3 Typy a druhy vysokých škol

3.1 Typy vysokých škol

Pokud jde o typ, může být vysoká škola buď univerzitní, nebo neuniverzitní. Nezáleží přitom na tom, zda jde o vysokou školu veřejnou, státní nebo soukromou. Skutečností ovšem zůstává, že většina veřejných vysokých škol a obě státní vysoké školy jsou univerzitního typu, přičemž ze 44 soukromých vysokých škol, jejichž seznam vede Ministerstvo školství, jsou univerzitními pouze tři.

Zatímco univerzitní vysoká škola může uskutečňovat všechny typy studijních programů a v souvislosti s tím výzkumnou, vývojovou a inovační, uměleckou nebo další tvůrčí činnost, vysoká škola neuniverzitní uskutečňuje zejména bakalářské studijní programy a jen výjimečně studijní programy magisterské. Vysoká škola neuniverzitní nemůže používat označení univerzita a nemůže se členit na fakulty (srov. ustanovení § 2 odst. 3 – 5 zákona o vysokých školách.).

3.2 Druhy vysokých škol

České právo rozeznává tři druhy vysokých škol, pro které definuje různé atributy vnitřního uspořádání a různou míru samosprávy, odlišuje je ale také režimem vzniku a právní subjektivitou. Vedle veřejných vysokých škol, které jsou pokračovatelkami nejstarších českých univerzit, rozlišuje též vysoké školy státní a soukromé. Zatímco veřejné a státní vysoké školy slouží zejména k uspokojování veřejných (státních) potřeb, neboť veřejné vysoké školy umožňují získat bezplatné vysokoškolské vzdělání v širokém spektru oblastí a též v obdobně širokém spektru vykonávají vědecko-výzkumnou činnost; státní vysoké školy vzdělávají nezbytně potřebné odborníky pro ozbrojené a bezpečnostní složky České republiky, soukromé vysoké školy vznikají zásadně za účelem tvorby vlastního zisku.

Pro každý z druhů platí vlastní specifická úprava institucionálních otázek – vnitřní uspořádání veřejné vysoké školy – je upraveno v části druhé Veřejná vysoká škola a její součásti. Její podstatná část se uplatní též pro vysoké školy státní, ještě s úpravou danou částí dvanáctou Vojenské a policejní vysoké školy. Postavení soukromé vysoké školy je věnována část třetí Soukromá vysoká škola.

Ustanovení o činnostech, jimiž vysoké školy naplňují své základní poslání, jsou společná. Navzdory systematice zákona je lze rozdělit na ustanovení týkající se vnitřních činností (studijní program, studium, studenti a akademičtí pracovníci) a vztahů s vnějšími vykonavateli (akreditace, státní správa).

3.2.1 Veřejná vysoká škola

Veřejné vysoké školy jsou právnickými osobami veřejného práva nadanými okruhem samosprávných působností (srov. § 6, resp. § 24 zákona), v nichž vykonávají jasně vymezené pravomoci vlastní samosprávné orgány. Jakožto samosprávné entity disponují vlastním rozpočtem, jehož příjmy jsou dle zákona o vysokých školách tvořeny zejména z dotací ze státního rozpočtu, poplatků spojených se studiem, výnosů z majetku a doplňkové činnosti, příjmů z darů a dědictví a jiných příjmů ze státního rozpočtu, ze státních fondů a z rozpočtů obcí (§ 18 zákona). Jejich řízení je uskutečňováno vlastními (zákonem stanovenými) samosprávnými a jinými orgány, mezi nimiž fungují různé úrovně vzájemných vazeb a odpovědnostních vztahů.

Veřejné vysoké školy mohou vznikat, zanikat či být měněny pouze zákonem. V zákoně o vysokých školách je jim vyčleněna právní úprava provedená v části druhé. Jejich výčet je přílohou č. 1 zákona o vysokých školách.

3.2.2 Státní vysoká škola

Státní vysoké školy sdílí se školami veřejnými podstatnou část právní úpravy a také poslání společensky prospěšného charakteru; přesto se od veřejných vysokých škol institucionálně zcela zásadně odlišují. Státní vysoké školy, které se dále dělí na vojenské a policejní, v prvé řadě nemají právní subjektivitu. Vojenská vysoká škola, konkrétně Univerzita obrany v Brně, je součástí organizační složky státu – Ministerstva obrany, zatímco Policejní vysoká škola, tedy Policejní akademie České republiky v Praze, pro niž zákon zpočátku předpokládal formu právnické osoby, kterou měla jakožto rozpočtová organizace státu⁵, je od počátku roku 2001 organizační složkou státu.

Stejně jako veřejné, i státní vysoké školy jsou nadány samosprávnými působnostmi, v nichž vykonávají svou působnost kromě samosprávných orgánů také ministr obrany a Ministerstvo obrany (vojenská vysoká škola) a ministr vnitra s Ministerstvem vnitra (policejní vysoká škola). Se strategickým setrváním státních vysokých škol v postavení státních organizací namísto samostatných veřejnoprávních korporací souvisí i jejich ekonomická závislost: na rozdíl od veřejných vysokých škol netvoří vlastní rozpočet, finanční prostředky jsou jim přidělovány z rozpočtových kapitol příslušných ministerstev.

Státní vysoké školy mohou vznikat, zanikat či být měněny pouze zákonem. V zákoně o vysokých školách je jim vyčleněna právní úprava provedená v části dvanácté a většina právní úpravy určené veřejným vysokým školám (tedy provedené v části druhé). Nedopadá na ně právní úprava postavení správní rady (§ 14 a § 15), kterou státní vysoká škola nemá s ohledem na to, že nedisponuje právní subjektivitou a tedy ani vlastním majetkem, z obdobných důvodů nemají ani vnitřní mzdový předpis (§ 17 odst. 1 písm. c)) a netvoří vlastní rozpočet, resp. nehospodaří s vlastními prostředky (z toho důvodu se pro ně neuplatní úprava provedená v § 18 až § 20).

Výčet 2 státních vysokých škol je přílohou č. 2 zákona o vysokých školách.

3.2.3 Soukromá vysoká škola

Soukromé vysoké školy jsou právnickými osobami, které mají sídlo, svou ústřední správu nebo hlavní místo své podnikatelské činnosti na území některého členského státu Evropské unie (§ 39 odst. 1 zákona), nebo které byly zřízeny nebo založeny podle práva některého členského státu Evropské unie, jimž byl udělen státní souhlas působit jako vysoká škola. Vyjma obecně prospěšných společností, pro něž platí možnost ucházet se o dotaci na vzdělávací činnost, je úkolem výhradně soukromé vysoké školy, aby si sama opatřila finanční prostředky na svou činnost⁶. Okruh orgánů vykonávajících samosprávné působnosti stanoví soukromá vysoká škola sama.

Státní souhlas uděluje Ministerstvo školství, a to za předpokladu, že právnická osoba ucházející se o status vysoké školy poskytuje dostatečnou záruku pro řádné zajištění vzdělávací a vědecké, výzkumné, vývojové, umělecké nebo další tvůrčí činnosti, má akreditovatelný alespoň jeden studijní program (existuje alespoň jeden návrh studijního programu, k němuž vyslovila souhlasné stanovisko Akreditační komise) a návrhy jejích vnitřních předpisů nejsou v rozporu se zákony či jinými právními předpisy.

Seznam soukromých vysokých škol, kterých je k 10. 5. 2013 celkem 44, vede Ministerstvo školství⁷. K témuž dni pro ně platí, že mají výhradně formu společnosti s ručením omezeným, akciové společnosti či obecně prospěšné společnosti. Formu posledně zmíněné má 17 z nich. S ohledem na limity, které tato forma přináší, je zřejmé, že důvodem pro formu obecně prospěšné společnosti je možnost toliko soukromé vysoké školy v této formě získat dotaci na uskutečňování akreditovaných studijních programů a programů celoživotního vzdělávání, s nimi spojenou vědeckou, výzkumnou, vývojovou a inovační, uměleckou nebo další tvůrčí činnost. (§ 40 odst. 2 zákona o vysokých školách).