váže k povaze právních vztahů příznačných pro danou oblast, východisko druhé, zvláštní, souvisí s úsekem veřejné správy, který vysoké školy realizují.

1.1 Obecná ústavní východiska

Základy práva vysokých škol patří do oblasti správního práva, upravuje zejména právní vztahy, které se uskutečňují při realizaci veřejné správy mezi vysokými školami a členy jejich akademických obcí, jakož i mezi státem a vysokými školami samotnými. Dále upravuje vztahy mezi orgány či součástmi vysokých škol, jakož i předpoklady jejich vzniku. Ty však nejsou vztahy mocenské povahy.

Protože jde o právní vztahy, v nichž vystupuje nositel veřejné správy, resp. vykonavatel, je pro ně v prvé řadě určující ústavní maxima vyjádřená v čl. 2 odst. 3 (a 4) Ústavy České republiky, dle níž státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Pozitivnímu vymezení prostoru pro realizaci veřejné moci zároveň odpovídá negativní vymezení oblasti, v níž se může realizovat soukromá osoba: každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

Jde o natolik důležité pravidlo pro fungování moci ve státě, že je obdobně vyjádřeno též v čl. 2 Listiny základních práv a svobod, a to následovně: Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanoveným zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (odst. 2). Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (odst. 3).

Tato maxima znamená pro vysoké školy v prvé řadě to, že jsou oprávněny vystupovat vůči členům svých akademických obcí, tedy vůči studentům a akademickým pracovníkům, resp. uchazečům o studium, pouze na základě zákona, v jeho mezích a způsobem, který zákon předpokládá. Členský poměr studentů a akademických pracovníků je zde rozhodující proto, že vysoké školy jako subjekty vykonávající neúzemní samosprávu (ve větší či menší míře) realizují svou moc vůči okruhu subjektů vymezenému personálně, a to právě na základě členského vztahu. Uchazeči o studium na vysoké škole sice členy příslušné akademické obce (vysokoškolské samosprávy) nejsou, přesto jsou vysoké škole podřazeni, a to z titulu konkrétní zákonné úpravy jejich postavení v přijímacím řízení v zákoně o vysokých školách (v části o přijímacím řízení).

Pro oblast vysokého školství je výhrada zákona specifická tím, že zákon kromě jasně vymezených kompetencí obsahuje také poměrně obecná zmocnění k autonomní normotvorbě, tedy přijímání předpisů (označovaných jako vnitřní předpisy) obsahujících právní normy, které nejsou zákonného původu.

Z povahy věci přitom vyplývá, že vnitřní předpisy nebudou obsahovat jen ustanovení zakotvující práva či ustanovení "technické" povahy (např. stanovení formy placení poplatku dle § 58 odst. 6 zákona o vysokých školách), ale i normy zakotvující povinnosti. Například z ustanovení § 56 odst. 1 písm. b), dle něhož se studium ukončuje, nesplní-li student požadavky vyplývající ze studijního programu podle studijního a zkušebního řádu, jasně plyne předpoklad, že studijní a zkušební řád vysoké školy stanoví určité požadavky, které je třeba plnit (tedy stanoví povinnosti související se studiem).

„Benefity“ vyplývající z uvedené maximy nesvědčí jen adresátům veřejnosprávního působení vysokých škol, svědčí i vysokým školám samotným, zejména veřejným a soukromým, a to ve vztahu, v němž samy vystupují jako adresáti veřejnosprávního působení. Konkrétně se tedy uplatní zejména ve vztahu s Ministerstvem školství.

Neméně důležitými obecnými východisky jsou zejména ta, vyvažující nadřazené postavení vysokých škol, popř. státu vůči vysokým školám, a to právo na spravedlivý proces vycházející zejména z ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod¹, zahrnující nejrůznější požadavky na postupy správních orgánů, jakož i právo na náhradu škody (čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), pokud navzdory předchozím uvedeným ústavním zárukám škoda vznikne.

1.2 Zvláštní ústavní východiska

„Speciálně“ se do postavení a činnosti vysokých škol promítá ústavně zaručená svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby (Svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby je zaručena.), vyjádřená v čl. 15 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a právo na bezplatné vzdělání na vysokých školách vyjádřené v čl. 33 odst. 2 Listiny. Dle něj mají občané právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle schopností občana a možností společnosti též na vysokých školách. Zohlednit lze i nepřímo vyjádřenou ústavní možnost (dle čl. 33 odst. 3 Listiny) úplatného poskytování vysokoškolského vzdělání (Zřizovat jiné školy než státní a vyučovat na nich lze jen za podmínek stanovených zákonem; na takových školách se může vzdělání poskytovat za úplatu.).

Podstatná část vyučované materie je věnována otázkám souvisejícím se vzdělávací činností vysokých škol, tedy oblasti vycházející z ústavně zaručeného práva na vzdělání.

1.3 Právo na vzdělání

Je zřejmé, že vzdělání má nepochybný význam pro svobodný rozvoj osobnosti jednotlivce, možnost jeho uplatnění ve společnosti i pro možnost výkonu jeho dalších základních práv. Nikoli náhodně je proto předmětem zájmu významných mezinárodních organizací [např. Organizace spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO) či Rady Evropy], jakož i materií regulace v řadě významných mezinárodních dokumentů (např. ve Všeobecné deklaraci lidských práv, Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech či Dodatkovém protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod).

Jak již bylo uvedeno, v českém právním řádu je základní úprava lidských práv, a tedy i práva na vzdělání, obsažena v Listině základních práv a svobod. Ústavně zaručené právo na vzdělání je adresováno každému člověku bez ohledu na jeho státní příslušnost. Občanům České republiky, resp. Evropské unie, je navíc zaručeno právo na vzdělání jako bezplatné. Nutno podotknout, že prováděcí právní úprava mezi státními příslušníky nerozlišuje, z čehož vyplývá, že tato bezplatnost se ve skutečnosti vztahuje i na ostatní státní příslušníky.

Jako nepodmíněné je právo na bezplatné vzdělání koncipováno pouze pro základní a střední školy, na vysokých školách je omezené – možnostmi společnosti a schopnostmi jednotlivce. Jak rozhodl Ústavní soud v nálezu ze dne 19. 12. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 27/95, pod právo na bezplatné vzdělání ústavně zaručené čl. 33 odst. 2 Listiny nespadá studium na vyšších odborných školách. Konkrétně konstatoval, že vyšší odborné školy jsou sice na straně jedné součástí výchovně vzdělávací soustavy, na straně druhé představují však typ odlišný od středních škol, neboť studium na nich získání středoškolského vzdělání již předpokládá. Touto svou povahou vymykají se tedy vyšší odborné školy z rámce článku 33 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, zakotvujícího (nepodmíněné) právo občanů na bezplatné vzdělání v základních a středních školách.

Ústavní soud dále uvedl, že právo na bezplatné vzdělání na vysokých školách, pod nějž by případně mohlo spadat též vzdělání na vyšších odborných školách, je podmíněno mimo jiné též možnostmi společnosti. Pokud není v možnostech společnosti poskytovat bezplatné vzdělání na vyšších odborných školách, nelze považovat za protiústavní jeho neposkytování. V tomto kontextu je jistě třeba chápat ústavní rozměr případného zavedení přímé platby za studium, tedy školného na státem zřizovaných školách.

Dále Ústavní soud upřesnil, v nálezu ze dne 13. 6. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 25/94, že bezplatnost (základního a středního) vzdělávání nemůže být chápána tak široce, že by stát měl nést veškeré náklady vznikající při realizaci práva na vzdělání (i kdyby mělo jít o bezplatné poskytování učebnic či jiných učebních potřeb), ale pouze náklady na zřizování škol a školských zařízení, na jejich provoz a údržbu. Tedy náklady, které by jinak pokrylo již zmíněné školné.

Pokud jde o obsah bezplatného práva na vzdělání na vysokých školách, byť uvnitř mantinelů daných Listinou základních práv a svobod (podle schopností občana a možností společnosti), lze očekávat přístup podobný. Stát jistě nenese odpovědnost za takové materiální zajištění studenta vysoké školy, které by mu umožňovalo neinvestovat do svého probíhajícího vzdělávání jeho vlastní finanční prostředky.

Navíc, přestože též na středních školách de facto dochází k limitování práva na vzdělání na konkrétní poptávané škole na základě možností společnosti (kapacita) a schopností občana (přijati jsou ty nejúspěšnější), lze zde spatřovat jisté rozdíly: možnosti společnosti (počet míst) v případě středoškolských vzdělávacích zařízení sice neumožňují každému studovat na kterékoli škole, kterou si sám vybere, přesto v zásadě platí, že na některé z dostupných středních škol studijní místo získá (jakkoli nelze popřít, že např. střední školy gymnazijního typu poskytují pravděpodobně jiný rozsah a obsah vzdělání, než odborná technická učiliště).

Oproti tomu v případě vysokých škol má zřejmý převis poptávky po vzdělání na vysokých školách poskytujících bezplatné vysokoškolské vzdělání nad jeho nabídkou za následek každoroční neúplné uspokojení uchazečů o studium. Dle údajů Ústavu pro informace ve vzdělávání² byla úspěšnost uchazečů se státním občanstvím ČR, kteří se v přijímacím řízení pro akademický rok 2010/2011 hlásili do bakalářských a "dlouhých" magisterských studijních programů 76%.

Ústavně zaručené právo na bezplatné vzdělání na vysokých školách podle schopností občana a možností společnosti je realizováno prostřednictvím státem zřizovaných institucí sloužících veřejným potřebám, veřejných vysokých škol. Bezplatné vysokoškolské vzdělávání poskytují též vysoké školy státní. Nikoli však v celé šíři studijních oborů, ale toliko v oborech, jejich realizace je pro stát nějakým způsobem strategická. To odůvodňuje jejich zvláštní – jen částečně samosprávné – postavení.

Kromě práva na bezplatné vzdělání na vysokých školách, připouští Listina též možnost vzdělání za úplatu, a to na školách zřizovaných osobami odlišnými od státu – osobami soukromého práva. Takové školy, často nazývané jako soukromé, mohou s poskytováním vzdělání spojovat povinnost příjemce hradit přijímané služby, tzv. školné.